ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.66.2021:41
sp. zn. 6 Azs 66/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobkyně: T. T. N., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, sídlem Milady Horákové 1957/13,
Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2020,
č. j. MV-51196-4/SO-2020, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 1. 2021, č. j. 15 A 54/2020 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamí t á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinn a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Ministerstvo vnitra vydalo dne 13. 1. 2020 pod č. j. OAM-43745-16/ZM-2018 usnesení,
kterým zastavilo řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobkyně zahájené na její
žádost, a to z důvodu zániku práva, jehož se řízení týkalo [dle §66 odst. 1 písm. f)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád]. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaná
zamítla rozhodnutím označeným v záhlaví a prvostupňové usnesení potvrdila.
[2] Žalovaná dospěla k závěru, že ke dni 2. 12. 2018 (tedy v průběhu zahájeného správního
řízení) zanikla žalobkyni platnost zaměstnanecké karty [podle §63 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
ve znění účinném do 20. 1. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], neboť uplynulo 60 dnů
ode dne skončení posledního pracovního poměru (tj. od 3. 10. 2018). Protože zaměstnanecká
karta žalobkyně v průběhu řízení zanikla, zaniklo právo, kterého se žádost o prodloužení doby
platnosti zaměstnanecké karty týká, neboť dobu platnosti zaměstnanecké karty lze prodloužit
pouze osobě, která je držitelem platné zaměstnanecké karty. Z tohoto důvodu správní orgány
řízení o žádosti žalobkyně zastavily.
[3] Dle názoru žalované nebylo možno v řízení zohlednit předcházející žádost žalobkyně
o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele ze dne 24. 9. 2018 (řízení vedeno
pod sp. zn. OAM-37408/ZM-2018), neboť k podání této žádosti došlo ještě před skončením
pracovního poměru (tj. před 3. 10. 2018). Na situaci žalobkyně tak dle názoru žalované
nedopadal §63 odst. 2 zákona o pobytu cizinců odkládající zánik platnosti zaměstnanecké karty
ke dni právní moci rozhodnutí, kterým nebyl souhlas správního orgánu udělen. Na zánik
platnosti zaměstnanecké karty žalobkyně pak žalované nemohla mít vliv ani pozdější žádost
o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele podaná žalobkyní dne 17. 1. 2019 (řízení vedeno
pod sp. zn. OAM-3302/ZM-2018), neboť ta nebyla podána v době platnosti zaměstnanecké
karty, nýbrž až po zániku její platnosti.
[4] Městský soud v Praze na základě podané žaloby rozhodnutí žalované rozsudkem
označeným v záhlaví zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Z obsahu správního spisu zjistil,
že žalobkyně podala dne 29. 10. 2018 žádost o zaměstnaneckou kartu na formuláři nadepsaném
„Žádost o zaměstnaneckou kartu“ (dále též „sporná žádost“), přičemž v části A formuláře žádosti
zaškrtla, že žádá o její „prodloužení“, avšak nezaškrtla možnost, že žádá „o souhlas se změnou
zaměstnavatele“. V téže části formuláře žalobkyně uvedla také číslo nově požadované pracovní
pozice. V části B formuláře vyplnila základní údaje o své osobě a v části C uvedla jako
požadované zaměstnání na území České republiky nového zaměstnavatele, společnost „PTT
GLOBAL, S.R.O.“ Dále ve formuláři vyplnila adresu svého aktuálního pobytu na území České
republiky i poslední bydliště v cizině, údaje o svém nezletilém dítěti, otci, matce i sourozencích.
K žádosti připojila kopii cestovního pasu, doklad o potvrzení o zajištění ubytování a rovněž kopii
žádosti o rozvázání pracovního poměru ve zkušební době se zaměstnavatelem A.V.I. s.r.o. ze dne
2. 10. 2018 (z níž vyplynulo, že o rozvázání pracovního poměru žádala ke dni 3. 10. 2018) a kopii
pracovní smlouvy uzavřené dne 21. 10. 2018 se společností PTT Global, s.r.o. na dobu neurčitou
ode dne splnění podmínek vydání zaměstnanecké karty.
[5] Po posouzení citovaného obsahu sporné žádosti ze dne 29. 10. 2018 městský soud dospěl
k závěru, že existuje rozpor mezi jejím označením a skutečným obsahem. Nepřisvědčil názoru
žalované, že podání co do svého obsahu nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, že žalobkyně
požadovala pouze prodloužení zaměstnanecké karty. Ačkoli žalobkyně ve formuláři zaškrtla,
že žádá o prodloužení zaměstnanecké karty, nikoli však též okénko, že žádá také o souhlas
se změnou zaměstnavatele, nebylo dle městského soudu možno přehlížet, že v částech A a C
formuláře žalobkyně současně vyplnila číslo volného místa na požadovanou pracovní pozici
a dále uvedla nového zaměstnavatele PTT Global, s.r.o., s nímž uzavřela pracovní smlouvu.
Obsah žádosti ve spojení s obsahem příloh (kopie žádosti o rozvázání pracovního poměru
s dřívějším zaměstnavatelem A.V.I. s.r.o., pro který byla zaměstnanecká karta vydána, a kopie
pracovní smlouvy nově uzavřené se společností PTT Global, s.r.o.) tak dle městského soudu
vyvolal pochybnosti o tom, zda žalobkyně současně nežádala také o udělení souhlasu se změnou
zaměstnavatele. Správní orgány proto měly postupovat podle §37 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a vyzvat žalobkyni k odstranění vad sporné žádosti,
tj. k upřesnění toho, zda žádá pouze o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty (ve smyslu
§44a odst. 9 zákona o pobytu cizinců) nebo současně také o udělení souhlasu se změnou
zaměstnavatele (ve smyslu §42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Pokud by správní orgány tímto
způsobem postupovaly, mohla žalobkyně k výzvě upřesnit, o co konkrétně žádá, čímž by zároveň
odpadl důvod pro zastavení řízení (s ohledem na znění §63 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
dle kterého by došlo k oddálení zániku zaměstnanecké karty až do doby pravomocného skončení
řízení, v němž mohl být udělen souhlas se změnou zaměstnavatele a platnost zaměstnanecké
karty prodloužena). Absence výzvy k odstranění vad sporné žádosti vedla dle městského soudu
k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, která měla vliv na zákonnost vydaného
rozhodnutí o zastavení řízení.
[6] Nad rámec uvedeného se městský soud zabýval rovněž možným vlivem dalších podaných
žádostí žalobkyně na posouzení obsahu sporné žádosti ze dne 29. 10. 2018, konkrétně žádostmi
ze dne 24. 9. 2018 a ze dne 17. 1. 2019. Ve vztahu k dřívější žádosti ze dne 24. 9. 2018 městský
soud uvedl, že její existence neměla relevantní význam pro posouzení obsahu sporné žádosti
ze dne 29. 10. 2018, jelikož se situace žalobkyně mohla v mezidobí změnit. V této souvislosti
rovněž vyslovil pochybnost, nakolik si prvostupňový správní orgán vůbec byl vědom existence
řízení o této žádosti a nakolik tato vědomost mohla ovlivnit posouzení sporné žádosti ze dne
29. 10. 2018. V případě následné žádosti ze dne 17. 1. 2019 pak městský soud uvedl, že správní
orgán se nemůže dovolávat pozdějšího procesního chování žadatele, k němuž se uchýlil z důvodu
procesní opatrnosti v průběhu řízení, jestliže pochybnosti o vymezení předmětu řízení byly
identifikovatelné od samého počátku řízení. Městský soud taktéž poukázal na výrazný časový
odstup, kdy se prvostupňový správní orgán měl o podání následné žádosti dozvědět.
[7] Vedle vady spočívající v porušení ustanovení o řízení před správním orgánem městský
soud poukázal také na dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované, která nedostatečně
vypořádala jednu z odvolacích námitek. Uvedl, že žalobkyně v odvolání upozornila na podání
ze dne 25. 2. 2019 (urgenci), ze kterého je patrný její úmysl požádat na základě sporné žádosti
ze dne 29. 10. 2018 nejen o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, ale též o souhlas
se změnou zaměstnavatele. K této odvolací námitce se dle městského soudu žalovaná
ve vydaném rozhodnutí vyjádřila pouze odkazem na výsledek souvisejícího správního řízení
o následné žádosti (sp. zn. OAM-3302/ZM-2018), k vlastnímu obsahu žalobkyní předložené
listiny ze dne 25. 2. 2019 (urgence) se však nijak nevyjádřila.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[8] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost, v níž namítala, že nezohlednil konkrétní skutkové okolnosti případu. Poukázala
na potvrzení vygenerované v den podání sporné žádosti (29. 10. 2018), ze kterého vyplývá,
že prvostupňový správní orgán přijal spornou žádost jako žádost o prodloužení zaměstnanecké
karty. Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěrem soudu, že si prvostupňový správní orgán nemusel
být vědom existence předchozí žádosti ze dne 24. 9. 2018. Odkázala na obsah správního spisu
a na prvostupňové usnesení o zastavení řízení, které informaci týkající se řízení o této žádosti
obsahuje. Stěžovatelka poukázala také na pozdější žádost ze dne 17. 1. 2019 podanou
na formuláři a opětovné předložení pracovní smlouvy žalobkyní, které nepokládala za doplnění
sporné žádosti ze dne 29. 10. 2018, nýbrž za novou samostatnou žádost o udělení souhlasu
se změnou zaměstnavatele. Stěžovatelka zpochybnila rovněž úvahy městského soudu o časovém
odstupu, v němž se prvostupňový správní orgán měl o podání následné žádosti ze dne
17. 1. 2019 dozvědět, a v této souvislosti uvedla, že prvostupňovému správnímu orgánu byla
existence následné žádosti známa z úřední činnosti již v den jejího podání. Nesouhlasila proto
se závěrem městského soudu, že správní orgány posoudily spornou žádost formálně. Dle názoru
stěžovatelky správní orgány obou stupňů nepochybily tím, že žalobkyni nevyzvaly k odstranění
nedostatků a že spornou žádost posuzovaly pouze jako žádost o prodloužení doby platnosti
zaměstnanecké karty.
[9] Ve vztahu k podání žalobkyně ze dne 25. 2. 2019 (urgenci) stěžovatelka zopakovala
argumentaci uplatněnou již v řízení před městským soudem, že z obsahu urgence není patrný
úmysl žalobkyně požádat spornou žádostí nejen o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty,
ale též o souhlas se změnou zaměstnavatele. Vypořádání odvolací námitky poukazující na obsah
této písemnosti považuje stěžovatelka za dostatečné, neboť ve vydaném rozhodnutí
v této souvislosti odkázala na jiné rozhodnutí v související věci ze dne 30. 9. 2019,
č. j. MV-126375-4/SO-2019, týkající se následné žádosti ze dne 17. 1. 2019 o udělení souhlasu
se změnou zaměstnavatele, v němž se řešila identická otázka jako v nyní posuzovaném případě.
[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na složitost právní úpravy změny
zaměstnavatele, kterou cizinci obtížně zvládají bez rizika, že v důsledku nějakého procesního
pochybení zanikne platnost jejich zaměstnanecké karty. Upozornila, že předchozí žádost ze dne
24. 9. 2018 stěžovatelka mylně pokládá za žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele
s důsledky pro posouzení sporné žádosti. Tato žádost byla ve skutečnosti žádostí o souhlas
se změnou pracovního zařazení u téhož zaměstnavatele (A.V.I. s.r.o.), nikoli žádostí o udělení
souhlasu se změnou zaměstnavatele. O souhlas se změnou zaměstnavatele žalobkyně požádala
až ve sporné žádosti (včetně žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty), a to s ohledem
na ukončení pracovního poměru u společnosti A.V.I. s.r.o. Z tohoto důvodu také vzala
předchozí žádost zpět, neboť se stala bezpředmětnou. Žalobkyně ve vyjádření zdůraznila,
že sporná žádost směřovala jak k získání prodloužení zaměstnanecké karty, tak souhlasu
se změnou zaměstnavatele, což plyne z jejího obsahu i doložených příloh. Jediné, co ve sporné
žádosti absentovalo, bylo zaškrtnutí okénka formuláře: „souhlas se změnou zaměstnavatele“.
Ke stěžovatelkou dovozovaným důsledkům vyplývajícím z následné žádosti ze dne 17. 1. 2019
žalobkyně uvedla, že problematika změny zaměstnavatele je v cizineckém zákoně natolik složitá,
že postup v podobě opakovaného podání žádosti, který zvolila z důvodu procesní opatrnosti, jí
nelze klást k tíži. V souvislosti s podáním ze dne 25. 2. 2019 (urgencí) žalobkyně blíže rozvedla
úvahy, proč se toto podání nemohlo vztahovat k žádosti ze dne 17. 1. 2019, nýbrž se jednalo
o urgenci žádosti sporné. Z textu, kde žalobkyně požaduje urgentní vyřízení žádosti
o prodloužení pobytu a změny zaměstnavatele v ČR“, je dle jejího názoru možno jednoznačně
dovodit, že v ní spornou žádost označuje jako žádost společnou, vedoucí k zahájení dvou
správních řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] V projednávaném případě je mezi účastníky řízení veden spor o obsah podané žádosti
žalobkyně ze dne 29. 10. 2018, kterou stěžovatelka posoudila jako žádost o prodloužení platnosti
zaměstnanecké karty (§44a odst. 9 zákona o pobytu cizinců). Žalobkyně naproti tomu po celou
dobu vedeného správního i soudního řízení tvrdí, že je z obsahu žádosti a k ní připojených příloh
zřejmé, že se vedle žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty jednalo zároveň o žádost
o souhlas se změnou zaměstnavatele (§42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Pokud by tomu
tak skutečně bylo, musela by stěžovatelka na případ aplikovat §63 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců, dle kterého platí, že byla-li v době platnosti zaměstnanecké karty poté, co skončil pracovněprávní
vztah podle odstavce 1, podána žádost o udělení souhlasu ministerstva podle §42g odst. 7, platnost
zaměstnanecké karty zaniká nejpozději dnem právní moci rozhodnutí, kterým nebyl souhlas ministerstva udělen.
Neobstál by tedy její závěr o zániku platnosti zaměstnanecké karty (a tedy zániku práva pobytu)
v průběhu řízení. V důsledku toho by tedy stěžovatelka nemohla řízení o prodloužení platnosti
zaměstnanecké karty zastavit dle §66 odst. 1 písm. f) správního řádu pro zánik práva,
kterého se řízení týká.
[13] Podle §37 odst. 1 správního řádu podání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání
se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Podle odst. 3 téhož
ustanovení zákona platí, že nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní
orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.
[14] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účelem §37 odst. 1 správního řádu
je „přinutit správní orgány k tomu, aby podání účastníků nehodnotily jen podle formálních kritérií
nebo formálního označení, ale aby zkoumaly skutečný obsah podání, tj. co účastník řízení požaduje“ (rozsudek
ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 - 28). Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku
ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 - 49, č. 1746/2009 Sb. NSS, v bodě [19]: „V souladu
s judikaturou Ústavního soudu lze v obecné rovině říci, že pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků
správního řízení (účastníků správně právních vztahů) obsahují nejasnost, přičemž takovouto vadu je možno
odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou správní orgány povinny dát
účastníkům řízení příležitost tuto nejasnost odstranit.“ Opačný přístup může znamenat přepjatý
formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti [nález
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04 (N, 139/34 SbNU 393)].
[15] V souzené věci se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s posouzením městského soudu,
že obsah sporné žádosti a její přílohy vyvolávají pochybnosti o tom, zda žalobkyně
vedle prodloužení platnosti zaměstnanecké karty nežádala i o udělení souhlasu se změnou
zaměstnavatele. Je zjevné, že v případě zaměstnaneckých karet žadatelé nemohou označení
podání jakkoli ovlivnit, neboť formulář žádosti obsahuje předtištěné označení „Žádost
o zaměstnaneckou kartu“. Podtyp žádosti je pak žadatelem volen až v části A formuláře, kde
zaškrtává jednotlivé kolonky, zda žádá o povolení k dlouhodobému pobytu
(tedy o zaměstnaneckou kartu), o prodloužení jeho platnosti, a/nebo o souhlas se změnou
zaměstnavatele, či pracovního zařazení. Městský soud správně nepřehlédl, že sporná žádost
obsahuje vedle náležitostí a příloh potřebných pro řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké
karty také náležitosti a přílohy potřebné pro řízení o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele.
V tomto ohledu je nutno poukázat především na uvedení nové požadované pracovní pozice,
uvedení údajů o novém zaměstnavateli, přiložení kopie žádosti o rozvázání pracovního poměru
s dřívějším zaměstnavatelem A.V.I. s.r.o., pro který byla zaměstnanecká karta původně vydána,
a doložení kopie pracovní smlouvy nově uzavřené se společností PTT Global, s.r.o. Skutečnost,
že ve sporné žádosti absentuje zaškrtnutí kolonky „(žádost) o souhlas se změnou zaměstnavatele
nebo pracovního zařazení nebo zaměstnáním cizince na další pozici nebo u dalšího
zaměstnavatele“, není s ohledem na další obsah žádosti rozhodující. Městský soud proto dospěl
ke správnému závěru, že správní orgány měly spornou žádosti posoudit s přihlédnutím k jejímu
obsahu jako dvojí žádost podanou na jediném formuláři, anebo žalobkyni vyzvat
podle §37 odst. 3 správního řádu k odstranění vad podání, tj. k upřesnění toho, zda na základě
podané sporné žádosti žádá vedle prodloužení platnosti zaměstnanecké karty také o udělení
souhlasu se změnou zaměstnavatele, jak je možno dovodit z jejího obsahu a připojených příloh.
Správní orgány měly tímto způsobem postupovat tím spíše, že posouzení obsahu sporné žádosti
mělo zásadní důsledky do hmotněprávního postavení žalobkyně. K věcnému posouzení žádosti
žalobkyně nedošlo v důsledku ryze formalistického procesního postupu, kterého se správní
orgány v předchozím řízení dopustily.
[16] Poukaz stěžovatelky na obsah vygenerovaného potvrzení o podání žádosti není
pro posouzení věci relevantní, nadto dle Nejvyššího správního soudu jen potvrzuje mylné
vyhodnocení obsahu sporné žádosti ze strany prvostupňového správního orgánu. Relevantní není
ani případná vědomost prvostupňového správního orgánu o existenci předchozí žádosti
stěžovatelky ze dne 24. 9. 2018, neboť i v případě, že by správní orgán považoval za žádost
o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele již dřívější žádost ze dne 24. 9. 2018, by jej tato
skutečnost neopravňovala k hodnocení sporné žádosti ze dne 29. 10. 2018 v rozporu s jejím
obsahem (bez výzvy k upřesnění – viz shora). Je proto nadbytečné zabývat se otázkou,
zda prvostupňový správní orgán o předchozí žádosti (a o tom, co bylo jejím obsahem –
tj. zda se jednalo o žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele či změnou pracovního zařazení
u původního zaměstnavatele) věděl či nikoli.
[17] Nejvyšší správní soud nepovažuje za relevantní ani poukaz stěžovatelky na podání ze dne
17. 1. 2019, podané rovněž na formuláři žádosti, včetně opětovného doložení pracovní smlouvy.
Jak v případě této žádosti správně konstatoval městský soud, správní orgán se nemůže dovolávat
následného procesního chování žadatele, k němuž se žadatel uchýlil v průběhu řízení o žádosti
původní, jestliže pochybnosti o obsahu původní sporné žádosti byly identifikovatelné
již od samého počátku řízení. Ani nově podanou žádost nelze považovat za potvrzení
skutečnosti, že žalobkyně spornou žádostí žádala výhradně o prodloužení platnosti
zaměstnanecké karty. Není tedy rozhodné, zda žádost ze dne 17. 1. 2019 byla obsahově novou
žádostí o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele (podanou z důvodu procesní opatrnosti),
či doplněním původní sporné žádosti ze dne 29. 10. 2018. Stejně tak je z hlediska posouzení věci
samé (tedy vyhodnocení obsahu sporné žádosti) nerozhodné, do jakého spisu správní orgán
pozdější podání ze dne 17. 1. 2019 zařadil a zda a kdy se o jeho obsahu dozvěděl.
[18] K námitce zpochybňující závěr městského soudu o dílčí nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
stěžovatelky, Nejvyšší správní soud připomíná znění §68 odst. 3 správního řádu, dle kterého
se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými
se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
[19] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že vypořádání odvolací
námitky vztahující se k urgenci žalobkyně ze dne 25. 2. 2019 bylo dostatečné tím, že stěžovatelka
v žalobou napadeném rozhodnutí odkázala na jiné rozhodnutí v související věci (konkrétně
rozhodnutí ze dne 30. 9. 2019, č. j. MV-126375-4/SO-2019), týkající se žádosti žalobkyně ze dne
17. 1. 2019 o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele. Vypořádání odvolací námitky strohým
poukazem na odůvodnění jiného správního rozhodnutí skutečně nelze považovat
za přezkoumatelné. Nejvyšší správní soud nadto ověřil, že v odkazovaném rozhodnutí, jehož
kopie je součástí správního spisu v souzené věci, stěžovatelka otázku urgence ze dne 25. 2. 2019
nijak neřešila. Lze proto ve shodě s městským soudem uzavřít, že odvolací námitka možného
vlivu urgence ze dne 25. 2. 2019 na povahu sporné žádosti nebyla stěžovatelkou výslovně
ani implicitně vypořádána. K vznesené otázce, zda obsah urgence podporuje závěr o úmyslu
žalobkyně požádat spornou žádostí nejen o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, ale také
o souhlas se změnou zaměstnavatele, se Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné vyjadřovat,
neboť se jí měly primárně zabývat správní orgány.
[20] Městský soud tak v napadeném rozsudku dospěl ke správnému právnímu závěru,
že správní orgány podstatně porušily ustanovení o řízení před správním orgánem, což mělo
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé tím, že žalobkyni nevyzvaly k odstranění vad
nejednoznačné žádosti. Zároveň nepochybil ani v závěru týkajícím se toho, že se stěžovatelka
v rozhodnutí náležitě nevypořádala s jednou z odvolacích námitek žalobkyně.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka (žalovaná) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí Nejvyšší správní soud přiznal
náhradu nákladů řízení.
[23] Žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce vyjádření ke kasační stížnosti. Podání
vyjádření představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu, částku 3 100 Kč, k níž je třeba podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
připočítat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se celková výše odměny a náhrady hotových výdajů
(3 400 Kč) o částku 714 Kč odpovídající této dani. Žalobkyni tedy Nejvyšší správní soud přiznal
náhradu nákladů řízení v celkové výši 4 114 Kč. K zaplacení této částky byla žalované
(stěžovatelce) stanovena přiměřená lhůta v délce třiceti dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu