ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.173.2020:27
sp. zn. 7 Afs 173/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: MCK TRADE EU LTD,
se sídlem Enterprise House, 2 Pass Street, Oldham, Manchester, Spojené království Velké
Británie a Severního Irska, podnikající na území ČR prostřednictvím odštěpného závodu
MCK TRADE EU LTD - pobočka, se sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3, zastoupen
Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 10 Af 16/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ladislava
Pavlů, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 15. 4. 2016 byl do českého obchodního rejstříku zapsán odštěpný závod žalobce
(zahraniční právnické osoby sídlící ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska)
MCK TRADE EU LTD - pobočka, se sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3.
[2] Rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“)
ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6015423/16/2003-00510-110550, byl žalobce, resp. jeho odštěpný závod
sídlící v ČR, ex officio zaregistrován jakožto poplatník daně z příjmů právnických osob (dále též
„rozhodnutí o registraci“).
[3] Odvolání žalobce proti rozhodnutí o registraci bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného
ze dne 13. 2. 2017, č. j. 6180/17/5200-11431-706871 (dále též „rozhodnutí o odvolání“).
Žalovaný byl stejně jako správce daně názoru, že ze zjištěných skutečností a důkazů plyne,
že žalobci na území ČR vznikla stálá provozovna v podobě jeho odštěpného závodu podle čl. 5
Smlouvy mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Spojeného království
Velké Británie a Severního Irska o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a zisků
z majetku (sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 89/1992 Sb.; dále též „SZDZ“).
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl,
že orgány finanční správy založily svůj závěr ohledně existence stálé provozovny na tom,
že odštěpný závod žalobce vykonával na území ČR ekonomickou činnost pro třetí subjekty
a z této pobíral příjmy, což orgány finanční správy dovozovaly ze skutečnosti, že odštěpný závod
žalobce vystavil faktury za dodání zboží tuzemským obchodním společnostem a tyto faktury byly
uhrazeny ve prospěch běžného účtu odštěpného závodu. Dle městského soudu je však odštěpný
závod z hlediska soukromého práva non-subjektem, nemohl proto uzavírat kupní smlouvy.
Ty mohly být uzavřeny pouze žalobcem (zahraniční právnickou osobou). Platby za dané zboží
pak rovněž měly být poukazovány na bankovní účet žalobce. Nebylo proto dle soudu vyloučeno,
že prostory využívané v ČR odštěpným závodem žalobce mohly být využívány pouze
k uskladnění, vystavení nebo dodání zboží patřícího žalobci, a mohly tak splňovat negativní
definici stálé provozovny obsaženou v čl. 5 odst. 3 SZDZ, jak žalobce tvrdil. Dle soudu tudíž
nebylo z dosavadních skutkových zjištění možno adekvátně posoudit charakter činnosti
odštěpného závodu žalobce. Orgány finanční správy vycházely pouze z listin předložených
žalobcem a další okolnosti již nezjišťovaly. Neprovedly např. místní šetření. Městský soud proto
uzavřel, že skutková zjištění orgánů finanční správy nebyla dostatečná. Zrušil proto rozhodnutí
o odvolání a uložil žalovanému, aby doplnil skutková zjištění stran charakteru činnosti
odštěpného závodu žalobce.
III.
[5] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost. Stěžovatel považoval závěr městského soudu za nedostatečně argumentačně
podepřený a za nesprávný. Pro vznik stálé provozovny ve smyslu SZDZ není rozhodující, zda byl
odštěpný závod oprávněn uzavírat soukromoprávní smlouvy, nýbrž to, zda jsou splněny
podmínky podle čl. 5 SZDZ. Pojem stálá provozovna není žádnou institucionální formou
podnikání, jde o speciální daňový pojem definovaný SZDZ a zákonem č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ZDP“). Stěžovatel byl přitom
názoru, že byly splněny podmínky vzniku stálé provozovny dle čl. 5 SZDZ. Poukázal v této
souvislosti na skutečnost, že žalobce prostřednictvím odštěpného závodu uzavřel dvě nájemní
smlouvy na skladovací prostory v ČR, podnájemní smlouvu na nebytové prostory na adrese
Bořivojova 35/878, Praha a dohody o budoucí spolupráci s několika obchodními společnostmi.
Odštěpný závod žalobce pak vystavil i doklady za dodání zboží, jejichž příjemci byly různé
tuzemské obchodní společnosti, platby byly uhrazeny ve prospěch bankovního účtu žalobce
vedeného v ČR. Přehlédnout pak dle stěžovatele nelze ani fakt, že žalobce vykázal v přiznáních
k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2016 až březen 2020 dodání zboží
nebo poskytnutí služby s místem plnění v ČR. O vzniku stálé provozovny pak dle stěžovatele
svědčí i skutečnost, že žalobce, resp. jeho odštěpný závod, požádal v ČR o autentizační údaje
pro elektronickou evidenci tržeb a je od 1. 2. 2017 evidován v systému elektronických tržeb a dále
pak i vlastní vyjádření žalobce (který uvedl, že „firma se bude zabývat dovozem různých komodit z Číny
a jiných zemí mimo EU, převážně se bude jednat o textilní zboží. Zálohy na jasně dané zboží byly vystaveny
na základě konkrétní objednávky a jejich budoucího dodání k zákazníkovi.“). Stěžovatel odkazoval
i na článek České obuvnické a kožedělné asociace uveřejněný na internetu a na bod 24 komentáře
k Modelové smlouvě OECD o zamezení dvojího zdanění. Z uvedených důvodů stěžovatel
dovozoval, že závěr městského soudu ohledně nutnosti zásadního doplnění skutkového stavu
neobstojí. Bylo totiž prokázáno, že žalobce vykonává na území ČR prostřednictvím svého
odštěpného závodu ekonomickou činnost, v důsledku čehož došlo ke splnění podmínek
pro vznik stálé provozovny dle čl. 5 odst. 2 SZDZ. Stěžovatel byl nadto názoru, že splnění
podmínek negativního vymezení provozovny podle čl. 5 odst. 3 SZDZ měl prokazovat žalobce.
Žalobce však naplnění daných podmínek netvrdil ani neprokázal. Orgány finanční správy přitom
nejsou povinny za žalobce vyhledávat skutečnosti hypoteticky svědčící o splnění podmínek
dle čl. 5 odst. 3 SZDZ. Stěžovatel dodal i to, že vzhledem k času uplynuvšímu od vydání
rozhodnutí o registraci by provedení místního šetření bylo nyní již irelevantní. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky nepovažuje
za důvodné. Ztotožnil se s městským soudem, že důkazy, které orgány finanční správy
považovaly za rozhodné, neprokazují existenci stálé provozovny žalobce v ČR. Jsou to přitom
orgány finanční správy, kdo musí prokazovat pozitivní i negativní podmínky existence stálé
provozovny podle čl. 5 SZDZ. Jde přitom k tíži stěžovatele, pokud již není schopen zjistit
skutkový stav k datu napadených rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že jeho odštěpný závod v ČR pouze
uskladňuje zboží patřící žalobci a provádí další činnosti spadající pod čl. 5 odst. 3 SZDZ.
Stěžovatel přitom nevzal v potaz, že žalobce nemá v ČR žádné zaměstnance ani materiální
vybavení (krom skladu). Nezohlednil pak ani fakt, že od zápisu odštěpného závodu
do obchodního rejstříku uběhlo do data registrace pouze 74 dní, a nikoliv 6 měsíců, jak normuje
ZDP. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Předmětem přezkumu je rozhodnutí stěžovatele, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí správce daně, kterým byl žalobce z moci úřední zaregistrován jako poplatník
daně z příjmů právnických osob. Orgány finanční správy žalobce k dani zaregistrovaly, neboť
byly názoru, že ze získaných důkazů plyne, že odštěpný závod žalobce založený v ČR
(MCK TRADE EU LTD - pobočka) je tzv. stálou provozovnou podle ZDP, resp. podle SZDZ.
[10] Podle §17 odst. 4 ZDP: Poplatníci jsou daňovými nerezidenty, pokud nemají na území České
republiky své sídlo nebo to o nich stanoví mezinárodní smlouvy. Daňoví nerezidenti mají daňovou povinnost, která
se vztahuje pouze na příjmy ze zdrojů na území České republiky.
[11] Podle §129 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád: Správce daně podle povahy
věci rozhodne z moci úřední o registraci, nebo o zrušení registrace, pokud je to důvodné a pokud daňový subjekt
nepodá přihlášku k registraci.
[12] Podle §39a odst. 2 ZPD: Poplatník daně z příjmů právnických osob uvedený v §17 odst. 4, jemuž
vznikla na území České republiky stálá provozovna, je povinen podat přihlášku k registraci k dani z příjmů
právnických osob u příslušného správce daně do 15 dnů od vzniku této provozovny.
[13] Podle §37 ZDP: Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, kterou je
Česká republika vázána, nestanoví jinak.
[14] Podle č. 5 odst. 1 až 3 SZDZ:
1. Výraz "stálá provozovna" označuje ve smyslu této smlouvy trvalé zařízení pro podnikání, ve kterém podnik
vykonává zcela nebo z části svoji činnost.
2. Výraz "stálá provozovna" zahrnuje obzvláště:
(a) místo vedení; (b) závod; (c) kancelář; (d) továrnu; (e) dílnu; (f) důl, naleziště nafty nebo plynu, lom nebo jiné
místo, kde se těží přírodní zdroje; g) zařízení nebo stavbu používanou k výzkumu nebo využití přírodních zdrojů;
(h) staveniště nebo stavbu nebo montáž, které trvají déle než dvanáct měsíců.
3. Výraz "stálá provozovna" nebude zahrnovat"
(a) zařízení, které se využívá pouze k uskladnění, vystavení nebo dodání zboží patřícího podniku;
(b) zásobu zboží patřícího podniku, která se udržuje pouze za účelem uskladnění, vystavení nebo dodání;
(c) zásobu zboží patřícího podniku, která se udržuje pouze za účelem zpracování jiným podnikem;
(d) trvalé zařízení pro podnikání, které se využívá pouze za účelem nákupu zboží nebo shromažďování informací
pro podnik;
(e) trvalé zařízení pro podnikání, které se udržuje pro podnik pouze za účelem reklamy, poskytování informací,
vědeckých rešerší nebo podobných činností, které mají přípravný nebo pomocný charakter;
(f) trvalé zařízení pro podnikání, které se udržuje pouze k výkonu jakéhokoliv spojení činností uvedených
v pododstavcích (a) - (e) tohoto odstavce, pokud celková činnost trvalého zařízení, vyplývající z tohoto spojení, má
přípravný nebo pomocný charakter.
[15] Prvostupňový správce daně i stěžovatel (jako odvolací orgán) byli názoru, že důkazy
obstarané v proběhnuvším řízení prokazují vznik stálé provozovny žalobce v podobě jeho
odštěpného závodu.
[16] Městský soud jim nepřisvědčil. Byl názoru, že ze získaných důkazů neplynou adekvátní
skutková zjištění stran charakteru činnosti odštěpného závodu žalobce a návazně pak i ohledně
toho, zda tento odštěpný závod je stálou provozovnou ve smyslu čl. 5 SZDZ, či nikoliv. Nebylo
totiž lze vyloučit, že odštěpný závod spadá pod výjimku dle čl. 5 odst. 3 SZDZ, jak žalobce tvrdil.
Soud proto zrušil rozhodnutí stěžovatele o odvolání a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím,
aby doplnil dokazování za účelem odstranění neúplně zjištěného skutkového stavu stran
charakteru činnosti odštěpného závodu žalobce (aby např. provedl místní šetření).
[17] Stěžovatel s uvedeným nesouhlasí. Je názoru, že skutková zjištění orgánů finanční správy
byla dostatečná. Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
[18] Vzhledem k tomu, že jádrem sporu je, zda orgány finanční správy dostatečně zjistily
skutkový stav ve vztahu k existenci stálé provozovny, zabýval se zdejší soud předně tím, o jaká
skutková zjištění orgány finanční správy své závěry ohledně této otázky opřely.
[19] Z rozhodnutí o odvolání plyne, že stěžovatel svůj závěr stran existence stálé provozovny
založil zejména na tom, že žalobce uzavřel dne 20. 4. 2016 smlouvu o nájmu nebytového
prostoru (skladu) nacházejícího se ve Slaném, následně pak dne 30. 5. 2016 uzavřel další nájemní
smlouvu na další nebytový prostor (taktéž sklad). Dále pak byly žalobcem uzavřeny smlouvy
o budoucí obchodní spolupráci s několika tuzemskými subjekty a s čínskou obchodní
společností. Stěžovatel pak akcentoval i to, že žalobce ve svých podáních uvedl, že „má v plánu
obchodovat se zbožím převážně textilního charakteru, pro tuto činnost má v plánu si pronajmout skladovací
prostory a najmout min. 1 zaměstnance“, že „firma se bude zabývat dovozem různých komodit z Číny a jiných
zemí mimo EU, převážně se bude jednat o textilní zboží. Zálohy na jasně dané zboží byly vystaveny na základě
konkrétní objednávky a jejich budoucího dodání k zákazníkovi“ a že „podrobné podmínky realizace dopravy
zboží nejsou vyřešeny, zboží ještě nedorazilo, vše se bude řešit u každé dodávky výběrovým řízením,
které má na starosti p. V., vedoucí pobočky, překládky a případně uskladnění bude ve skladu naší pobočky na
adrese Lidická 1296, Slaný,“ Z rozhodnutí o odvolání dále plyne, že stěžovatel za významné
považoval, že byly vydány faktury, na kterých je jako dodavatel uveden odštěpný závod žalobce
a jako odběratelé jsou uvedeny různé tuzemské obchodní společnosti, a že platby související
s danými fakturami byly připsány na účet žalobce vedený v ČR. Stěžovatel podpůrně poukázal
i na to, že žalobce si dne 31. 1. 2017 požádal o autentizační údaje pro elektronickou evidenci
tržeb a podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2016,
ve kterém vykázal dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku.
[20] Nejvyšší správní soud je ve shodě s městským soudem názoru, že daná zjištění
nepostačují k závěru, že žalobci beze všech pochybností na území ČR vznikla stálá provozovna
ve smyslu SZDZ. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce v řízení před správcem daně tvrdil, že jeho
odštěpný závod vykonává činnosti podle čl. 5 odst. 3 SZDZ, tudíž není stálou provozovnou.
Uváděl, že předmětem činnosti odštěpného závodu je nákup zboží a shromažďování informací
pro podnik, uskladnění, vystavení a dodání zboží patřící podniku (viz podání žalobce zaevidované
správcem daně dne 29. 4. 2016 pod č. j. 3870373/16). V této situaci se měly orgány finanční
správy, chtěly-li žalobce ex offo zaregistrovat jako poplatníka daně z příjmů právnických osob,
adekvátně zabývat tím, jaký je charakter činnosti, kterou odštěpný závod žalobce na území ČR
fakticky vykonává. Následně měly posoudit, zda tato činnost spadá pod čl. 5 odst. 1 a odst. 2
SZDZ (a jedná se tedy o stálou provozovnu), či pod čl. 5 odst. 3 SZDZ (a nejedná se tedy
o stálou provozovnu). K objasnění rozhodných skutečností přitom nepostačí, že zde jsou kupní
smlouvy a související faktury za prodej zboží a že platby za dané zboží byly poukázány na český
bankovní účet žalobce. Tyto skutečnosti nesvědčí o faktickém charakteru činnosti odštěpného
závodu. Svědčí pouze o skutečnosti, že žalobce (zahraniční právnická osoba) na území ČR
podniká a přijímá za tuto podnikatelskou činnost úplaty. Neplyne z nich ovšem, jak v rámci
tohoto podnikání figuruje odštěpný závod žalobce. Jak v této souvislosti uvedl městský soud,
na tomto závěru nic nemění ani fakt, že na fakturách je jako dodavatel uveden odštěpný závod
žalobce. Tento kupní smlouvy platně uzavřít nemohl, neboť nemá podle českého právního řádu
právní subjektivitu. Nutno pak dodat i to, že na fakturách není uveden pouze odštěpný závod,
nýbrž je na těchto uvedena i obchodní firma žalobce, a to jako zřizovatele odštěpného závodu
(viz jednotlivé faktury založené ve správním spisu). Ani předmětné faktury tudíž neprokazují,
že by žalobce měl v ČR zřízenu stálou provozovnu, resp. nevylučují, že odštěpný závod žalobce
plní „pouze“ funkce dle čl. 5 odst. 3 SZDZ. To stejné pak platí i pro stěžovatelem akcentované
smlouvy o budoucí obchodní spolupráci. Z nich neplyne, jak se na podnikání žalobce v ČR
účastní jeho odštěpný závod. Co se pak týče uzavřených nájemních smluv, tyto se dle svého
obsahu týkají skladovacích prostorů, svědčí tedy formálně spíše pro tvrzení žalobce, že jeho
odštěpný závod spadá pod výjimku dle čl. 5 odst. 3 SZDZ. Orgány finanční správy přitom
faktickou povahu činnosti odštěpného závodu vykonávané v daných prostorách (a v prostorách
sídla odštěpného závodu) neověřily (např. pomocí místního šetření). Spolehly se pouze na listinné
podklady poskytnuté jim žalobcem a na vyjádření žalobce, která ovšem sama o sobě
taktéž nevylučují, že odštěpný závod na území ČR vykonává „pouze“ činnosti dle čl. 5 odst. 3
SZDZ (z textů vyjádření nelze určit, jaké konkrétní činnosti bude vykonávat sám odštěpný
závod – viz výše citovaný text daných vyjádření). Pro úplnost pak nutno dodat, že o skutečném
charakteru činnosti odštěpného závodu žalobce nic nevypovídá ani to, že žalobce v podaných
daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty přiznával uskutečněná tuzemská plnění, jakož ani
to, že žalobce si požádal o autentizační údaje pro elektronickou evidenci tržeb. Stěžovatelem
odkazovaný internetový článek České obuvnické a kožedělné asociace se pak týká stavu v roce
2018, tj. stavu nerozhodného pro posouzení skutkového stavu ke dni vydání napadených
rozhodnutí.
[21] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s městským soudem, že skutková zjištění orgánů
finanční správy nejsou dostatečná. Neumožňují totiž učinit závěr o tom, jaký charakter měla
činnost odštěpného závodu žalobce, a posoudit tak splnění podmínek dle čl. 5 SZDZ
(či podmínek dle stěžovatelem odkazovaného bodu 24 komentáře k Modelové smlouvě OECD
o zamezení dvojího zdanění). Pokud přitom stěžovatel tvrdí, že splnění podmínek dle čl. 5 odst. 3
SZDZ měl prokazovat výhradně žalobce, je nutno jej odkázat na skutečnost, že v nynější věci
se jedná o registrační řízení provedené z moci úřední, a dále také na to, že žalobce splnění těchto
podmínek tvrdil a orgány finanční správy získané důkazy toto jeho tvrzení adekvátně nevyvrátily,
resp. nezpochybnily (viz výše).
[22] Městský soud tak nepochybil, zrušil-li rozhodnutí o odvolání a vrátil-li věc stěžovateli
s tím, že má provést kroky k adekvátnímu zjištění skutkového stavu (např. provedení
místního šetření, obstarání dalších informací od žalobce, od jeho obchodních partnerů,
zjištění, zda má žalobce v ČR nějaké zaměstnance či jiné závislé zástupce ve smyslu čl. 5 odst. 4
a 5 SZDZ, kteří zde vykonávají vlastní podnikatelskou činnost žalobce, atp.). I Nejvyšší správní
soud je názoru, že je namístě, aby orgány finanční správy provedly takováto doplňující skutková
zjištění. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, „smyslem soudního přezkumu ve správním soudnictví není nahrazovat činnost
správních orgánů a vyprazdňovat účel správního řízení. Pokud tedy krajský soud dospěje k závěru, že nedostatky
ve zjištění skutkového stavu jsou takového rozsahu, že jejich odstraňování by znamenalo nahradit činnost
správních orgánů, uloží soud tuto povinnost správnímu orgánu“. Nutno však zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí orgánů finanční správy. Pro úplnost
pak kasační soud dodává i to, že argumentaci městského soudu na rozdíl od stěžovatele považuje
i za zcela obsahově dostatečnou. Úvahy městského soudu jsou sice stručné, nicméně je z nich
zcela zřejmé, jakým způsobem soud věc posoudil a proč zrušil rozhodnutí stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud tedy kasačním námitkám nepřisvědčil. Zamítl proto kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2
s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[24] O náhradě nákladů tohoto řízení kasační soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení náleží úspěšnému žalobci.
[25] Přiznaná náhrada nákladů řízení spočívá v odměně zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti ve výši 6 200 Kč za dva úkony právní služby, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení
(zástupce žalobce nezastupoval v předchozím řízení před městským soudem) a vyjádření
ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci žalobce též náhrada jeho hotových výdajů
ve výši 600 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšuje se takto vypočtená odměna
a náhrada výdajů o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %) a celkově tak činí 8 228 Kč.
Stěžovatel je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu