ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.392.2020:35
sp. zn. 7 As 392/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. N., zastoupen
JUDr. Zdeňkem Holáskem, advokátem se sídlem 28. října 2073/31, Jablonec nad Nisou, proti
žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 100/7,
Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
18. 11. 2020, č. j. 77 A 85/2020 - 129,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2020, č. j. 77 A 85/2020 - 129,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 23. 1. 2020, č. j. SVS/2020/008344-G, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy
pro Plzeňský kraj ze dne 6. 12. 2019, č. j. SVS/2019/146979-P.
II.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalované žalobou. Shora označeným rozsudkem
Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že dne
18. 11. 2020 proběhlo ve věci jednání, kterého se zúčastnil pouze zástupce žalované; žalobce
se bez omluvy k jednání nedostavil, a proto soud vycházel z dosavadních žalobcových podání,
především pak z obsahu jeho žaloby. Krajský soud dovodil, že uplatněná argumentace nemá
potenciál vyvolat zrušení rozhodnutí žalovaného. Podle názoru krajského soudu byl proveden
logický a věcně správný výklad relevantní právní úpravy, přičemž nedošlo ani k žádným jiným
pochybením. Žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13,
je pro projednávanou věc zcela nepřípadný, neboť se týká návrhu na zrušení ustanovení §35ba
odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 500/2012 Sb., tedy
jiné než řešené problematiky. Soud uzavřel, že žalobu neshledal důvodnou a jako takovou ji proto
zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V prvním stížním bodě
namítal, že mu nebylo umožněno účastnit se ústního jednání a předložit podklady na podporu
své žaloby, které v době jejího podání neměl a nemohl mít k dispozici. Je názoru, že byl jednáním
soudu uveden v omyl. K tomu poukázal na přípis soudu ze dne 29. 10. 2020, který obdržel dne
3. 11. 2020. V něm se soud stěžovatele dotazoval, zda trvá na ústním jednání, a dále stěžovateli
sděloval, že za předpokladu, že bude trvat na ústním jednání (které bylo původně nařízeno na den
18. 11. 2020), nebude ve věci s ohledem na pandemickou situaci do konce roku 2020
rozhodnuto. Stěžovatel podáním ze dne 4. 11. 2020 soudu sdělil, že trvá na ústním jednání
a s ohledem na přípis soudu očekával, že se termín jednání dne 18. 11. 2020 neuskuteční a nový
termín jednání bude oznámen dodatečně. Následně se však z médií dozvěděl, že ve věci již bylo
rozhodnuto a návazně pak obdržel rozsudek soudu, který byl vynesen na jednání dne
18. 11. 2020. Tohoto jednání se stěžovatel v dobré víře nezúčastnil, neboť se oprávněně
domníval, že termín jednání byl zrušen. Dovozuje zmatečnost v postupu soudu. Ve druhém
stížním bodě poukazoval na nesprávný postup správních orgánů při vydávání předmětných
rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval prvním stížním bodem, ve kterém stěžovatel
vytýkal krajskému soudu, že mu svým postupem neumožnil účast na ústním jednání.
[7] Ze soudního spisu k tomu Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud v návaznosti
na obdrženou správní žalobu vyzval stěžovatele ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci
bez jednání (§51 s. ř. s). Stěžovatel na nařízení ústního jednání trval, proto soud nařídil jednání
na den 18. 11. 2020. Dne 3. 11. 2020 krajský soud doručil stěžovateli přípis (ze dne 29. 10. 2020),
ve kterém vyzval stěžovatele k tomu, aby soudu sdělil, zda s ohledem na nepříznivou
epidemiologickou situaci stále trvá na nařízení jednání (či zda souhlasí s projednáním věci
bez jednání ve smyslu §51 s. ř. s.). Soud v přípisu dodal, že: „Pakliže byste s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání nesouhlasil a trval na nařízení jednání, soud sděluje, že v předmětné věci nebude
pravděpodobně s ohledem na aktuální situaci do konce roku 2020 rozhodnuto.“ Ze spisu dále vyplývá,
že v návaznosti na uvedený přípis doručil stěžovatel soudu podání ze dne 4. 11. 2020,
ve kterém soudu sdělil, že trvá na nařízení jednání.
[8] Nejvyšší správní soud přitakává stěžovateli, že s ohledem na výše shrnutý obsah soudního
spisu, resp. postup soudu, mohl skutečně legitimně očekávat, že jednání původně nařízené na den
18. 11. 2020 neproběhne. S ohledem na přípis soudu ze dne 29. 10. 2020 a návazné podání
stěžovatele bylo lze očekávat, že stěžovatel bude opětovně předvolán k ústnímu jednání,
resp. že bude informován o aktuálním postupu soudu v návaznosti na vývoj epidemické situace.
Krajský soud však takto nepostupoval a dne 18. 11. 2020 uskutečnil ústní jednání. Nejvyšší
správní soud si přitom uvědomuje, že krajský soud výslovně nezrušil ústní jednání. V kontextu
výše uvedeného však stěžovatel nemohl předpokládat, že se jednání dne 18. 11. 2020 uskuteční.
Z přípisu soudu vyplývalo, že v případě nesouhlasu s nařízením ústního jednání nebude do konce
roku 2020 rozhodnuto. Takový nesouhlas stěžovatel soudu jasně sdělil, přičemž krajský soud již
na něj nijak nereagoval (a dne 18. 11. 2020 bez dalšího uskutečnil ústní jednání).
[9] Z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že každý má právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Význam uvedeného článku Listiny základních práv a svobod,
resp. práv tam uvedených opakovaně akcentoval Ústavní soud. Z jeho judikatury vyplývá,
že pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována
zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání. Výjimkou z této zásady je možnost soudu
projednat věc bez nařízení jednání; tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy
účastníka řízení restriktivně. Účastníkům řízení svědčí základní právo, dané jim Listinou
základních práv a svobod, kterým je právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudem)
osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jejich přítomnost měla vliv na vynesení
rozhodnutí. Jestliže proto správní soud přítomnost účastníkům řízení v rozporu se zákonem
neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva, dané jim Listinou základních
práv a svobod, resp. ústavním pořádkem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 560/03, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 630/02, ze dne 19. 6. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 3114/07, a na ně navazující rozhodnutí). I Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
dospívá k závěru, že účastníkovi řízení nelze upřít právo na veřejné projednání věci v jeho
přítomnosti, přičemž je třeba restriktivně vykládat podmínky, za kterých není třeba jednání konat.
Pokud soud neumožní účastníkovi účast na ústním jednání, má to za následek nutnost zrušení
jeho rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení (viz např. rozsudky ze dne 26. 9. 2014,
č. j. 7 Azs 196/2014 - 29, ze dne 21. 8 . 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 - 34, ze dne 29. 11. 2005,
č. j. 4 As 46/2004 - 58, či ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 8 As 49/2008 - 62. Např. v posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[p]rávo účastníka řízení na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti se k věci vyjádřit,
je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 Listiny základních práv a svobod. Jeho porušení je důvodem
ke zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení, v němž k takovému pochybení došlo, a vrácení věci soudu
k dalšímu řízení “.
[10] S ohledem na výše shrnutý obsah soudního spisu nelze dospět ani v dané věci k jinému
závěru. Krajský soud svým postupem nepřípustně zasáhl do práva stěžovatele na osobní účast
při jednání ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což má za následek nutnost
zrušení jeho rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
[11] Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věta
první před středníkem s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud se s ohledem na shora uvedené nezabýval dalšími kasačními námitkami, neboť by to
za tohoto procesního stavu bylo předčasné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 - 62 a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2004,
sp. zn. I. ÚS 18/04 a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03).
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu