ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.365.2018:25
sp. zn. 5 Azs 365/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. P. V., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2018, č. j. 17 A 126/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv aj í
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti (30) dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Ústí nad Labem ze dne
24. 8. 2018, č. j. KRPU-167901-23/ČJ-2018-040022-SV-ZZ, byl žalobce zajištěn dle §124 odst. 1
písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem
správního vyhoštění a byl umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková. Z úřední činnosti
je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že žaloba žalobce proti uvedenému rozhodnutí
byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 75 A
21/2018 – 36, a kasační stížnost žalobce směřující proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 Azs 330/2018 – 22.
[2] Dne 26. 8. 2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutím
žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-180/LE-LE05-LE27-PS-2018, byl zajištěn dle §46a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
Doba trvání zajištění byla stanovena do 14. 12. 2018.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění dle zákona o azylu podal žalobce žalobu
u Krajského soudu v Plzni, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 17 A
126/2018 – 38, přezkoumávaným v nyní posuzované věci, zamítl.
[4] K žalobní námitce, podle níž měl žalovaný v daném případě přistoupit k uložení
zvláštních opatření ve smyslu §47 zákona o azylu namísto zajištění, krajský soud poukázal
na skutečnost, že žalobce byl zajištěn po té, co byl dne 21. 8. 2018 spolu s dalšími 24
vietnamskými občany zadržen německou policií na dálnici A17 jako spolucestující ve vozidle
Citroën Jumpy bezprostředně po překročení státní hranice z ČR do Německa. Jelikož nebyl
držitelem cestovního dokladu a na území Německa vstoupil nelegálně, byl dne 23. 8. 2018 předán
na základě readmisní dohody Policii ČR, OPKPE Ústí nad Labem. Při následné kontrole
totožnosti nepředložil příslušníkům policie k prokázání své totožnosti žádný doklad a nebyl
schopen prokázat ani oprávněnost pobytu na území schengenského prostoru. Dále bylo zjištěno,
že v rámci řízení provedeného německou policií uvedl cizinec ke své osobě různá data narození
(25. 8. 2000 a 10. 9. 1995). Následně v rámci správního řízení vedeného OPKPE Ústí nad Labem
žalobce sdělil, že byl informován již ve Vietnamu, že když bude uvádět, že je osobou mladší
18 let, získá snadněji pobyt v Německu. Bylo tedy zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR
neoprávněně bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu s ním
bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění
cizinců. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále
nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce byl podle
krajského soudu následně zajištěn dle zákona o azylu z toho důvodu, že žádost o mezinárodní
ochranu si podal teprve tehdy, když byl zadržen policií a zajištěn a umístěn do zařízení
pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
[5] Z uvedených důvodů měl krajský soud za to, že by uplatnění zvláštních opatření dle §47
zákona o azylu nebylo v případě žalobce účinné. O neúčinnosti zvláštních opatření svědčí
dle krajského soudu to, že porušoval právní předpisy ČR i Evropské unie, když svévolně
neoprávněně pobýval na území ČR i přinejmenším dalšího státu Evropské unie, konkrétně
Německa, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv
dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR
a Evropské unie zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice
Evropské unie nelegálně. Následně neoprávněně pokračoval do ČR a dále na území Německa.
Po svém zadržení pak v Německu záměrně uváděl nepravdivé údaje o své totožnosti. Na základě
těchto skutečností dospěl žalovaný dle krajského soudu k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé,
že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem a bude
nadále porušovat právní předpisy, a to nejen ČR, ale i dalších států Evropské unie, a bude mařit
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[6] Žalovaný dle hodnocení krajského soudu uvedl ve svém rozhodnutí podstatné
skutečnosti vyplývající ze správního řízení, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření
dle §47 zákona o azylu (str. 3-5 žalobou napadeného rozhodnutí). Žalovaný se dostatečným
a přezkoumatelným způsobem vypořádal s nemožností uložení zvláštních opatření ve smyslu
§47 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštního opatření podle §47 zákona
o azylu nebylo účinné, neboť žalobce nejenže vědomě nerespektoval právní řád ČR, ale také
jednal zcela účelově. Žalovaný se podle krajského soudu vypořádal s individuálními okolnostmi
případu žalobce, přičemž krajský soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Krajský soud uzavřel,
že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu.
S ohledem na uvedené tak mírnější opatření ve smyslu §47 zákona o azylu nebylo podle
krajského soudu možné použít a zajištění žalobce bylo zcela namístě a v souladu se zákonem.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel namítá, že krajský soud posoudil možnost uložení zvláštních opatření dle §47
zákona o azylu zjevně nesprávně. Ačkoliv žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí fakticky
zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění stěžovatele podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních opatření, krajský
soud tento postup aproboval a uvedl, že důvody zajištění stěžovatele podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu a důvody nemožnosti využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu byly
totožné, což je v případě stěžovatele podle jeho názoru nepřípadné.
[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23
(všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), na nějž v rozsudku odkázal
krajský soud, na případ stěžovatele dle jeho názoru nedopadá, neboť v něm se Nejvyšší správní
soud vypořádával se situací cizince se zcela odlišnou pobytovou historií, než v jaké se nacházel
stěžovatel. V uvedené věci zajištěný cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
až po sedmi letech pobytu nad území ČR, z čehož dva roky pobýval na tomto území nelegálně,
zatímco stěžovatel se na území České republiky ocitl poprvé, provinil se „pouze“ nelegálním
pobytem a dle jeho mínění nelze konstatovat, že by snad projevil neúctu k právnímu řádu České
republiky, natožpak opakovaně.
[10] Stěžovatel dále odkázal na bod 15 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(přepracované znění) (dále jen „přijímací směrnice“), kde se mj. uvádí: „Zajištění žadatelů by mělo být
možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou
nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění.“ Tento princip se dle stěžovatele promítá
do zásady přednostního využití zvláštních opatření oproti zajištění žadatele, jak je stanovena
v §46a odst. 1 zákona o azylu. Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění jako takové
nemohou být v řadě případů totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření podle
§47 zákona o azylu, a ža lovaný je povinen se při vysvětlení svého přesvědčení o údajné
nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky stěžovatelovy
pobytové historie, a to zcela individuálně.
[11] Stěžovatel připouští, že skutečně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v reakci
na své zajištění [stěžovatel potvrzuje, že svou žalobou ani nezpochybňoval důvod zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu], nicméně v případě stěžovatele, který se nikdy neprotivil
jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil se protiprávního jednání představujícího zásadní
porušení veřejného pořádku, nelze pouze z jeho nelegálního vstupu na území schengenského
prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území členských států vyvozovat,
že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření.
[12] Stěžovatel zdůrazňuje, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona
o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu byla podle jeho názoru nutnost implementace čl. 15
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
(dále jen „návratová směrnice“), takže příslušná zákonná ustanovení musí být vždy vykládána
v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne
28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 – 57.
[13] Pobytová historie stěžovatele tedy dle jeho názoru svědčí o tom, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal sice přinejmenším sekundárně rovněž z důvodu zamezení realizace
správního vyhoštění, avšak neexistují žádné důvody se domnívat, že by nehodlal plnit své
povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť přinejmenším od podání své žádosti
prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými orgány a že není jeho úmyslem za každou
cenu mařit výkon příslušných rozhodnutí.
[14] Stěžovatel tedy již neměl dle svého vyjádření v době zajištění důvod vycestovat na území
Německa, protože tím by zcela minimalizoval své naděje na získání mezinárodní ochrany
a citelně by si zkrátil dobu legálního pobytu na území Evropské unie. S ohledem na absenci
jakýchkoliv motivů pro maření řízení o udělení mezinárodní ochrany a existenci zcela
opačné snahy o prodloužení legálního pobytu, čehož lze dosáhnout pouze řádným plněním
povinností v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tedy není důvod pochybovat o tom,
že by stěžovatel řádně plnil své povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a názor
žalovaného i krajského soudu, podle nichž není možné o uložení zvláštního opatření uvažovat,
má tak stěžovatel za nesprávný.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na důvodnosti zajištění stěžovatele
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí
a na vyjádření k žalobě. Z výpovědi stěžovatele dle názoru žalovaného vyplynulo, že stěžovatel
své zákonné povinnosti na území ČR vědomě nerespektoval. Žalovaný i krajský soud vycházely
z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána účelově s cílem odvrátit hrozící vyhoštění. Žalovaný zároveň informoval Nejvyšší
správní soud o tom, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 14. 12. 2018.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu
a uplatněných důvodů kasační stížnosti, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Podstatou věci je přezkum rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které žalovaný vydal
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jenž stanoví: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ (pozn.: zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem)
[19] Nejvyšší správní soud se možností uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu
namísto zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu opakovaně zabýval, přičemž ze závěrů
této své prejudikatury, jak byla shrnuta např. v rozsudku ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5 Azs 338/2019
– 28, Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní posuzované věci.
[20] Ani v nynějším případě není sporné, že se jedná o zajištění žadatele o udělení mezinárodní
ochrany, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců –
a to s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto skutečnost stěžovatel nijak
nerozporoval, naopak ji výslovně připustil a je zjevná i z obsahu správního spisu. Základní
předpoklad pro zajištění stěžovatele byl tedy splněn. Nicméně další a dlužno dodat, že neméně
důležitý předpoklad zajištění dle citovaného ustanovení zákona o azylu souvisí se stěžovatelem
namítanou subsidiaritou zajištění vůči mírnějším opatřením; k tomu srov. mutatis mutandis
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs
20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, v němž byl sice řešen případ zajištění podle
zákona o pobytu cizinců, avšak jeho závěry lze vztáhnout též na zajištění podle zákona o azylu,
neboť základní logická vazba je v obou případech stejná – k zajištění lze přistoupit jen tehdy,
pokud mírnější donucovací opatření nebudou dostatečně účinná (byť na institut zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu dopadá primárně úprava alternativ k zajištění žadatelů
o mezinárodní ochranu dle čl. 8 odst. 2 a 4 přijímací směrnice, nikoliv úprava alternativ k zajištění
státních příslušníků třetích zemí za účelem jejich navrácení dle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice,
jak mylně uvádí stěžovatel).
[21] Jednoduše řečeno, zákon o azylu podmiňuje podle §46a odst. 1 zajištění žadatele tím,
že nelze „účinně uplatnit zvláštní opatření“; těmi se dle §47 odst. 1 zákona o azylu rozumí uložení
povinnosti „a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu
v době ministerstvem stanovené“.
[22] Smyslem a účelem těchto opatření je obecně to, aby byla zajištěna dostupnost cizince
pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně. Současně ovšem nelze odhlížet od toho kterého
typového důvodu zajištění pod písm. a) až f) v §46a odst. 1 zákona o azylu; v nyní souzené věci
byl stěžovatel zajištěn z důvodu uvedeného pod písm. e) – to znamená v situaci, kdy existují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem
vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze
zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, jak je uvedeno výše, ale především
zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, případně pro výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění [tento důvod zajištění odpovídá důvodu dle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací
směrnice]. Tento závěr potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu, která ve vztahu
k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu pak dále dovodila, že nelze
odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen
cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit mj. pobytovou historii
žadatele o mezinárodní ochranu, v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48.
[23] Je pravdou, jak namítá stěžovatel, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti zvláštních
opatření by neměly být totožné, byť na sebe budou úzce navazovat tak jako i v nyní
projednávané věci. V ní žalovaný i krajský soud v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření
vycházeli z důvodu zajištění, což Nejvyšší správní soud považuje za logické a odpovídající
uvedené judikatuře. Stěžovatel sice přes území ČR „pouze“ neoprávněně tranzitoval a byl posléze
zadržen po svém neoprávněném vstupu na území Spolkové republiky Německo a předán zpět do
ČR, nicméně nelze odhlížet ani od toho, že stěžovatel při kontrole nepředložil žádný doklad
totožnosti a zároveň, jak sám doznal, vědomě uváděl německým a zpočátku i českým orgánům
nepravdivý údaj o svém datu narození, aby vzbudil dojem, že je nezletilou, tedy zranitelnou
osobou a dosáhl tak na s tím spojené výhody. Toto chování stěžovatele nesvědčí o tom, že měl
v úmyslu spolupracovat se správními orgány, na čemž nic nezměnila ani jeho následná žádost
o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal až po té, kdy byl zajištěn za účelem správního
vyhoštění, a to z toho důvodu, jak sám přiznává, aby zamezil realizaci svého správního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným i s krajským soudem, že za uvedených skutkových
okolností by účel zajištění stěžovatele, tedy zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění, při využití zvláštních opatření podle §47 odst. 1 zákona o azylu mohl být
zmařen. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku [§47 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu] totiž umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin a nelze
vyloučit, že by se stěžovatel po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území ČR
v ilegalitě, jako tomu bylo před jeho zadržením. K témuž důsledku by mohlo vést též uložení
povinnosti pouze se osobně hlásit žalovanému [§47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].
[24] S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že posouzením možnosti uložení zvláštního opatření podle §47 zákona o azylu se žalovaný
a následně i krajský soud zabývali a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnili.
IV.
Závěr a náklady řízení
[25] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[27] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 17 A 126/2018 – 17,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Podle §35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4
písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč, vše zvýšeno o částku odpovídající DPH 19 %,
celkem tedy přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů činí 4114 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. ledna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu