ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.58.2021:22
sp. zn. 6 Azs 58/2021 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: R. A., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje,
sídlem Nádražní 2, Plzeň, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. listopadu 2020 č. j. KRPP-131198-3/ČJ-2020-030022, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2021 č. j. 17 A 108/2020 - 43
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 26. listopadu 2020 zajistila německá policie žalobce a dalších šest osob, kteří měli být
do Německa ilegálně převezeni v nákladním automobilu. Žalovaný následně žalobce převzal
na základě readmisní dohody (Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Spolkové republiky
Německo o zpětném přebírání osob na společných státních hranicích, vyhlášená pod č. 5/1995 Sb.) a zahájil s ním řízení o správním vyhoštění.
[2] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zajistil žalobce za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem označeným v návětí. Dospěl k závěru, že se žalovaný nemusel podrobně zabývat
proveditelností správního vyhoštění, ani si před vydáním rozhodnutí o zajištění nemusel vyžádat
závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Žalobce se sice zmínil o trestu od rodiny, to však
dle názoru krajského soud nesvědčí o skutečném nebezpečí vážné újmy, které by zakládalo
překážku vycestování žalobce. Jiné nebezpečí žalobce neuváděl. Krajský soud žalobci
nepřisvědčil, že nepříznivá situace v Iráku je obecně známá.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí žalované má oporu ve spise. Irák je
obecně nebezpečnou zemí, „u níž lze uvažovat o realizaci správního vyhoštění pouze za splnění
individuální realizovatelnosti vyhoštění v každém jednotlivém případě“. Žalovaný a krajský soud
nesprávně posoudili překážky vycestování stěžovatele do Iráku. Žalovaný i krajský soud
se spolehli na zcela paušalizované a obecné závazné stanovisko Ministerstva vnitra a otázku
realizovatelnosti stěžovatelova vyhoštění nijak nekonkretizovali. Stěžovatel poukázal na obtížnou
situaci, v níž se ocitá zajištěný cizinec, což dle jeho názoru vyžaduje, aby se na odůvodnění
rozhodnutí o zajištění kladly zvýšené nároky.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[8] Stěžovatel nezpochybňuje, že v jeho případě existovalo nebezpečí, že by mohl mařit
nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, ani nenamítá, že mu měl žalovaný uložit
některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců.
Podstatou kasační stížnosti je výtka, že žalovaný před zajištěním stěžovatele nedostatečně zjistil
skutkový stav ohledně možnosti budoucího výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatele.
[9] Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
23. listopadu 2011 č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS), při zajištění cizince má
žalovaný povinnost zabývat se tím, „zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince
alespoň potenciálně možné.“ Případnými překážkami realizace účelu zajištění se však žalovaný
musí zabývat jen tehdy, jsou-li mu v době rozhodování o zajištění známy. Smyslem řízení
o zajištění cizince totiž není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno
správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro naplnění tohoto účelu. Úvaha o potencialitě
vyhoštění bude na místě například v případě, kdy by mohly být dány důvody znemožňující
vycestování cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců.
[10] Primárním zdrojem poznatků žalovaného o skutečnostech, pro něž by nemuselo být
možné vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, jsou zpravidla tvrzení samotného
cizince. Rozhodnutí o zajištění totiž musí být vydáno velmi rychle (zpravidla do 48 hodin,
na něž lze cizince zajistit podle §27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, srov. bod
26 usnesení č. j. 7 As 79/2010 - 150). Žalovaný tudíž nemá obecně dostatek času, aby z vlastní
iniciativy zjišťoval informace o zemi původu cizince, či si dokonce již před vydáním rozhodnutí
o zajištění vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince (§120a
zákona o pobytu cizinců). Při rozhodování o zajištění cizince žalovaný posuzuje možné překážky
vycestování toliko předběžně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2016
č. j. 5 Azs 5/2016 - 51). Teprve je-li dána určitá míra pravděpodobnosti, že mohou existovat
určité překážky vycestování, je povinen vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra ještě
před zajištěním cizince za účelem správního vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. října 2019 č. j. 8 Azs 55/2019 - 34).
[11] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel považuje za důvod znemožňující jeho
vycestování bezpečnostní situaci v Iráku. Nejvyšší správní soud však souhlasí s krajským soudem,
že žalovaný se v rozhodnutí o zajištění stěžovatele touto otázkou nemusel zabývat,
neboť stěžovatel v tomto směru žádné obavy nevyjádřil. Krajský soud správně dovodil,
že bezpečnostní situace v Iráku není obecně známou skutečností, kterou není třeba dokazovat.
Ačkoli judikatura Nejvyššího správního soudu v poslední době reflektovala, že situace v Iráku
není zcela stabilní (srov. například rozsudek ze dne 9. února 2021 č. j. 6 Azs 390/2020 - 25),
zatím nic nenasvědčuje tomu, že by byla tak špatná, aby bylo možné dovodit, že vyhoštění
stěžovatele do Iráku není ani potenciálně možné a že by ji žalovaný musel již při rozhodování
o zajištění zohlednit, aniž by na ni stěžovatel poukázal.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl podle
§110 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl
tak bez jednání v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. aplikovaného na základě §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl sice ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné
náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[14] Žalobci byl usnesením krajského soudu ze dne 5. ledna 2021 č. j. 17 A 108/2020 - 24
ustanoven zástupcem advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce
v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první za středníkem s. ř. s.). Ustanovenému
zástupci žalobce Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby spočívající
v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7
bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální
náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený
zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, uvedená částka proto představuje
konečnou výši jeho odměny. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu