ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.341.2020:19
sp. zn. 7 Azs 341/2020 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. D., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2020, č. j. 4 A 37/2020 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Ladislava Bárty se ur č uj e částkou 3 400 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutí žalované ze dne 22. 6. 2020, č. j. KRPA-161316-18/ČJ-2020-000022-ZSV,
byl žalobce podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 90 dnů ode dne
omezení osobní svobody.
II.
[2] Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou, kterou zamítl Městský soud v Praze (dále
též „městský soud“) shora označeným rozsudkem. Městský soud nepřisvědčil námitce
poukazující na nutnost uložení zvláštních opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců. Podle
městského soudu se žalovaná dostatečně zabývala možností uložení zvláštních opatření a řádně
odůvodnila, proč nepřistoupila k jejich aplikaci. Městský soud souhlasil s tím, že nebyly splněny
podmínky pro uložení zvláštních opatření. V minulosti byl žalobce opakovaně vyhošťován,
v prosinci 2015 dokonce odsouzen a byl mu uložen trest vyhoštění nejen za maření výkonu
správního vyhoštění, ale i za pozměnění průkazu žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobce
nerespektoval ani trestní vyhoštění, v České republice i přes jeho uložení nadále nepřetržitě
pobýval a nadto zde pracoval. Městský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám, a žalobu
proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku městského soudu je přístupné
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele byly
splněny podmínky pro aplikaci zvláštních opatření dle §123 zákona o pobytu cizinců, judikatury
Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, ze dne
28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38) a čl. 15
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (dále též „návratová směrnice“). Stěžovatel nezpochybňuje, že nelegálně
pobýval na území České republiky, bylo však třeba přihlédnout k individuálním okolnostem věci,
zejména k tomu, že stěžovatel s žalovanou spolupracoval a realizaci správního vyhoštění nijak
nemařil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí žalované, a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že došlo k nesprávnému posouzení aplikace
zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nezpochybňuje svůj nelegální
pobyt na území České republiky, bylo však třeba přihlédnout k individuálním okolnostem věci,
zejména k tomu, že stěžovatel s žalovanou spolupracoval a realizaci eventuálně uloženého
správního vyhoštění nijak nemařil.
[6] Soud připomíná, že stěžovatel byl podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
zajištěn za účelem správního vyhoštění.
[7] Podle uvedeného ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž
bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské
unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo
ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje
o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo
pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[8] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že před zajištěním cizince za účelem
jeho vyhoštění je správní orgán povinen zvážit využití mírnějšího opatření, konkrétně zvláštních
opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců. Vedle toho, že správní
orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 1 As 11/2012 - 74, ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 - 40, usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38 atp.).
[9] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že žalovaná se možností uložení
zvláštního opatření dostatečně zabývala v napadeném rozhodnutí (viz str. 4 a násl. rozhodnutí
žalované). Nemožnost jejich uložení odůvodnila porušováním právních předpisů a rozhodnutí
orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ze dne 25. 8. 2003 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění
na dobu tří let, neboť se na území ČR nacházel několik měsíců neoprávněně. Následným
rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění na dobu deseti let, neboť po uložení
předchozího správního vyhoštění nevycestoval a nadále se neoprávněně zdržoval na území ČR.
Trestním příkazem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 52 T 179/2015, byl pak stěžovatel uznán vinným
z přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a padělání a pozměnění veřejné listiny
(nerespektoval správní vyhoštění a pozměnil průkaz žadatele o mezinárodní ochranu), za což mu
byl uložen trest vyhoštění v délce tří let. Dne 22. 6. 2020 byl stěžovatel zajištěn dle zákona
o Policii ČR, neboť při kontrole policejní hlídkou sdělil, že od roku 2007 nemá cestovní pas
a nemá žádné povolení k pobytu. Během výslechu následně uvedl, že dříve vystupoval
pod jménem S. R. (jiné příjmení začal používat asi před patnácti lety, protože dostal vyhoštění
a potřeboval jiný cestovní pas, aby mohl přicestovat do ČR). V České republice pobývá
neoprávněně od roku 2009. Po vydání trestního příkazu nevycestoval, požádal o azyl. Ani po
ukončení azylového řízení území České republiky neopustil.
[10] S ohledem na uvedené nelze žalované vytýkat její nosný závěr, že s ohledem na dosavadní
chování stěžovatele byla dána důvodná obava, že se stěžovatel bude dopouštět opakovaného
porušování právních předpisů České republiky, resp. nerespektovat rozhodnutí o správním
vyhoštění. Nejvyšší správní soud v souladu se svou judikaturou dodává, že osoba, která vědomě
a úmyslně nerespektuje povinnosti jí uložené, neskýtá záruku, že bude spolupracovat s orgány
policie a plnit povinnosti správním orgánem mu uložené. Jestliže nelze předpokládat, že cizinec
bude schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, nebo existuje-li důvodná obava,
že by byl jeho uložením ohrožen výkon správního vyhoštění, je jeho zajištění zcela namístě
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, ze dne
16. 11. 2011, č. j. 5 As 59/2011 - 64, ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 309/2018 - 32, či usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38).
Výše uvedená zjištění žalované vylučují i možnost aplikace čl. 15 návratové směrnice. Tento
článek umožňuje zajištění cizince jen tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě účinně
uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. S ohledem na shora
uvedené však v daném případě o uložení takových nebylo lze uvažovat (podpůrně srov. vedle
výše uvedené judikatury i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 7 Azs 332/2017 - 22, ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 154/2011 - 56, ze dne 3. 7. 2012,
č. j. 3 As 7/2012 - 22). Rovněž z judikatury označené stěžovatelem nevyplývá nutnost uložení
zvláštních opatření v případech obdobných případu stěžovatele. Takový závěr nelze z rozhodnutí
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57, či ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, dovodit. Uvedené rozsudky ukládají správnímu orgánu
řádně posoudit možnost aplikace zvláštních opatření, přičemž v nyní posuzované věci žalovaná
této povinnosti dostála. Soud dodává, že žalovaná zohlednila i potencialitu realizace vyhoštění
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2021, č. j. 5 Azs 355/2018 - 28,
ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 - 46, publ. pod č. 4058/2020 Sb. NSS, a usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
č. 2524/2012 Sb. NSS.). Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaná dostatečně
hodnotila i konkrétní okolnosti dané věci a přihlížela ke všem zjištěným skutečnostem. Nelze
tedy hovořit ani o stěžovatelem namítaném „paušalizovaném rozhodování“. Ani žádné další
námitky neměly potenciál vyvolat zrušení rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud
dodává, že neshledal ani existenci vad, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (srov.
např. §109 odst. 3 s. ř. s.).
[11] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[12] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[13] Stěžovateli byl městským soudem ustanoven podle §35 odst. 10 s. ř. s. advokát, který
podle poslední věty uvedeného ustanovení zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za jeden úkon
právní služby v hodnotě 3 100 Kč - kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)]. K odměně náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky).
Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu