ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.181.2021:19
sp. zn. 6 Azs 181/2021 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní
věci žalobce: V. K. D., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové
1957/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí
101/5, Praha, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí
ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 119702/2017-OPL, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2021 č. j. 15 A 311/2017 - 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2021 č. j. 15 A 311/2017 - 60
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný rozhodnutím ministra zahraničních věcí označeným v návětí zamítl rozklad
žalobce proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále též „velvyslanectví“)
ze dne 29. září 2017 č. j. 2968/2017-HANOI-V, jímž velvyslanectví zamítlo žádost žalobce
o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastavilo řízení o dané žádosti
dle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Žalovaný uvedl, že žalobce se v systému Visapoint zaregistroval k podání žádosti
o dlouhodobé vízum za účelem podnikání. Žalobce se na velvyslanectví dostavil
dne 30. srpna 2017, avšak v rozporu s registračními údaji v systému Visapoint předal
pracovníkovi velvyslanectví žádost o zaměstnaneckou kartu. Žalobce se tedy sice dostavil
na velvyslanectví osobně, avšak předem se neobjednal k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu,
i když velvyslanectví zveřejnilo v souladu s §169f zákona o pobytu cizinců způsob objednání
termínů pro jednotlivá pobytová oprávnění. Fyzickou přítomnost žalobce v budově
velvyslanectví proto dle žalovaného nelze považovat za splnění podmínky osobní přítomnosti
ve smyslu §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, k níž Krajský soud v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného i velvyslanectví.
Podle krajského soudu totiž žalobou napadené rozhodnutí vůbec nespadalo do působnosti
žalovaného. Krajský soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, č. 3603/2017 Sb. NSS, dovodil,
že velvyslanectví ani žalovaný nemají působnost rozhodovat v oblasti udělování povolení
k dlouhodobému pobytu (zaměstnaneckých karet). K rozhodnutí o dlouhodobém pobytu
tak dle krajského soudu bylo příslušné Ministerstvo vnitra podle §165 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. Na závěr odkázal ještě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017
č. j. 6 Azs 265/2016 - 32, v němž Nejvyšší správní soud podle krajského soudu dospěl
k obdobným závěrům.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud přehlédl, že citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu reflektuje právní stav před novelou zákona o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb.,
který je účinný od 15. srpna 2017. Novela přitom zavedla §169d, jehož odst. 3 výslovně svěřuje
zastupitelskému úřadu pravomoc zastavit usnesením řízení o pobytové žádosti v případě,
že neupustí od povinnosti osobního podaní žádosti. V posuzovaném případě velvyslanectví
od povinnosti osobního podání žádosti neupustilo, a proto dle stěžovatele v souladu s §169d
odst. 3 zákona o pobytu cizinců řízení o žádosti o pobytové oprávnění zastavilo. Velvyslanectví
rozhodlo již za účinnosti novely.
[5] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. srpna 2017, může
zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně
s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě
podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad
v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví.
Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li
mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení,
že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných
v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného
programu (podtrženo Nejvyšším správním soudem).
[8] Stěžejní a jediná námitka stěžovatele spočívá v tom, že krajský soud nezohlednil
novelizaci zákona o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb., jenž prvně jmenovaný právní
předpis doplnil mj. o výše citované ustanovení. Podtržená část §169d odst. 3 zákona o pobytu
cizinců výslovně ukládá zastupitelskému úřadu zastavit usnesením řízení o žádosti, neupustí-li
od povinnosti jejího osobního podání. Žádostí se přitom dle §169d odst. 1 zákona o pobytu
cizinců rozumí žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního
víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území
a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu,
přičemž cizinec musí žádost podat osobně. Podle Nejvyššího správního soudu
tak už z jazykového výkladu plyne, že pokud neupustí od povinnosti osobního podání žádosti,
je zastupitelský úřad, kterým je ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě
a změně některých zákonů (zákon o zahraniční službě), také Velvyslanectví České republiky
v Hanoji, příslušný k tomu, aby usnesením zastavil řízení o žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu, jímž je dle §42g zákona o pobytu cizinců rovněž zaměstnanecká karta.
[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb. navíc k §169d odst. 3 výslovně uvádí:
„Odstavec 3 upravuje možnost upustit od povinnosti osobního podání žádosti zastupitelským
úřadem. Platí, že pokud je spolu se žádostí o pobytové oprávnění, která není podána osobně,
podána také výslovná žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti,
které však zastupitelský úřad nevyhoví, sám zastupitelský úřad řízení usnesením zastaví“
(důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb., sněmovní tisk 990/0, 7. volební období,
www.psp.cz; podtrženo Nejvyšším správním soudem). Velvyslanectví, coby organizační útvar
stěžovatele (§4 odst. 1 zákona o zahraniční službě), tudíž může v dané situaci o řízení
rozhodnout tak, že je zastaví. Proti jeho rozhodnutí je potom možné podat rozklad k ministrovi
zahraničních věcí podle §152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Obdobně otázku pravomoci
při rozhodování dle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců posoudil Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 5. prosince 2018 č. j. 1 Azs 195/2018 - 48.
[10] V nyní projednávané věci vydalo velvyslanectví usnesení, jímž zamítlo žádost o upuštění
od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastavilo řízení o předmětné žádosti,
dne 29. září 2017, tedy za účinnosti zákona č. 222/2017 Sb. I žádost žalobce o zaměstnaneckou
kartu byla podána po 15. srpnu 2017, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti, a to dne
30. srpna 2017. Je tedy zcela jednoznačné, dle jaké právní úpravy se mělo řízení o žádosti žalobce
vést a dle jaké právní úpravy mělo velvyslanectví o věci rozhodnout.
[11] Jak rozsudek rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, tak i šestého senátu
č. j. 6 Azs 265/2016 - 32, na které krajský soud odkazuje, se týkaly žádostí, jež byly podány
a o nichž bylo rozhodováno více než rok před účinností zákona č. 222/2017 Sb.,
tedy ještě před tím, než byl do zákona o pobytu cizinců zapracován §169d odst. 3. Závěr o tom,
že stěžovatel a zastupitelský úřad nebyli vůbec věcně příslušní rozhodovat v oblasti udělování
povolení k dlouhodobému pobytu, proto není vzhledem ke změně právní úpravy na nyní
projednávanou věc přenositelný.
[12] Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému přisvědčuje námitce stěžovatele, že závěr
krajského soudu o nicotnosti rozhodnutí velvyslanectví a stěžovatele není správný.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud tedy vyhodnotil kasační stížnost jako důvodnou, pročež v souladu
s §110 odst. 1 větou první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zrušil
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tudíž zohlední, že rozhodnutí
stěžovatele a velvyslanectví nejsou nicotná, a pokud neshledá vady, jež by tomu bránily, přistoupí
k jejich přezkumu v mezích žalobních bodů.
[14] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu