ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.90.2021:27
sp. zn. 6 As 90/2021 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobce: Mgr.A. D. K., zastoupený Mgr. Dagmar Ressovou Maršíkovou, advokátkou, sídlem
Ševcovská 3246, Zlín, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína
Čermáka 2a, Praha 6, za účasti: Ing. J. P., zastoupený Mgr. Simonou Hejdovou, advokátkou,
sídlem Tuřanka 1519/115a, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
3. září 2018 č. j. PVZ 2014-40124/D17124396/2017/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2021 č. j. 15 A 57/2018 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. listopadu 2017 č. j. PVZ 2014-
40124/D16030971/2016/ÚPV zamítl návrh žalobce na výmaz průmyslových vzorů č. 1 a 9
hromadného zápisu č. 36 588, jejichž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení (dále jen
„napadené průmyslové vzory č. 1 a 9“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, který předseda žalovaného zamítl
rozhodnutím uvedeným v návětí. Z popisů napadených a namítaných průmyslových vzorů (tj.
průmyslových vzorů žalobce, jež jsou dle jeho tvrzení shodné s napadenými vzory; v případě
napadeného průmyslového vzoru č. 1 jde o namítaný průmyslový vzor č. 3, v případě
napadeného průmyslového vzoru č. 9 zase o namítané průmyslové vzory č. 4 a 6) je podle
předsedy žalovaného patrné, že porovnávané průmyslové vzory chrání vzhled laviček, u nichž lze
za charakteristické znaky považovat linie, obrys a tvar, seznatelné na první pohled.
[3] Z porovnání napadeného průmyslového vzoru č. 1 s namítaným průmyslovým vzorem
č. 3 bylo dle předsedy žalovaného zřejmé, že lavičky jsou shodně tvořeny sedákem a opěradlem
v jednom celku, přičemž sedák a opěradlo jsou vytvořeny z úzkých vodorovných lamel
zpevněných příčnými výztužnými lištami. Dále jsou lavičky tvořeny dvěma bočnicemi z plochého
kovového pásu zahnutého do tvaru lichoběžníku, přičemž napadený průmyslový vzor č. 1
se od namítaného průmyslového vzoru č. 3 odlišuje právě bočnicemi, které jsou u něj tvořeny
pásem zahnutým do tvaru uzavřeného lichoběžníku a jsou umístěny na vnější části z boku
lavičky, přičemž sedák viditelně přesahuje dopředu před bočnici. Lavička tak působí dojmem
lehké, jednoduše sestavitelné konstrukce, na rozdíl od druhé lavičky (namítaného průmyslového
vzoru č. 3), jejíž bočnice jsou každá tvořena pásem zahnutým do tvaru otevřeného rozpojeného
lichoběžníku, přičemž zmíněný pás začíná pod předním okrajem sedáku, opisuje tvar sedáku
a opěradla až do jedné třetiny výšky opěradla, následně je ohnutý k zemi, po zemi se vrací
dopředu pod okraj sedáku, pak je ohnutý a stoupá nahoru nad sedák do poloviny výšky opěradla
a stáčí se dozadu k opěradlu, kde je mírně zahnut dolů a je k opěradlu uchycen, přičemž vnější
hrana pásu je shodná s vnější hranou sedáku a opěradla. Lavička tak působí dojmem kompaktní
konstrukce. Zjištěné rozdíly jsou podstatné, neboť jsou viditelné na první pohled a k jejich
zjištění není třeba vyvinout zvláštní pozornost. Předseda žalovaného tedy dospěl k závěru,
že dané průmyslové vzory nelze považovat za shodné, a proto napadený průmyslový vzor č. 1
splňuje kritérium novosti ve smyslu §4 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů
a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích
(dále jen „zákon o ochraně průmyslových vzorů“).
[4] Z porovnání napadeného průmyslového vzoru č. 9 s namítanými průmyslovými vzory
č. 4 a 6 bylo dle předsedy žalovaného zřejmé, že jsou shodně tvořeny sedákem vytvořeným
z rovnoběžných desek ve tvaru kvádru uspořádaných širší plochou kolmo k zemi a vzájemně
oddělených mezerami, k nimž jsou připevněny zemní podpěry, resp. nohy, přičemž na první
pohled viditelný rozdíl mezi napadeným průmyslovým vzorem č. 9 a namítanými průmyslovými
vzory č. 4 a 6 spočívá v zemních podpěrách. V případě průmyslového vzoru č. 9 je každá zemní
podpěra vytvořena z plochého pásu zahnutého do tvaru U, přičemž konce pásu jsou v blízkosti
bočních hran sedáku ukotveny do sedáku, lavička tak působí dojmem lehké, jednoduše
sestavitelné stabilní konstrukce. Oproti tomu v případě průmyslového vzoru č. 4 je osm
viditelných tenkých nohou uspořádáno v párech a situováno v blízkosti bočních hran sedáku
v krajních částech a ve třetinách délky sedáku lavičky, a v případě průmyslového vzoru č. 6 jsou
dvě tenké viditelné nohy uspořádány v krajních částech sedáku v podélné středové ose sedáku
lavičky, která tak, pokud se týká stability, působí dojmem subtilní, křehké konstrukce. Zjištěné
rozdílné znaky jsou podstatné, neboť jsou viditelné na první pohled a k jejich zjištění není třeba
vyvinout zvláštní pozornost. Předseda žalovaného tedy i v tomto případě dospěl k závěru,
Napadený průmyslový vzor
Namítaný průmyslový vzor č. 3
že dané průmyslové vzory nelze považovat za shodné, a proto i napadený průmyslový vzor č. 9
splňuje kritérium novosti ve smyslu §4 zákona o ochraně průmyslových vzorů.
[5] Dále se předseda žalovaného zabýval zhodnocením individuální povahy napadených
průmyslových vzorů. Vzhled všech porovnávaných laviček bylo tudíž nutné posoudit z hlediska
informovaného uživatele, který se pohybuje v oblasti městského mobiliáře a je zběhlý ve znalosti
vzhledu laviček, ale také přichází s lavičkami denně do kontaktu. Zároveň se nachází mezi
„průměrným spotřebitelem“ a „osobou specializovanou v dané oblasti“. Dle předsedy
žalovaného je při posuzování individuální povahy průmyslových vzorů nutné vycházet z váhy
jednotlivých vzhledových znaků pro jejich celkový vzhled, přičemž volnost původce při vývoji
lavičky nebyla nijak podstatně omezena. Předseda žalovaného uzavřel, že změny v provedení
bočnic či zemních podpěr, resp. nohou laviček představují odlišnosti zjistitelné na první pohled,
nikoliv při vynaložení zvláštní pozornosti, a tím se významným způsobem podílejí na vnějším
vzhledu finálního výrobku a propůjčují lavičkám osobitý vzhled. Napadené průmyslové vzory
proto dle předsedy žalovaného vyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem,
takže vykazují individuální povahu ve smyslu §5 zákona o ochraně průmyslových vzorů.
[6] Žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného jako nedůvodnou zamítl Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Městský soud konstatoval,
že má ve shodě s žalovaným za to, že vnější vzhled výrobků (laviček) podle napadených
průmyslových vzorů se v podstatných znacích liší od vzhledu laviček podle namítaných
průmyslových vzorů (splňují podmínku novosti) a že porovnávané průmyslové vzory s ohledem
na zjištěnou rozdílnost jejich znaků vyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem
(splňují podmínku individuální povahy). K uvedenému dodal, že hlavním konstrukčním prvkem
lavičky je sedák a zemní podpěra (nohy); dalším obvyklým konstrukčním prvkem laviček pak
bývá opěradlo a bočnice, přičemž vykazují-li porovnávané průmyslové vzory, jejichž podstatou je
vzhled lavičky, podstatný a na první pohled viditelný rozdíl ve vzhledu některého z těchto prvků,
pak se nemůže jednat o shodné průmyslové vzory. Vzhledem k tomu, že se porovnávané
průmyslové vzory liší v podstatných znacích, shledal městský soud jako irelevantní to, v čem se
jinak shodují.
[7] Dále označil jako neopodstatněnou námitku, dle níž měl předseda žalovaného posuzovat i
technickou, konstrukční a funkční podstatu výrobků ztělesněných průmyslovými vzory.
Byť podle městského soudu některá spojení použitá předsedou žalovaného mohou navozovat
Napadený průmyslový vzor č. 9
Namítaný průmyslový vzor č. 4
Namítaný průmyslový vzor č. 6
takový zavádějící dojem, jedná se ve skutečnosti o snahu správního orgánu stručně
charakterizovat celkový vzhled konstrukce té které lavičky, přičemž z kontextu je zřejmé,
že předmětnými slovními spojeními technickou, konstrukční, materiálovou či jinou podstatu
výrobku nehodnotil. Městský soud nepřisvědčil ani tomu, že žalovaný nedostatečně posoudil
individuální povahu napadených průmyslových vzorů, přičemž uvedl, že pro závěr o individuální
povaze průmyslového vzoru postačuje rozdíl v jediném znaku, jedná-li se o znak podstatný,
jenž je schopen ovlivnit výsledný celkový dojem vyvolávaný průmyslovým vzorem a odlišit jej
od celkového dojmu z jiného (namítaného) průmyslového vzoru. Na závěr městský soud dodal,
že informovaný uživatel vykazující zvláštní ostražitost, jenž je zvyklý užívat lavičky, orientuje
se v relevantní oblasti trhu a disponuje i určitým stupněm znalostí, pokud jde o prvky,
z nichž jsou lavičky složeny, si jistě povšimne i dalších, méně patrných rozdílů ve vzhledu laviček
dle porovnávaných průmyslových vzorů.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal, že městský soud se zaměřil na detaily, v nichž se porovnávané průmyslové vzory liší,
avšak pominul shodné vzhledové znaky. Stěžovatel je přitom toho názoru, že osoba zúčastněná
na řízení převzala podstatné originální znaky starších namítaných průmyslových vzorů (a základní
tvůrčí myšlenku jejich původců) a napadené průmyslové vzory od starších průmyslových vzorů
odlišila ve vzhledově méně podstatných detailech, přičemž takovému jednání nelze poskytnout
právní ochranu, neboť by to bylo v rozporu se smyslem a účelem ochrany vzhledu průmyslových
vzorů, jak vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2009
č. j. 7 As 53/2008-158, č. 2336/2011 Sb. NSS.
[9] Stran posouzení novosti stěžovatel uvedl, že se městský soud nijak nevypořádal s tím,
zda jsou rozdíly mezi srovnávanými průmyslovými vzory podstatné, a vůbec nehodnotil povahu
shodných vzhledových znaků. Stěžovatel proto považuje část rozsudku městského soudu
za nepřezkoumatelnou. S odkazem na odbornou literaturu a §4 zákona o ochraně průmyslových
vzorů stěžovatel argumentoval, že pokud jsou shodné vzhledové znaky dominantní, je nutné
považovat případné rozdíly za nepodstatné ve smyslu citovaného ustanovení zákona. Napadený
průmyslový vzor č. 1 a namítaný průmyslový vzor č. 3 se dle stěžovatele shodují v dominantních
vzhledových znacích tvořených vzhledem sedací části a tvarem bočnic. Odlišnosti spočívající
v napojení bočnice k sedací části, uzavřeném/neuzavřeném čtyřúhelníku tvořícím bočnice
a počtu segmentů, do kterých je rozdělena sedací část, je nutno považovat za znaky nepodstatné
ve vztahu ke znakům shodným. Napadený průmyslový vzor č. 9 a namítané průmyslové vzory
č. 4 a 6 se dle stěžovatele zase shodují ve vzhledovém řešení sedací části lavičky, která je natolik
výrazným a dominantním vzhledovým prvkem, že bez jakýchkoliv pochybností výrazně převyšuje
vzhledové řešení zemních podpěr (nohou) laviček. Nohy porovnávaných průmyslových vzorů
nejsou, na rozdíl od sedací části, svým vzhledem nikterak originální, jedná se o běžně používané
jednoduché tvary nohou laviček, a tudíž jim nelze přikládat v rámci srovnávaných průmyslových
vzorů velkou váhu.
[10] Co se týče individuální povahy, podle stěžovatele městský soud pochybil, pokud pouze
odkázal na podrobný popis rozdílných vzhledových znaků porovnávaných průmyslových vzorů
provedený v rozhodnutí předsedy žalovaného, aniž by jakkoliv sám posoudil, zda rozdílné znaky
ovlivňují vzhled porovnávaných průmyslových vzorů do té míry, že vytváří u informovaného
uživatele odlišný celkový dojem, nebo zda by informovaný uživatel tyto rozdílné znaky byl
schopen zjistit pouze podrobnou analýzou vzhledu srovnávaných průmyslových vzorů. Pokud by
byla nutná podrobná analýza, nemohou mít podle stěžovatele napadené průmyslové vzory
individuální povahu. Městský soud podle stěžovatele rovněž pominul hodnocení míry volnosti
původce předmětných průmyslových vzorů (venkovních laviček), jež je dle stěžovatele velmi
vysoká.
[11] Stěžovatel dále s odkazem na rozhodovací praxi předsedy žalovaného namítal,
že se městský soud nevypořádal s váhou shodných a rozdílných vzhledových znaků se zaměřením
na to, do jaké míry ovlivňují celkový dojem posuzovaných průmyslových vzorů pohledem
informovaného uživatele, čímž učinil předmětnou část napadeného rozsudku
nepřezkoumatelnou. Zároveň podle stěžovatele nebude informovaný uživatel v případě laviček
věnovat pozornost rozdílům jednotlivých průmyslových vzorů v detailech.
[12] Konkrétně stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru bude v případě napadeného
průmyslového vzoru č. 1 a namítaného průmyslového vzoru č. 3 informovaný uživatel vnímat
sedací část lavičky s opěradlem a základní tvar bočnic, které se v obou případech téměř shodují
(pouze v případě bočnic lze shledat drobnou odlišnost spočívající v uzavřeném/neuzavřeném
čtyřúhelníku, nicméně základní tvar bočnic je shodný). Drobné rozdíly v napojení bočnic
na sedací část laviček, uzavřený/neuzavřený čtyřúhelník tvořící tvar bočnic a počet segmentů
sedací části neupoutají pozornost informovaného uživatele za situace, kdy se v základních
dominantních vzhledových znacích srovnávané průmyslové vzory shodují. V případě
napadeného průmyslového vzoru č. 9 a namítaných průmyslových vzorů č. 4 a 6 bude podle
stěžovatele informovaný uživatel vnímat jediný dominantní vzhledový znak, a to sedací část
lavičky. Druhý vzhledový znak srovnávaných průmyslových vzorů – zemní podpěry (nohy)
laviček – je v porovnání se sedací částí výrazně méně podstatný a nejedná se o nijak originální
designové prvky. Pokud srovnávané průmyslové vzory obsahují toliko dva vzhledové znaky s tím,
že se shodují v jednom z nich, je nutno důkladně posoudit váhu obou vzhledových znaků, jakou
se podílí na celkovém dojmu pohledem informovaného uživatele. Dále podle stěžovatele nebude
mít informovaný uživatel možnost současného srovnání průmyslových vzorů a bude je hodnotit
jako celek, takže je bude považovat za výrobky jednoho výrobce. Veškeré rozdíly mezi
průmyslovými vzory lze podle stěžovatele zjistit pouze podrobnou analýzou jejich vzhledu,
a proto se nelze ztotožnit s konstatováním městského soudu, že si informovaný uživatel
povšimne i zcela nepatrných rozdílů mezi nimi.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[14] Osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel se dezinterpretací
základního smyslu a účelu ochrany vzhledu výrobků prostřednictvím institutu průmyslových
vzorů snaží o nepřípustně extenzivní výklad rozsahu ochrany průmyslového vzoru, který je zcela
jednoznačně vymezen v ustanovení §10 zákona o ochraně průmyslových vzorů a je dán
vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v rejstříku. Ochrany průmyslovým vzorem
přitom podle osoby zúčastněné na řízení nepožívá existence některých prvků či základní tvůrčí
myšlenka, nýbrž celkový vizuální dojem plynoucí z vyobrazení zapsaného v rejstříku
průmyslových vzorů.
[15] Co se týče podmínky novosti, osoba zúčastněná na řízení se ztotožnila s hodnocením
městského soudu, přičemž dodala, že stěžovatel si protiřečí, neboť zdůrazňuje, že za relevantní
vzhledové znaky porovnávaných průmyslových vzorů považuje téměř shodný základní tvar
bočnic a sedací část tvořenou svisle uspořádanými deskami. Současně však tvrdí, že pro
posouzení designů nejsou napojení bočnic, linie bočnic, počet segmentů sedací části, počet a tvar
zemních podpěr (nohou) nebo počet a tvar desek tvořících sedací část významnými znaky.
[16] Ohledně splnění podmínky individuální povahy poukázala osoba zúčastněná na řízení
na to, že stěžovatel fakticky ztotožňuje informovaného uživatele s průměrným (běžným)
spotřebitelem, neboť tvrdí, že informovaný uživatel dokáže vnímat na první pohled pouze hlavní
vzhledové znaky představované základním tvarem jednotlivých částí výrobků. V tomto kontextu
osoba zúčastněná na řízení s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017
sp. zn. 23 Cdo 116/2017 uvedla, že u informovaného uživatele je nutné klást důraz na jeho
kvalitu (sumu znalostí a informací), a nikoliv na jeho postavení, pracovní zařazení či pouhou
příslušnost k určitému oboru. Stěžovatel dle osoby zúčastněné na řízení pojem informovaného
uživatele účelově deformuje a nepřípustně bagatelizuje zjevné a viditelné rozdíly ve vizuálně
dominantních prvcích porovnávaných průmyslových vzorů popsané městským soudem.
[17] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření osoby zúčastněné na řízení stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[19] Z kasační stížnosti vyplývají dva okruhy námitek, a to (1) vůči posouzení novosti
napadených průmyslových vzorů a (2) vůči posouzení jejich individuální povahy. V případě
novosti spočívají námitky v podstatě v tom, že rozdíly mezi porovnávanými průmyslovými vzory
jsou pouze nepodstatné, a proto nelze napadené průmyslové vzory považovat za nové ve smyslu
§4 zákona o ochraně průmyslových vzorů. Městský soud dle stěžovatele zároveň zcela pominul
shodné vzhledové znaky a konstatoval pouze ty rozdílné. Stran individuální povahy shledává
stěžovatel nedostatečnost postupu městského soudu zase v tom, že nezhodnotil váhu
jednotlivých vzhledových znaků srovnávaných průmyslových vzorů se zaměřením na to,
jak ovlivňují celkový dojem z pohledu informovaného uživatele. Podle stěžovatele přitom
napadené průmyslové vzory vyvolávají u informovaného uživatele shodný celkový dojem jako
vzory namítané ve smyslu §5 zákona o ochraně průmyslových vzorů.
[20] Podle §3 odst. 1 zákona o ochraně průmyslových vzorů platí, že průmyslový vzor je způsobilý
ochrany, je-li nový a má-li individuální povahu.
[21] Podle §4 zákona o ochraně průmyslových vzorů se průmyslový vzor považuje za nový,
nebyl-li přede dnem podání přihlášky nebo přede dnem vzniku práva přednosti zpřístupněn veřejnosti shodný
průmyslový vzor. Průmyslové vzory se považují za shodné, jestliže se jejich znaky liší pouze nepodstatně.
[22] Pro splnění podmínky novosti je tedy zásadní to, aby pozdější průmyslový vzor nebyl
shodný s původním, přičemž pouze nepodstatné odlišnosti ve znacích pro závěr o rozdílnosti
dvou průmyslových vzorů nestačí. Jak uvedl Tribunál v rozsudku ze dne 6. června 2013 ve věci
T-68/11 Kastenholz, bod 37, „dva (průmyslové) vzory jsou pokládány za shodné, pokud se jejich
znaky liší jen v nepodstatných podrobnostech, to znamená v podrobnostech, které nebudou
bezprostředně vnímatelné, a které tedy mezi uvedenými (průmyslovými) vzory nebudou
vyvolávat odlišnosti, byť nepatrné. A contrario je za účelem posouzení novosti (průmyslového)
vzoru třeba posoudit existenci odlišností, které mezi kolidujícími (průmyslovými) vzory nejsou
nepodstatné, byť jsou tyto odlišnosti nepatrné.“ Aby tedy bylo možné dva průmyslové vzory
hodnotit jako shodné, nesmí mezi nimi být odlišnosti v podstatných, bezprostředně vnímatelných
podrobnostech.
[23] V části posouzení novosti napadených průmyslových vzorů, kterou stěžovatel výslovně
napadá, městský soud vymezil hlavní konstrukční prvky lavičky [sedák a zemní podpěra (nohy)]
a konstrukční prvky obvyklé (opěradlo a bočnice) a uvedl, že pokud porovnávané průmyslové
vzory (lavičky) vykazují podstatný a na první pohled viditelný rozdíl ve vzhledu některého
z uvedených prvků, nemůže se jednat o shodné průmyslové vzory. Podle městského soudu
lze takové rozdíly v případě napadených a namítaných průmyslových vzorů nalézt, přičemž
městský soud v bodech 48 až 51 napadeného rozhodnutí dané rozdíly popsal dostatečným
způsobem, resp. dostatečným způsobem vyzdvihl podstatné rozdíly mezi napadenými
a namítanými průmyslovými vzory. Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí s tím, že by část
rozsudku městského soudu, na niž poukazuje stěžovatel, byla nepřezkoumatelná, jelikož městský
soud kromě výše uvedeného shrnutí také zdůvodnil, proč se jedná o rozdíly podstatné a v čem
konkrétně spočívají. Z napadeného rozsudku tedy zřetelně plyne, jak městský soud rozhodl a jaké
důvody jej k tomu vedly.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí rovněž s posouzením městského soudu i žalovaného po
věcné stránce, a sice že napadené průmyslové vzory č. 1 a 9 lze považovat za nové ve smyslu §4
zákona o průmyslových vzorech. Rozdíly mezi napadenými a namítanými průmyslovými vzory
spočívající zejm. v odlišném tvaru a napojení bočnic a odlišném provedení zemních podpěr jsou
totiž bezprostředně vnímatelné, tedy viditelné a rozeznatelné na první pohled bez nutnosti
zvláštní pozornosti, a tudíž jsou podstatné. Argumentace stěžovatele, že městský soud zcela
vynechal shodné znaky průmyslových vzorů a neposoudil, zda rozdíly srovnávaných
průmyslových vzorů nejsou pouze nepodstatné, je v tomto ohledu nepřípadná. Jak z výše
uvedeného výkladu shodnosti, tak ze znění §4 zákona o ochraně průmyslových vzorů totiž plyne,
že pokud je mezi dvěma průmyslovými vzory podstatná odlišnost, nelze je považovat za shodné.
V případě zjištění podstatných rozdílů ve znacích vnímatelných na první pohled je pro posouzení
splnění podmínky novosti průmyslového vzoru tudíž nadbytečné zabývat se dalšími shodnými
znaky. Posouzení toho, zda nejsou rozdíly srovnávaných průmyslových vzorů pouze nepodstatné,
je potom nutně obsaženo v tom, že městský soud posoudil rozdíly jako podstatné. Zjevně se tedy
o nepodstatné rozdíly nejedná.
[25] Uvedený výklad a posouzení shodnosti jsou zcela souladné i s komentářovou literaturou,
na kterou odkazuje stěžovatel. Konkrétně: „Shodným průmyslovým vzorem je takový
průmyslový vzor, který lze označit za ‚téměř identický průmyslový vzor‘ (…) Kontrola shodnosti
se tak v podstatě podobá způsobu porovnávání dokumentů, v nichž byly provedeny pouze
drobné změny (srov. např. funkce ‚sledovat změny‘ v programu Microsoft Word). Ani zde dílčí
odlišnosti v textu nemohou vést k závěru, že by porovnávané dokumenty nebyly shodné. Stejným
způsobem se postupuje při porovnávání vzhledových znaků designu. Vzhledové znaky, které
způsobují pouze nepatrné odlišnosti (§4 věta druhá), nejsou brány v potaz a průmyslové vzory
jsou považovány za identické“ (KOUKAL, P., ČERNÝ, M. a CHARVÁT, R., Zákon o ochraně
průmyslových vzorů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, cit. dle ASPI, §4). Nejvyšší správní
soud se pochopitelně ztotožňuje s tím, že shodné mohou být i takové průmyslové vzory, které
vykazují určité odlišnosti. Zásadní je však povaha odlišností (rozdílů) – v případě shodných
průmyslových vzorů mohou být rozdíly pouze nepodstatné, dílčí a nesmí spočívat
v bezprostředně vnímatelných podrobnostech. Jelikož jsou v nyní projednávané věci rozdíly mezi
srovnávanými průmyslovými vzory podstatné a bezprostředně vnímatelné, nejedná
se o průmyslové vzory shodné, resp. „téměř identické“ ve smyslu §4 zákona o ochraně
průmyslových vzorů.
[26] Námitky ohledně posouzení novosti proto shledává Nejvyšší správní soud jako
nedůvodné.
[27] Podle §5 odst. 1 zákona o ochraně průmyslových vzorů vykazuje průmyslový vzor
individuální povahu, jestliže celkový dojem, který vyvolává u informovaného uživatele, se liší od celkového
dojmu, který u takového uživatele vyvolává průmyslový vzor, který byl zpřístupněn veřejnosti přede dnem podání
přihlášky nebo přede dnem vzniku práva přednosti. Podle §5 odst. 2 dále platí, že při posuzování
individuální povahy průmyslového vzoru se přihlíží k míře volnosti, kterou měl při vývoji průmyslového vzoru jeho
původce.
[28] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že individuální povahu průmyslového vzoru je
nutné posuzovat z pohledu informovaného uživatele, k němuž se vyjádřil Soudní dvůr EU
v rozsudku ze dne 20. října 2011 ve věci C-281/10 P PepsiCo, bod 53, tak, že jde o „pojem
nacházející se mezi pojmem ‚průměrný spotřebitel‘ použitelným v oblasti ochranných známek, po
kterém není požadována žádná specifická znalost a který zpravidla neprovádí přímé srovnání
mezi kolidujícími ochrannými známkami, a pojmem ‚osoba specializovaná v dané oblasti‘, což je
odborník s důkladnou technickou kvalifikací. Pojem ‚informovaný uživatel‘ tak lze chápat jako
pojem označující uživatele, který vykazuje nikoli průměrnou pozornost, ale zvláštní ostražitost,
ať už z důvodu své osobní zkušenosti či rozsáhlé znalosti daného odvětví.“ Soudní dvůr dále
směrem k úrovni pozornosti informovaného uživatele specifikoval, že informovaný uživatel není
běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný průměrný spotřebitel, který obvykle vnímá
průmyslový vzor jako celek a nezabývá se jeho jednotlivými detaily, ani odborník nebo osoba
specializovaná v dané oblasti, jež je schopná podrobně pozorovat minimální rozdíly, které mohou
existovat mezi kolidujícími průmyslovými vzory. Přívlastek „informovaný“ tedy dle Soudního
dvora „naznačuje, že uživatel, ačkoli není návrhářem či technickým odborníkem, zná různé
(průmyslové) vzory existující v dotyčném odvětví, má určitý stupeň znalostí prvků, které tyto
(průmyslové) vzory obvykle obsahují, a v důsledku svého zájmu o dotyčné výrobky vykazuje při
jejich užívání relativně vysoký stupeň pozornosti“ (posledně citovaný rozsudek, bod 59). Zároveň
z bodu 55 citovaného rozsudku Soudního dvora vyplývá, že je-li to možné, informovaný uživatel
provádí přímé srovnání dotčených průmyslových vzorů.
[29] Informovaný uživatel je tudíž schopen srovnávat (zpravidla přímo) průmyslové vzory
a jejich detaily s relativně vysokou mírou pozornosti, přičemž je s problematikou průmyslových
vzorů v určité oblasti obeznámený (srov. také KOUKAL, citován výše, §5, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. 23 Cdo 2887/2013).
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že stěžovatel v kasační
stížnosti pojem informovaného uživatele neinterpretuje správně. V podstatě odmítá, že je
informovaný uživatel schopný vnímat rozdíly průmyslových vzorů v detailech a že je nutné
vycházet z toho, že informovaný spotřebitel provádí zpravidla přímé srovnání průmyslových
vzorů. Přitom se jedná o charakteristiky, které informovaného uživatele odlišují od průměrného
spotřebitele. V případě „odmyšlení si“ schopností informovaného uživatele vnímat jednotlivé
(nikoliv minimální) rozdíly a srovnávat průmyslové vzory přímo by bylo možné dospět ke
stěžovatelovu závěru, že průmyslové vzory nevyvolávají odlišný celkový dojem, nicméně takový
přístup Nejvyšší správní soud nesdílí.
[31] V nyní projednávané věci jsou odlišnými prvky především bočnice u napadeného
průmyslového vzoru č. 1 a zemní podpěry (nohy) u napadeného průmyslového vzoru č. 9.
Už z výše uvedeného vyobrazení průmyslových vzorů je zřejmé, že se nejedná o „minimální
rozdíly“ či zcela nepodstatné detaily, které by byla schopná vnímat až osoba specializovaná
v dané oblasti, nýbrž že jde o rozdíly, které spolehlivě zaznamená i informovaný uživatel
disponující relativně vysokou mírou pozornosti. Zároveň se jedná o natolik významné rozdíly,
že samy o sobě ovlivňují celkový dojem z daných průmyslových vzorů a dokáží napadené
průmyslové vzory odlišit od namítaných. Stěžejní závěr městského soudu i žalovaného,
že napadené průmyslové vzory č. 1 a 9 vyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový
dojem oproti namítaným průmyslovým vzorům č. 3, resp. 4 a 6 a vykazují individuální povahu
ve smyslu §5 zákona o ochraně průmyslových vzorů, tudíž obstojí.
[32] Namítá-li dále stěžovatel že městský soud pochybil, jelikož nepovažoval za nutné
poměřovat váhu zjištěných rozdílů v podstatných znacích porovnávaných průmyslových vzorů
s vahou jejich shodných znaků, čímž zapříčinil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí v dané
části, nelze této námitce přisvědčit. Z rozhodnutí městského soudu totiž zřetelně vyplývá,
které rozdíly jsou podstatné a v čem jejich podstatnost spočívá. Městský soud tudíž zohlednil
váhu daných vzhledových znaků, přičemž nejenže převzal (zrekapituloval) popis rozdílných
vzhledových znaků porovnávaných průmyslových vzorů provedený v rozhodnutí předsedy
žalovaného, nýbrž k němu připojil i vlastní hodnocení z pohledu informovaného uživatele
(viz např. bod 53. napadeného rozsudku in fine). Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje
s tím, že by předmětná část rozhodnutí městského soudu byla nepřezkoumatelná,
nýbrž se naopak ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v nyní projednávané věci bylo
nadbytečné poměřovat váhu rozdílů průmyslových vzorů s jejich shodami, neboť jejich rozdíly
spočívající v podstatných znacích samy o sobě zakládají odlišnost celkového dojmu.
[33] Nezbytnost důkladně vážit rozdílné a shodné vzhledové znaky, kterou argumentuje
stěžovatel, navíc nijak nevyplývá ani z jím odkazovaného rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
14. března 2013 zn. sp. PVZ 2010-38201. Z rozhodnutí totiž plyne toliko to, že individuální
povahu průmyslovému vzoru nemůže dodat řada odlišností v drobných vzhledových znacích
a dále že je u vzhledových znaků nutné posuzovat, „zda se jedná o znaky podstatné (dominující
ve vzhledu výrobku, soustřeďující na sebe pozornost a vytvářející celkový dojem) nebo o znaky
nepodstatné – detaily (s relevantním rozsahem v celkovém vzhledu výrobku nevýznamné),
které se na celkovém dojmu nepodílejí rozhodujícím způsobem.“ Nejvyšší správní soud tedy
v konstatování městského soudu, že žalovaný postupoval v souladu se závěry citovaného
rozhodnutí, neboť posoudil rozdíly ve vzhledových znacích mezi napadenými a namítanými
průmyslovými vzory (provedení bočnic a zemních podpěr) jako podstatné, přičemž nebylo nutné
poměřovat váhu shodných a rozdílných znaků, neshledává žádný rozpor.
[34] Co se týče námitky stěžovatele, že městský soud pominul hodnocení míry volnosti
původce předmětných průmyslových vzorů, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že mu městský
soud nevěnoval pozornost proto, že s ním stěžovatel v žalobě nijak neargumentoval. Městský
soud byl při přezkumu rozhodnutí předsedy žalovaného vázán žalobními body vymezenými
stěžovatelem (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto mu nelze vyčíst, že se nezabýval otázkou, kterou v nich
stěžovatel neuvedl.
[35] Nejvyšší správní soud tudíž shledává jako nedůvodné rovněž námitky týkající se
posouzení individuální povahy.
[36] Na závěr Nejvyšší správní soud konstatuje, že výše popsané závěry nejsou v rozporu
se smyslem a účelem ochrany vzhledu výrobků prostřednictvím zapsaných průmyslových vzorů,
jichž se dovolává stěžovatel. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na niž stěžovatel odkazuje,
že právo k průmyslovému vzoru „slouží k ochraně tvůrčí práce designéra při vytvoření zcela
nového originálního vzhledu výrobku“ a „jedním z jeho obsahových charakteristik je ochrana
před kopírováním takto chráněného vzhledu výrobku, neboť by konkurent bez vynaložení
potřebné tvůrčí činnosti těžil z úsilí majitele průmyslového vzoru“ (již citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 53/2008-158), je totiž nutné vnímat v kontextu zákona
o ochraně průmyslových vzorů. Jinými slovy, ochrany tvůrčí práce designéra a ochrany před
kopírováním je dosahováno a lze se jí dovolávat prostřednictvím předmětné právní úpravy. V §3
odst. 1 zákona o ochraně průmyslových vzorů je konkrétně uvedeno, že aby byl průmyslový vzor
způsobilý ochrany, musí být nový a mít individuální povahu. Jestliže tedy v nyní projednávané
věci žalovaný i městský soud v souladu s právní úpravou zhodnotili, že napadené průmyslové
vzory jsou nové a mají individuální povahu, a tudíž jsou způsobilé ochrany, jsou jejich závěry
souladné rovněž se smyslem a účelem práv k průmyslovým vzorům, jak je Nejvyšší správní soud
vymezil v posledně citovaném rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou, pročež ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[38] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 5 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad
rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Nejvyšší správní
soud neuložil osobě zúčastněné žádnou povinnost ani neshledal důvody hodné zvláštního zřetele,
osoba zúčastněná tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu