ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.130.2021:39
sp. zn. 6 Azs 130/2021 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Z. M.
zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem S. K. Neumanna 2052, Varnsdorf,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, č. j. OAM-529/ZA-ZA11-P15-2020, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021,
č. j. 13 Az 47/2020 – 26,
takto:
Kasační stížnosti žalobce se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, jímž bylo rozhodnuto, že jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
a řízení bylo podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.
[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu
poukázal na to, že v Uzbekistánu je nestabilní prostředí a ještě nedávno nebylo možné uložit
vyhoštění. Rovněž odkázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne
2. 6. 2016, č. j. 103515/2016-LPTP, Výroční zprávu organizace Amnesty International ze dne
25. 2. 2015, Výroční zprávu organizace Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016
a informace Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie – zpráva o lidských právech
a demokracii za rok 2015 – Uzbekistán ze dne 21. 4. 2016 a taktéž na „aktuální informace
z veřejně dostupných zdrojů“, žádnou z těchto informací však soudu nepředložil. Stěžovatel
uvádí, že podle těchto zdrojů v Uzbekistánu docházelo k mučení a nelidskému zacházení a byla
popírána základní lidská práva všech osob, především těch, které území Uzbekistánu opustily.
Uvádí, že nepřiznání odkladného účinku by s ohledem na problémy, které stěžovateli
v Uzbekistánu hrozí, bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života.
[3] Dále stěžovatel cituje úryvky z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 6 As 82/2012 - 37, jímž byl dle stěžovatele v obdobné věci odkladný účinek přiznán,
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
č. 1072/2007 Sb. NSS, z nějž vyplývá, že rozhodnutím o přiznání či nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nelze předjímat žádné závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto
o kasační stížnosti, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 -
100, k právu účastníka řízení vystupovat v řízení osobně, a rozsudek (správně usnesení – pozn.
NSS) ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, z nějž vyplývá, že je-li přezkoumáváno
rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá již ze samotné
povahy tohoto rozhodnutí.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že nejsou
naplněny důvody pro přiznání odkladného účinku, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud odkladný
účinek kasační stížnosti nepřiznal.
[5] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále také „s. ř. s.“), kasační
stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení
§73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření
žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních
podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám;
a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[7] Je třeba rovněž zdůraznit, že kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním
soudnictví je opravným prostředkem mimořádným, a tedy nelze automaticky očekávat vyhovění
návrhu na přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku se prolamují před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu.
Na rozhodnutí krajského soudu je přitom třeba hledět jako na rozhodnutí zákonné a věcně
správné, dokud není zákonem stanoveným postupem zrušeno. Odkladný účinek má charakter
výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá, a má být přiznáván pouze
v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Proto újma, která má
hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, musí být vzhledem k poměrům žadatele natolik
významná, že uplatnění výjimky odůvodňuje (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65
a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).
[8] Přiznání odkladného účinku vždy odvisí od konkrétních okolností případu věci. Je proto
na žadateli o odkladný účinek, aby podrobně uvedl a odůvodnil, proč se domnívá, že v jeho
případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí
krajského soudu odloženy. Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak
především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku
napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma, než jaká by vznikla jiným osobám,
a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných
skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel
v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše
uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k tvrzením uplatněným v návrhu, k jehož
unesení je nutno, aby stěžovatel svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného
účinku, také řádně doložil (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 2 As 218/2015 - 50).
[9] Nejvyšší správní soud neshledal v návrhu, jak jej stěžovatel formuloval, tak výjimečné
okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh obsahuje
pouze obecný odkaz na vyjmenované dokumenty a „aktuální informace z veřejně dostupných
zdrojů“, z nichž podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že v Uzbekistánu docházelo k mučení
a nelidskému zacházení především osob, které území Uzbekistánu opustily, toto tvrzení však není
nijak konkretizováno, ani individualizováno ve vztahu ke stěžovateli.
[10] Rovněž argument nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele
je zcela paušální. Stěžovatel ve svém návrhu nijak nespecifikuje svůj soukromý a rodinný život
realizovaný v České republice, ani nijak nevysvětluje, jak do něj bude zasaženo, pokud nedojde
k odkladu právních účinků pravomocného rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalovaného
do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Na základě
zcela obecného tvrzení o zásahu do soukromého a rodinného života se těžko může soud
přiklonit k závěru, že v tomto konkrétním případě se výjimečně nemá uplatnit obecné pravidlo,
že kasační stížnost v tomto typu řízení nemá odkladný účinek.
[11] Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j.
5 As 73/2011 - 100, k právu účastníka řízení vystupovat v řízení osobně, a na další judikaturu
Nejvyššího správního soudu není aktuální. Stěžovatelem připomínané závěry byly překonány výše
citovaným usnesením rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 8 Azs 339/2019 - 38, podle nějž „obecně
vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být
v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších
individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“ (bod 61 citovaného
usnesení). Rozšířený senát současně připomněl, že „všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně
a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení“ (bod 59). V daném případě stěžovatel takové
další individuální okolnosti neuplatnil. Kontakt s právním zástupcem (advokátem)
může stěžovatel realizovat prostředky elektronické komunikace (například telefonickými hovory
či videohovory). Realizace procesních práv v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním
soudem je tedy možná i bez fyzické přítomnosti stěžovatele v České republice.
[12] Jelikož Nejvyšší správní soud nepovažoval újmu hrozící stěžovateli za dostatečně
odůvodňující přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu judikatury citované v bodě
[7] tohoto usnesení, nepřistoupil k jejímu poměřování s újmou, která by mohla vzniknout jiným
osobám nebo veřejnému zájmu, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že by výkon napadeného
rozsudku pro něj znamenal újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s §107 odst. 1 větou
druhou s. ř. s. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl
a kasační stížnosti odkladný účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu