ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.19.2021:28
sp. zn. 6 Azs 19/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: E. D., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého
kraje, sídlem U Výstaviště 18, Přerov, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované
ze dne 7. 11. 2020, č. j. KRPM-120228-30/ČJ-2020-140022-SV, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2020,
č. j. 72 A 53/2020 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 7. 11. 2020 byl žalobce podle §129 odst. 1 ve spojení
s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem předání
podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem
13. 1. 2009, a to Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o předávání
a přebírání osob na společných státních hranicích [publ. sdělením Ministerstva zahraničních věcí
pod č. 1/2004 Sb.m.s., (dále jen „readmisní dohoda“)]. Doba zajištění byla stanovena na 20 dnů
ode dne omezení osobní svobody žalobce.
[2] Žalobce nejméně od 5. 11. 2020 vstoupil a pobýval na území České republiky
bez cestovního dokladu, víza a oprávnění k pobytu, přičemž skutečným cílem jeho cesty
(jak sám vypověděl – viz protokol ze dne 6. 11. 2020) bylo Německo. Za tím účelem se žalobce
v nočních hodinách skryl do návěsu nákladního vozidla bez vědomí jeho řidiče a nelegálně
překročil vnější hranice Evropské unie. Žalobce tak přicestoval do České republiky
bez příslušného povolení s úmyslem využít Českou republiku jako tranzitní zemi na cestě
do Německa.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
(dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud dospěl k závěru,
že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro zajištění žalobce dle zákona o pobytu
cizinců a nebylo postupováno v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále též „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Důvodnou krajský
soud neshledal ani námitku nezvážení možných rizik spojených s předáním žalobce do Slovenské
republiky s odkazem na zásadu vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie. Rovněž
dobu zajištění v délce 20 dnů posoudil krajský soud jako přiměřenou z hlediska naplnění účelu
předání žalobce podle readmisní dohody.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že bylo povinností žalované vypořádat se s tím, zda je předání stěžovatele na Slovensko
možné i v případě, kdy neuváděl žádnou hrozící újmu. Krajský soud i žalovaná rovněž
nedostatečně odůvodnili svůj závěr, že nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Slovenskem pouze „procházel“ na cestě do Německa
a zároveň upozornil, že Slovensko je krajinou křesťanskou, orientovanou proti islámu. V případě,
že by stěžovatel byl vrácen na Slovensko, hrozí mu pronásledování pro jeho náboženství, včetně
pravděpodobných fyzických útoků. Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že krajský soud neshledal
rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny. V této souvislosti namítl, že proti rozhodnutí žalované o readmisi,
které fakticky zasahuje do jeho osobní svobody, mu není umožněno domáhat se soudní ochrany
proti zbavení osobní svobody (včetně přezkoumání zákonnosti účelu zajištění).
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že proces navracení a vyhoštění
proběhl ve stěžovatelově případě řádně a s potřebnou péčí. K r ozhodnutí o zajištění bylo
přistoupeno v dobré víře, že dojde k naplnění jeho účelu, k čemuž také došlo, neboť slovenská
strana stěžovatele převzala dne 19. 11. 2020. Žalované nebyly v době rozhodnutí známy žádné
systémové nedostatky v zacházení s migranty na Slovensku. Realizace předání osoby v rámci
readmisní dohody na území Slovenské republiky se dle předešlých zkušeností a poznatků České
republiky jevila jako bezproblémová a realizovatelná. Žalovaná doplnila, že Slovensko nelze
považovat za zemi, kde nejsou dodržována základní lidská práva a svobody, zejména právo
na svobodu vyznání, jak namítal stěžovatel.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnými případy
se již v minulosti zabýval (viz např. rozsudky ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Azs 253/2015 - 37, ze dne
9. 1. 2019, č. j. 4 Azs 263/2018 - 42, či ze dne 24. 7. 2019, č. j. 8 Azs 54/2019 - 30). V nyní
souzené věci proto neshledal důvod odchýlit se od závěrů dříve vyslovených v těchto rozsudcích,
z nichž vycházel i při posuzování tohoto případu.
[8] Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy je možné omezit osobní svobodu zákonem
stanoveným způsobem v případě zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby, aby se zabránilo
jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
[9] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (…).
[10] Stěžovatel v podané kasační stížnosti poukazoval na skutečnost, že se krajský soud
nevypořádal s namítaným rozporem stěžovatelova zajištění s Úmluvou. Tomu však Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Krajský soud se argumentací stěžovatele podrobně zabýval, odkázal
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, především na rozsudek
č. j. 6 Azs 253/2015 - 37, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zajištění cizince
za účelem readmise podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je v souladu s čl. 5 odst. 1
písm. f) Úmluvy, jsou-li dodrženy podmínky vyplývající z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva: „Při uplatňování dohod a rozhodování o zajištění je třeba též respektovat ustanovení Úmluvy,
jíž je Česká republika vázána. Čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy umožňuje zbavení osobní svobody osoby v souladu
s řízení stanoveným zákonem, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby,
proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva
vyplývá, že zajištění dle citovaného článku je ospravedlnitelné, pouze pokud probíhá proces navracení
nebo vyhoštění, tyto procesy přitom musejí probíhat s řádnou péčí ze strany příslušných státních orgánů. Zajištění
musí mít oporu ve vnitrostátní právní úpravě a musí být v souladu s touto úpravou. Zároveň nesmí být ”svévolné”,
což je nutné chápat tak, že o zajištění musí být rozhodnuto v dobré víře, že dojde k naplnění jeho účelu, musí být
vykonáno na odpovídajícím místě a v odpovídajících podmínkách a jeho délka by neměla přesáhnout dobu,
ve které lze dosažení účelu zajištění rozumně předpokládat (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech Mikolenko proti Estonsku, č. 10664/05, A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05,
Chahal proti Spojenému království, č. 22415/93, Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03). Z čl. 5
odst. 2 Úmluvy vyplývá, že každý, kdo je omezen na osobní svobodě, musí být neprodleně seznámen s důvody
tohoto omezení v jazyce, jemuž rozumí. Odst. 4 téhož článku Úmluvy garantuje každému právo na urychlený
soudní přezkum rozhodnutí o zajištění.“ V projednávaném případě nejsou pochybnosti o tom,
že stěžovatel neoprávněně vstoupil a pobýval na území České republiky, přes kterou projížděl,
a tyto skutečnosti založily důvod pro zahájení řízení o jeho předání na Slovensko. Stěžovatel byl
zajištěn postupem předpokládaným zákonem s tím, že zákonný účel zajištění (tj. předání
na základě readmisní dohody) bude možno uskutečnit.
[11] Pokud stěžovatel v posuzované věci spatřoval rozpor s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
a Listiny v tom, že o omezení jeho osobní svobody a předání na základě readmisní smlouvy
nebylo vedeno řízení a nebylo o něm vydáno formalizované rozhodnutí, proti kterému
by se mohl soudně bránit, krajský soud správně konstatoval, že skutečnost, že se o readmisi
nevydává samostatné rozhodnutí, není sama o sobě relevantní pro přezkum zákonnosti
rozhodnutí o zajištění, které je možno napadnout žalobou ve správním soudnictví,
což také stěžovatel učinil (žaloba je navíc projednávána ve zrychleném, přednostním režimu).
V této souvislosti proto nelze konstatovat porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36
odst. 2 Listiny. Při přezkumu zákonnosti zajištění za účelem předání do jiného státu pak soud
podle okolností věci a vznesených námitek zkoumá důvody omezení svobody, ale také důvody
předání. Zajištění cizince za účelem předání je totiž možné pouze tehdy, bude-li možné zákonný
účel zajištění uskutečnit (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). V souzené věci přitom není
mezi účastníky řízení spor o to, že kroky bezprostředně směřující k bezodkladnému předání
stěžovatele na Slovensko byly ze strany žalované činěny, neboť podle rozhodnutí o zajištění
žalovaná dne 6. 11. 2020 požádala slovenskou stranu o převzetí stěžovatele a dne 19. 11. 2020
bylo jeho předání fakticky uskutečněno. Proti úkonům žalované směřujícím k předání cizince
do jiného státu na základě readmisní dohody se navíc stěžovatel může bránit též zásahovou
žalobou [§82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně
případného návrhu na vydání předběžného opatření dle §38 s. ř. s.
[12] Namítal-li stěžovatel, že se žalovaná výslovně nezabývala otázkou možných hrozeb,
jimž může být po předání vystaven na Slovensku, krajský soud uvedl, že mu nejsou z jeho úřední
činnosti známy žádné okolnosti, které by zakládaly pochybnosti o systémových nedostatcích
právního státu na Slovensku, potenciálně ohrožujících stěžovatele na jeho základních právech,
včetně hrozby nelidského či ponižujícího zacházení nebo porušení zásady non refoulement. Správně
v této souvislosti poukázal též na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
vyslovené v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS,
z nichž vyplývá, že „s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států má správní orgán povinnost otázku
systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sám
k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou-li
o jejich existenci důvodné pochybnosti. Pochybnosti mohou s ohledem na různorodost konkrétních případů
vyvstávat z mnoha okolností a jejich existence proto nemůže být vázána jen na skutečnosti známé správnímu
orgánu z úřední činnosti.“ Nejvyšší správní soud tak má ve shodě s krajským soudem za to,
že žalovaná v daném případě nepochybila, a současně přisvědčuje závěrům krajského soudu,
že s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států Evropské unie Slovensko nelze
považovat za zemi, kde nejsou dodržována základní lidská práva a svobody.
[13] Pokud se jedná o namítané eventuální negativní následky spojené s předáním stěžovatele
do jeho domovského státu, Nejvyšší správní soud uvádí, že po rozhodnutí o zajištění z důvodu
readmise již sice stěžovatel nemohl požádat o udělení mezinárodní ochrany [§3a odst. 1 písm. a)
bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu], avšak v případě obav z vážné újmy v zemi původu mohl
o mezinárodní ochranu požádat před samotným zajištěním, což neučinil. Ani z protokolu
o výslechu ze dne 6. 11. 2020 neplyne, že by stěžovatel měl v úmyslu podat v České republice
žádost o mezinárodní ochranu. Nic mu však nebrání, aby žádost o mezinárodní ochranu podal na
území Slovenské republiky.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch
a žalované žádné náklady řízení nad rámec její obvyklé úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní
soud rozhodl tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[16] Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 12. 2020,
č. j. 72 A 53/2020 - 11, byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první
za středníkem s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna za jeden úkon
právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Za tento úkon mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená
lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu