ECLI:CZ:NSS:2021:6.ADS.385.2020:48
sp. zn. 6 Ads 385/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobkyně: Bc. H. H., zastoupená Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168,
Příbram, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu
376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2018,
č. j. MPSV-2018/28721-222/1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 54 A 82/2018 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
prvostupňové usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „registrační orgán“) ze dne
10. 1. 2018, č. j. 003030/2018/KUSK/Soc/Hla/53. Tímto usnesením bylo podle §66 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o registraci sociálních
služeb poskytovaných v domově pro seniory, neboť i přes opakované výzvy nedošlo k odstranění
vad žádosti, jež bránily pokračování v řízení. Vada žádosti spočívala v tom, že k ní žalobkyně
nedoložila aktuální rozhodnutí o schválení provozního řádu zařízení sociálních služeb vydané
orgánem ochrany veřejného zdraví dle §79 odst. 5 písm. g) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách.
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Krajský soud v Praze
rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Konstatoval, že pokud bylo řízení o žádosti žalobkyně
zastaveno, nedošlo k věcnému posouzení žádosti o registraci sociální služby. Námitky žalobkyně
vztahující se k věcnému posouzení žádosti proto krajský soud označil za bezpředmětné. Dále
uvedl, že za rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví vydané dle §79 odst. 5 písm. g) zákona
o sociálních službách lze považovat pouze takové rozhodnutí, které schvaluje provozní řád
pro poskytování sociální služby v zařízení sociálních služeb v podobě, o kterou bylo žádostí
o registraci požádáno. V případě jakékoli změny okolností upravených provozním řádem je třeba
přijmout změnu provozního řádu, kterou musí orgán ochrany veřejného zdraví opětovně
schválit. Provozní řád schválený rozhodnutím krajské hygienické stanice ze dne 27. 7. 2016
dle krajského soudu aktuálně neodpovídal tomu, jak má být sociální služba dle žádosti žalobkyně
poskytována, a to s ohledem na zastaralost údajů (kapacita zařízení, zdroje pitné vody s ohledem
na absenci povolení nové technologie úpravy vody a zákazu krajské hygienické stanice používat
vodu v zařízení k pitným účelům, k vaření, přípravě jídel a nápojů a k čištění zubů; a dále
s ohledem na skutečnost, že v zařízení nejsou v důsledku ukončení smlouvy o poskytování
lékařských služeb poskytovány zdravotnické služby). Rozhodnutí krajské hygienické stanice
ze dne 27. 7. 2016 tedy z důvodu neaktuálnosti nebylo možno považovat za relevantní podklad.
K námitce vázanosti registračního orgánu vlastní správní praxí krajský soud uvedl, že zásady
legitimního očekávání je možno se dovolávat pouze tehdy, pokud případy, jež měly určitou
správní praxi založit, jsou vůči posuzované věci typově podobné. Dle krajského soudu
však tvrzení o existenci případů typové podobnosti neplynou ani ze správního spisu, ani z podané
žaloby. Postup správního orgánu v souzené věci nebyl dle krajského soudu svévolný, neboť byl
odůvodněn novými skutečnostmi, které nebyly v předchozích řízeních známy. Proto nemohl být
pro žalobkyni překvapivý a žalobkyně nemohla důvodně očekávat, že její žádosti bude vyhověno.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Dle stěžovatelky skutečnost, že v řízení nedoložila aktuální rozhodnutí orgánu ochrany
veřejného zdraví podle §79 odst. 5 písm. g) zákona o sociálních službách, nelze pokládat
za dostačující důvod pro zastavení řízení o registraci sociální služby. Stěžovatelka nesouhlasila
se závěrem krajského soudu, že jí stran postupu registračního orgánu nemohlo vzniknout
legitimní očekávání. Měla za to, že v nyní posuzované věci postupovala shodně jako v přechozích
případech, kdy její žádosti bylo v plném rozsahu vyhověno. Ačkoli nedošlo ke změně okolností,
registrační orgán shledal stěžovatelčin postup za nesprávný, což dle jejího názoru nepochybně
zásadě legitimního očekávání odporuje.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu,
které pokládá za věcně správné.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] V projednávaném případě je z obsahu podané kasační stížnosti patrné, že je v převážné
míře založena na argumentaci obsažené již v žalobě, s níž se podrobně vypořádal krajský soud
v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že kasační stížnost
představuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů
(§102 s. ř. s.). Stěžovatelka je tak v kasační stížnosti v souladu s dispoziční zásadou povinna
výslovně uvést skutková a právní tvrzení, z nichž dovozuje nezákonnost napadeného soudního
rozhodnutí, a vymezit tím rozsah přezkumu Nejvyšším správním soudem (např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 - 74, ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 1 Azs 249/2016 - 38, či ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 375/2019 - 33). Náležitou formulaci
kasačních námitek není možné nahradit pouhou parafrází námitek uplatněných v žalobě,
neboť žalobní námitky směřují proti jinému rozhodnutí, než které je předmětem přezkumu
ze strany Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58). Stěžovatelka tak sice může v kasační stížnosti žalobní
argumentaci zopakovat, např. tehdy, pokud krajský soud argumentaci obsaženou v žalobě
dostatečně nevypořádal, případně neshoduje-li se stěžovatelka s jejím skutkovým či právním
posouzením. Vždy je však třeba výslovně uvést, jaké konkrétní závěry krajského soudu pokládá
za nedostatečné, resp. za nesprávné. Neučiní-li tak, je Nejvyšší správní soud oprávněn zabývat
se posouzením zákonnosti rozsudku krajského soudu toliko v obecné rovině, neboť v opačném
případě by za stěžovatelku domýšlel, z jakých konkrétních důvodů pokládá napadené soudní
rozhodnutí za nesprávné (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016,
č. j. 3 As 137/2015 - 45, či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[7] Již v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS,
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že „žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů
kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení
o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“.
[8] Pokud tedy stěžovatelka v kasační stížnosti bez dalšího pouze opakuje dříve (v žalobě)
uplatněné námitky, pomíjí tím jejich věcné posouzení ze strany krajského soudu. Převážná část
kasační stížnosti obsahuje pouze „zkopírovaný“ text žaloby s dovětky, že „krajský soud pochybení
nikterak nenapravil“, nebo že „nelze považovat argumentaci krajského soudu za správnou“. Nejvyšší
správní soud se proto věcně nezabýval těmi námitkami, které představují pouhý doslovný přepis
žaloby, aniž by stěžovatelka jakkoli reagovala na jejich vypořádání krajským soudem.
[9] Stran naplnění podmínek pro zastavení řízení obsažených v §66 odst. 1 písm. c)
správního řádu se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil s posouzením krajského soudu.
Podle §78 odst. 1 zákona o sociálních službách sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění
k poskytování sociálních služeb, není-li v §83 a §84 zákona o sociálních službách stanoveno jinak; toto
oprávnění vzniká rozhodnutím o registraci. Podle §79 odst. 5 písm. g) zákona o sociálních službách
musí žádost o registraci obsahovat rozhodnutí o schválení provozního řádu zařízení sociálních
služeb uvedeného v §34 odst. 1 písm. c) až f) zákona o sociálních službách vydané orgánem
ochrany veřejného zdraví.
[10] V souzené věci stěžovatelka k žádosti připojila rozhodnutí krajské hygienické stanice
ze dne 27. 7. 2016, kterým orgán ochrany veřejného zdraví schválil provozní řád v podobě
neodpovídající (s ohledem na zastaralost údajů) tomu, jakou sociální službu stěžovatelka žádala
zaregistrovat. Registrační orgán proto stěžovatelku vyzval k předložení aktuálního rozhodnutí
o schválení provozního řádu jako povinné přílohy k žádosti o registraci sociální služby, včetně
nového provozního řádu schváleného tímto rozhodnutím, a to opakovaně výzvami ze dne
16. 10. 2017 a ze dne 9. 11. 2017. Stěžovatelce současně vysvětlil, z jakých důvodů považuje
doložení rozhodnutí krajské hygienické stanice ze dne 27. 7. 2016 nedostatečné, a poučil ji,
že pokud požadované listiny ve stanovené lhůtě nepředloží, bude řízení o žádosti zastaveno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ani přes uvedené výzvy požadované listiny nedoložila,
postupoval registrační orgán v souladu s §66 odst. 1 písm. c) správního řádu a rozhodnutím
ze dne 10. 1. 2018 řízení o žádosti zastavil. Doložení rozhodnutí orgánu ochrany veřejného
zdraví, které s ohledem na změnu okolností upravených provozním řádem zařízení
a neaktuálnost údajů neodpovídá sociální službě, o kterou stěžovatelka požádala, je vadou
žádosti, pro kterou (nebyla-li k výzvám odstraněna) nebylo možno v řízení pokračovat.
[11] Krajský soud nepochybil ani v posouzení otázky, zda postup registračního orgánu
v řízeních o předchozích žádostech mohl u stěžovatelky vyvolat legitimní očekávání.
S přihlédnutím k okolnostem nově zjištěným v přezkoumávané věci, které nebyly známy
v předchozích řízeních (nedostatky hygienických podmínek v zařízení, zejména u zdroje pitné
vody v důsledku absence povolení nové technologie úpravy vody), se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že skutečnost, zda se registrační orgán v minulosti
při posuzování předchozích stěžovatelčiných žádostí provozním řádem domova pro seniory
a příslušným rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví zabýval či nikoli, nemohla
u stěžovatelky založit jakékoli očekávání, tedy ani odůvodněné očekávání toho, že by v tomto
řízení mohlo být její žádosti vyhověno.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů účastníků řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla
ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že stěžovatelka (žalobkyně) nemá právo
na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu