ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.190.2019:20
sp. zn. 7 Afs 190/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: E. H., zastoupena
JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 421/21, Praha 2, proti žalovanému:
Finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 14 A 240/2018 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podanou žalobou se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného,
kterou spatřovala v tom, že žalovaný nerozhodl o jejích námitkách proti nálezu žalovaného
ze dne 28. 6. 2018, č. j. FA/SR/ZP/535/2017-10.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 14 A 240/2018 - 46, žalobu
zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že povinností arbitra bylo v dané věci
rozhodnout ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta žalovanému měla uplynout 11. 9. 2018. Žalovaný lhůtu
pro vydání rozhodnutí o námitkách prodloužil do 12. 10. 2018. Nicméně ani v této lhůtě
o námitkách žalobkyně nerozhodl. Dne 12. 10. 2018 tedy arbitrovi bezpochyby marně uplynula
lhůta pro rozhodnutí podle §16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). Městský soud však dospěl k názoru,
že byť žalovanému lhůta pro rozhodnutí již uplynula, nelze žalobě vyhovět právě z důvodu,
že za průtahy může sama žalobkyně. Žalobkyně byla ještě ve lhůtě pro rozhodnutí požádána
o informaci, zda nepostoupila svou pohledávku vůči instituci. Tuto informaci však opakovaně
odmítla poskytnout. Podle §1 zákona o finančním arbitrovi je finanční arbitr oprávněn
rozhodovat pouze spory, v nichž jednou stranou je spotřebitel. Pokud by tedy žalobkyně
pohledávku postoupila podnikatelskému subjektu, nebyl by žalovaný věcně příslušný
k rozhodnutí sporu. Otázka, zda žalovaný má vůbec pravomoc vydat ve věci samé rozhodnutí, je
jednou z nejdůležitějších otázek, které je třeba vyřešit. Nešlo tedy o nedůvodné či nadměrné
zatěžování žalobkyně. Z uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že otázka věcné
příslušnosti žalovaného k vyřešení sporu je podstatná a žalovaný je oprávněn tuto otázku
zjišťovat. Důvodem, proč žalovaný nemohl v dané věci dosud rozhodnout, je tak jednání
žalobkyně, která odmítá žalovanému poskytnout součinnost při řešení této otázky. Žalobkyně
se tedy nemůže dovolávat nedodržení lhůty pro rozhodnutí ze strany žalovaného.
II.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka namítala, že závěr městského soudu o tom, že žalovaný byl oprávněn
rozhodnout o námitkách v prodloužené 60 denní lhůtě, neboť se jednalo o věc zvlášť složitou,
nemá oporu ve skutkových zjištěních. Aplikace prodloužené 60 denní lhůty pro rozhodnutí
žalovaného o námitkách může být odůvodněna pouze zvláštní složitostí řešeného případu,
která musí být objektivně dána již v okamžiku běhu lhůty pro rozhodnutí o námitkách,
tj. v okamžiku, kdy žalovaný obdrží námitky účastníků řízení. Není přípustné, aby zvláštní
složitost sporu, a tedy důvod pro aplikaci prodloužené lhůty pro rozhodování, byl založen
až po uplynutí základní lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách, neboť nebyla-li zvláštní
složitost věci založena před uplynutím základní 30 denní lhůty pro vydání rozhodnutí
o námitkách, měl žalovaný v této základní lhůtě rozhodnout. Žalovaný odůvodnil prodloužení
lhůty tím, že se dotazuje, zda stěžovatelka postoupila pohledávku z pojistné smlouvy. Žalovaný
tedy neprodloužil lhůtu s ohledem na zvláštní složitost věci, která je jediným důvodem
pro aplikaci prodloužené zákonné lhůty k vydání rozhodnutí o námitkách. Zkoumání věcné
příslušnosti nemůže založit zvláštní složitost případu; obzvláště za situace, kdy se žalovaný
na postoupení pohledávky z pojistné smlouvy nedotázal v základní lhůtě pro rozhodnutí
o námitkách, ale učinil tak až po jejím uplynutí. Podle názoru stěžovatelky tak v daném případě
nebyla založena zvláštní složitost projednávaného sporu a nebylo na místě aplikovat na lhůtu
pro rozhodnutí žalovaného o námitkách prodlouženou 60 denní lhůtu. Žalovaný byl povinen
o námitkách rozhodnout v základní 30 denní lhůtě, tj. nejpozději do 13. 8. 2018. Stěžovatelka
proto považuje za vadné i konstatování městského soudu, že nečinnost žalovaného byla
způsobena jednáním stěžovatelky, neboť žalovaný začal zkoumat svoji věcnou příslušnost
až po uplynutí řádné lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách.
[6] Stěžovatelka dále namítala, že zkoumání věcné příslušnosti žalovaným nebylo v daném
případě důvodné. Stěžovatelka nezpochybnila povinnost žalovaného zkoumat věcnou příslušnost
v průběhu řízení. Namítala však, že věcnou příslušnost je žalovaný oprávněn zkoumat pouze
k okamžiku zahájení řízení. I v řízení před žalovaným platí zásada perpetuatio fori, platná
pro věcnou a místní příslušnost v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv §14 odst. 1 písm. a)
zákona o finančním arbitrovi umožňuje zastavit řízení i pro následné zjištění nepřípustnosti
návrhu podle §9 téhož zákona, musí se stále jednat o zjištění nepřípustnosti návrhu pouze
k okamžiku zahájení řízení před finančním arbitrem. Jiný postup by byl v rozporu s ústavně
zaručeným právem na soudní ochranu, neboť finanční arbitr není oprávněn postoupit spor
v případě své věcné nepříslušnosti obecnému soudu. Pokud by tedy finanční arbitr zastavil řízení
pro nedostatek věcné příslušnosti, k němuž došlo na základě hmotněprávního úkonu
navrhovatele až po zahájení řízení, pak by v takovém případě zanikly veškeré účinky na promlčení
a prekluzi, které v souladu s §8 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi vznikly zahájením řízení
před finančním arbitrem. Žádný právní předpis přitom nezakazuje navrhovateli dispozici s jeho
právy, které jsou předmětem řízení před finančním arbitrem. Vydal-li žalovaný ve věci nález,
znamená to, že k okamžiku vydání nálezu měl otázku své věcné příslušnosti vyřešenou. V řízení
o námitkách tak již není prostor pro svévolné přezkoumávání věcné příslušnosti. Žalovaný má
podle §16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi rozhodovat pouze o námitkách, přičemž žádný
z účastníků řízení věcnou nepříslušnost žalovaného nenamítnul. Stěžovatelka je proto
přesvědčena, že zkoumání věcné příslušnosti v řízení o námitkách, bylo ze strany žalovaného
svévolné a neodůvodněné.
[7] Na základě výše uvedeného proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Mezi účastníky není v dané věci sporu o tom, že žalovaný nálezem ze dne 28. 6. 2018,
č. j. FA/SR/ZP/535/2017-10, zamítl návrh stěžovatelky na vydání částky 103 500 Kč
s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy uzavřené s Českou
pojišťovnou, a. s., neboť nárok považoval za promlčený. Proti tomuto nálezu podala stěžovatelka
dne 13. 7. 2018 námitky. Dne 3. 8. 2018 obdržel žalovaný od České pojišťovny, a. s., vyjádření
k námitkám stěžovatelky. Dne 22. 8. 2018 žalovaný vyzval stěžovatelku, aby mu sdělila, zda
předmětnou pojistnou smlouvu mezi ní a Českou pojišťovnou, a. s., případně pohledávky z ní
postoupila třetí osobě. Dne 10. 9. 2018 žalovaný stěžovatelce sdělil, že prodlužuje lhůtu
pro vydání rozhodnutí o námitkách do 12. 10. 2018. Důvodem je, že ověřuje, zda nedošlo
k postoupení pohledávek spojených s pojistnou smlouvou. Dne 13. 9. 2018 stěžovatelka
žalovanému sdělila, že jeho výzvu ze dne 22. 8. 2018 považuje za nezákonnou a požadovanou
informaci žalovanému nesdělila. Dne 19. 10. 2018 žalovaný stěžovatelce opět sdělil, že vzhledem
ke skutkové a právní složitosti projednávaného případu prodlužuje lhůtu pro vydání rozhodnutí
o námitkách do 12. 11. 2018. Dne 19. 10. 2018 stěžovatelka žalovaného vyzvala k přijetí opatření
proti nečinnosti podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, neboť dosud nebylo rozhodnuto o jejích námitkách proti nálezu. Dne 12. 11. 2018
žalovaný stěžovatelce opět sdělil, že vzhledem ke skutkové a právní složitosti projednávaného
případu prodlužuje lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách do 12. 12. 2018. Dne 30. 11. 2018
se ve věci konalo ústní jednání, během kterého zástupce stěžovatelky také nesdělil, zda
stěžovatelka pohledávku postoupila. O námitkách stěžovatelky proti nálezu nebylo ke dni vydání
napadeného rozsudku rozhodnuto.
[11] Podle §79 odst. 1 věty prvé s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis
platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou
domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
[12] Podle §16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí
nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich
doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci
rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.
[13] Při výkladu neurčitého pojmu „zvlášť složitý případ“ musí správní orgán vycházet
ze všech okolností rozhodných pro řešený případ a z úrovně náročnosti konkrétního případu.
Proto posouzení, zda se v dané věci o zvlášť složitý případ jedná či nikoliv, je vždy výsledkem
správního uvážení orgánu, který ve věci rozhoduje. V případě prodloužení lhůty pro vydání
rozhodnutí v důsledku zvlášť složitého případu může být důvodem prodloužení např. nutnost
provedení značného počtu důkazů, rozsáhlé podkladové materiály pro vydání rozhodnutí či
náročnost posuzovaného problému. Tehdy je zřejmé, že zákonodárce dává správnímu orgánu
možnost, prodloužit lhůtu pro vydání rozhodnutí o 30 dnů tak, aby mohly být provedeny veškeré
potřebné důkazy a aby měl správní orgán dostatek času všechny podklady či materiály řádně
prostudovat, zvážit a následně rozhodnout.
[14] Zdejší soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že v posuzované věci nic
nenasvědčuje tomu, že by ji bylo možno považovat za zcela jednoduchou, o čemž svědčí i rozsah
podaných námitek (cca 8 stran). Posouzení toho, zda jde o „zvlášť složitý případ“ je nicméně
v kompetenci žalovaného, přičemž nelze odhlédnout od toho, že se jedná o posouzení do značné
míry subjektivní, neboť neexistují konkrétní objektivní kritéria pro posouzení složitosti případu.
Jinak řečeno, pokud žalovaný v průběhu základní lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách
vyhodnotil případ jako zvlášť složitý, pak byl oprávněn a současně povinen rozhodnout
o námitkách do 60 dnů ode dne jejich doručení, tj. do 11. 9. 2018 (eventuelně lhůtu
pro rozhodnutí dále přiměřeně prodloužit).
[15] Není pravdou, jak uvádí stěžovatelka v kasační stížnosti, že důvod pro prodloužení
základní lhůty pro rozhodnutí o námitkách byl založen až po jejím uplynutí, což stěžovatelka
dovozovala z toho, že ji žalovaný dne 22. 8. 2018 vyzval, aby mu sdělila, zda postoupila
pohledávku z pojistné smlouvy. Tato skutečnost, tj. snaha žalovaného ověřit svou věcnou
příslušnost k rozhodnutí sporu, byla důvodem až pro další prodloužení lhůty pro rozhodnutí
o námitkách, kdy sdělením ze dne 10. 9. 2018 (tedy ještě ve lhůtě pro rozhodnutí) žalovaný tuto
lhůtu prodloužil do 12. 10. 2018. Jak přitom správně konstatoval městský soud, důvodem,
proč nebylo možno rozhodnout ani v prodloužené lhůtě 60 dnů, tj. do 11. 9. 2018, byl zejména
postup stěžovatelky, která na výzvu žalovaného ze dne 22. 8. 2018, doručenou jí dne 27. 8. 2018,
reagovala až dne 11. 9. 2018, a to pouze tak, že požádala o prodloužení lhůty pro vyjádření
o dalších 15 dnů. Dne 13. 9. 2018 pak žalovanému sdělila, že považuje jeho postup za nezákonný,
svévolný a nedůvodně zatěžující. Snahu žalovaného ověřit svoji věcnou příslušnost k rozhodnutí
sporu však nelze bez dalšího označit za nezákonný, svévolný či nedůvodně zatěžující postup,
neboť jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu: „Otázka, zda má žalovaný správní orgán vůbec pravomoc
vydat rozhodnutí ve věci samé, jehož se žalobce domáhá prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti, je
jednou z nejdůležitějších otázek, které je třeba v takovém řízení vyřešit.“ (viz rozsudek ze dne 16. 1. 2019,
č. j. 6 Afs 342/2018 – 31, bod 18).
[16] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dále poukazuje na procesní jednání
stěžovatelky, která v průběhu řízení žalovanému neposkytovala nutnou součinnost, když mu
opakovaně odmítala sdělit informaci, zda postoupila pohledávku z pojistné smlouvy.
Na uvedenou situaci lze proto aplikovat závěry uvedené v rozsudku zdejšího soudu ze dne
10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 – 41, publ. pod č. 2785/2013 Sb. NSS, které shrnul do právní
věty: „Nečinnost je objektivně existující stav, kdy v zákonem předepsaných lhůtách nedošlo k provedení
příslušných procesních úkonů. Ne každá nečinnost je však přičitatelná správnímu orgánu. Ustanovení §71
odst. 5 správního řádu z roku 2004 představuje materiální hledisko posouzení takového stavu; má-li zjištěná
nečinnost svůj původ ve způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník, nejde o nečinnost správního orgánu
a nelze se proti ní dovolávat ochrany. Posouzení, zda nejde o takovou situaci, přísluší i správnímu soudu v rámci
posouzení důvodnosti žaloby podané dle §79 a násl. s. ř. s.“ Byť tedy žalovanému dne 12. 10. 2018
marně uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí o námitkách, nebylo možné žalobě vyhovět právě
z důvodu, že za průtahy mohla sama stěžovatelka. Městský soud proto nepochybil, když žalobu
zamítl.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu