ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.436.2019:32
sp. zn. 7 Azs 436/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) G. B., b) nezletilý H.
B., c) nezletilý H. B., d) nezletilá Z. B., všichni zastoupeni JUDr. Matějem Šedivým,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2019, č. j. 31 Az 34/2018 – 64,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2019,
č. j. 31 Az 34/2018 - 64, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2018, č. j. OAM-1083-ZA-ZA11-ZA05-
2016, se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 37.098 Kč k rukám jejich zástupce advokáta JUDr. Matěje
Šedivého do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2018, č. j. OAM-1083-ZA-ZA11-ZA05-2016, žalovaný
neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 31 Az 34/2018 – 64.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyně a) neuvedla žádné
skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Žalobkyně a) nebyla členkou
žádné politické strany nebo organizace. Její domněnku, že v srpnu roku 2015 byla propuštěna
z práce, kde pracovala jako zdravotní sestra, z důvodů politických aktivit jejího manžela, označil
soud v souladu s názorem žalovaného za spekulativní. Krajský soud proto uzavřel, že žalobci
nebyli ve vlasti pronásledováni pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu.
[4] Krajský soud dále přisvědčil názoru žalovaného, že žalobci neměli ve vlasti žádné potíže,
které by byly relevantní z hlediska §12 písm. b) zákona o azylu. Případ manžela žalobkyně a) byl
posouzen individuálně v jeho řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a ani v jeho případě
žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu. Obavy žalobkyně a) z případných následků zadržení
jejího manžela, které by dopadly na ni samotnou nebo na její děti, tedy nelze považovat
za důvodnou. Rovněž tak nelze považovat za podloženou obavu žalobkyně a) z případného
postihu ze strany státních orgánů Ázerbájdžánu za podání žádosti o mezinárodní ochranu
v České republice. Obava z možného budoucího povolání synů žalobkyně a) k nástupu vojenské
služby není z hlediska zákona o azylu relevantní, neboť povinnost nastoupit vojenskou službu
patří mezi legitimní státoobčanské povinnosti a není bez dalšího pronásledováním. Rovněž sama
skutečnost, že v některé zemi existuje nedemokratický režim, který pošlapává lidská práva, ještě
neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo
zprostředkovaně vystaven.
[5] Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné
považoval krajský soud i neudělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu podle
§13 zákona o azylu nebyl v případě žalobců shledán zákonný podklad, neboť žalobci nejsou
rodinnými příslušníky azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo 14 zákona o azylu. Žalobci
v průběhu řízení neuvedli žádné závažné zdravotní problémy, které by nebylo možno řešit léčbou
v Ázerbájdžánu. Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného, že před vycestováním z vlasti
měli žalobci úplné socioekonomické zázemí a že tudíž nebyl zjištěn žádný důvod zvláštního
zřetele hodný pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
[6] Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobci tvrzenými
skutečnostmi, přičemž konstatoval, že žalobci neuvedli žádnou takovou skutečnost, z které by
vyplývalo, že by se v době svého pobytu v Ázerbájdžánu stali terčem cíleného zájmu státních
orgánů své vlasti, z čehož by se dala možnost vzniku vážného nebezpečí v případě návratu
do vlasti odvozovat. Žalovaný tak dospěl k závěru, že lze opodstatněně předpokládat,
že žalobcům v případě návratu do vlasti by nemohlo ze strany ázerbájdžánských státních orgánů
nic konkrétního hrozit. Nenalezl ani žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobcům
hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. S těmito
závěry se krajský soud rovněž ztotožnil a plně na ně odkázal. Doplňkovou ochranu lze v případě
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu shledat pouze tam, kde
takové nebezpečí reálně hrozí. Z žádných důkazů přitom taková skutečnost nevyplývá. Případné
vycestování žalobců nepředstavuje po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech
sdělených žalobci rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Krajský soud se rovněž
ztotožnil s názorem žalovaného, že v případě návratu žalobců do vlasti jim nehrozí vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Krajský soud proto uzavřel, že závěr žalovaného, podle
něhož žalobci nesplňují zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu byl zákonný. Z výpovědi žalobců a evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany
rovněž nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému
z rodinných příslušníků žalobců. Žalovaný tedy rozhodl v souladu se zákonem o azylu, když
konstatoval, že žalobci nesplňují důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14b zákona
o azylu.
III.
[7] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatelé namítali, že krajský soud ve svém rozsudku neuvedl, do jaké míry pokládá doplnění
žaloby z roku 2019 a repliku k vyjádření žalovaného za přípustné. Nedošel-li krajský soud
k závěru, že jsou tato podání opožděná, resp. nepřípustně rozvíjejí námitky vymezené v žalobě
podané v zákonem stanovené lhůtě, pak se měl vypořádat se všemi uplatněnými námitkami.
Takováto úvaha se však v odůvodnění rozsudku nenachází, neboť ten se omezuje toliko
na rekapitulaci závěrů žalovaného, uzavřenou konstatováním, že stěžovatelé nenaplňují
požadavky §12 zákona o azylu.
[8] Stěžovatelé dále uvedli, že jejich žádost byla úzce spjata s žádostí manžela stěžovatelky a)
a současně otce stěžovatelů b), c) a d) . Žalovaný v této souvislosti porušil §68 odst. 3 správního
řádu, pokud argumentaci stěžovatelů související s politickou aktivitou otce rodiny negoval toliko
s odkazem na zamítavé rozhodnutí ve věci paralelně vedené žádosti. Obě rozhodnutí žalovaného
byla přitom vydána ve stejný den, přičemž rozhodnutí týkající se otce rodiny nebylo zařazeno
mezi podklady pro vydání rozhodnutí, v důsledku čehož byli stěžovatelé kráceni na svých
právech. Obdobnou vadu spatřovali stěžovatelé i v rozhodnutí krajského soudu, který
co do hodnocení relevance obav otce rodiny toliko odkázal na posouzení jeho individuální
žádosti, aniž by související argumentaci prezentovanou stěžovateli jakkoliv vypořádal. U paralelně
řešených žádostí manželů, kdy toliko jeden z dvojice je politickým aktivistou, zatímco druhý
z dvojice čelí útlaku podle §12 písm. b) zákona o azylu, je zapotřebí primárně vypořádat žádost
nositele azylově relevantních obav, tj. v tomto případě otce rodiny, a teprve poté posoudit žádost
stěžovatelů, což se v jejich případě nestalo, neboť žádosti byly posuzovány paralelně, tj. ve stejný
den.
[9] Stěžovatelé proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek
krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a rozsudek krajského soudu s tím, že tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem.
V případě stěžovatelů žalovaný neshledal existenci žádného z taxativně vymezených důvodů
udělení azylu podle §12 zákona o azylu. V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelům v zemi
původu nehrozí pronásledování ve smyslu zákona o azylu a ani zmiňované obavy nelze označit
za odůvodněný strach z pronásledování. Žalovaný podložil svůj závěr o nemožnosti aplikace §12
zákona o azylu relevantními podklady. U stěžovatelů rovněž nebyly shledány zvlášť zřetele hodné
důvody pro udělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Informacemi o zemi původu podložil
žalovaný i svůj závěr o neudělení doplňkové ochrany, neboť nedošlo k naplnění některého
z taxativně vymezených definičních znaků vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu.
Stěžovatelka a) není a nebyla členkou žádné politické strany, organizace či hnutí, přičemž
zmiňované potíže dává do souvislosti s politickou angažovaností manžela v zemi původu, avšak
ani tomuto nebyla žádná z forem mezinárodní ochrany udělena, proto jsou její obavy v případě
návratu do země původu neopodstatněné. Námitky, že žalovaný nemůže rozhodnout věci
manželů téhož dne a že nezařazení rozhodnutí ve věci manžela jako jednoho z podkladů do spisu
má za následek zkrácení jejích práv, nemají oporu v zákoně. Námitky stěžovatelů uvedené
v kasační stížnosti tedy nemají opodstatnění a dostatečně se jimi zabýval a vyvrátil je již krajský
soud ve svém rozsudku. Žalovaný nespatřoval v postupu krajského soudu ani svém žádné
pochybení, krajský soud se zabýval všemi žalobními body dostatečným a přezkoumatelným
způsobem. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako
nepřijatelnou, nebo ji zamítl jako nedůvodnou.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Podstatou prvního okruhu kasačních námitek je tvrzení stěžovatelů, že krajský soud
pochybil, když se nezabýval žalobními námitkami, které uplatnili v doplnění své žaloby (ze dne
22. 1. 2019) a v následné replice k vyjádření žalovaného (ze dne 16. 10. 2019).
[14] Otázkou formulace žalobních bodů se několikrát zabýval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu. Shrnutí jeho závěrů lze nalézt v usnesení ze dne 20. 3. 2018,
č. j. 10 Azs 65/2017 - 732. Vyplývá z nich, že žalobce je povinen uvést v žalobě konkrétní
skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem „konkrétní“ je ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci myšleno individualizované tvrzení. Skutková tvrzení nemohou být toliko
typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž musí se jednat o zcela jasně
individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelný popis. Žalobce však není povinen v žalobě svá konkrétní a dostatečně
individualizovaná skutková tvrzení podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů.
V citovaném usnesení rozšířený senát výslovně zopakoval svůj dřívější závěr, že „žalobní
bod i v azylových věcech nemůže ustat jen na obecných odkazech na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
s individualizovaným skutkovým tvrzením.“ Podle §71 odst. 2 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o další žalobní
body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
[15] Stěžovatelé nerozporovali, že jejich pozdější podání ve věci byla učiněna až po uplynutí
lhůty pro podání žaloby podle §32 odst. 1 zákona o azylu (posledním dnem předmětné lhůty byla
středa 31. 10. 2018).
[16] Nejvyšší správní soud po prostudování podání stěžovatelů učiněných v řízení
před krajským soudem neshledal, že by krajský soud při hodnocení projednatelnosti původní
žaloby a případné opožděnosti dalších žalobních námitek pochybil. Původní žaloba obsahovala,
ač stručné, vylíčení důvodů, pro které stěžovatelé považovali rozhodnutí žalovaného
za nesprávné. Stěžovatelka a) v žalobě uvedla, že má 3 nezletilé děti a společně se obávají návratu
do Ázerbájdžánu kvůli politické aktivitě jejího manžela, který byl několikrát zatčen. Ona sama
pociťovala následky tohoto pronásledování na své osobě – například s ní byl nedůvodně ukončen
pracovní poměr. Pronásledování manžela mělo na stěžovatelku a) psychický dopad, neboť jim
domů často telefonovaly různé osoby a vyhrožovaly jim. Problémy se státními orgány měl i její
otec. Tato skutečnost měla vliv i na její nezletilé děti, syn má kvůli incidentům v zemi původu
psychické problémy a musí se léčit. Dále stěžovatelka a) uvedla, že žalovaný si nezjistil informace
o zdravotním systému v Ázerbajdžánu a přístupu k lékařské péči. Namítala, že žalovaný
neprovedl řádné zjištění, zda se budou moci její děti v zemi původu řádně léčit se svými
psychickými problémy. Dále měla stěžovatelka a) za to, že neudělení doplňkové ochrany by bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s Úmluvou o právech dítěte,
jelikož není v nejlepším zájmu jejich nezletilých dětí navrátit se do Ázerbájdžánu, kde nemají
žádné zázemí. Neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelům by bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky, neboť by jim hrozilo nebezpečí vážné újmy. Nehledě na další obsah
žaloby, toto jsou konkrétní skutková tvrzení, dostatečná pro to, aby se krajský soud mohl žalobou
věcně zabývat. Proto krajský soud nepochybil tím, že stěžovatele nevyzval k odstranění
nedostatků žaloby.
[17] Krajský soud se na základě takto dostatečně vymezených žalobních bodů soustředil
na přezkum důvodů pro neudělení mezinárodní ochrany. Správně považoval veškerou další
argumentaci uplatněnou nad rámec výše shrnutých žalobních bodů za opožděnou. Skutečnost,
že se přesto k některým tvrzením vyjádřil a neshledal je důvodnými, nezakládá nezákonnost jeho
rozsudku.
[18] Tyto kasační námitky tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
[19] Stěžovatelé dále poukazovali na skutečnost, že jejich žádost o udělení mezinárodní
ochrany úzce souvisela s žádostí pana S. B., který je manželem stěžovatelky a) a otcem
stěžovatelů b), c) a d). Podle jejich názoru bylo třeba nejprve vypořádat žádost tohoto žadatele,
který byl jako politický aktivista nositelem azylově relevantních obav, a teprve potom posoudit
žádost stěžovatelů jako rodinných příslušníků.
[20] Nejvyšší správní soud předesílá, že neshledává pochybení žalovaného v tom, že žádosti
stěžovatelů a otce rodiny byly posuzovány paralelně a že obě rozhodnutí žalovaného byla vydána
téhož dne. Jak ostatně konstatovali sami stěžovatelé, uvedené žádosti spolu úzce souvisely a bylo
třeba je posuzovat ve vzájemných souvislostech. Stěžovatelka a) ve svém řízení žalovanému
např. doložila fotografie, které žalovaný využil pro posouzení žádosti jejího manžela. Žalovaný
pak na základě porovnání výpovědí obou manželů posuzoval věrohodnost výpovědí manžela
stěžovatelky a) v jeho řízení apod. Rovněž s ohledem na možný zásah do soukromého
a rodinného života stěžovatelů (zejména v případě neudělení mezinárodní ochrany a s tím
spojeného pozbytí pobytového oprávnění) bylo vhodné, aby žádosti všech členů jedné rodiny
byly posuzovány souběžně a rozhodnutí byla vydána ve stejnou dobu. Postupem žalovaného tedy
nedošlo ke zkrácení práv stěžovatelů.
[21] V této souvislosti však Nejvyšší správní soud musí přihlédnout k zásadní skutečnosti, a to
že rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2018, č. j. OAM-1084/ZA-ZA11-ZA05-2016, jímž
nebyla udělena mezinárodní ochrana manželu stěžovatelky a) bylo zrušeno rozsudkem zdejšího
soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 6 Azs 261/2019 – 40 (včetně zamítavého rozsudku krajského
soudu). Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný nedostatečně odůvodnil, z jakého
důvodu má za to, že u žadatele není dán odůvodněný strach z pronásledování v případě návratu
do země původu. Krajský soud pak nesprávnou aplikací ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu shrnuté v citovaném rozsudku aproboval nesprávné, resp. nedostatečné úvahy žalovaného,
čímž pochybil tak, že to mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Podle
závazného právního názoru soudu obsaženého ve zrušujícím rozsudku má žalovaný v dalším
řízení na základě uvedených východisek znovu posoudit otázku přiměřené pravděpodobnosti
budoucího pronásledování žadatele jak ve vztahu k udělení mezinárodní ochrany podle §12
písm. a), tak §12 písm. b) zákona o azylu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žadatel již byl
pronásledován, žalovaný nezpochybnil jeho politické aktivity jako takové (účast
na demonstracích, aktivitu v Mládežnické unii) a na situaci v zemi původu.
[22] Žalobou napadené rozhodnutí trpí stejnými nedostatky. Žádost manžela stěžovatelky a)
a otce stěžovatelů b), c) a d) o mezinárodní ochranu a jeho azylový příběh je v úzké spojitosti
s žádostí jeho rodinných příslušníků. Stěžovatelé de facto nemají vlastní azylový příběh,
ale tvrzené problémy v zemi původu souvisí s otcem rodiny a s jeho pronásledováním
v Ázerbájdžánu. Ostatně některé popisované incidenty se týkaly přímo i jich (policejní razie
u stěžovatelů doma, telefonické výhružky, propuštění ze zaměstnání apod.) a jejich případ tak
nelze od žádosti otce rodiny mechanicky oddělit, naopak je třeba obě žádosti posuzovat
ve vzájemném kontextu. Postavení stěžovatelů je v rozhodující míře závislé na vyhodnocení
situace otce rodiny. Ostatně z textu žalobou napadeného rozhodnutí, napadeného rozsudku
krajského soudu i vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti je jednoznačně patrné, že zásadním
důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelům byl právě neúspěch azylového
příběhu otce rodiny. Za této situace žalobou napadené rozhodnutí nemůže samostatně obstát.
[23] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
proto rozsudek krajského soudu zrušil. Současně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 3 s. ř. s., zrušil i rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení před krajským soudem
byly dány důvody pro takový postup. V souladu s §78 odst. 4 s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud
vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v něm bude žalovaný vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[24] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Procesně úspěšnými byli v dané věci stěžovatelé, neboť výsledkem řízení
před správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadli žalobou.
[25] Pokud jde o jejich výši v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti,
ta je představována náklady spojenými se zastoupením za jeden společný úkon právní služby
při zastupování čtyř osob - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 9.920 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7
bod 5 ve spojení s §12 odst. 4 advokátního tarifu] a paušální náhradou hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Částku 10.220 Kč soud zvýšil o 2.146 Kč připadající
na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát jako plátce povinen odvést. Celková výše náhrady
nákladů za řízení o kasační stížnosti činí 12.366 Kč.
[26] Náhrada nákladů za řízení před krajským soudem zahrnuje náklady spojené
se zastoupením za dva společné úkony právní služby při zastupování čtyř osob - převzetí
a příprava zastoupení, účast u ústního jednání [§11 odst. 1 písm. a) a g) advokátního tarifu], tedy
odměnu ve výši 9.920 Kč za každý z těchto úkonů a paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč za každý z těchto úkonů (13 odst. 4 advokátního tarifu). Částku 20.440 Kč soud zvýšil
o 4.292 Kč připadající na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát jako plátce povinen odvést.
Celková výše náhrady nákladů za řízení před krajským soudem činí 24.732 Kč. Vyjádření žalobců
učiněné prostřednictvím zástupce ze dne 16. 10. 2019 nepovažoval Nejvyšší správní soud
za účelně vynaložený náklad, neboť toto vyjádření obsahuje pouze informace již sdělené, nebo
tvrzení sice nová, ale pro absenci jejich návaznosti na včas uplatněné žalobní body opožděná,
a krajský soud k němu proto nemohl přihlížet.
[27] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelům náklady soudního řízení ve výši celkem
37.098 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce
advokáta JUDr. Matěje Šedivého.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu