ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.319.2020:40
sp. zn. 7 Azs 319/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. P., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020, č. j. 16 A 48/2020 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2020, č. j. CPR-16987-4/ČJ-2020-930310-V237, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 2. 2020, č. j. KRPA-61985-11/ČJ-2020-000022.
Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, v délce 4 roků.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j 16 A 48/2020 - 19.
[3] Městský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že ve věci je nesporné, že žalobce
na území České republiky pobýval bez oprávnění k pobytu poměrně značnou dobu v délce téměř
15 let (nejméně od 31. 10. 2006 do 20. 2. 2020) a současně od února roku 2002 byl
bez cestovního dokladu. V řízení tak bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce naplnil skutkovou
podstatu podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a současně §119 odst. 1
písm. b) bod 4 téhož zákona. Stanovenou dobu správního vyhoštění 4 roky s ohledem na dobu
nelegálního pobytu proto městský soud neshledal jakkoli nepřiměřenou. Městský soud dále uvedl,
že správní orgány se zabývaly posouzením skutečnosti, zda by mohlo dojít uložením správního
vyhoštění k nepřiměřenému zásahu do rodinného či soukromého života žalobce, zcela
dostatečně. Správní orgán I. stupně se zaobíral soukromými, rodinnými, ekonomickými a dalšími
poměry žalobce, ale jejich relevanci správně neshledal. Městský soud se pak neztotožnil
s tvrzením žalobce v tom, že by na území České republiky měl vytvořeno jakékoli zázemí
či domov. Naopak přes značnou dobu pobytu v České republice nebylo zjištěno, že by si zde
jakékoli trvalejší vazby vytvořil.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se zásahem rozhodnutí
o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života, a to s ohledem na to, že v České
republice delší dobu pobývá a vytvořil si zde svoje centrum života. Městský soud podobně jako
žalovaný zásah správního vyhoštění do stěžovatelova soukromého života považoval
za přiměřený, přičemž při poměřování zásahu do práva na soukromý život s dalšími zájmy
chráněnými zákonem vycházel z přesvědčení o nikoliv zásadním zásahu do stěžovatelova
soukromého života s poukazem na údajnou absenci trvalejších vztahů na území České republiky.
S tímto názorem městského soudu stěžovatel nesouhlasil, neboť v České republice je bezesporu
důležité těžiště jeho soukromých zájmů, a zásah, který by správní vyhoštění spojené se zákazem
vstupu představovalo, by byl nepřiměřeným ve vztahu k jeho protiprávnímu jednání. Stěžovatel
pobývá na území České republiky již od roku 1996, aniž by jakkoliv ohrožoval veřejný pořádek
a zásadním způsobem tak ohrozil základní hodnoty českého právního státu. To, že stěžovatel
není integrován do života české společnosti všemi myslitelnými způsoby (např. účastí
na společenském a kulturním životě) pak v žádném případě nemůže nijak umenšit jeho
nepopiratelný vztah k českému prostředí. Jelikož však žalovaný dospěl k opačnému názoru
a tento závěr ve svém rozsudku aproboval i městský soud, nemohou žalobou napadené
rozhodnutí ani rozsudek městského soudu obstát.
[6] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu a způsob
posouzení věci správními orgány obou stupňů, který považuje (stejně jako městský soud)
za správný. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou kasačních námitek je nesouhlas stěžovatele s názorem městského soudu,
že správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění
do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
[11] V nyní posuzovaném případě není sporné, že stěžovatel pobýval na území České
republiky dlouhodobě bez platného oprávnění k pobytu a cestovního dokladu. Trvalý pobyt
stěžovatele byl pravomocně ukončen dne 22. 6. 2005. Poslední vízum, které jej opravňovalo
k pobytu, byl výjezdní příkaz s platností od 1. 10. 2006 do 30. 10. 2006. Tento však stěžovatel
nerespektoval a nevycestoval z území České republiky. Při výslechu stěžovatel sdělil správnímu
orgánu I. stupně, že do České republiky přicestoval v roce 1996. Měl povolení k pobytu, o to však
přišel v roce 2005. Potom v roce 2006 mu byl vydán výjezdní příkaz a byl poučen,
že má vycestovat. Je zde nepřetržitě od roku 1996. Je si vědom svého neoprávněného pobytu,
proč neodjel, neví. Cestovní doklad ztratil v roce 2002, nový si nevyřídil. Jestli hlásil jeho ztrátu,
si nevzpomíná. Žádné kroky k legalizaci svého pobytu neučinil. Je zde nelegálně již dlouho a chce
vycestovat. Je rozvedený, na Ukrajině má dospělé děti, rodiče a vlastní dům. K České republice
nemá žádné společenské a kulturní vazby, nevlastní tu žádný majetek. Pracoval brigádně
u různých soukromých osob, aniž by měl pracovní povolení. Na dotaz správního orgánu uvedl,
že v České republice nemá žádné příbuzné ani osoby, vůči nimž by měl vyživovací povinnost či je
měl v péči. Dále sdělil, že na území nemá ani žádnou osobu, vůči které by ukončení jeho pobytu
bylo z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nepřiměřené. Společnou domácnost
sdílí s paní A. Š. a jejím synem, ale pouze proto, aby jí finančně vypomohl platit elektřinu a plyn
za byt, kde s nimi žije. Výslovně uvedl, že nemá žádnou překážku vycestování, že vycestuje
dobrovolně a že má finanční prostředky na vycestování.
[12] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců: „Policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let,
pobývá-li cizinec na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.“
[13] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců: „Policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let,
pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“
[14] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců: „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
[15] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je
povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti
vydaného rozhodnutí.“
[16] Podle názoru městského soudu se správní orgány otázkou přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele zabývaly,
a to dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud souhlasí, neboť přiměřenost zásahu do soukromého
a rodinného života podle §174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány vzhledem
ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem.
[17] Správní orgán I. stupně se přiměřeností vydaného rozhodnutí podrobně zabýval na str. 4
a 5 svého rozhodnutí a žalovaný pak na str. 4 a 5 žalobou napadeného rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu je z obsahu správních rozhodnutí zřejmé, že nebyla opomenuta
zásadní hlediska případu stěžovatele. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení
s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného plyne, že otázka soukromých, rodinných
a ekonomických vazeb stěžovatele v České republice byla v tomto konkrétním případě
posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. V této souvislosti je nutno poukázat
na skutečnost, že sám stěžovatel v průběhu správního řízení kromě obecného tvrzení, že žije
na území České republiky již delší dobu, nic bližšího neuváděl. Stěžovatel se tak posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění domáhal pouze obecně a neuvedl, v čem
konkrétně by jeho nepřiměřenost měla spočívat. Správní orgány nezpochybnily tvrzení
stěžovatele, že má na území České republiky určité ekonomické a sociální vazby. Z dostupných
podkladů (cizinecký informační systém a výslech stěžovatele) bezpečně zjistily osobní a rodinnou
situaci stěžovatele, který ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítal,
přestože byl zastoupen advokátem. Stěžovateli bylo přitom v průběhu správního řízení
umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly
prokázat, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života. Této možnosti nicméně nevyužil. Správní orgány proto
nepochybily, pokud stěžovatele nevyzvaly k upřesnění jeho vyjádření. Po správních orgánech
nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by
mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti
tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21). Rovněž není nezbytné, aby se správní
orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona o pobytu cizinců (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34). Správním
orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem spočívající
v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život stěžovatele. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl svá tvrzení týkající se zásahu
do soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině, bylo vyhodnocení přiměřenosti
dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění provedené správními orgány dostatečné.
[18] Za situace, kdy podmínky pro vyhoštění naplněny jsou, správní orgán nemá jinou
možnost, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
konstantně judikuje, že „konstrukce §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu
orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění
podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí
o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území
České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako
na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního uvážení“
(srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, dále např. rozsudky
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21).
V nyní projednávané věci se správní orgány konkrétními okolnostmi, zejména soukromým
a rodinným životem stěžovatele, zabývaly, přičemž nedospěly k závěru, že by tyto okolnosti
jakkoliv bránily uložit správní vyhoštění. Podmínky pro aplikaci §119 odst. 1 písm. b) tedy byly
v daném případě splněny, na základě čehož správní orgán I. stupně zcela správně vydal
rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele.
[19] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu
v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu