ECLI:CZ:NSS:2021:6.ADS.235.2019:92
sp. zn. 6 Ads 235/2019 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Z. D.,
zastoupeného obecným zmocněncem JUDr. M. O., proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované
ze dne 8. 3. 2019, č. j. X, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 16. 10. 2019, č. j. 17 Ad 21/2019-48,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je po v i nn a nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 55 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2018, č. j. X, byla
zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Rozhodnutím České správy sociálního
zabezpečení ze dne 4. 12. 2018, č. j. X, byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu pro
nesplnění podmínek §76a zákona o důchodovém pojištění, neboť jeho důchodový věk nebyl
stanoven ani podle §74a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ani podle §76 odst. 1 zákona o
důchodovém pojištění, a žalobce nezískal alespoň 15 let zaměstnání v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (popřípadě 10 let, jde-li o takové zaměstnání v
uranových dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi
zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku alespoň
55 let. Proti oběma rozhodnutím podal žalobce námitky, které byly zamítnuty rozhodnutím
žalované ze dne 8. 3. 2019, č. j. X.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalované o námitkách podal žalobce žalobu u Krajského soudu
v Ostravě.
[3] Žalobce namítal, že žalovaná se v rozhodnutí nevypořádala s jeho námitkami především
v otázce zařazení výkonu zaměstnání „důlního měřiče“ do pracovní kategorie dle dřívějších
předpisů a s tím související nedostatečné zjištění skutkového stavu. Žalobce měl za to,
že osvědčil, že vykonával zaměstnání soustavně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů.
Nadto žalovaná nezohlednila jeho směny v pozici důlního záchranáře a přesčasové směny
před rokem 1993. Dále žalobce uvedl, že mu nelze klást k tíži to, že právní nástupci jeho bývalých
zaměstnavatelů již nedisponují pracovními výkazy, které by osvědčily jím tvrzené skutečnosti.
Taktéž vytkl žalované, že vycházela z existence žalobcova podpisu na evidenčních listech
důchodového zabezpečení i v případě, kdy tyto byly podepsány v době politicko-ekonomické
nesvobody před rokem 1989, kdy případné nepodepsání mělo za následek persekuci. Dále
argumentoval tím, že v resortním seznamu je jako technickohospodářský pracovník (kategorie I.
A) uveden jen „vedoucí důlní měřič“, přičemž tuto funkci žalobce nikdy nevykonával, protože byl
zařazen jako „důlní měřič“. Dále uvedl seznam lidí, kteří pracovali v oboru důlní měřičství
a pobírají hornický důchod. Namítal, že je rozhodnutím žalované diskriminován; téměř celý
produktivní život pracoval v době, kdy byly uzákoněny preferované pracovní kategorie,
v pracovním zařazení se stálým pracovištěm v podzemí v zaměstnáních zařazených
do této pracovní kategorie I.AA, „hornický důchod“ mu žalovaná nepřiznala
pouze z administrativně formálních důvodů.
[4] Krajský soud se zabýval výkladem stěžejního §76a zákona o důchodovém pojištění.
Z výslovné zákonné dikce měl krajský soud za jisté, že pro určení, zda pojištěnci splňují
podmínky nároku na „hornický důchod“, jsou rozhodné předpisy účinné před 1. 1. 1993.
Toto nelze chápat jinak, než že se jedná o předpisy účinné ke dni 31. 12. 1992. Přechodný
mechanismus související se zrušením pracovních kategorií, který spočívá v §174 a §175 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění k 31. 12. 1992, řeší toliko pracovní kategorie,
nikoliv již dělení pracovníků hlubinných dolů na zaměstnance se stálým pracovištěm v podzemí
(ve správní praxi kategorie I.AA) a na ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí
v hlubinných dolech (ve správní praxi kategorie I.A). Dle názoru krajského soudu
na rozhodování souzené věci nelze aplikovat nařízení vlády Československé socialistické
republiky č. 177/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely
důchodového zabezpečení (správně nařízení č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání
do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení – pozn. NSS, dále jen „nařízení
vlády č. 117/1988 Sb.“), neboť se nejednalo o právní předpis účinný ke dni 31. 12. 1992,
když toto nařízení bylo zrušeno již ke dni 1. 6. 1992. Argumentace ohledně případného zařazení
zaměstnání důlního měřiče do kategorií I. AA či I. A dle daného nařízení (resp. seznamu
tvořícího jeho přílohu 2) je tedy na věc nepřípadná, neboť řeší právní otázku plynoucí z předpisu,
který na věc vůbec nelze užít. Krajský soud proto při posouzení podmínek v §76a zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, vyšel z §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění k 31. 12. 1992. Zákonná ustanovení sice počítala s existencí
nařízení vlády, to nicméně užít nelze a skutečnost, zda šlo o zaměstnání se stálým pracovištěm
pod zemí, je proto třeba zjišťovat nikoliv náhledem do seznamu, ale dokazováním.
[5] Soud rovněž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015,
sp. zn. III ÚS 1015/13 uvedl, že i kdyby se pro posouzení nároků žalobce na „hornický důchod“
mělo užít nařízení vlády č. 117/1988 Sb., povaha zaměstnání důlního měřiče coby zaměstnání
se stálým pracovištěm v podzemí hlubinných dolů není odvislá od jeho jmenného zařazení
do seznamu v příloze nařízení vlády č. 117/1988 Sb., ale je třeba k ní dospět dokazováním.
[6] Tyto závěry mají dle krajského soudu závažný dopad na vypovídací schopnost
evidenčních listů důchodového zabezpečení, ze kterých žalovaná vycházela, neboť zařazování
do kategorií I.AA a I.A, tedy rozlišení, který pracovník v hornictví měl stálé pracoviště v podzemí
hlubinného dolu a který ne, bylo prováděno (přinejmenším před 1. 6. 1992) na základě jiného
kritéria (formálního), než se kterým pracuje ustanovení §76a zákona o důchodovém pojištění
(materiální kritérium). Ani u evidenčních listů vydaných po tomto datu nelze vyloučit, že byly
zhotoveny „starší“ metodikou.
[7] Žalovaná dle soudu neprovedla potřebné dokazování. Nezjišťovala, jakou metodou byla
správnost evidenčních listů ohledně zařazení do kategorie nástupcem zaměstnavatele žalobce
přešetřována. Výplatní lístek, který obsahuje celkový počet směn od 4. 1. 1979 a který žalobce
na výzvu žalované zaslal, obsahuje míru dosažené expozice v procentech z nejvyšší přípustné
expozice. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jestli žalovaná využila tento výplatní lístek
rovněž ke zjištění počtu hodin z jedné směny strávených na pracovišti v podzemí. Při známém,
resp. s dostatečnou přesností výpočtem zjistitelném počtu směn, známých dolech a letech,
kdy na nich žalobce pracoval (zjistitelných z pracovních smluv a nerozporovaných tvrzení
žalobce obsažených ve spise) a známém procentu dosažené expozice k září 1992, při zohlednění
doby, kdy byl žalobce coby pracovník se stálým pracovištěm pod zemí exponován po celou dobu
směny, by dotazem na jiný správní orgán (Krajskou hygienickou stanici Moravskoslezského kraje
– Odbor hygieny práce) bylo možné získat všechny podklady pro alespoň orientační výpočet,
kolik hodin v rámci jedné směny při výkonu povolání „důlního měřiče“ byl žalobce exponován
prachu, tedy kolik hodin pracoval v podzemí. Takto by mohlo být oním výplatním lístkem
osvědčeno vykonávání zaměstnání důlního měřiče převážně na pracovištích podzemí hlubinných
dolů. Správní orgán měl ve svém rozhodnutí vyložit, proč navržené důkazy nepřevzal pro základ
svých skutkových zjištění. Pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími
v porušení procesních předpisů i porušení práva na spravedlivý proces.
[8] Krajský soud z uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí žalované zrušil
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalobce, replika
[9] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalovaná (stěžovatelka) kasační
stížnost z důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že právní závěr krajského soudu,
podle něhož v případě žalobce nelze aplikovat nařízení vlády č. 117/1988 Sb., je chybný. Zákon
č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním
zabezpečení, sice zrušil nařízení vlády č. 117/1988 Sb. a z právní úpravy vypustil i některá další
relevantní ustanovení týkající se zařazování zaměstnání do pracovních kategorií a u některých
jiných podstatně změnil jejich dikci, současně jím však bylo do §14 zákona o sociálním
zabezpečení vloženo ustanovení §14 odst. 5, podle něhož jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní
kategorie se za dobu před 1. lednem 1993 započítává doba výkonu práce podle popisu pracovní
činnosti uvedeného v příslušném resortním seznamu a další doby za podmínek a v rozsahu
stanovených v předpisech platných před 1. červnem 1992; organizace pro tyto účely vedou
příslušnou evidenci. Pro zápočet náhradních dob a dob uvedených v §5 odst. 1 a v §6 odst. 1
nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely
důchodového zabezpečení, jako dob zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie
do 31. prosince 1992 se nevyžaduje návrat do zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie,
pokud tyto doby ke dni 31. prosince 1992 trvají. Nařízení vlády č. 117/1988 Sb. tedy na případ
žalobce dopadá, což vyplývá i z logiky věci, neboť §76a zákona o důchodovém pojištění
odkazuje na nároky plynoucí z výkonu zaměstnání zařazovaného do preferované pracovní
kategorie.
[11] Provedení důkazu výplatním lístkem za účelem zjištění „počtu hodin z jedné směny
strávených na pracovišti v podzemí“ ve smyslu §15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení,
ve znění účinném do 31. 5. 1992, by ve světle právního názoru krajského soudu bylo zcela
bezpředmětné, neboť text §15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení byl vypuštěn
též s účinností od 1. 6. 1992. Jestliže tedy krajský soud z použité formulace „podle předpisů
účinných před tímto dnem“ v §76a zákona o důchodovém pojištění dovozuje, že pro účely
zjištění, zda žalobce vykonával po potřebnou dobu zaměstnání I. AA pracovní kategorie, lze
postupovat pouze podle právních předpisů účinných právě a jen ke dni 31. 12. 1992,
aniž zohlednil §14 odst. 5 zákona o sociálním zabezpečení, pak by nemohlo dojít ani k aplikaci
§15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 5. 1992.
[12] Dokazování, kterým by bylo osvědčeno „vykonávání zaměstnání důlního měřiče převážně
na pracovištích podzemí hlubinných dolů“, není nutno provádět, neboť skutečnost, že žalobce
vykonával zaměstnání soustavně a převážně na pracovištích hlubinných dolů, je zcela zřetelná
již z toho, že jeho zaměstnání bylo zařazeno do I. A pracovní kategorie, tj. do kategorie „ostatní
zaměstnání vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech“ [§14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním
zabezpečení]. Jednalo se o zaměstnání, která byla soustavně a převážně vykonávána v hlubinných
dolech (neměla ovšem stálé pracoviště pod zemí).
[13] Stěžovatelka vyjádřila rovněž nesouhlas s aplikací nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1015/13. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v uvedeném nálezu
stěžovatelka považuje za omyl při výkladu podzákonného právního předpisu. Ústavní soud
podle stěžovatelky nepřihlédl k teleologickému, systematickému ani historickému výkladu a zcela
se minul s účelem přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., i §15 odst. 3 zákona o sociálním
zabezpečení, ve znění účinném do 31. 5. 1992. Omyl Ústavního soudu spočívá jednak v chybném
názoru, že výčet uvedený v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. nebyl taxativní, jednak
v nepochopení §15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 5. 1992,
jehož účelem nebylo rozšířit skupinu zaměstnání uvedenou v seznamu zaměstnání I. AA
pracovní kategorie v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. o další profese, ale naopak
zamezit tomu, aby se technickohospodářským zaměstnancům vyjmenovaným v příloze č. 2
hodnotilo jejich zaměstnání v I. AA pracovní kategorii, ačkoliv by v (konkrétním) měsíci
soustavně a převážně nevykonávali zaměstnání na pracovištích v podzemí hlubinného dolu.
Podmínka uvedená v §15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 5. 1992, se tedy týkala technickohospodářských pracovníků výslovně uvedených
v příloze 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., naopak se netýkala např. zaměstnání „důlního měřiče“,
neboť jeho zaměstnání bylo zařazeno do I. A pracovní kategorie [§14 odst. 2 písm. b) zákona
o sociálním zabezpečení] a vztahoval se na něj §15 odst. 4 zákona o sociálním zabezpečení,
jak vyplývá z příslušného resortního seznamu.
[14] K rozdělení „zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech“ na zaměstnání
v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech [§12 odst. 1 písm. a) bod 1
zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 30. 9. 1988 – ve správní
praxi označované jako I. AA pracovní kategorie], a ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná
pod zemí v hlubinných dolech [§12 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním
zabezpečení, ve znění účinném do 30. 9. 1988 – ve správní praxi označované jako I. A pracovní
kategorie], došlo již novelou provedenou zákonem č. 73/1982 Sb., o změnách zákona
o sociálním zabezpečení a předpisů o nemocenském pojištění. Účelem této novely bylo zmírnit
podmínky pro vznik nároku na starobní důchod vybranému okruhu pracovníků, kteří vykonávali
zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, nikoliv všem pracovníkům,
kteří vykonávali zaměstnání pod zemí v hlubinných dolech.
[15] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti oponoval nesouhlasu stěžovatelky s tím,
že žalobce před 1. 1. 1993 pracoval po dobu 15 let v zaměstnání v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí, a poukázal na přílohu č. 2 své žádosti, kde je na výplatním sáčku uvedeno
3250 fáraných směn. Tyto směny jsou za období 165 měsíců, dělením tedy vychází 19,7 směn
měsíčně, pokud má měsíc 19 až 20 pracovních dní, nelze zpochybňovat stálé pracoviště
pod zemí.
[16] K námitce stěžovatelky, jíž napadá závěr krajského soudu, podle něhož nelze aplikovat
nařízení vlády č. 117/1988 Sb., žalobce uvedl, že podle tohoto nařízení vlády nelze žalobce
zařadit do přílohy 3, což je Seznam vybraných vedoucích pracovníků technickohospodářských
pracovníků hlubinných dolů a geologického průzkumu prováděného hornickým způsobem
a vedoucích technických pracovníků státní báňské správy. Žalobce však nikdy nebyl na pozici
vedoucího pracovníka. Pojem zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm
pod zemí v hlubinných dolech (kategorie I.AA) se poprvé objevil až po zveřejnění zákona
č. 73/1982 Sb., o změnách zákona o sociálním zabezpečení a předpisů o nemocenském pojištění.
K uplatňování tohoto zákona byl tehdejším Federálním ministerstvem paliv a energetiky
vypracován a rozeslán hornickým organizacím metodický návod k prokazování, zařazování
a vykazování doby zaměstnání této kategorie, na jehož základě byla doba fárajících v podzemí
zpětně přehodnocena a stvrzena na evidenčním listě důchodového zabezpečení (v případě
žalobce do kategorie I.A). Po vydání nařízení vlády č. 117/1988 Sb. zůstalo zaměstnání
samostatného důlního měřiče uvedeno v příloze 3, a nikoliv příloze 2, kde jsou uvedena
zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí. Zpětné přehodnocení vysvětluje, proč je
na výplatním sáčku uvedeno 1096 směn v kategorii I.AA dle přílohy 2.
[17] V replice stěžovatelka uvedla, že se nezjišťuje počet skutečně odpracovaných směn
ani přesčasových hodin, ale počet kalendářních dnů získaných v příslušné preferované pracovní
kategorii. Pokud pojištěnec odpracoval směnu po převážnou část pod zemí ve větším rozsahu,
stále se pro účely nařízení vlády č. 363/2009 Sb. jedná o jednu odpracovanou směnu. Skutečnost,
že v důsledku zrušení pracovních kategorií se v nařízení vlády č. 363/2009 Sb. vychází z počtu
odpracovaných „směn“ a nikoliv kalendářních dnů (jako tomu je pro období před 1. 1. 1993),
je dána tím, že po zrušení pracovních kategorií již organizace nevedly evidenci zaměstnání
v pracovních kategoriích, ale nadále byly povinny evidovat tzv. odfárané směny v hornictví
pro účely kontroly dosažení nejvyšší přípustné expozice. Pro účely nařízení vlády č. 363/2009 Sb.
se jako odpracovaná směna hodnotí jen ta směna, v níž je práce vykonávána pod zemí
po převážnou část směny.
[18] K podmínce, že se musí jednat o zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech, stěžovatelka uvedla, že zaměstnání, které se z části vykonává i na povrchu,
není zaměstnáním se stálým pracovištěm pod zemí, což platí nejen pro období před 1. 1. 1993,
ale zejména pro období po 31. 12. 1992. Teze dovozované Ústavním soudem z právního
předpisu neplynou.
[19] Sloučení zaměstnání uvedených v §14 odst. 2 písm. a) a §14 odst. 2 písm. b) zákona
o sociálním zabezpečení do jedné kategorie, a to kategorie I. AA, k čemuž aplikací nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 prakticky došlo, postrádá z hlediska účelu této právní
úpravy racionalitu a ve své podstatě tím došlo k „vymazání“ §14 odst. 2 písm. b) zákona
o sociálním zabezpečení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Podle §76a zákona o důchodovém pojištění v rozhodném znění platí, že procentní výměra
starobního důchodu, který je přiznáván po 30. červnu 2006 pojištěncům, jejichž důchodový věk byl stanoven
podle §74a odst. 1 nebo §76 odst. 1, a pojištěncům, kteří vykonávali před 1. lednem 1993 aspoň po dobu
15 let zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (…), které bylo podle předpisů
účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod
při dosažení věku aspoň 55 let, se zvyšuje ode dne přiznání tohoto důchodu podle předpisů o zvýšení důchodů,
které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává tento důchod.
Zvýšení podle věty první však spolu s procentní výměrou důchodu nesmí přesáhnout nejvyšší výměru,
která se stanoví tak, že nejvyšší částka výše důchodu podle §4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb.,
o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995, se zvýší podle předpisů o zvýšení důchodů,
které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává starobní
důchod. Zvýšení podle věty první a druhé se stanoví tak, jako kdyby starobní důchod byl přiznán
ke dni 31. prosince 1995.
[21] Stěžejní v nyní projednávané věci je především výklad podmínky „zaměstnání se stálým
pracovištěm pod zemí“. Stěžovatelka zastává názor, že tato podmínka je formální povahy
a o zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech jde pouze v případě,
že je určité zaměstnání zařazeno do výčtu zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech, přičemž takový výčet uvedený v příloze 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.
považuje za výčet taxativní. Krajský soud naopak vychází z názoru, že stálé pracoviště pod zemí
v hlubinných dolech je podmínkou materiální povahy, a jako takové je otázkou skutkového
posouzení, a proto naplnění či nenaplnění této podmínky, je třeba dokazovat. Nadto nařízení
vlády č. 117/1988 Sb. (a „Seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech“ obsažený v příloze 2 tohoto nařízení vlády) nelze
dle krajského soudu vůbec aplikovat, neboť toto nařízení bylo platné a účinné do 31. 5. 1992,
a tudíž dle výkladu krajského soudu nejde o předpis účinný před 1. 1. 1993, jak vyžaduje §76a
zákona o důchodovém pojištění. Své východisko ohledně materiální povahy podmínky
zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí opřel krajský soud o právní názor
vyjádřený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 1015/13, v němž Ústavní soud odmítl
takový výklad, že podmínka zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných
dolech je splněna pouze tehdy, pokud je určité zaměstnání v hornictví jako zaměstnání se stálým
pracovištěm pod zemí označeno.
[22] Stěžovatelka poukazuje na to, že §15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení,
podle nějž zaměstnání technickohospodářských pracovníků hlubinných dolů se zařazují do I. pracovní kategorie
v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, jestliže se vykonávají soustavně a v průběhu
kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů, byl rovněž účinný pouze
do 31. 5. 1992 (a s účinností od 1. 6. 1992) byl vypuštěn, a tedy ani toto ustanovení nebylo účinné
k 31. 12. 1992 (tedy ke dni před 1. 1. 1993). Krajský soud své rozhodnutí výslovně o §15 odst. 3
zákona o sociálním zabezpečení neopřel, použil však kritérium soustavného a převážného výkonu
práce na pracovišti pod zemí.
[23] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s výkladem intertemporální části ustanovení §76a
zákona o důchodovém pojištění, jak jej provedl krajský soud. Krajský soud dospěl k závěru,
že rozhodné jsou pouze předpisy účinné právě a jen k datu 31. 12. 1992, tedy právě a jen ke dni
předcházejícímu dni 1. 1. 1993. Dikce §76a zákona o důchodovém pojištění však takovému
výkladu nesvědčí. Nejvyšší správní soud spatřuje rozdíl ve formulaci „podle předpisů účinných
před tímto dnem“ (použité v §76a zákona o důchodovém pojištění) a formulaci
„podle předpisů účinných ke dni…“, které krajský soud svým výkladem postavil naroveň
a ztotožnil. Právě v předpisech upravujících důchodové nároky se první uvedená formulace
vyskytuje (srov. např. §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Smyslem je určit mezní
datum změny právní kvalifikace, která má nastat od uvedeného data (zde 1. 1. 1993), nikoli
vyloučit aplikaci „dobových předpisů“. Příklady, které krajský soud na podporu svého výkladu
použil (čl. 17 Ústavy, §182 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), nejsou přiléhavé,
neboť upravují typově jiné situace. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy pro aplikaci
§76a zákona o důchodovém pojištění podstatné to, zda bylo určité zaměstnání řazeno
mezi zaměstnání preferované I. pracovní kategorie podle (kterýchkoli) dřívějších předpisů.
[24] To však nic nemění na podstatě právního názoru vyjádřeného v rozsudku krajského
soudu vycházejícím ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13, že naplnění
či nenaplnění podmínky zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných
dolech je třeba dokazovat, neboť pro zařazení konkrétní osoby do jednotlivých kategorií
zaměstnání podle přílohy 2, resp. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. je rozhodný skutečný stav
v otázce náplně její práce a toho, zda vykonávala svou práci převážně v podzemí hlubinného
dolu.
[25] Již v rozsudku ze dne 16. 4. 2020, č. j. 4 Ads 448/2019 - 44, Nejvyšší správní soud uvedl,
že si je vědom toho, že nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 popřel předchozí ustálený
způsob aplikace předpisů důchodového pojištění týkající se nároků vyplývajících z tehdejších
preferovaných pracovních kategorií, a to jak v rozhodovací praxi žalované, tak i v judikatuře
soudů. Tento ustálený způsob předchozí aplikace důchodových předpisů vycházel ze závaznosti
resortních seznamů (§17 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení) a taxativní povahy výčtů
zaměstnání spadajících do preferovaných pracovních kategorií uvedených v prováděcím nařízení
vlády č. 117/1988 Sb.
[26] Ústavní soud však na relevantní právní úpravu nahlédl odlišnou optikou, která ale rovněž
nepostrádá racionalitu. Podle Ústavního soudu při posuzování, zda určité zaměstnání zakládalo
dobu pojištění v preferované pracovní kategorii I.AA, je třeba především zohlednit,
zda vykonávaná práce naplňovala hlediska uvedená v §14 až §18 zákona o sociálním
zabezpečení. To musí být určující i při zkoumání, pod které zaměstnání dle jednotlivých příloh
nařízení vlády č. 117/1988 Sb. má být konkrétní práce vykonávaná pojištěncem subsumována.
[27] Nejvyšší správní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích v obdobných věcech právní
názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 akceptoval, a to nejen
v případě, kdy vzhledem ke kasační závaznosti jinak rozhodnout nemohl (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 Ads 126/2016 – 42), ale i v dalších případech
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 Ads 23/2016 – 40, a ze dne
16. 4. 2020, č. j. 4 Ads 448/2019 – 44). Zohlednil při tom pozici Ústavního soudu v soustavě
soudů a kritéria a hodnoty, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán (čl. 83 Ústavy České
republiky). Role Ústavního soudu často spočívá i v nastolování nových pohledů na aplikované
právo. Nadto v nyní projednávaném případě jde o výklad právních předpisů historických,
které jsou ovlivněny dobou svého vzniku a jejichž aplikace v podmínkách materiálního právního
státu může být v některých případech odlišná od praxe dřívější (zejména od praxe, která má
kořeny v době nesvobody). Je to právě (nebo především) Ústavní soud, kdo je povolán
k přezkoumání souladnosti předchozí judikaturní praxe s hodnotovým rámcem ústavního
pořádku České republiky (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020,
č. j. 4 Ads 448/2019 – 44).
[28] Stejně tak Nejvyšší správní soud zohlednil úlohu správních soudů, jíž je ochrana
subjektivních veřejných práv fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.), nikoli abstraktní kontrola
zákonnosti činnosti správních orgánů či střežení doktrinární čistoty (srov. již rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 4 Ads 448/2019 – 44). Jestliže úkolem
správního soudnictví je ochrana veřejných subjektivních práv, pak není úkolem Nejvyššího
správního soudu prosazovat takový výklad právních předpisů, který jde proti právnímu názoru
vyslovenému Ústavním soudem a zároveň je v neprospěch veřejných subjektivních práv.
[29] Nejvyšší správní soud se proto i při posouzení nyní projednávaného případu přidržel
závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1015/13.
[30] K pracovní kategorii I.AA Ústavní soud v tomto nálezu uvedl: „…pro zařazení zaměstnání
důlního měřiče pod některý z okruhů zaměstnání podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. bylo
rozhodující, zda bylo vykonáváno soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí
hlubinných dolů. Správní soudy proto pochybily, jestliže se ve svých úvahách touto podmínkou odmítly zabývat
a soustředily se v podstatě jen na slovní vymezení jednotlivých okruhů zaměstnání, jež však s ohledem na výše
uvedené nebylo lze považovat za taxativní výčet těchto zaměstnání. Pod jednotlivé okruhy muselo být možné
zařadit případně i jiná zaměstnání, byť tato v jejich názvu nebyla výslovně zmíněna. V případě zaměstnání
stěžovatele tak přicházelo v úvahu jeho podřazení pod kategorii uvedenou pod č. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády
č. 117/1988 Sb., tedy 'horník-dělník, vrtný dělník, vzorkař, dělník v geologickém průzkumu, karotážník'.
Dalšího pochybení se pak správní soudy dopustily tím, že za určující kritérium pro podřazení zaměstnání
stěžovatele pod některý z okruhů zaměstnání podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. považovaly to,
zda jde o profesi dělnickou nebo odbornou či technickohospodářskou. Jak již bylo uvedeno, toto kritérium nemělo
význam pro zařazení určitého zaměstnání do uvedené přílohy ani se od něj neodvíjelo vzájemné odlišení okruhů
zaměstnání, jež byly obsaženy v přílohách č. 2 a 3. Ostatně účel přílohy č. 2 nikterak nevylučoval, aby v ní byla
obsažena i zaměstnání odborná či technickohospodářská. Podstatné bylo pouze to, zda byla vykonávána soustavně
a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. Pakliže se v příloze č. 3
objevuje kategorie 'vedoucího (samostatného) důlního měřiče', je tím míněna pozice, u níž se s ohledem na náplň
práce, v jejímž rámci převládají právě práce kontrolní, řídící a další práce technickoadministrativního charakteru,
nepředpokládá, že bude výše uvedená podmínka splněna. To však není případ zaměstnání úsekového,
resp. důlního měřiče, jak je na základě dokazování obsahově vymezily právě správní soudy.“ Z citované pasáže
lze vyjít i v nyní projednávaném případě.
[31] Žalobce splňuje podmínku potřebného počtu let zaměstnání v hornictví a podle svých
tvrzení většinu pracovní doby vykonával práci v podzemí hlubinných dolů. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka pochybila tím, že neprovedla
dokazování za účelem zjištění, zda lze na situaci žalobce s ohledem na jím konkrétně
vykonávanou práci nahlížet tak, že se jednalo o soustavný a v průběhu kalendářního měsíce
převážný výkon práce na pracovištích v podzemí hlubinných dolů.
[32] V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 11. 2019, č. j. 1 Ads 24/2018 - 61,
č. 3957/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[ú]čelem §76a je, aby za splnění
zde vymezených podmínek, je-li to pro pojištěnce výhodnější, mu byla procentní výměra vypočtena podle
tohoto ustanovení a nikoliv podle zákonem upravených obecných pravidel. Zákonodárce toto zvýhodnění výslovně
omezil pouze na osoby, které byly ztíženým podmínkám vystaveny více méně trvale z důvodu stálého pracoviště
v podzemí hlubinných dolů.“ Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 je přitom
nutno při zařazování pracovníků dle „Seznamu zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech“ vycházet ze skutečné povahy jejich práce
a nikoliv z formálního označení jejich pracovní pozice.
[33] Stěžovatelka proto nesmí a priori odmítnout provádění důkazů směřující ke zjištění
relevantních skutkových okolností. Dokazování má smysl pro zjištění, zda žalobce soustavně
převážnou část své pracovní doby vykonával svou práci v hornictví na pracovišti pod zemí
v hlubinných dolech, a tedy pro zjištění, zda byl žalobce osobou, která byla ztíženým podmínkám
vystavena více méně trvale. Aniž by soud předem hodnotil vypovídací schopnost takového
důkazního prostředku, poukazuje na skutečnost, že žalobce stěžovatelce předložil výplatní lístek,
který obsahuje údaj o celkovém počtu pracovních směn odpracovaných žalobcem od 4. 1. 1979
a údaj o míře dosažené expozice v procentech z nejvyšší přípustné expozice. Dokazování
stěžovatelky bude nicméně vedeno zásadou volného hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního
řádu), krajský soud stěžovatelce pouze nastínil možnost, jak by bylo možno relevantní skutkové
okolnosti prokazovat. Stejně tak bude nejprve na stěžovatelce, aby zhodnotila, zda dokazováním
zjištěný podíl pracovní doby skutečně strávený na pracovišti pod zemí odůvodňuje závěr,
že žalobce byl ztíženým podmínkám vystaven více méně trvale ve smyslu citovaného rozsudku
rozšířeného senátu.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce měl ve věci plný úspěch,
proto mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti
důvodně vynaložil. Těmi jsou náklady žalobce na poštovné za zaslání vyjádření ke kasační
stížnosti žalované ve výši 55 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu