ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.242.2021:21
sp. zn. 6 Azs 242/2021 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobce: O. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou, sídlem Reální 172/2,
Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem
Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 11. května 2021
č. j. CPR-7886-3/ČJ-2021-930310-V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. července 2021
č. j. 72 A 21/2021 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce byl dne 24. ledna 2021 kontrolován hlídkou policie v Prostějově na autobusovém
nádraží poté, co byl vykázán z autobusu pro silnou opilost a agresivitu. Při kontrole bylo zjištěno,
že žalobce měl v cestovním pase vyznačen poslední vstup na území smluvních států dne
22. září 2018, že se jméno žalobce nachází v evidenci nežádoucích osob s platností
od 25. července 2019 do 13. října 2020 a že žalobce nedisponuje žádným oprávněním k pobytu
na území České republiky. Žalobce byl v minulosti vyhoštěn, z České republiky nicméně
neodcestoval. Již v rámci správního řízení se žalobce dovolával ochrany soukromého života
a poukazoval na fakt, že pobyt na území České republiky mu může zajistit lepší životní a pracovní
podmínky a celkovou seberealizaci. V předmětné době nebyl na území České republiky
zaměstnaný ani si zaměstnání aktivně nehledal, neměl zařízené stálé bydlení ani zde neměl žádné
rodinné ani partnerské vazby.
[2] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, rozhodnutím
ze dne 25. ledna 2021 č. j. KRPM-9941-20/ČJ-2021-140022-SV uložila žalobci správní vyhoštění
podle §119 odst. 4 písm. b) bodu 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tedy proto,
že na území České republiky pobýval bez platného oprávnění k pobytu a opakovaně porušoval
právní předpis. Zároveň stanovila, že po dobu 3 let žalobci nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie. Rozhodnutím označeným v návětí žalovaná tuto dobu zkrátila
na 2 roky a ve zbytku rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdila.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že námitky žalobce byly
velmi obecné a téměř totožné s námitkami, které žalobce uváděl v předchozím řízení,
které se týkalo rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2019 a které již byly vypořádány
jak Krajským soudem v Brně, tak Nejvyšším správním soudem. Žalobce nikterak nerozporoval,
že na území České republiky pobýval neoprávněně, zákonný důvod vyhoštění byl tedy nesporný.
Vydání rozhodnutí o správním vyhoštění v takovém případě však podle §119 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců může zabránit skutečnost, že by vyhoštění znamenalo pro žalobce nepřiměřený
zásah do jeho soukromého a rodinného života. Ačkoli žalobce tento zásah namítal, bylo
prokázáno, že v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí o vyhoštění žádný rodinný život
na území České republiky ani Evropské unie nevedl, a co se týče soukromého života, krajský
soud shledal, že v daném případě převáží zájem státu na tom, aby na jeho území pobývali cizinci,
kteří respektují právní předpisy. Krajský soud uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně
a že se správní orgány při posuzování věci žalobce nedopustily žádného pochybení.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Podle stěžovatele bylo rozhodnutí krajského soudu nezákonné, neboť se zakládalo
na nesprávném právním posouzení. Co do odůvodnění kasační stížnosti se stěžovatel obsahově
opíral o námitky vznesené již ve správním řízení a v řízení před krajským soudem.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti jen stručně odkázala na dosud vydaná
rozhodnutí a shromážděný spisový materiál.
[6] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[7] Stěžovatel nepopírá, že na území České republiky pobývá bez oprávnění k pobytu
a že z tohoto důvodu mu již jednou bylo uloženo správní vyhoštění. Tvrdí však, že správní
vyhoštění zasahuje do jeho práva na ochranu rodinného a soukromého života a práva
na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Dle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu však platí, že ustanovení ústavního pořádku České republiky, která právo
na ochranu rodinného a soukromého života garantují, neslouží jako obecné východisko ochrany
proti jakémukoli rozhodnutí veřejné moci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. prosince 2007 č. j. 3 Azs 240/2014 - 35, ze dne 24. července 2015 č. j. 3 Azs 240/2014 - 35
či ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 3 Azs 67/2015 - 43).
[8] V podobných případech je také vždy nutné postupovat tak, aby bylo dosaženo
spravedlivé rovnováhy mezi zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života
na straně jedné a zájem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného
zdraví na straně druhé (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2007
č. j. 10 Ca 330/2006 - 89, č. 1230/2007 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. července 2015 č. j. 3 Azs 240/2014 - 35, ze dne 20. července 2017 č. j. 1 Azs 199/2017 - 27
či ze dne 10. února 2017 č. j. 4 Azs 8/2017 - 21).
[9] Krajský soud přitom dostatečně odůvodnil, proč ve věci stěžovatele nepředstavuje
správní vyhoštění nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života.
[10] Nejvyšší správní soud se navíc již v minulosti stěžovatelovým případem zabýval,
přičemž se v odpovídajícím rozsahu vypořádal také s argumentací stěžovatele týkající se právě
ochrany soukromého a rodinného života a otázky životních a pracovních podmínek (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Azs 390/2019 - 27). Se závěry,
které v tomto rozhodnutí vyslovil, se ztotožňuje a zdůrazňuje, že v současné době v neprospěch
stěžovatele navíc hovoří fakt, že se svým počínáním opakovaně porušuje zákony a nerespektuje
ani předchozí pravomocné správní rozhodnutí.
[11] Jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně poukazují na to,
že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky
(nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07, č. 47/2009 Sb., usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 1147/13, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. ledna 2019 č. j. 2 Azs 210/2017 - 57).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu včetně citovaného
rozsudku ve věci stěžovatele tedy poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelovy námitky.
Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil, že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2021
č. j. 9 As 83/2021 - 28). Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však náklady nad rámec běžné úřední
činnosti, pročež se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu