ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.37.2020:51
sp. zn. 6 Azs 37/2020 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobců: a) K. T., b)
nezl. Y. A. c) A. T., všichni zastoupeni Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, sídlem
Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, č. j. OAM-200/ZA-
ZA11-2017, o kasační stížnosti žalobců a) až c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 2. 2020, č. j. 13 Az 52/2018 – 114,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 13 Az 52/2018 – 114,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2018, č. j. OAM-200/ZA-ZA11-2017,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady soudního řízení ve výši
46 827 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců
Mgr. et Mgr. Václava Klepše, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2018 neudělil žalovaný žalobcům a) – c) (dále jen žalobci)
mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobci u Městského soudu v Praze, který žalobu
neshledal důvodnou a zamítl ji.
[3] Důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu a obavy žalobců z návratu do vlasti
souvisely především s potížemi manžela žalobkyně a) s policií v návaznosti na trestní oznámení
podané ženou, která přijala jejich víru a byla pokřtěna. Těmito skutečnostmi se soud podrobně
zabýval v řízení vedeném s manželem žalobkyně a) pod sp. zn. 13 Az 53/2018 a odkázal
na rozsudek v dané věci. Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
uvedl, že omezení svobody projevovat náboženské vyznání daná kazašskou právní úpravou
nejsou sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Vynucování kazašských právních
předpisů týkajících se náboženství, které by bylo z pohledu evropského práva nepřípustné
a na které poukazují žalobci, nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud
nedosáhne takové intenzity, aby ho bylo možné považovat za pronásledování či vážnou újmu.
V případě manžela žalobkyně a) nebylo shledáno, že by postup kazašských státních orgánů
dosahoval takové intenzity, aby ho bylo možné považovat za pronásledování či vážnou újmu.
Manžel žalobkyně a) se stal předmětem zájmu policie až poté, co na něj bylo podáno trestní
oznámení. Podle názoru soudu bylo povinností policie takové oznámení prověřit. Od roku 2013,
kdy došlo ke zrušení registrace církve žalobců, až do incidentu v roce 2016 [napadení manžela
žalobkyně a) manželem ženy, která přijala jeho víru a byla pokřtěna, trestní oznámení této ženy
na manžela žalobkyně a)] nebyl nikdo z rodiny stíhán, obviňován, manželovi žalobkyně a)
ani žalobkyni a) nebylo bráněno v práci, v podnikání, žalobci c) nebylo znemožněno studovat.
Drobné ústrky a excesy soukromých osob nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní
ochrany. Soud tak uzavřel, že v posuzovaném případě nedošlo vůči žalobcům ani manželovi
žalobkyně a) ze strany státních orgánů k takovému jednání, které by bylo možné považovat
za natolik intenzivní, že by došlo k naplnění důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu.
[4] Hodnocení žalovaného týkající se možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu považoval městský soud za dostatečné, ve shodě s žalovaným měl za to, že nebyl naplněn
neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor
pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv. Ztotožnil se také
s posouzením možnosti udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
[5] Soud nepřisvědčil ani žalobním námitkám týkajícím se nedostatečných podkladů,
které žalovaný v řízení využil. Shromážděné podklady pocházejí z doby blízké vydání napadeného
rozhodnutí. Žalovaný vyjmenoval, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel, na str. 5
a na str. 8 napadeného rozhodnutí pak konkrétněji uvedl, jaké závěry ze zpráv o situaci
v Kazachstánu podle něj vyplývají.
[6] Z pohovorů se žalobci nevyplynulo, že by měli problémy se státními orgány nebo že by
čelili nějakému závažnějšímu ponižujícímu jednání ze strany soukromých osob či že by měli
potíže se soukromými osobami, na jejichž jednání by si nadto někde stěžovali, a státní orgány by
jim odepřely poskytnutí ochrany. K trestnímu stíhání manžela žalobkyně a), ke kterému
stěžovatelé v řízení před krajským soudem doplnili dokumenty, soud odkázal na rozsudek ve věci
sp. zn. 13 Az 53/2018.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnost.
[8] Přijatelnost kasační stížnosti dle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) spatřují stěžovatelé v pochybeních městského soudu, která mají dopad do jejich
hmotněprávního postavení.
[9] Žalovaný dle stěžovatelů nedostatečně provedl dokazování a také odůvodnění jeho
rozhodnutí je nedostatečné. Stěžovatelé doložili případy perzekuce křesťanů a žalovaný je
nesprávně vyhodnotil jako nerelevantní ve vztahu k nim samým. Z předložených podkladů je
zřejmé, že odjezd stěžovatelů z Kazachstánu byl motivován tlakem, který se projevoval
jak ve vztahu k osobě manžela stěžovatelky a), tak i obecně ve vztahu k představitelům
baptistické církve i jiným křesťanským církvím v Kazachstánu, přičemž i z tohoto všeobecného
tlaku vůči církvi pro stěžovatele plynou zcela konkrétní hrozby. Z předložených zpráv o situaci
křesťanů vyplývá, že tlak vůči křesťanským církvím a zvláště církvi baptistické v Kazachstánu
i nadále pokračuje. Zdokumentované případy nátlaku na představitele křesťanských církví
také dokreslují situaci stěžovatelů a dokládají cílený postup orgánů republiky Kazachstán vůči
představitelům křesťanských církví. Tento postup má přitom několik rovin, a to jak přímý nátlak
spočívající v kriminalizaci činnosti představitelů církve, tak i v pasivním přihlížení odpovědných
orgánů k násilí páchanému soukromými osobami. Na ochranu státu se nelze v Kazachstánu
spolehnout a naopak jsou zde dány důvody ukazující na aktivní roli státu při perzekuci rodiny
stěžovatelů i křesťanských církví obecně. Stěžovatelé trvají na tom, že z předložených podkladů
a tvrzených skutečností lze vyvodit jejich přímé ohrožení.
[10] Žalovaný poměřoval tvrzení manžela stěžovatelky a) o obavě o svůj život pouze
s formálními informacemi obsaženými ve spise ve zprávách Ministerstva zahraničních věcí
a dalších obecných zdrojích, aniž by zkoumal jeho tvrzení. Stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením
založených zpráv jako dostatečného zdroje informací pro ověření důvodnosti obavy manžela
stěžovatelky a). Tyto zprávy jsou pouze formálního charakteru, nemají nic společného
se skutečným děním v Kazachstánu. Žalovaný ve správním řízení neshromáždil dostatek
podkladů pro posouzení otázky, zda jsou v případě stěžovatelů dány důvody pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 písm. b), §14 nebo §14a zákona o azylu. Stěžovatelé
ve správním řízení poměrně přesně identifikovali nebezpečí, které jim v případě návratu do vlasti
podle jejich názoru hrozí. Bylo tedy na správním orgánu, aby tato tvrzení stěžovatelů ověřil
z jiných zdrojů, resp. aby získal aktuální informace o stavu v Kazachstánu.
[11] Stěžovatelé se domnívají, že žalovaný ve svém rozhodnutí naprosto nedostatečným
způsobem odůvodnil také neexistující důvod humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu.
[12] Stěžovatelé dále poukazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, dle kterého odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu může být shledán i v případě příslušníka určitého
náboženského společenství, který v minulosti nebyl vystaven žádnému konkrétnímu aktu
pronásledování, pokud bude v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že už z důvodu
jeho členství je přiměřeně pravděpodobné, že by pronásledování z tohoto důvodu byl
v budoucnu vystaven. Takovou přiměřenou pravděpodobnost pronásledování lze shledat
i v důsledku kriminalizace členství v daném náboženském společenství, přičemž rozhodující je
zejména pravděpodobnost stíhání takové skutkové podstaty v praxi země původu žadatele
o mezinárodní ochranu.
[13] Žalovaný ani městský soud se rovněž nevypořádali s tvrzením stěžovatelů,
že jim v případě návratu do Kazachstánu hrozí nebezpečí z důvodu podání žádosti
o mezinárodní ochranu v cizině, žalovaný si neobstaral žádné informace týkající se špatného
zacházení s neúspěšnými žadateli o azyl po návratu do Kazachstánu.
[14] Stěžovatelé dále odkazují na články Rádia Svobodná Evropa, které čerpají z výroční
zprávy Komise USA o mezinárodní náboženské svobodě za rok 2017, z nichž vyplývá,
že křesťané jsou v Kazachstánu perzekuováni a kriminalizováni. Úřady republiky Kazachstán
používají článek 174 trestního zákoníku („podněcování sociální a náboženské nenávisti“) k tomu,
aby soudily zástupce některých náboženských společenství. Podle změn v zákoně o náboženství
z roku 2017 platí, že děti podléhají omezení náboženské výchovy a zakazují se náboženské
obřady v soukromých domech. Výše popsaná perzekuce církevních představitelů křesťanských
církví je dle názoru stěžovatelů důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
[15] S ohledem na výše uvedené stěžovatelé mají za to, že se žalovaný při svém rozhodování
nevypořádal řádně se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly najevo, a dostatečně nezkoumal
všechny okolnosti, jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné. Toto opomenutí žalovaného
neodstranil ani městský soud, jenž se plně ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí
žalovaného.
[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu
a odkázal na obsah svého rozhodnutí a správního spisu.
[17] Stěžovatelé následně zaslali soudu repliku manžela stěžovatelky a) k vyjádření žalovaného
ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Azs 95/2020, neboť měli za to, že je
podstatná i pro rozhodnutí v jejich věci. Její obsah soud zrekapituloval v rozsudku týkající
se dané věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve zhodnotil, že jsou splněny
podmínky řízení a kasační stížnost je přípustná.
[19] Nejvyšší správní soud již rozhodl ve věci manžela stěžovatelky a), přičemž rozsudek
městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany zrušil
rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 5 Azs 95/2020 – 33, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé odvozují odůvodnění žádosti o mezinárodní ochranu primárně
právě od azylového příběhu manžela stěžovatelky a), vycházel Nejvyšší správní soud
při posouzení nynější kasační stížnosti z rozsudku týkajícího se právě jeho.
[20] Svoji argumentaci stěžovatelé namířili proti posouzení důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu a rovněž podle §14 a 14a zákona o azylu, konkrétně
proti nesprávně a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, který vedl k nesprávným závěrům
žalovaného a městského soudu.
[21] V případě udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu je podmínkou, že cizinec
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
[22] Žadateli lze poskytnout azyl pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství tehdy, „jsou-li projevy náboženství nebo za určitých okolností i samotná příslušnost k určité
náboženské komunitě či důsledky z těchto projevů a z této příslušnosti zřetelně plynoucí, přímým
či zprostředkovaným důvodem ohrožení jeho života nebo svobody či důvodem opatření působících psychický nátlak
nebo jiných obdobných jednání, pokud je provádí, podporují či trpí úřady země původu nebo pokud tato země není
schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Projevy náboženství, ať veřejné nebo
soukromé, vykonávané o samotě nebo společně s jinými bohoslužbami, vyučováním, náboženskými úkony,
zachováváním obřadu, vyznáním víry, a dále též nevyznávání či odmítání určitého náboženství či důsledky z nich
plynoucí, musí být důvodem (přímým či zprostředkovaným) k projevům zákonem charakterizovaných forem
negativních jednání vůči žadateli o azyl. Tato podmínka může být splněna, pokud projevy, nevyznávání
či odmítání náboženství budou okolím daného jedince či orgány státní moci vnímány jako nežádoucí či nepřijatelné
a pokud budou důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce vůči němu. Pro účely řízení o udělení azylu
je však v každém takovém případě nutno pečlivě posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova
okolí či orgánů státní moci dosáhly jednotlivě (typicky ohrožení života či svobody) či ve svém souhrnu takové
intenzity, aby je bylo možno považovat za „opatření působící psychický nátlak“ ve smyslu §2 odst. 7 zákona
o azylu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 – 98).
[23] Nejvyšší správní soud ve věci manžela stěžovatelky a) shledal, že žalovaný pochybil
v posouzení okolností, které by mohly nasvědčovat jeho pronásledování z důvodu spočívajícího
v náboženství. S ohledem na tvrzení manžela stěžovatelky a) v průběhu správního řízení,
jimiž byl žalovanému vymezen prostor ke zjišťování skutkového stavu, neshledal soud posouzení
dostačujícím.
[24] Manžel stěžovatelky a) již ve správním řízení poukazoval na to, že vycestoval z důvodu
obav před trestním stíháním, konkrétně odkázal na §174 trestního zákoníku republiky
Kazachstánu; ostatně tuto skutečnost v napadeném rozsudku vyzdvihl i městský soud. Součástí
správního spisu jsou též stěžovatelem předložené internetové články poukazující mj. na aplikaci
§174 trestního zákoníku ve vztahu k představitelům některých církví, konkrétně např. článek
ze dne 19. 1. 2016 obsahující doporučení ochránců lidských práv, podle něhož se představitelé
veřejného života domnívají, že uvedený článek neodpovídá mezinárodním standardům,
neboť v něm chybí zřetelné a jasné chápání toho, co znamená „sociální, národnostní a další
nenávist“, jejíž podněcování má toto ustanovení trestního zákoníku trestat. V předloženém
doporučení (článku) se rovněž uvádí, že v roce 2015 bylo v Kazachstánu vedeno 88 řízení podle
paragrafu o podněcování různých nesnášenlivostí s tím, že na jeho podkladě jsou stíháni občanští
aktivisté, ochránci lidských práv a náboženští činitelé. Žalovaný tyto materiály neshledal
pro posuzovanou věc relevantní, neboť se výslovně netýkaly stěžovatele nebo jiných
představitelů církve „Iman Žoly“. Takové vyhodnocení je nutno nejen ve světle podkladů
shromážděných žalovaným ve správním řízení o zemi původů stěžovatelů, ale též s ohledem
na podklady předložené stěžovateli v rámci řízení o žalobě (viz níže), považovat za nesprávné,
resp. nedostatečné.
[25] Výroční zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o svobodě
vyznání za rok 2015 v Kazachstánu zmiňuje, že vláda zatýkala, zadržovala a věznila věřící,
kriminalizovala slovní projevy „podněcující náboženský nesoulad“, dotazovala se členů
kongregací na to, jak a proč si zvolili svou víru, zatýkala jednotlivce pro jejich „nezákonnou
misionářskou činnost“ a „netradičním“ náboženským skupinám (zmiňováni jsou též baptisté,
resp. evangeličtí křesťané) dávala v médiích nálepku „destruktivní sekty“. Stejná zpráva pak
podrobněji popisuje jednotlivé incidenty státních orgánů namířených proti příslušníkům těchto
skupin a zaznamenává též oznámení nevládní organizace na obranu svobody vyznání Sdružení
náboženských organizací Kazachstánu (AROK), že orgány pověřené vymáháním zákonnosti
interpretovaly vyjadřování obecných náboženských principů v průběhu rozhovorů jako formu
vyvyšování jednoho vyznání nad ostatní, a tedy jako „tvrzení o jeho nadřazenosti“, což bylo poté
využito jako základ pro obvinění z „podněcování mezietnického nesouladu“. Stejná zpráva
v aktualizované verzi, tj. za rok 2016, hovoří obdobně.
[26] Stěžovatelé v řízení před soudem (neboť tak dříve učinit nemohli) předložili rozhodnutí
prokuratury ve městě Usť-Kamenogorsk ze dne 3. 9. 2018 o vyhlášení pátrání po manželovi
stěžovatelky a) ve vazbě na trestní řízení č. 115-024-02, v němž je manžel stěžovatelky a) obviněn
právě z porušení článku 174 trestního zákoníku. V odůvodnění se uvádí, že „se cestou nátlaku
a vydírání občanky K. A. R. opakovaně pokusil obrátit ji k vyznávání jiného náboženství a učinit z ní člena
církve RO CECHB „Iman Žoly“ (…) Z důvodu nezákonného vniknutí do cizí rodiny způsobil duševní
a morální škodu, a také využil fyzické síly proti jejímu zákonnému manželovi K. S. M., který se pokoušel bránit
jim v jejich schůzkách, při nichž byl její manžel nucen působit v sebeobraně. (…) …v období od roku 2013
do roku 2016, kdy obžalovaný pokračoval ve své činnosti o vtažení občanů cestou podvodu a vydírání do
komunity RO CECHB „Iman Žoly“, jejíž působení v té době již bylo v rozporu se zákonem v souladu
s rozhodnutím soudu SMES pro VKO, a cestou lži obracení je do jiného náboženství proti vůli samotných
poškozených a jejich příbuzných, čímž porušil článek 174 TZ RK „Podnícení sociálního, národního, rodového,
rasového, stavovského nebo náboženského sporu“. Jak vyplývá z překladu článku 174 odst. 1 trestního
zákoníku, předloženého stěžovateli v řízení o žalobě, „úmyslné akce směřující k zavedení společenské,
národní, rodové, rasové, stavovské nebo náboženské nenávisti, urážky národní cti a důstojnosti nebo náboženského
cítění občanů, jakož i propaganda výjimečnosti, nadřazenosti nebo méněcennosti občanů na základě jejich
náboženské, stavovské, národní, rodové nebo rasové příslušnosti, pokud jsou tyto akce spáchány veřejně nebo
s využitím hromadných sdělovacích prostředků nebo informačních a komunikačních sítí, jakož i výrobou nebo
distribucí literatury nebo jiných informačních médií, vyvolávající náboženské, stavovské nebo náboženské neshody“
se trestají omezením svobody po dobu dvou až sedm let nebo odnětím svobody na stejnou dobu.
[27] Stěžovatelé v řízení o žalobě rovněž předložili usnesení Městského soudu Usť-
Kamenogorsk ze dne 19. 11. 2018, kterým byla nařízena exekuce majetku ve vlastnictví manžela
stěžovatelky a) v podobě nakládání s majetkem a užívání po dobu předběžného šetření,
tedy do dne 22. 12. 2019, dále usnesení soudního vykonavatele o exekuci majetku ze dne
7. 12. 2018. Stěžovatelé doplnili důkazy též o rozhodnutí Okresního soudu v Usť-Kamenogorsku
ze dne 14. 2. 2019, kterým bylo vyhověno žádosti o výkon domovní prohlídky v místě bydliště
stěžovatelů, a protokol o domovní prohlídce ze dne 21. 2. 2019.
[28] Městský soud v napadeném rozsudku k uvedenému rozhodnutí o pátrání po manželovi
stěžovatelky a), resp. příkazu k jeho zatčení, uvedl pouze tolik, že se jimi zabýval v řízení
týkajícím se manžela stěžovatelky a). Nejvyšší správní soud však v rozsudku č. j. 19. 2. 2021,
č. j. 5 Azs 95/2020 – 33, týkajícím se manžela stěžovatelky a) konstatoval, že „žalovaný se trestním
stíháním stěžovatele z důvodu porušení čl. 174 trestního zákoníku nezabýval, přestože takové nebezpečí
stěžovateli dle jeho tvrzení hrozilo, a proto nemohl být sestaven komplexní obraz o potenciálním pronásledování
stěžovatele z důvodu náboženství v případě jeho návratu do země původu. Přes doložené doklady o trestním stíhání
a s tím souvisejících úkonů (zejména exekuce majetku), kterými stěžovatel potvrdil své obavy ze zahájení trestního
stíhání a s tím spojenou reálnou hrozbu zásahu do osobní svobody v případě návratu do země původu, tak neučinil
ani městský soud – a to i přes povinnost provést úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky věci
na základě přímé aplikace čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany.“
[29] Nejvyšší správní soud tedy musí přisvědčit stěžovatelům v tom ohledu, že informace,
které žalovaný shromáždil k výše uvedeným okolnostem, jež by mohly zakládat odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, nelze
hodnotit jako dostatečné. Lze mít přitom za to, že dosud shromážděné informace ve spojení
s podklady předloženými stěžovateli spíše nasvědčují závěru, že trestní stíhání manžela
stěžovatelky a) jako významného představitele baptistické církve má určitý diskriminační podtext
právě z náboženských důvodů, resp. že manžel stěžovatelky a) je z náboženských důvodů
pronásledován.
[30] Tuto skutečnost žalovaný nesprávně nezohlednil nejen při hodnocení azylového příběhu
manžela stěžovatelky a), ale neprovedl ani hodnocení, jaký dopad má z hlediska posouzení
azylového příběhu a azylově relevantních důvodů u ostatních členů jeho rodiny. Nejvyšší správní
soud proto shledal kasační stížnost důvodnou.
[31] Co se týká námitky nedostatečného posouzení důvodu neudělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, stěžovatelé ji nedoprovodili žádnou argumentací. Postačí
tedy konstatovat, že touto námitkou se žalovaný zabýval dostatečně a rovněž městský soud
se s ní v intencích žalobních bodů řádně vypořádal. Ve vztahu k námitce napadající neudělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu pak stěžovatelé použili argumentaci relevantní
k ochraně před pronásledováním z důvodu náboženství (ta byla vypořádána výše), nikoli
k ochraně před hrozbou nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu; Nejvyšší
správní soud se jí proto blíže nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek městského
soudu zrušil. Současně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s., zrušil
i rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody
pro takový postup. V souladu s §78 odst. 4 s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení, v něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[33] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.),
a to dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobci měli ve věci úspěch, proto jim přísluší právo
na náhradu nákladů řízení.
[34] Náklady v jejich případě tvoří odměna a hotové výdaje zástupce. V souladu s §7 a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí běžně odměna za jeden úkon právní služby
3 100 Kč. Protože se však jednalo o společné úkony při zastupování tří osob, náleží advokátovi
ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 % (tedy odměna ve výši 2 480 Kč za jeden úkon a jednu zastupovanou
osobu).
[35] V řízení o žalobě učinil zástupce čtyři úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. a), d) a g)
advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, doplnění žaloby ze dne
22. 2. 2020, účast u ústního jednání). Náleží mu tedy odměna ve výši 29 760 Kč a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), tedy 1 200 Kč. Celkem se jedná o částku 30 960 Kč. Jako úkony právní soud neposuzoval
doplnění žaloby ze dnů 8. 11. 2018, 15. 2. 2019, neboť se jedná pouze o přeposlání vyjádření
manžela stěžovatelky a) k věci vedené pod sp. zn. 13 Az 53/2018.
[36] V řízení o kasační stížnosti učinil zástupce žalobců jeden úkon spočívající v podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za který mu náleží odměna vy výši
7 440 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 7 740 Kč.
[37] Na náhradě nákladů řízení tedy žalobcům náleží 38 700 Kč. Tuto částku soud zvýšil
o 8 127 Kč připadající na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát jako plátce povinen odvést.
Celková výše náhrady nákladů za řízení o žalobě a kasační stížnosti činí 46 827 Kč. Žalovaný je
tedy povinen nahradit stěžovatelům náklady řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejich advokáta Mgr. et Mgr. Václava Klepše.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu