ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.260.2021:33
sp. zn. 6 Azs 260/2021 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobců: a) I. F. b)
nezl. D. F. a c) nezl. M. F., zastoupeni JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo
nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2021, č. j. OAM-728/ZA-ZA11-
VL11-2020, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. 7. 2021, č. j. 60 Az 30/2021 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný dne 16. 4. 2021 rozhodl o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
kterou žalobkyně a) podala jménem svým a svých nezletilých dětí. Žalovaný řízení podle §25
písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zastavil, neboť žádost shledal nepřípustnou dle §10a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobci u Krajského soudu v Plzni. V žalobě namítali,
že situaci rodiny je s ohledem na nezletilé děti třeba vnímat jako situaci hodnou zvláštního
zřetele, situace se od příchodu rodiny do České republiky zásadně změnila. Důvody žalobců
pro podání žádosti o mezinárodní ochranu mohly splňovat podmínky pro udělení některé
z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný bez dalšího vycházel pouze ze skutkového stavu,
který byl dán v době podání první žádosti o mezinárodní ochranu, čímž zúžil důvody pro udělení
azylu pouze na skutečnosti uváděné žalobci v prvním řízení. Důvodem žádosti o azyl je stále
trvající nemožnost návratu do místa trvalého bydliště a současně reálná nemožnost vnitřního
přesídlení v rámci Ukrajiny. Žalobci mají za to, že žalovaným nebyl aktuálně zjištěn skutkový stav
tak, aby o něm nebyly důvodné pochyby. Namítali porušení principu non-refoulement. Důvody,
jež brání rodině ve vycestování, jsou souborem okolností hrozících v místě trvalého pobytu
a nemožnosti realizovat život v jiné části Ukrajiny. Žalobkyně a) vyjádřila obavu o zachování její
rodiny a zdravého vývoje jejích nezletilých dětí.
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] Zabýval se především otázkou, zda oproti předchozímu řízení o udělení mezinárodní
ochrany žalobci uvedli nové skutečnosti či zda se objevily nové skutečnosti či zjištění. Dospěl na
základě spisu k závěru, že žalobci žádné nové skutečnosti neuvedli, a není proto důvod
podrobovat již v předchozím řízení uvedené důvody znovu věcnému posouzení. Krajský soud
dospěl rovněž k závěru, že žalovaný se potřebným způsobem a v dostačujícím rozsahu zabýval
situací v zemi původu žalobců, jejich osobní situací, zjistil všechny okolnosti potřebné
pro rozhodnutí a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Žalobci neuvedli a v tomto
ani v předcházejícím řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo, že by některý
ze žalobců byl v zemi původu vystaven pronásledování či nebezpečí vážné újmy.
[5] Podle krajského soudu s ohledem na možnost vnitřního přesídlení žalobců a z toho
důvodu absentující hrozící vážné újmy, k níž by mohlo dojít v souvislosti s návratem do jejich
původního bydliště ve městě Doněck zdevastovaném ozbrojeným konfliktem, nedošlo
ani k porušení mezinárodního závazku non- refoulement. Vyjma dvou oblastí Ukrajiny, do jedné
z nichž spadá i místo původního bydliště žalobkyně a) a žalobce b), je bezpečnostní situace
na Ukrajině stabilní, pod kontrolou proevropsky orientované vlády, a žalobkyni proto nic nebrání
vrátit se do kterékoliv části země, kde vojenský konflikt neprobíhá.
[6] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (stěžovatelé) kasační stížností spojenou
s návrhem na přiznání odkladného účinku.
[7] V kasační stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud se dostatečně nezabýval konkrétní
situací stěžovatelů, pouze převzal argumentaci žalovaného. Dostatečně se nevypořádal s rodinnou
situací stěžovatelů. Stěžovatelka a) namítá, že v průběhu řízení (nespecifikuje, zda správního
řízení nebo řízení o žalobě) se okolnosti v jejím soukromém a rodinném životě podstatně
změnily. Stěžovatelka a) svoji situaci a situaci celé rodiny s ohledem na nezletilé děti považuje
za hodné zvláštního zřetele.
[8] Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nové skutečnosti oproti
předchozímu řízení se neobjevily, respektive že stěžovatelé žádné neuváděli a že není důvod
podrobovat dříve uvedené důvody novému věcnému posouzení.
[9] Dále stěžovatelé namítají, že krajský soud nereflektoval ani námitku mezinárodního
závazku non-refoulement, ani námitku, že podle judikatury Nejvyššího právního soudu je to správní
orgán, kdo nese plně důkazní břemeno ohledně toho, zda jsou skutečně splněny veškeré
podmínky pro využití vnitrostátní ochrany.
[10] Krajský soud podle stěžovatelů vycházel pouze z informace odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra České republiky o Ukrajině ze dne 20. 4. 2020, týkající se vnitřně
vysídlených osob, z informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České
republiky o situaci na Ukrajině ze dne 25. 4. 2020 a z informace Ministerstva zahraničních věcí
České republiky ze dne 22. 2. 2021 ohledně situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu
po návratu do vlasti a po návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Stěžovatelé
zdůraznili, že nikdy neuváděli, že se návratu obávají „z těchto důvodů“. Snahou stěžovatelů
bylo a je prokázání závažné újmy, kterou pociťují, a prokázání zásadních skutečností,
kterých se při svém návratu s ohledem na tíživou zkušenost s vnitřním přesídlením obávají.
[11] Stěžovatelka a) vyjádřila obavu ze závažné újmy, která jí a nezletilým hrozí při návratu
na Ukrajinu. Zásah do soukromého a rodinného života vnímá jako nepřiměřený. K tomu
odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 1. 2012, č. j. 6 Azs 35/2011-47,
v němž zdejší soud konstatoval, že není vyloučeno podřadit některé zásahy do rodinného života
pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy, kdy by stěžovatel vytvořil na území
České republiky takové rodinné a osobní vztahy, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto
rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že vzhledem k tomu,
že šlo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a v žádosti nebyly uvedeny žádné
nové skutečnosti, ani důvody, závěr o nepřípustnosti podané žádosti a následné zastavení řízení
jsou plně v souladu se zákonem.
[13] Nejvyšší správní soud rovněž obdržel podání stěžovatelů označené jako „kasační stížnost
– doplnění odkladného účinku“, v němž stěžovatelé uvádí, že po uplynutí platnosti výjezdního
příkazu se stěžovatelka se svými nezletilými dětmi dostavila dobrovolně na Policii České
republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytových agend, kde bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území
členských států Evropské unie a rekapitulují obsah své výpovědi v tomto řízení. Dále stěžovatelé
citují z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100,
odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 17/2013 a uzavírají,
že nepřiznání odkladného účinku krajským soudem považují za čistě formalistické.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve zhodnotil, že jsou splněny
podmínky řízení a kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany,
a proto se soud podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelů.
Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[15] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatelé
k přijatelnosti své kasační stížnosti nic neuvedli.
[16] Žalovaný u opakované žádosti stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany shledal
naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou ve smyslu §10a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[17] V usnesení ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 - 36, Nejvyšší správní soud
k institutu opakované žádosti konstatoval: „Koncept opakovaných žádostí zná právní úprava již poměrně
dlouho, přičemž konsekventně vychází z toho, že je třeba, aby v daném případě existovaly ,nové skutečnosti nebo
zjištění‘, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany; to respektuje též relevantní judikatura k opakovaným žádostem o mezinárodní ochranu – viz zejm.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, který svůj závěr formuloval
do právní věty: ,Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je
postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení
žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí
než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.‘
V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že ,zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým
došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu
poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla
pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57‘.“
[18] V posuzovaném případě již bylo jednou pravomocně rozhodnuto s tím, že mezinárodní
ochrana nebyla stěžovatelům udělena, přičemž stěžovatelé staví své důvody v zásadě na tomtéž,
a to na obavách z nepříznivých životních podmínek a z ekonomických obtíží po návratu
do vlasti.
[19] Stěžovatelé sice namítají, že nebylo zohledněno, že se okolnosti v jejich soukromém
a rodinném životě podstatně změnily, nicméně tato tvrzení jsou zcela paušální
a nekonkretizovaná.
[20] Má-li být změnou poměrů v rodinném životě narození mladšího syna M. na území ČR,
k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že to není změna, která by byla relevantní z hlediska důvodů
pro mezinárodní ochranu dle zákona o azylu.
[21] Novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu může představovat i taková
změna poměrů v zemi původu, v jejímž důsledku by stěžovatelé mohli být vystaveni
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, případně že by jim hrozila vážná
újma ve smyslu §14a zákona o azylu.
[22] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS platí, že „…i opakovaná žádost, která formálně neuvádí
nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu
považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“. Rozšířený senát poté dospěl k závěru,
že „rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy
obsahovat odůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2)
pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3)
že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.“
[23] Tyto závěry rozhodnutí žalovaného v nyní projednávaném případě obsahuje a jejich
správnost následně prověřil i krajský soud, který konstatoval, že rozhodnutí žalovaného obsahuje
přezkoumatelné úvahy pro závěr, že v zemi původu nedošlo v období mezi rozhodováním
žalovaného o první a druhé žádosti stěžovatele k žádné významné, azylově relevantní změně
poměrů.
[24] Vydání rozsudku týkajícího se posuzování možnosti vnitřního přesídlení,
na který odkazují stěžovatelé, pak nelze považovat za novou okolnost relevantní z hlediska
mezinárodní ochrany. Nadto závěry v něm uvedené vyplývají ze zákona o azylu a evropské právní
úpravy a byly platné již v době první žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu, nejedná se tak
o jakoukoliv změnu v rozhodovací praxi soudů, resp. správních orgánů.
[25] Otázka porušení mezinárodních závazků ČR v případě vycestování stěžovatelů byla
posouzena v předchozím řízení a námitky týkající se věcného hodnocení této skutečnosti nemají
v nynějším řízení místo. V řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu se hodnotí pouze
to, zda stěžovatelé uvedli nové okolnosti, či zda se relevantním způsobem změnily okolnosti
na jejich vůli nezávislé (poměry v zemi původu), které by odůvodňovaly nový přezkum jejich
případu. Hodnotil-li nyní krajský soud též samotné důvody, pro které stěžovatelům v minulosti
nebyla udělena mezinárodní ochrana, jedná se o posouzení nadbytečné, nemění to však nic
na výše uvedeném závěru.
[26] Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti
a krajský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu dotčených ustanovení
obsaženého v relevantní judikatuře. Otázky nastolené v kasační stížnosti nejsou judikaturou
řešeny rozdílně, nebylo třeba učinit judikaturní odklon a nebylo ani shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, jež by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů. Nejvyšší
správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelů, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[27] V kasační stížnosti stěžovatelé navrhli též přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud samostatně z důvodu procesní
efektivity již nerozhodoval.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu