ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.351.2020:26
sp. zn. 6 As 351/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: V. J., zastoupená Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10,
Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 5/3,
Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. května 2018
č. j. JMK 63492/2018, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. září 2020 č. j. 32 A 37/2018 - 59,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2020 č. j. 32 A 37/2018 - 59 se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice (dále jen „městský úřad“) ze dne
12. ledna 2018 č. j. OD/232503/2016 byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního
deliktu (nyní přestupku) provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), a byla jí uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Nezjištěný řidič vozidla, jehož
provozovatelkou je žalobkyně, totiž dne 27. listopadu 2016 překročil v obci Rajhrad nejvyšší
povolenou rychlost o 14 km/h (po odečtení odchylky). Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl
žalovaný rozhodnutím označeným v návětí.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Většinu žalobních námitek vyhodnotil
jako nedůvodnou, avšak přisvědčil žalobkyni v tom, že podle §125g odst. 2 a 3 zákona
o silničním provozu mělo být vedeno společné řízení o výše popsaném přestupku a přestupku,
jehož se žalobkyně dopustila dne 10. července 2017, tedy v období před oznámením výše
uvedeného rozhodnutí o přestupku.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že nemělo být vedeno společné řízení o správních deliktech, respektive přestupcích
žalobkyně. Řízení o prvním přestupku bylo zahájeno doručením příkazu dne 27. května 2017,
druhý přestupek žalobkyně spáchala dne 10. července 2017, tedy již za účinnosti zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti
za přestupky“), podle jehož §88 odst. 3 nelze ve společném řízení projednat přestupek, který byl
spáchán po zahájení řízení o jiném přestupku. Zákon tedy výslovně vylučuje vedení společného
řízení. Ustanovení §125g odst. 2 a 3 zákona o silničním provozu bylo od 1. července 2017
zrušeno a nahrazeno zákonem o odpovědnosti za přestupky.
[4] Stěžovatel nadto považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť na §88
odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky upozorňoval již v průběhu ústního jednání,
avšak krajský soud neuvedl, proč toto ustanovení neaplikoval. Krajský soud podle všeho
analogicky aplikoval trestní právo, což však není na místě v situaci, kdy zákon o přestupcích
danou materii upravuje, přesněji řečeno vedení společného řízení výslovně vylučuje.
[5] Pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mělo být společné řízení
o přestupcích vedeno, stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. prosince 2019 č. j. 9 As 164/2018 - 36, z něhož vyplývá, že v pořadí první rozhodnutí
o jednom ze sbíhajících se správních deliktů nelze zrušit pouze pro vadu řízení spočívající
v nevedení společného řízení, jež měla za následek porušení absorpční zásady.
[6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že je sice vhodné, aby soud reagoval na všechny klíčové
námitky a argumenty účastníků řízení, avšak to, že se výslovně nevypořádal s poukazem zástupce
stěžovatelky na §88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky uplatněným při ústním jednání,
nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Jak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje,
„nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí“ (rozsudek ze dne
4. prosince 2003 č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Takovou vadou napadený
rozsudek netrpí. Krajský soud na věc aplikoval §125g zákona o silničním provozu a podle všeho
též analogicky §35 trestního zákona (č. 140/1961 Sb. – sic!), čímž dal implicitně najevo,
že s právním názorem stěžovatele nesouhlasí. Navíc, krajský soud je vázán pouze žalobními body
[§75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. To, že některý
z argumentů žalovaného výslovně nevypořádá, proto nemůže být vadou způsobilou ovlivnit
zákonnost jeho rozhodnutí. Reakce na argumentaci žalovaného by však rozsudku krajského
soudu rozhodně dodala na přesvědčivosti.
[9] Z předložených spisů vyplývá, že městský úřad o správním deliktu, který je předmětem
tohoto řízení a byl spáchán dne 27. listopadu 2016, rozhodl nejprve příkazem ze dne
26. května 2017, který byl žalobkyni doručen dne 27. května 2017. Tento příkaz byl prvním
úkonem v řízení a jeho doručením bylo zahájeno řízení o správním deliktu. Žalobkyně proti
příkazu podala odpor a městský úřad následně vydal rozhodnutí o přestupku, které stěžovatel
potvrdil žalobou napadeným rozhodnutím.
[10] Dne 10. července 2017 žalobkyně spáchala další přestupek provozovatele vozidla
podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. O tomto přestupku rozhodl městský úřad
nejprve příkazem ze dne 4. prosince 2017, po podání odporu rozhodnutím ze dne 15. ledna 2018,
odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 12. února 2018
č. j. JMK 24449/2018 (jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z úřední činnosti, žalobu
proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2020
č. j. 32 A 17/2018 - 36).
[11] Podle §125g odst. 2 zákona o silničním provozu platilo, že dopustil-li se provozovatel vozidla
více správních deliktů podle §125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností,
vede se o těchto deliktech společné řízení. Citované ustanovení však bylo ke dni 30. června 2017 zrušeno
zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích.
[12] Dne 1. července 2017 zároveň nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky,
jehož §88 odst. 3 stanoví, že ve společném řízení se neprojedná přestupek, který byl spáchán po zahájení
řízení o jiném přestupku. Citované ustanovení kopíruje dřívější §57 odst. 3 zákona o přestupcích,
který se neuplatnil v řízení o správních deliktech. S účinností od 1. července 2017 však byla
hmotněprávní i procesní úprava správního trestání sjednocena.
[13] Z §88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky je zřejmé, že ve společném řízení lze
projednat jen přestupky spáchané před zahájením řízení o prvém z nich. Jak již bylo uvedeno,
řízení o prvním přestupku (tehdy ještě správním deliktu) bylo zahájeno doručením příkazu
dne 27. května 2017, druhý přestupek spáchala žalobkyně až dne 10. července 2017,
tedy již za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky. Stěžovatel, respektive městský úřad,
tedy nemohl vést o přestupcích žalobkyně společné řízení. Navíc, podle přechodného ustanovení
§112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky muselo být první z řízení dokončeno
podle předchozí právní úpravy, což neumožňovalo jeho spojení s řízením o přestupku
podle pozdější právní úpravy.
[14] Stěžovatel též oprávněně namítal, že samotné porušení nevedení společného řízení nelze
považovat za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu,
jelikož vedení společného řízení je pouhou procesní cestou k uplatnění zásady absorpce pro účely
trestání sbíhajících se přestupků. V pořadí prvním rozhodnutím o jednom z více sbíhajících
se přestupků nemůže být tato zásada porušena, „proto nevedení společného řízení
(jež by umožnilo princip absorpce naplnit) nemůže být vadou, která by mohla mít vliv
na zákonnost tohoto rozhodnutí. Je třeba bezpodmínečně trvat na aplikaci zásady absorpce,
nikoli na vedení společného řízení, přičemž i bez vedení společného řízení lze naplnění zásady
absorpce docílit. Až v pořadí druhým (popř. dalším) správním rozhodnutím o jiném z více
sbíhajících se správních deliktů by správní orgán mohl absorpční zásadu porušit, a to tehdy,
nepřihlížel-li by k sankcím uloženým dříve za sbíhající se správní delikty“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. prosince 2019 č. j. 9 As 164/2018 - 36, č. 3963/2020 Sb.).
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Kasační stížnost žalovaného je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.),
v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu