ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.98.2021:22
sp. zn. 7 As 98/2021 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: I. H., zastoupen
JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti žalovanému:
prezident republiky, se sídlem Hrad 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 8 A 170/2017 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) dne
23. 10. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010,
kterým byl podle §10 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odvolán z funkce rektora Univerzity Tomáše Bati
(dále též „UTB“).
II.
[2] Městský soud žalobu odmítl pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vyšel
z usnesení městského soudu ze dne 12. 12. 2016, č. j. 8 A 126/2013 - 40, kterým byla
pro opožděnost odmítnuta dřívější žaloba žalobce směřující proti témuž rozhodnutí žalovaného
a dále z navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2017,
č. j. 7 As 5/2017 - 22 (kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobce proti označenému usnesení
městského soudu), a z navazujícího usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 13/17 (kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti odkazovanému
rozsudku Nejvyššího správního soudu). Městský soud uvedl, že z těchto rozhodnutí plyne,
že rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010, bylo žalobci řádně doručeno
dne 25. 5. 2010. Lhůta pro podání žaloby přitom činí dva měsíce. Žalobu však žalobce podal
k městskému soudu až v roce 2017. Žaloba tak byla podána opožděně. Námitku poukazující
na nepravost podpisu stvrzujícího převzetí napadeného rozhodnutí pak městský soud považoval
za účelovou. Takovou námitku mohl žalobce uplatnit již v předcházejícím řízení u městského
soudu (sp. zn. 8 A 126/2013), to však neučinil. Podle městského soudu nebyl dán ani důvod
k vypracování znaleckého posudku v oboru písmoznalectví. Usnesení městského soudu je
v plném znění dostupné na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal,
že přípisem ze dne 21. 2. 2018 sdělil městskému soudu, že nesouhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto
o věci samé bez nařízení jednání. Požadoval, aby soud opatřil originál napadeného rozhodnutí
žalovaného. Městský soud však originál neopatřil a bez nařízení jednání rozhodl. Tímto porušil
§51 odst. 1 s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení totiž může soud rozhodnout o věci samé
bez jednání, jen jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Jelikož žalobce
s rozhodnutím o věci samé bez jednání nesouhlasil, městský soud porušil §51 odst. 1 s. ř. s.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby označené usnesení
městského soudu zrušil.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém odkázal na argumentaci
uvedenou ve vyjádřeních zaslaných městskému soudu v řízeních o žalobách
(sp. zn. 8 A 126/2013 a sp. zn. 8 A 170/2017) a v usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 13/17. Dodal, že ani Ústavní soud nikterak nezpochybnil doručení rozhodnutí
prezidenta republiky stěžovateli.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby. Podle konstantní judikatury
lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004,
č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechny rozsudky Nejvyššího
správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům
podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e),
vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně
posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu
zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 - 13).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud pochybil, pokud rozhodl
bez nařízení jednání. Stěžovatel soudu sdělil nesouhlas s tím, aby bylo rozhodnuto o věci samé
bez nařízení jednání. Požadoval, aby soud opatřil originál napadeného rozhodnutí. Městský soud
však originál neopatřil a bez nařízení jednání rozhodl. Tímto porušil §51 odst. 1 s. ř. s.
Podle uvedeného ustanovení totiž může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jen jestliže to
účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí, což splněno nebylo.
[8] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
[9] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. Soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[10] Zákon tedy vychází z toho, že „o věci samé“ rozhoduje soud při jednání. Nerozhoduje-li
však soud o věci samé (ale návrh např. odmítá), není třeba jednání nařizovat. K tomu viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2005, č. j. 2 As 8/2005 - 62: „Namítá-li
stěžovatelka, že soud pochybil, když ve věci rozhodl bez jednání, neboť výslovně uvedla, že s rozhodnutím
bez nařízení ústního jednání nesouhlasí, nemůže s ní Nejvyšší správní soud souhlasit. Ustanovení §51 i §76
odst. 3 s. ř. s. jsou určena pouze pro případy, kdy je žaloba projednávána věcně (…).“ Obdobně viz
i pozdější judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2018,
č. j. 5 Afs 7/2018 - 39: „Pokud soud usnesením žalobu odmítá, nerozhoduje ve věci samé, a může
tak bez dalšího rozhodnout bez nařízení jednání. Vyjádření (ne)souhlasu dle §51 odst. 1 s. ř. s. na uvedené
nemá žádný vliv.“ Podpůrně viz i odbornou literaturu, např. KÜHN, Z., KOCOUREK, T., a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, Praha 2019, komentář k §51 s. ř. s.
[11] V dané věci přitom městský soud žalobu věcně neprojednával; žalobu odmítl
pro opožděnost. V takovém případě tedy nebyl povinen nařizovat ústní jednání. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu přitom byly splněny všechny podmínky pro odmítnutí žaloby
pro opožděnost.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že se již otázkou včasnosti žaloby podané stěžovatelem
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010, zabýval, a to v rozsudku
ze dne 7. 4. 2017, č. j. 7 As 5/2017 - 22. V něm mj. uvedl, že ze spisu postoupeného žalovaným
vyplývá, že odvolání z funkce rektora (ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010) stěžovatel
osobně převzal dne 25. 5. 2010. Převzetí odvolání z funkce uvedeného dne stěžovatel ostatně
ani nezpochybňoval. Netvrdil a nedokládal, že by údaj o osobním převzetí nebyl správný. Stejně
tak relevantně nedokládal, že by odvolání z funkce převzal až později, či že mu odvolání z funkce
nebylo nikdy oznámeno. Nejvyšší správní soud dodal, že fakticitu doručení dokládá i obsah
správního spisu. Ten poskytuje oporu pro závěr, že odvolání z funkce bylo stěžovateli oznámeno
dne 25. 5. 2010. Jelikož dne 25. 7. 2010 byla neděle, byl posledním dnem lhůty pro podání žaloby
v souladu s §40 odst. 3 s. ř. s. nejblíže následující pracovní den, tedy pondělí 26. 7. 2010. Podal-li
stěžovatel žalobu k poštovní přepravě dne 2. 8. 2013, učinil tak více jak tři roky po uplynutí
zákonné lhůty, a tudíž opožděně. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodal,
že o skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolání z funkce rektora osobně předáno dne 25. 5. 2010,
svědčí i veřejně přístupný zápis ze zasedání Akademického senátu Univerzity Tomáše Bati
ve Zlíně dne 25. 5. 2010, ve kterém se uvádí následující: „Ing. M. uvedla a představila kurýra
prezidentské kanceláře, který předal panu rektorovi dopis prezidenta republiky. Prof. H. přečetl text dopisu,
kterým prezident republiky podepsal jeho odvolání z funkce rektora ke dni 31. 5. 2010.“ Na základě
uvedeného Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2017, č. j. 7 As 5/2017 - 22, uzavřel,
že městský soud nepochybil, pokud žalobu odmítl pro opožděnost.
[13] Nutno zdůraznit, že výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu obstály i v řízení
před Ústavním soudem. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 13/17, byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele směřující proti citovanému
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2017, č. j. 7 As 5/2017 - 22. V uvedeném
usnesení Ústavní soud mj. uvedl, že „obsah spisu Městského soudu v Praze (zejména založené rozhodnutí
prezidenta s uvedeným datem doručení a stěžovatelovým podpisem) poskytuje dostatečnou oporu pro závěr,
že předmětné rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání z funkce bylo stěžovateli doručeno dne 25. 5. 2010.
Podal-li stěžovatel správní žalobu až 2. 8. 2013, tedy po více než třech letech, byla podána opožděně, a jejím
odmítnutím tak zjevně nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Za situace, kdy ze spisu
datum doručení jednoznačně vyplývalo, stěžovatel jej v žalobě nezpochybňoval (resp. z žaloby nebylo lze
ani dovozovat, že by rozhodnutí např. doručeno vůbec nebylo, jak stěžovatel tvrdí nyní) a především jej
nezpochybňoval ani poté, co na možnou opožděnost žaloby během řízení upozornil žalovaný (prezident republiky),
nebylo dle názoru Ústavního soudu potřeba, aby městský soud podnikal jakékoli další kroky k ověření data
doručení. Tvrdí-li nyní stěžovatel, že mu ve skutečnosti rozhodnutí prezidenta republiky doručeno nikdy nebylo
s tím, že jeho podpis na rozhodnutí ve spise je falzifikát, jsou tyto námitky nepřípustné s ohledem na absenci
řádného vyčerpání všech opravných prostředků, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (tzv.
materiální nepřípustnost). Takto formulované námitky byly totiž stěžovatelem poprvé vzneseny až v ústavní
stížnosti, a Nejvyšší správní soud se jimi tudíž nezabýval. V posuzované věci stěžovateli nic nebránilo uvedené
námitky vznést již v kasační stížnosti. V rozhodnutí městského soudu je výslovně uvedeno, že dle správního spisu
bylo rozhodnutí prezidenta republiky stěžovateli doručeno dne 25. 5. 2010, a pokud s tímto závěrem stěžovatel
nesouhlasil, měl jej v opravném prostředku relevantním způsobem zpochybnit. Místo toho v kasační stížnosti pouze
konstatoval, že „soud nesprávně stanovil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, když v napadeném rozhodnutí
jako důkaz o doručení uvádí ‚spis předložený žalovaným‘, nikoli konkrétní doklad o tom, že žalobci napadené
rozhodnutí bylo dne 25. 5. 2010 skutečně doručeno“. Stěžovatel tedy sice zmínil, že počátek běhu lhůty byl
stanoven nesprávně, ovšem tuto námitku odůvodnil pouze tím, že městský soud neodkázal na konkrétní
dokument. Stěžovatel ani nezmínil, že by mu rozhodnutí prezidenta nikdy doručeno nebylo – to uvedl poprvé
až v ústavní stížnosti. Vzhledem k obsahu spisu (stěžovatel sám v ústavní stížnosti připouští, že po nahlédnutí
do spisu zjistil, že se v něm nachází napadené rozhodnutí prezidenta republiky, na kterém je stěžovatelův podpis
a datum převzetí 25. 5. 2010) ovšem Nejvyšší správní soud neměl důvod k takto formulované námitce závěr
městského soudu zpochybňovat. Rozhodně pak neměl z čeho dovozovat, že by podpis na ve spise založeném
rozhodnutí být zfalšován, resp. že by stěžovateli rozhodnutí, které žalobou napadl a jehož kopii k žalobě přiložil,
nikdy nebylo doručeno, a to tím spíš když stěžovatel funkci rektora od roku 2010 skutečně nevykonával.“
[14] Ze soudního spisu předloženého městským soudem (ve věci sp. zn. 8 A 170/2017)
Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v návaznosti na uvedené usnesení Ústavního soudu
podal k městskému soudu další žalobu (podána u městského soudu dne 23. 10. 2017), kterou
opětovně brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010. S ohledem
na citované závěry Ústavního soudu a s přihlédnutím k tomu, že odmítnutí žaloby nezaložilo
překážku res iudicata (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 1 Afs 30/2004 - 71, ze dne 29. 6. 2005, č. j. 3 Ads 53/2004 - 108), bylo na městském soudu,
aby se uvedenou žalobou zabýval. Předpokladem věcného projednání žaloby přitom je mj. i její
včasnost. V tomto ohledu městský soud vyšel ze shora rekapitulovaných rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu, které se zabývaly otázkou doručení předmětného
rozhodnutí (a od toho se odvíjející otázkou včasnosti žaloby). Na základě nich (a obsahu
opětovně vyžádaného správního spisu od žalovaného) shledal, že žaloba byla podána opožděně,
na čemž nemůže nic změnit žalobní argumentace.
[15] Nejvyšší správní soud se s městským soudem ztotožnil. I podle jeho názoru podal
stěžovatel (v pořadí druhou) žalobu proti rozhodnutí žalovaného opožděně. Nejvyšší správní
soud setrvá na závěru, že odvolání z funkce rektora (ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010)
stěžovatel osobně převzal dne 25. 5. 2010. Jelikož dne 25. 7. 2010 byla neděle, byl posledním
dnem lhůty pro podání žaloby v souladu s §40 odst. 3 s. ř. s. nejblíže následující pracovní den,
tedy pondělí 26. 7. 2010. Stěžovatel však (v pořadí druhou) žalobu k městskému soudu podal
až v roce 2017, tedy několik let po uplynutí zákonné lhůty, a tudíž opožděně (podrobněji viz
i z tohoto důvodu výše rekapitulovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2017,
č. j. 7 As 5/2017 - 22, a usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 13/17).
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel v rámci řízení o druhé žalobě a v následném
řízení o kasační stížnosti (tj. v nynějším řízení) nepředložil žádný podklad, ze kterého by bylo lze
dovodit, že žalobu podal včas. V tomto ohledu nezpochybnil ani jádro argumentace uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 5/2017 (ve kterém Nejvyšší správní
soud posuzoval včasnost žaloby na základě téhož správního spisu, který byl předložen na výzvu
soudu ze strany žalovaného i v rámci tohoto řízení), které obstálo i v řízení o ústavní stížnosti (viz
shora uvedené usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší správní soud dodává, že si vyžádal
od žalovaného správní spis a shledal, že je v něm založeno to stejné rozhodnutí žalovaného (jako
bylo soudu předloženo v rámci první kasační stížnosti). Tento správní spis si přitom vyžádal
i městský soud a na základě něho hodnotil včasnost podané žaloby. Za této situace nemusel
městský soud obstarávat další listiny (např. stěžovatelem požadovaný originál rozhodnutí). Soud
dodává, že z předloženého správního spisu nevyplývá, že by s ním bylo manipulováno. Stěžovatel
nepřednesl ani vlastní verzi, kdy jindy (než dne 25. 5. 2010) by mu snad mělo být předmětné
rozhodnutí doručeno. Nezpochybňoval přitom ani fakt, že v návaznosti na předmětné
rozhodnutí přestal v roce 2010 vykonávat funkci rektora. I Ústavní soud ve shora uvedeném
usnesení akcentoval, že stěžovatel funkci rektora fakticky nevykonával již od roku 2010 (viz bod
14 usnesení). První žalobu přitom podal k soudu až v roce 2013 a druhou pak v roce 2017. Lhůta
pro podání správní žaloby přitom činí dva měsíce a nelze ji prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším odkazuje Nejvyšší správní soud na své původní rozhodnutí, od kterého neshledává
důvod se odchýlit.
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i v tom, že námitku nedoručení
rozhodnutí (vznesenou poprvé až ve druhé žalobě) lze vnímat v kontextu skutkových okolností
věci jako účelovou. Stěžovatel mohl námitku nedoručení napadeného rozhodnutí uplatnit již
v předcházejícím řízení, to však bez existence legitimních důvodů neučinil. Ani Nejvyšší správní
soud nepovažuje za reálné, aby v době, kdy stěžovatel podával první žalobu (v roce 2013),
nevěděl o tak zásadní skutečnosti, že mu napadené rozhodnutí nebylo doručeno. Obdobně lze
nahlížet i na tvrzení stěžovatele, že podpis, kterým stvrdil přijetí uvedeného rozhodnutí, je
falešný. I takovou námitku mohl stěžovatel zcela jistě uplatnit v první žalobě. V souladu
s městským soudem lze dodat i to, že stěžovatel kromě prostého tvrzení o nepravosti podpisu
netvrdil žádné skutečnosti, které by takový stav věci potvrzovaly, nebo mu alespoň nepřímo
nasvědčovaly. Stěžovatel neoznačil nikoho, kdo měl falešný podpis vytvořit, netvrdil, proč
by se k takovému kroku někdo uchyloval atp. Stěžovatel přitom relevantně nezpochybnil
ani závěr z dřívějšího pravomocného rozsudku Nejvyššího správního soudu, že z veřejně
přístupného zápisu ze zasedání akademického senátu UTB ze dne 25. 5. 2010 vyplývá,
že se na něj dostavil kurýr Kanceláře prezidenta ČR, který předal stěžovateli napadené
rozhodnutí; text tohoto rozhodnutí pak sám stěžovatel přednesl akademickému senátu UTB (viz
shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 5/2017). Závěr
o účelovosti tvrzení stěžovatele o nedoručení rozhodnutí podporuje i to, že sám v první žalobě
výslovně uvedl, že rozhodnutím ze dne 13. 5. 2010 byl odvolán z funkce rektora (a svou žalobní
argumentaci zaměřil na nedostatky odůvodnění tohoto rozhodnutí - nikoliv na vady při jeho
doručování).
[18] Městský soud přitom náležitě odůvodnil i to, proč nevyhověl návrhu stěžovatele
na vypracování znaleckého posudku v oboru písmoznalectví. Mj. uvedl, že ačkoliv stěžovatelovo
tvrzení o (ne)pravosti podpisu na vyhotovení napadeného rozhodnutí je ve zřetelném rozporu
se závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli předáno
na zasedání akademického senátu UTB dne 25. 5. 2010, včetně toho, že stěžovatel tam jeho text
přednesl, stěžovatel uvedené závěry nikterak nezpochybnil; nenabídl ani vlastní vylíčení toho,
co se na předmětném zasedání akademického senátu odehrálo. Městský soud dále poukázal na to,
že (z jeho laického pohledu) nejsou mezi podpisy stěžovatele založenými ve spisu zásadní
rozpory. Mj. uvedl, že „Aniž by městský soud chtěl sám nahrazovat činnost znalce v tomto oboru, považuje
za nutné poukázat na to, že srovnáním rozporovaného podpisu s podpisy žalobce na ostatních listinách vedených
v správním spise (např. dopis žalobce žalovanému ze dne 12. 4. 2010, dopisy žalobce ze dne 16. 4.
a 20. 5. 2010 ministryni školství mládeže a tělovýchovy, sdělení členům akademického senátu UTB ze dne
10. 4. 2010) nelze bez dalšího pojmout pochybnost o tom, že by rozporovaný podpis neměl být pravým podpisem
žalobce. Soud neshledal žádné zjevné znaky, které by takovou pochybnost mohly vyvolat, a poukazuje na to,
že ani sám žalobce žádné takové znaky v žalobě nezmínil.“ Proti tomuto závěru přitom stěžovatel
v kasační stížnosti explicitně nebrojí. Nelze přitom přehlédnout, že Ústavní soud v usnesení
ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 13/17, zmínil i to, že „stěžovatel v přípisu ze dne 21. 7. 2017
informoval Ústavní soud o tom, že dne 5. 6. 2017 zadal zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví
k prokázání, že podpis k převzetí rozhodnutí prezidenta není pravý.“ Takový posudek však v řízení
před městským soudem ani v řízení o nyní posuzované kasační stížnosti nepředložil.
[19] S městským soudem se Nejvyšší správní soud ztotožnil i v dalších částech jeho usnesení.
To má plnou oporu v právní úpravě a judikatuře. Nejvyšší správní soud proto na jeho
odůvodnění v podrobnostech odkazuje a přebírá jej. Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal
v postupu městského soudu ani žádné jiné vady, ke kterým je povinen přihlížet ex offo (srov. např.
§109 odst. 3 s. ř. s.).
[20] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu