ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.188.2021:38
sp. zn. 6 As 188/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobkyně: ZO VOS fakulta biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze (FBMI ČVUT
v Praze), sídlem náměstí Sítná 3105, Kladno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních
údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: České vysoké učení technické v Praze,
sídlem Jugoslávských partyzánů 1580/3, Praha 6, zastoupeno JUDr. Karlem Zuskou, advokátem,
sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí rektora Českého vysokého
učení technického v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9/19/51937, v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021,
č. j. 51 A 26/2019 - 100, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení – České vysoké učení technické
v Praze (dále též „stěžovatel“ nebo „ČVUT“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku
Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí rektora ČVUT ze dne 10. 4. 2019,
č. j. 9/19/51937, a jemu předcházející rozhodnutí děkana Fakulty biomedicínského inženýrství
ČVUT (dále jen „FBMI ČVUT“) ze dne 28. 1. 2019, č. j. 62/19/17911/Trous, a nařídil
stěžovateli poskytnout žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku
informace o výši celkových mzdových prostředků vyplacených děkanovi a tajemníkovi FBMI
ČVUT za období roku 2015. Rektor ČVUT ve věci žádosti žalobkyně o poskytnutí informací
dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, původně rozhodoval jako
odvolací orgán. V průběhu řízení před krajským soudem došlo v důsledku změny právní úpravy
(provedené zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o zpracování osobních údajů) ke změně působnosti rozhodovat v odvolacím řízení
ve věcech poskytování informací vztahujících se k samosprávné působnosti veřejných vysokých
škol na žalovaného (Úřad pro ochranu osobních údajů).
[2] Stěžovatel společně s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Uvedl, že pokud by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek
nepřiznal, představoval by případný vyhovující rozsudek ve věci samé pouhé akademické
rozhodnutí, které již nebude moci nic změnit na zásahu do práv na ochranu soukromého života
dotčených zaměstnanců (děkana a tajemníka FBMI ČVUT), k němuž může dojít poskytnutím
informací o jejich odměňování. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
se stěžovatel domnívá, že újma na osobnostních právech dotčených fyzických osob představuje
nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout žalobkyni,
jejíž žádost o informace bude pouze později vyřízena. Přiznání odkladného účinku není
dle stěžovatele v rozporu ani s jiným důležitým veřejným zájmem.
[3] Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu poukázal na skutečnost, že do řízení vstoupil
v důsledku změny právní úpravy, a protože sám správní řízení nevedl, nemůže se k věci blíže
vyjádřit. Z opatrnosti však souhlasí s tím, aby kasační stížnosti byl odkladný účinek přiznán.
[4] Žalobkyně ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku stručně zrekapitulovala
dosavadní průběh řízení o poskytnutí informací, včetně řízení soudních. Upozornila na „druhou
větev“ souzeného případu, v níž krajský soud stěžovateli rovněž nařídil poskytnout informace
o mzdách zaměstnanců dvou konkrétních kateder FBMI ČVUT. Také proti tomuto rozsudku
krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost; návrhu na přiznání odkladného účinku však
Nejvyšší správní soud nevyhověl usnesením ze dne 18. 2. 2019, č. j. 5 As 12/2019 - 38.
Žalobkyně proto nespatřuje důvod pro přiznání odkladného účinku ani v souzené věci. Současně
doplnila, že požadované informace chtěla využít v rámci sociálního dialogu již v roce 2016,
a proto v případě přiznání odkladného účinku pro ni další prodloužení poskytnutí informací
nemá zásadnější význam.
[5] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru, že
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.
[6] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost
nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73
odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[8] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících
objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele
znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Dále je třeba uvést, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského
soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný
účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek
nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový
postup odůvodňují.
[9] Nejvyšší správní soud již v minulosti přiznal odkladný účinek kasačním stížnostem
povinného subjektu (v tehdejších věcech jako žalovanému) v případech, kdy mu na základě
rozhodnutí krajského soudu byla uložena povinnost poskytnout žalobci konkrétní informace.
V těchto případech Nejvyšší správní soud přihlédl mj. k tomu, že po poskytnutí informací by již
nebylo možné danou situaci nijak zhojit a že „újma hrozící žalobci přiznáním odkladného účinku je ve
srovnání s újmou hrozící zejména jiným osobám (tj. osobám, jejichž platy a odměny mají být sděleny)
zanedbatelná, neboť bude spočívat - v případě nevyhovění kasačním stížnostem - pouze v pozdějším vyřízení
zbývající části žalobcovy žádosti o poskytnutí informací“ (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 9. 2016, č. j. 2 As 256/2016 - 40, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 189/2017 - 19, ze dne
6. 9. 2017, č. j. 2 As 313/2017 - 17, nebo ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 As 345/2017 - 35).
[10] Ačkoli v důsledku změny právní úpravy stěžovatel v nyní souzeném případě již
nevystupuje v pozici žalovaného (viz odstavec [1] výše), nadále lze ze shora citovaných závěrů
vycházet. Stěžovatel jako povinný subjekt byl při posuzování podaných žádostí o informace
povinen vážit kolidující veřejné zájmy (konkrétně zájem na poskytování informací oproti zájmu
na ochraně osobnostních práv a soukromí fyzických osob), a je tedy tyto zájmy oprávněn tvrdit
a prosazovat rovněž v rámci návrhu na odkladný účinek jím podané kasační stížnosti.
[11] V posuzované věci přitom stěžovatel dostatečně vylíčil reálnou hrozbu újmy zájmu
na ochraně soukromí fyzických osob, resp. na ochraně údajů o jejich osobních a majetkových
poměrech, kdy v případě poskytování informací vztahujících se ke konkrétním fyzickým osobám
je třeba zohlednit prostou skutečnost, že jednou sdělené informace již nelze vzít zpět. Předmětem
řízení o kasační stížnosti je otázka, zda stěžovatel jakožto povinný subjekt měl požadované
informace poskytnout v režimu informačního zákona, či nikoliv (resp. zda tuto otázku správně
posoudil krajský soud). Pokud by Nejvyšší správní soud vyřešil právní otázku ve prospěch
stěžovatele, a tedy by napadený rozsudek krajského soudu zrušil, zbavil by tím stěžovatele
povinnosti poskytnout požadované informace týkající se soukromí dotčených fyzických osob
(zaměstnanců FBMI ČVUT). V případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by
však bylo možno hovořit o úspěchu ryze akademickém, neboť požadované informace,
jejichž poskytnutí krajský soud stěžovateli přikázal, by mezitím byly poskytnuty (viz usnesení
č. j. 10 As 345/2017 - 35). V takové situaci by mohlo dojít k nevratnému narušení zájmu
na ochraně soukromí jednotlivců, jejichž údaje o odměňování by byly poskytnuty, a ochranu by
tedy z tohoto důvodu již nebylo možno realizovat.
[12] Ve vztahu k hodnocení naplnění další podmínky, tj. možného rozporu s důležitým
veřejným zájmem, Nejvyšší správní soud uvádí, že pro zamítnutí návrhu nepostačuje pouhá
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo jevit z doslovného výkladu §73 odst. 2
s. ř. s., ale i v tomto případě je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího
zásahu do práv osob na soukromí s intenzitou narušení veřejného zájmu (usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS), v tomto
případě tedy posoudit intenzitu hrozícího zásahu do veřejného zájmu tvrzeného stěžovatelem
s intenzitou případných jiných veřejných zájmů. Nejvyšší správní soud proto při úvahách
o hrozícím zásahu do soukromí dotčených fyzických osob zohledňoval rovněž kolidující veřejný
zájem, jímž je zájem na svobodném přístupu k informacím, a tyto dva zájmy poměřil. Dospěl
k závěru, že při rozhodování o odkladném účinku by měl být upřednostněn zájem na ochraně
soukromí (pro již výše uvedenou nevratnost možného narušení) před zájmem na svobodném
přístupu k informacím, který bude dotčen „pouze“ tak, že se poskytnutí požadovaných informací
žalobkyni oddálí v čase. Sama žalobkyně ostatně v této souvislosti ve vyjádření k návrhu uvedla,
že s ohledem na čas, který uplynul od roku 2016, pro ni další oddálení poskytnutí informací nemá
zásadnější význam.
[13] Nejvyšší správní soud tedy dovodil naplnění obou shora vymezených podmínek
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto stěžovatelově návrhu vyhověl a kasační
stížnosti odkladný účinek přiznal.
[14] Pokud žalobkyně ve vyjádření k návrhu poukazovala na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 2. 2019, č. j. 5 As 12/2019 - 38, vydané v „druhé větvi“ posuzované věci, jedná
se sice o případ věcně související, avšak skutkově odlišný. Ve věci sp. zn. 5 As 12/2019 Nejvyšší
správní soud nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti téhož stěžovatele a výše citovanou
judikaturu nenásledoval, avšak stalo se tak ze dvou důvodů, z nichž ani jeden není v nyní souzené
věci přítomen. V případě rozsudku krajského soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 45 A 96/2016 - 95,
přezkoumávaného ve věci vedené pod sp. zn. 5 As 12/2019, krajský soud věc zčásti vrátil
stěžovateli jako žalovanému k dalšímu řízení (s ohledem na shledanou nepřezkoumatelnost)
a zčásti mu uložil informace poskytnout. V části, v níž byla věc vrácena stěžovateli k dalšímu
řízení, tedy neexistoval pravomocný výrok soudu (ani jiného orgánu) o povinnosti informace
poskytnout. Krajský soud stěžovatele v dalším řízení zavázal nově posoudit proporcionalitu
poskytnutí požadovaných informací s ohledem na veškeré relevantní skutečnosti, včetně práv
dotčených osob. Je tedy zřejmé, že v takové situaci nebylo nezbytné kasační stížnosti stěžovatele
přiznávat odkladný účinek, neboť nové posouzení věci bylo zcela v jeho rukou. Ve zbývající části
předmětu řízení pak sice v době rozhodování Nejvyššího správního soudu existoval pravomocný
výrok krajského soudu nařizující informace poskytnout, zásadní však byla povaha řešených
informací, kdy se jednalo „pouze“ o statistické přehledy, tedy o souhrnné údaje v anonymizované
podobě, které nebyly způsobilé zasáhnout do práv konkrétních jednotlivců (zaměstnanců). Tím
se věc zároveň odlišuje od nyní souzeného případu, v němž krajský soud nařídil poskytnout zcela
konkrétní informace o výši mezd děkana a tajemníka FBMI ČVUT. Nejvyšší správní soud
tedy následoval výše uvedenou judikaturu a odkladný účinek kasační stížnosti přiznal.
[15] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude
rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu