ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.132.2021:31
sp. zn. 7 Azs 132/2021 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: E. M. H., zastoupený
Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 16. 4. 2021, č. j. 72 A 5/2021 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán I. stupně“), uložilo žalobci rozhodnutím ze dne
29. 6 2020, č. j. KRPM-66297-26/ČJ-2020-140022-SV, podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovilo
dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
na 18 měsíců.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 12. 2020, č. j. CPR-25394-2/ČJ-2020-930310-V230,
změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to stran počátku doby, po kterou nelze
umožnit žalobci vstup na území členských států Evropské unie a stran území, z nějž musí
vycestovat. Ve zbylé části jeho rozhodnutí potvrdila.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který její
projednání a rozhodnutí přidělil Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též
„krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Dospěl totiž k závěru, že byla
podána opožděně. Žalobci bylo rozhodnutí žalované doručováno prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb na adresu uvedenou v jeho odvolání i v informačním systému CIS. Zásilka
byla určena do vlastních rukou. Žalobce však nebyl zastižen, a proto byl vyzván k vyzvednutí
zásilky a bylo mu zanecháno poučení. Dle informací sdělených Českou poštou byla výzva
zanechána ve společné schránce na podatelně hotelového domu. Po uplynutí úložné doby byla
zásilka vrácena žalované a jejím marným uplynutím nastala fikce doručení. Krajský soud
konstatoval, že žalovaná doručovala své rozhodnutí v souladu se zákonem a že byly splněny
všechny podmínky pro doručování náhradním způsobem. Není přitom relevantní, že žalobce
neměl v hotelovém domě označenu schránku svým jménem. Doručující orgán nijak nepochybil
tím, že vložil výzvu k vyzvednutí písemnosti do společné domovní schránky, která byla
na podatelně hotelového domu umístěna. Desetidenní lhůta pro podání žaloby tak začala běžet
dne 29. 12. 2020, a její konec připadl na den 7. 1. 2021. Žaloba zaslaná prostřednictvím datové
schránky až dne 1. 2. 2021 tak byla podána opožděně.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Uvedl, že se o rozhodnutí žalované dozvěděl až od své zástupkyně, které bylo
rozhodnutí žalované doručeno na základě její obecné žádosti o informace dne 20. 1. 2021.
Z rozhodnutí sice vyplývá, že mělo nabýt právní moci dne 28. 12. 2020, avšak žalovaná je
nedoručovala v souladu se zákonem. Podle příslušné obálky sice bylo rozhodnutí doručováno,
avšak stěžovatel si je nepřevzal a zásilka byla vrácena žalované, která již žádný pokus o jeho
doručení neučinila. Podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „správní řád“) má být adresát v případě nezastižení vyzván vložením oznámení
o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky, aby si doručovanou písemnost
vyzvedl. Stěžovatel se však o neúspěšném doručení nedozvěděl. Místo, kde měl nahlášenou
adresu, je tzv. hotelový dům, v němž se nenachází domovní schránka označená jeho jménem.
Nebylo tak žádného místa, kde mu mohla být zanechána výzva k vyzvednutí rozhodnutí
žalované. Nemohla tak ani nastat fikce doručení. Stěžovatel se navíc dostavil dne 2. 1. 2021
ke správnímu orgánu I. stupně, kde mu bylo vydáno potvrzení o podaném odvolání. Jak vyplývá
i z přípisu zástupkyni, nebyl stěžovatel nijak upozorněn na to, že je rozhodnutí žalované již
v právní moci. To potvrzuje, že netušil nic o tom, že mu mělo být doručováno rozhodnutí
ve věci správního vyhoštění, a že nebyl vyzván k převzetí uložené zásilky. Rozhodnutí žalované
bylo řádně doručeno zástupkyni stěžovatele až dne 20. 1. 2021, žaloba tak byla podána v zákonné
lhůtě. Vložení výzvy do společné schránky na podatelně hotelového domu nelze dle stěžovatele
považovat za řádné vyzvání k převzetí uložené zásilky. Ke společné schránce neměl žádný přístup
a žádnou výzvu k převzetí uložené zásilky neobdržel. Nejedná se tak o jiné vhodné místo
k uložení výzvy. Stěžovatel neví, jaké osoby měly ke společné schránce přístup, ani si není vědom
toho, že se v hotelovém domě nacházela podatelna. Nemohla tak nastat fikce doručení. Navrhl
proto, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání.
IV.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě. Ve svém
postupu a ve svých závěrech neshledává pochybení a plně souhlasí s názorem uvedeným
v napadeném usnesení krajského soudu.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby podle §46 odst. 2 písm. b) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost
proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54,
a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle
písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud se pak může zabývat
pouze tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli. Nedochází tedy k přezkumu
námitek směřujících do merita původní věci vedené ve správním řízení.
[9] Předmětem sporu v nyní posuzované věci je tak otázka, zda krajský soud postupoval
v souladu se zákonem, jestliže žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou.
[10] Krajský soud vycházel z toho, že rozhodnutí žalované bylo stěžovateli doručeno dne
28. 12. 2020 na základě fikce doručení, a lhůta pro podání žaloby tak uplynula již dne 7. 1. 2021.
[11] Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal dne 9. 7. 2020 odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V hlavičce odvolání uvedl údaje o své osobě, a to
včetně adresy B.. Stejnou adresu uvedl na obálce zásilky, v níž bylo odvolání doručováno, jakož i
při výslechu účastníka řízení konaného dne 22. 6. 2020. Daná adresa byla uvedena rovněž ve
výpisu z informačního systému CIS ze dne 22. 6. 2020. Dne 1. 12. 2020 vydala žalovaná
rozhodnutí o odvolání, které doručovala na stěžovatelem uvedenou adresu prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb (České pošty). Podle prohlášení doručujícího orgánu na obálce,
která byla žalované vrácena, byl stěžovatel vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno
poučení. Dále z prohlášení vyplývá, že zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 17. 12. 2020.
Žalovaná na obálce nezaškrtla kolonku se zněním „nevracet, vložit do schránky, uložit jen 10 dní“, a
proto byla zásilka po uplynutí úložní lhůty dne 29. 12. 2020 odeslána zpět žalované. Ve správním
spise se dále nachází přípis zástupkyně stěžovatele ze dne 14. 1. 2021, v němž oznamuje žalované
převzetí právního zastoupení stěžovatele, což doložila plnou mocí ze dne 1. 10. 2020. Přípisem ze
dne 18. 1. 2021 žalovaná informovala zástupkyni stěžovatele o vydaném rozhodnutí a průběhu
jeho doručování s tím, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 12. 2020 marným uplynutím
úložní lhůty. Dne 1. 2. 2021 podal stěžovatel proti rozhodnutí žalované žalobu. Na základě
dotazu krajského soudu zaslala Česká pošta soudu dne 22. 3. 2021 výpis interního sledování
zásilek, podle něhož byla zásilka doručována dne 17. 12. 2020, tentýž den byla z důvodu
nezastižení adresáta uložena a dne 29. 12. 2020 vrácena. Současně je na výpise doplněno sdělení,
že: „Zásilka byla podaná se službou 22 (uložit 10 dnů). Proto byla uložena a výzva byla doručena do společné
schránky na podatelně hotelového domu 1188“ (zdůrazněno soudem).
[12] Stěžovatel nečiní sporným, že mu byla doručována zásilka obsahující rozhodnutí žalované
o odvolání do vlastních rukou na správnou adresu. Namítá však, že se o neúspěšném doručení
a uložení zásilky nedozvěděl, pročež nemohla nastat fikce doručení.
[13] Ustanovení §20 odst. 2 správního řádu stanoví, že [p]ísemnost, která se doručuje do vlastních
rukou, lze doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí
s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem.
[14] Podle §23 odst. 1 správního řádu platí, že [n]ebyl-li adresát zastižen a písemnost nebylo možno
doručit ani jiným způsobem přípustným podle §20, písemnost se uloží; s tím, že podle čtvrtého odstavce
téhož ustanovení se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní
schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde,
odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout (zdůrazněno soudem).
[15] Dle §24 odst. 1 správního řádu platí, že [j]estliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě
10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním
dnem této lhůty.
[16] Fikce doručení by tedy nemohla nastat, pokud by stěžovatel nebyl řádně vyzván,
aby si uloženou písemnost vyzvedl, tj. pokud by nebylo oznámení o neúspěšném doručení
písemnosti spolu s výzvou k vyzvednutí uložené písemnosti vloženo do domovní schránky nebo
na jiné vhodné místo. Doručovací orgán vložil toto oznámení dle svého sdělení do společné
schránky na podatelně hotelového domu. Stěžovatel namítl, že se nejedná o jeho domovní
schránku ani o jiné vhodné místo pro vložení oznámení o neúspěšném doručení písemnosti
ve smyslu §23 odst. 4 správního řádu, neboť ke společné schránce neměl žádný přístup
a ani si není vědom toho, že by se v hotelovém domě nacházela podatelna.
[17] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2010, č. j. 8 As 16/2011 - 83, dospěl
k závěru, že „[ú]čelem oznámení o uložení zásilky je nepochybně zajistit informovanost adresáta o tom, že mu
byla zaslána zásilka určená do vlastních rukou a v maximální míře zajistit, aby se fakticky dostala do jeho
dispozice. Proto je zpravidla volena pro vložení oznámení domovní schránka, neboť je v takovém případě
zpravidla nejvyšší pravděpodobnost, že se o zásilce adresát skutečně dozví. Domovní schránka však není jediným
místem, kam lze oznámení vložit. Správní řád staví domovní schránku a ‘jiné vhodné místo’ vedle sebe,
nepodmiňuje užití druhého z nich např. tím, že domovní schránka nebyla k dispozici. (…) Pokud má adresát
zřízenu poštovní přihrádku, lze a je třeba předpokládat, že se bude rovněž seznamovat s jejím obsahem.
Protože se poštovní přihrádka nenachází v místě jeho bydliště a musí se dostavit na poštu, aby přihrádku vybral,
je i vyšší pravděpodobnost, že se o uložené zásilce dozví a navíc má možnost si zásilku rovnou vyzvednout, pokud
se poštovní přihrádka nachází v místě, kde je zásilka rovněž uložena. Proto lze P. O. Box považovat za ‘jiné
vhodné místo’, do kterého je možné vložit oznámení dle §23 odst. 4 správního řádu.“ Na uvedené závěry
Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 Azs 429/2019 - 40, v němž
uvedl, že „námitku stěžovatele stran zanechání výzvy na nástěnce nepovažuje za způsobilou zpochybnit
okamžik doručení. Správní řád, ani judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje, aby byla výzva zanechána
na jiném vhodném místě (tj. v případě stěžovatele na nástěnce), přestože má stěžovatel domovní schránku.“
[18] Uložení rozhodnutí doručovaných do vlastních rukou spolu se zanecháním výzvy k jejich
vyzvednutí přitom není upraveno pouze pro potřeby správního řízení. Obdobnou právní úpravu
obsahuje rovněž zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009
(dále též „o. s. ř.“). Ten ve svém §49 odst. 2 pro doručování písemností do vlastních rukou
stanoví, že [n]ezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným
způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl (zdůrazněno soudem).
[19] Právní úprava doručování písemností do vlastních rukou v §49 o. s. ř. je výsledkem
novelizace provedené zákonem č. 7/2009 Sb., jejímž smyslem bylo posílení odpovědnosti
adresáta za to, že mu bude možné doručovat písemnosti do vlastních rukou. Důvodová zpráva
k uvedené novelizaci hodnotí efektivitu a spolehlivost původního systému doručování. Uvádí,
že „[s]ystém doručování se zdá být největším problémem současné české justice. Soudy zejména prvního a druhého
stupně tíží problémy s efektivitou a spolehlivostí doručování. Samotná úprava je příliš rozsáhlá, složitá
a kazuistická a často způsobuje nižší právní jistotu v českém právním řádu. V současné právní úpravě neexistuje
odpovědnost účastníka za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů. I v případě, že je doručováno
na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, je možné účinnost doručení popřít.“ V návaznosti na to pak
zdůrazňuje, že „[k]aždý má povinnost dbát o svoji poštovní schránku tak, aby byla správně označená
a zabezpečená.“ Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 3 As 241/2014 - 14, přitom vyplývá, že tato důvodová zpráva má svůj význam
i pro intepretaci pravidel pro doručování ve správním řízení. Rozšířený senát totiž uvedl,
že „[t]ato důvodová zpráva se týká původního vládního návrhu zákona, kterým měla být změněna úprava
doručování pouze v občanském soudním řádu, v průběhu projednávání návrhu zákona ve sněmovně ovšem byla
do návrhu doplněna shodná změna předpisů o doručování ve správním řádu, proto lze záměr zákonodárce
vyjádřený v důvodové zprávě vztáhnout i na tento předpis.“ V návaznosti na to pak sám dospěl k závěru,
že „úmyslem zákonodárce bylo zvýšit efektivitu doručování, právní jistotu zúčastněných osob a odpovědnost
adresátů“ (zdůrazněno soudem). K novým pravidlům pro doručování se vyjádřil rovněž Ústavní
soud, a sice v usnesení ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10. Vyslovil, že „[s]těžovatel ústavní
stížností napadá ve skutečnosti právní úpravu doručování písemností, zavedenou zák. č. 7/2009 Sb., kterou byl
novelizován o. s. ř. s účinností od 1. 7. 2009, konkrétně ustanovení §49 o. s. ř., které upravuje doručování
písemností do vlastních rukou. Tato úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím,
že opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva
střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v §46b písm. a)
o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv.
Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou
v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude
zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nelze
zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy
adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit“ (důraz přidán). Právní úprava doručování od 1. 7. 2009 je
tedy založena na posílení odpovědnosti adresátů za to, aby jim mohly být písemnosti řádně
doručovány, přičemž toto východisko se uplatní i pro doručování ve správním řízení.
[20] Při výkladu pojmu „jiné vhodné místo“ lze tedy podpůrně vycházet rovněž z judikatury
civilních soudů. Nejvyšší soud se postupem při doručování podle §49 odst. 2 o. s. ř. poprvé
zabýval ve svém usnesení ze dne 5. 6. 2014, č. j. 21 Cdo 1094/2014 - 73. V něm zamítl dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 54 Co 1232/2012 - 36. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě dospěl k závěru,
že za situace, kdy je doručovací adresa povinného adresa bytového domu, je vhodným způsobem
k zanechání písemné výzvy například vhození do schránky přináležející k bytu, umístění
na dveřích domu, na nástěnce ve společných prostorách, nalepení v prostoru domovních
schránek apod. Nejvyšší soud se s tímto závěrem stran doručování podle §49 odst. 2 o. s. ř.
ztotožnil. Uvedl, že „[p]okud tedy adresát při doručování písemností do vlastních rukou není na adrese
(pro doručování) zastižen, doručující orgán na této adrese zanechá písemnou výzvu (podle ustanovení §49 odst. 2
o. s. ř.) k vyzvednutí písemnosti. Výzva se zpravidla zanechává v domovní nebo jiné adresátem užívané schránce.
Pokud schránku adresát nemá, je možné výzvu zanechat na jiném vhodném místě – například na dveřích bytové
jednotky, domu apod.“ Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2699/14.
[21] Při aplikaci výše uvedeného na projednávaný případ nelze než dospět k závěru,
že rozhodnutí žalované bylo doručováno v souladu se zákonem. Jak již bylo uvedeno, žalovaná
doručovala rozhodnutí do vlastních rukou stěžovatele prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb na adresu, kterou opakovaně uváděl (především pak v odvolání), a která byla zjištěna
i lustrací z informačního systému CIS. Za této situace bylo nepochybně povinností stěžovatele,
aby si zjistil, zda se na adrese, na níž se zdržuje, a kterou uvádí na svých podáních, nachází místo
vhodné k uložení oznámení o neúspěšném doručení písemnosti. To vyplývá z výše nastíněné
základní odpovědnosti adresátů k nahlášení adresy, na kterou lze zásilky spolehlivě doručovat.
Není tak případná námitka stěžovatele, že ani nevěděl, že se v místě jeho pobytu nachází
podatelna se společnou schránkou. Dále není v tomto kontextu relevantní, že nevěděl, kdo má
k této schránce přístup. I tuto skutečnost si měl zjistit. Ve světle výše uvedených závěrů o tom,
jaká místa lze považovat za vhodná pro uložení oznámení o neúspěšném doručení písemnosti
(na dveřích domu, na nástěnce ve společných prostorách, v prostoru domovních schránek apod.),
není problematický ani potenciální přístup dalších osob ke společné schránce na podatelně
hotelového domu. A konečně, i podle kasačního soudu lze takovou společnou schránku
na podatelně hotelového domu, v němž měl stěžovatel nahlášenu adresu svého pobytu,
považovat za jiné vhodné místo pro uložení oznámení o neúspěšném doručení písemnosti
ve smyslu §23 odst. 4 správního řádu, neboť naplňuje účel oznámení o uložení zásilky. Jejím
prostřednictvím šlo vzhledem k okolnostem projednávaného případu snadno informovat
stěžovatele o tom, že mu byla zaslána zásilka určená do vlastních rukou a v maximální míře
zajistit, aby se fakticky dostala do jeho dispozice. Z uvedených důvodů se jednalo o místo vhodné
k uložení oznámení o neúspěšném doručení rozhodnutí žalované spolu s výzvou k jejímu
vyzvednutí.
[22] Nelze tudíž přisvědčit stěžovateli, že se žalovaná měla pokusit o opakované doručování
svého rozhodnutí poté, co jí bylo Českou poštou po marném uplynutí úložní doby vráceno zpět.
Žalovaná vycházela správně z toho, že její rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno fikcí. K povaze
fikce se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15. Uvedl,
že „smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu
s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého
konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako
jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto
vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud
oprávněn její naplnění konstatovat“. Pokud tedy na základě splnění zákonných podmínek nastala fikce,
dle níž se stěžovatel s rozhodnutím žalované seznámil, je irelevantní, zda k tomuto seznámení
fakticky došlo. Fikce doručení by mohla být zvrácena pouze na základě splnění zákonných
podmínek uvedených v §24 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto ustanovení [p]rokáže-li adresát,
že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost
ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ustanovení §41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo
okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Stěžovatel však neoznačil žádné skutečnosti, které by bylo
možné pod uvedené ustanovení podřadit. Svými námitkami se domáhá v podstatě opakování
doručování rozhodnutí v momentě, kdy již bylo dle správního řádu řádně doručeno, respektive
pouze polemizuje s prostými fakty v momentě, kdy k doručení rozhodnutí žalované došlo
na základě fikce. Nejedná se tak o důvody, pro něž si stěžovatel nemohl ve smyslu §24 odst. 2
správního řádu ve stanovené lhůtě vyzvednout uloženou písemnost.
[23] Okamžik doručení rozhodnutí žalované nelze nijak revidovat na základě skutečnosti,
že správní orgán I. stupně vydal stěžovateli potvrzení o podaném odvolání. Správní orgán
I. stupně nebyl tím, kdo rozhodnutí o odvolání vydal a doručoval. Vzhledem ke krátkému
časovému rozestupu mezi okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí žalované a (28. 12. 2020)
a dnem vydání potvrzení (2. 1. 2021), nemusel mít správní orgán I. stupně v danou chvíli
vědomost o ukončení odvolacího řízení (o tom ostatně svědčí i jeho přípis ze dne 15. 1. 2021).
Stejnou logikou by ostatně bylo možné stěžovateli vytknout, že plnou moc ke svému zastupování
nepředložil správním orgánům bezprostředně po jejím udělení zástupkyni (1. 10. 2020), čímž by
bylo zajištěno doručování rozhodnutí o odvolání do její datové schránky.
[24] Lze tedy přisvědčit krajskému soudu, že rozhodnutí žalované bylo stěžovateli doručeno
fikcí dne 28. 12. 2020. Desetidenní lhůta pro podání žaloby podle §172 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců proto počala běžet dne 29. 12. 2020, a její konec připadl na čtvrtek dne 7. 1. 2021.
Stěžovatelem podaná žaloba byla doručena krajskému soudu prostřednictvím datové schránky
dne 1. 2. 2021, a je proto opožděná. Krajský soud tak správně žalobu stěžovatele podle §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu