ECLI:CZ:NSS:2021:8.ADS.69.2020:52
sp. zn. 8 Ads 69/2020-52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: M. M., zastoupená JUDr. Tomášem
Hofrichterem, advokátem se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. SZ/MPSV-2018/214905-921, čj. MPSV-2018/237762-921,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2020,
čj. 33 A 6/2019-150,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Tomáši Hofrichterovi, advokátovi se sídlem
Josefská 504/8, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 5 687 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně (dále jen „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 12. 9. 2018, čj. 294631/2018/BBA, nepřiznal na základě žádosti žalobkyni
dávku pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí. Zjistil, že žalobkyně vlastní rekreační
nemovitost, jejíž hodnota je dle odhadů dvou realitních kanceláří 1 200 000 Kč – 1 300 000 Kč,
resp. 600 000 Kč – 900 000 Kč. Žalobkyně sice nemovitost pronajímá, ale činí tak pouze
za nájemné ve výši 1 250 Kč měsíčně. Celkové sociální a majetkové poměry žalobkyně jsou proto
takové, že jí mohou zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních životních potřeb,
a není proto osobou v hmotné nouzi. Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví uvedeným
rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Poukázal na to, že žalobkyni
byl příspěvek na živobytí v minulosti odejmut, protože nejdřív vlastnictví dané nemovitosti
nepřiznala, později nepřiznala, že ji pronajímá a nájemné postupně snižovala. Ve shodě
se správním orgánem I. stupně žalovaný konstatoval, že příjem z nájmu neodpovídá řádnému
využití majetku ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Hodnota dané nemovitosti je navíc sama
o sobě tak vysoká, že je na překážku přiznání dávky.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítla, že sociální šetření včetně
fotografování její nemovitosti bylo provedeno na jejím pozemku, aniž by o tom byla předem
informována a souhlasila s tím. Správní orgány si neobstaraly dostatek aktuálních informací
o nemovitosti, která je ve špatném stavu (je podmáčená, nejsou přivedeny inženýrské sítě, studna
s pitnou vodou je kontaminovaná). Její hodnota byla odhadnuta pouze na základě několika
fotografií bez bližší znalosti okolí a stavu interiéru. Prodej nemovitosti by vzhledem k jejímu
stavu a nízké hodnotě situaci žalobkyně vůbec neřešil. Z rozhodnutí není zřejmé, jak správní
orgány dospěly k závěru, že sjednané nájemné je nedostatečné a z jakého důvodu po stěžovatelce
lze spravedlivě žádat, aby nemovitost prodala.
[3] Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Předně podotkl, že v řízení se žalobkyní nebylo provedeno sociální
šetření, ale fotografie její nemovitosti rozeslané realitním kancelářím pocházely z jiného
správního řízení vedeného s nájemcem dané nemovitosti S. S., který k provedení sociálního
šetření udělil souhlas. Tyto výstupy lze z hlediska nynějšího řízení označit jako poznatky, které
jsou správním orgánům známy z úřední činnosti. Krajský soud se dále v obecné rovině ztotožnil
s tím, že spornou nemovitost žalobkyně nepoužívá k bydlení, její hodnota není marginální a lze
po ní spravedlivě požadovat, aby ji využívala ke zlepšení svých finančních poměrů, a to buď
prodejem, nebo jiným způsobem. Na druhé straně je ale třeba zvažovat efektivitu a reálnost
prodeje a existenci právních či faktických závad. Správní orgány navzdory učiněným krokům
cenu nemovitosti a zejm. její prodejnost a jinou využitelnost komplexně nevyhodnotily. Neměly
aktuální informace o technickém stavu celé nemovitosti, jejího interiéru a možnostech jejího
využití, což se odrazilo v odhadech sdělených realitními kancelářemi. Do správního spisu ani
nezaložily pořízené fotografie. Žalobní tvrzení žalobkyně, že nemovitost nemá ani hodnotu,
kterou sama uvedla ve správním řízení (tj. 416 500 Kč) nebylo možné potvrdit ani vyvrátit,
protože zjištěný skutkový stav nelze s ohledem na rozcházející se odhady realitních kanceláří ani
řádové postavit najisto. Žalobkyně vznášela námitky proti způsobu stanovení ceny již ve
správním řízení, a proto měly správní orgány provést místní šetření či ohledání nemovitosti, a to
třeba i za účasti pracovníků realitních kanceláří, případně si vyžádat znalecký posudek. Obdobně
nebylo dostatečně zjištěno, jaká je výše nájemného u obdobných nemovitostí a zda by ji
žalobkyně mohla pronajmout za výhodnějších podmínek.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítl, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil (při posouzení zjišťování majetkových
poměrů žalobkyně nesprávně aplikoval §3 a §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Žalobkyně
opakovaně uváděla nepravdivé skutečnosti, mařila využití svého majetku jeho pronájmem,
ze kterého jí neplynuly žádné nebo jen minimální příjmy nebo tím, že jej zatížila věcným
břemenem. Sama v žádosti o přiznání příspěvku na živobytí nemovitost ocenila na 416 500 Kč.
Stěžovatel žalobkyni od roku 2014 opakovaně informoval o povinnosti využít její majetek.
Od té doby mohl prodej nemovitých věcí žalobkyně bez problémů proběhnout. Tím spíše, pokud
rozloha jejích pozemků přesahuje 2 000 m
2
. Vady nemovitosti jsou přímým důsledkem jednání
žalobkyně, která nemovitost nedůvodně zatížila věcným břemenem, pronajala ji osobě, která
řádně nehradila ani objektivně nízké nájemné a ani ona sama či její nájemce nemovitost
neudržovali.
[5] Závěry týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemovitosti považuje
za nesprávné z toho důvodu, že ani podrobná dokumentace interiéru chaty by neměla významný
vliv na stanovení odhadu ceny. Cena odhadnutá realitními kancelářemi je i bez podrobnějších
informací vyšší než odhad uvedený žalobkyní v žádosti. Běžnou praxí realitních kanceláří také
je, že při odhadu ceny lustrují nemovitost v katastru nemovitostí, aby zohlednily případné právní
zatížení nemovitosti či jiné okolnosti mající vliv na její cenu. Úkolem správních orgánů bylo
v rámci hospodárnosti řízení primárně zjistit, zda hodnota nemovitosti je zjevně tak nízká
či vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo jsou
naopak přiznání na překážku (§15 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi).
Pokud tomu tak je, nemusí být cena dále zjišťována, a tedy nedochází k vytváření nadbytečných
nákladů státu. I kdyby platil odhad ceny uvedený samotnou žalobkyní, byla by i tato částka
dostatečná k zajištění výživy a ostatních základních potřeb. Jestliže krajský soud doporučuje
provedení místního šetření, nemělo by toto šetření vypovídací hodnotu ve vztahu k rozhodnému
období, kterého se posuzovaný nárok týká. Stěžovatel se ve svém rozhodnutí vyjadřoval také
k výši nájemného. Prodej nemovitosti (byť za nejnižší odhadnutou cenu) by navíc převýšil
maximální možný příjem z nestabilního nájemného.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Uvedla, že správní
orgán I. stupně nezjistil, jaké výše by mohlo dosahovat získané nájemné. Poukázala
na katastrofální stav nemovitosti, který takřka neumožňuje její užívání. Vzhledem k tomu,
že fotografie interiéru předložila teprve žalobkyně v řízení před krajským soudem, neměly správní
orgány a oslovené realitní kanceláře možnost hodnotu nemovitosti odhadnout. Nemovitosti jsou
podmáčené, nejsou k nim přivedeny inženýrské sítě a studna je kontaminovaná. Není proto
možné ji pronajímat za vyšší cenu než nyní. Stran výtek stěžovatele o nedostatečné péči
o nemovitost poukázala na svou situaci, která jí neumožňuje financovat sanaci nemovitosti.
Vzhledem k tomu, že je nemovitost v zátopové oblasti, ani sanace by navíc nevedla ke zlepšení
stavu. Stavba chaty byla zahájena v roce 1955, přičemž podle znaleckého posudku z roku 1994
je její životnost 80 let. V důsledku následné změny krajiny ústící v to, že se pozemky staly
zátopovou oblastí, už ale kvůli destrukci vlivem podmáčení životnost chaty pominula. Ani realitní
kanceláře, které oslovila, neměly zájem zařadit nemovitost do své nabídky. Žalobkyně v žádosti
uvedla hodnotu nemovitosti, aniž by měla povědomí o skutečné hodnotě. Nelze proto vycházet
pouze z takto uvedené hodnoty bez přibrání znalce. Od roku 2015 získala na základě nájemní
smlouvy více než 83 000 Kč, čímž si zajistila vyšší zisk, než jakého by dosáhla prodejem.
Nesouhlasí, že by věcné břemeno zřídila účelově. Důvodem k jeho zřízení byla skutečnost,
že ji osoba oprávněná z věcného břemene podporuje a pomáhá jí se zajištěním ošacení.
Zopakovala, že nesouhlasí s pořízením fotografií nemovitosti bez jejího souhlasu.
[7] V replice k vyjádření žalobkyně stěžovatel poukázal na to, že chata je součástí pouze
jednoho z několika pozemků. Žalobkyně tvrzený příjem z nájmu nijak nedokládá a stěžovatel
o tomto příjmu s ohledem na platební neschopnost nájemce pochybuje. S ohledem na odhad
ceny nemovitostí není tvrzení žalobkyně o vyšším zisku z nájmu než z případného prodeje
případné. Dodatek ke smlouvě o zřízení věcného břemene, dle kterého bylo toto zřízeno jako
protislužba, pokládá za účelový. Pokud žalobkyně hodlala umožnit užívání pozemků jiné osobě,
nemusela tak činit formou zřízení věcného břemene, které snižuje hodnotu nemovitosti. Podpisy
na dodatku navíc nejsou ověřeny notářem, a proto lze pochybovat o datu jeho uzavření.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel uplatnil kasační námitky zpochybňující posouzení právní otázky krajským
soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Má za to, že skutkový stav byl
ve správním řízení zjištěn dostatečně a umožnil učinit závěr, že žalobkyně není osobou v hmotné
nouzi podle §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[11] Příspěvek na živobytí je podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi
jednou z dávek v systému pomoci v hmotné nouzi. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 15. 11. 2012, čj. 4 Ads 55/2012-44, tato sociální dávka představuje provedení ústavně
zaručeného práva každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek. Uvedeného základního práva zaručeného v čl. 30
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je možno se domáhat pouze
v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Formulace základního
práva zakotveného v čl. 30 odst. 2 Listiny zdůrazňuje jeho subsidiární charakter.
Především je pomoc, nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, určena těm,
kdo nejsou zabezpečeni na základě práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny),
na základě práva na hmotné zajištění v přiměřeném rozsahu občana, který bez své viny nemůže
získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny), ani na základě práva
občana na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele
(čl. 30 odst. 1 Listiny).
[12] Toto právo na plnění ze strany státu, které spočívá v pomoci nezbytné k zajištění
základních životních podmínek, má subsidiární povahu také v tom, že nenáleží každému, nýbrž
jen osobě nacházející se v hmotné nouzi. Osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále
stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení
přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem
zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním
přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo
[§2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Z této pomoci je proto s ohledem
na výše uvedené nutné vyloučit takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak
žijí v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat
jim příspěvek na živobytí z daní ostatních osob. Takové osoby totiž ve skutečnosti nejsou
v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc nezbytnou pro zajištění jejich základních životních
podmínek.
[13] Proto podle §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné
nouzi v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové
sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů
na bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb. V §15
odst. 2 zákon o pomoci v hmotné nouzi stanovuje, že celkovými majetkovými poměry se rozumí
hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít
ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí
přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti.
Z movitého a nemovitého majetku je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze
po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek,
jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom,
že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky,
nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována. To se promítá také do §14
odst. 2 daného zákona, který stanovuje, že prodej nebo jiné využití majetku příslušný orgán
pomoci v hmotné nouzi nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že jeho prodej nebo jeho jiné
využití by nebyly úměrné zisku z něj plynoucímu nebo pokud to nelze po osobě spravedlivě
žádat.
[14] V nyní posuzované věci správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně není osobou
v hmotné nouzi, protože vlastní nemovitý majetek, který v dostatečné míře nevyužívá ke zvýšení
svých příjmů. Krajský soud nicméně napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil s tím,
že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav ohledně stavu nemovitosti a z toho plynoucí
možnosti jejího využití za účelem zvýšení příjmu. Dospěl k závěru, že k zodpovězení daných
otázek nebyly v nyní posuzované věci způsobilé ani odhady realitních kanceláří, které byly
správním orgánům známy z úřední činnosti z jiného řízení vedeného s žalobkyní, ani samotné
tvrzení žalobkyně o hodnotě nemovitosti uvedené v žádosti. Stěžovatel nyní tento závěr
zpochybňuje s tím, že bližší zjištění skutkového stavu ohledně stavu nemovitosti (jejího interiéru)
by nemělo na zjištění ceny vliv, skutkový stav považuje za dostatečně zjištěný, a to jak
vyjádřeními realitních kanceláří, tak tvrzením žalobkyně samotné.
[15] Předně je vhodné uvést, že správní orgány při posouzení věci vyšly ze sdělení dvou
realitních kanceláří, které jim jsou známy z úřední činnosti (správní orgán I. stupně se jich v jiném
správním řízení vedeném s žalobkyní dotazoval na odhad hodnoty jejích nemovitostí). Jestliže
stěžovatel nyní tvrdí, že bližší zjištění stavu interiéru by nemělo na správnost odhadu ceny
nemovitosti vliv, je toto tvrzení v rozporu s obsahem předloženého správního spisu. Konkrétně
realitní kancelář M&M Reality správnímu orgánu I. stupně spolu s odhadem hodnoty nemovitosti
v e-mailu výslovně sdělila, že „je velmi těžké určit cenu nem, kde nevíme jaké jsou dostupné sítě, v jakém
stavu je interiér chaty a co v ní vůbec je k dispozici“. I ze sdělení této realitní kanceláře je proto zřejmé,
že její odhad vycházel z velmi omezených informací o stavu nemovitosti. V případě odhadu
druhé realitní kanceláře (RE/MAX) zase nelze přehlédnout, že její odhad neodpovídá
skutečnostem, které žalobkyně o stavu nemovitosti v průběhu správního řízení sdělovala (odhad
např. vycházel z toho, že se na pozemku nachází vlastní studna a chata je připojena k elektřině,
ačkoliv žalobkyně uváděla, že u chaty není přístup k pitné vodě z důvodu její kontaminace a chata
ani není napojena na inženýrské sítě a správní orgány tato její tvrzení nikdy nezpochybnily).
[16] V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z předloženého správního spisu nelze vůbec
zjistit, jaké informace o nemovitosti a jaké fotografie správní orgány realitním kancelářím
poskytly. S ohledem na obsah odhadů realitních kanceláří se však jeví, že nebyly vůbec
seznámeny s tím, že žalobkyně již od podání žádosti o příspěvek na živobytí po celou dobu
správního řízení tvrdila, že je nemovitost ve špatném technickém stavu (po vybudování silnice
se nemovitost stala sběrným vodním korytem, chata je podmáčená, kvůli povodni v ní zasahovali
hasiči, není v ní pitná voda ani elektřina, v obytných místnostech jsou vytrhány okenní rámy
a další okna jsou určená k vybourání a opravě, zdivo je mokré, zvětralé a opadává). Z odhadů ani
neplyne, zda a jakým způsobem realitní kanceláře zohlednily právní vady nemovitostí a jaký vliv
tyto vady mají na případnou zpeněžitelnost pozemků (konkrétně jde o zřízené věcné břemeno,
které bylo podle stěžovatele zřízeno účelově a ztěžuje využití pozemků). V tomto ohledu
se nynější argumentace stěžovatele částečně rozchází s důvody jeho rozhodnutí, jelikož
to vycházelo ze závěru o vysoké hodnotě nemovitostí bránící přiznání nároku na dávku pomoci
v hmotné nouzi, zatímco nyní stěžovatel tvrdí, že pokles hodnoty nemovitosti či její horší
zpeněžitelnost zavinila žalobkyně vlastním jednáním a nedostatečnou péčí. I z toho je zřejmé,
že ve věci není postaveno najisto, jaká je skutečná hodnota daných nemovitostí a zda je jejich
zpeněžení reálné. Stejně tak ve správním spisu nemá oporu závěr žalovaného, dle kterého
současný příjem z pronájmu nemovitostí neodpovídá řádnému využití majetku. K výši nájmu
se totiž ani jeden z odhadů vůbec nevyjadřoval, resp. realitní kancelář M&M Reality sdělila,
že není schopná „cenu pronájmu“ odhadnout. Ve shodě s krajským soudem proto Nejvyšší
správní soud musí konstatovat, že odhady realitních kanceláří za této situace nejsou způsobilé
k tomu, aby na jejich základě bylo možné cokoli spolehlivě usuzovat o hodnotě, prodejnosti
či jiné finanční vytěžitelnosti nemovitostí žalobkyně včetně učinění závěru o nepochybně vysoké
hodnotě nemovitostí dle §15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[17] Stěžovatel sice poukazuje na to, že zpeněžení nemovitých věcí bylo žalobkyni vytýkáno
dlouhodobě a ona v tomto směru nic nepodnikala, nicméně takové výtky jsou namístě teprve
tehdy, pokud je průkazně zjištěno, že vyšší příjem lze skutečně s ohledem na konkrétní okolnosti
získat. Jinými slovy, jestliže stěžovatel zdůrazňuje, že byla žalobkyně opakovaně seznámena
s povinností řádně využívat vlastní majetek, mělo by ze správního spisu prokazatelně plynout,
z jakých důvodů současný způsob využití majetku s ohledem na konkrétní osobní poměry
žalobkyně řádný není a z jakých důvodů lze jeho lepší využití pokládat za reálné. Jak ale Nejvyšší
správní soud výše uvedl, takový závěr na základě obsahu správního spisu učinit nelze. Tím stejně
jako krajský soud nezpochybňuje možnost správních orgánů případně po řádném objasnění
skutkového stavu výše uvedené jednání žalobkyně v rozhodnutí zohlednit. Stejně tak soudní
rozhodnutí nebrání správním orgánům, aby v novém rozhodnutí posoudily hodnotu a možnosti
zpeněžení jednotlivých pozemků samostatně (tj. případně i bez pozemku, na němž se nachází
chata), jak se toho stěžovatel dovolává v replice. Krajským soudem zrušené rozhodnutí však
v tomto směru žádné úvahy neobsahovalo a ve vztahu k jednotlivým pozemkům nebyla jejich
hodnota a prodejnost samostatně zjišťována, tudíž není namístě, aby se těmito otázkami nyní
Nejvyšší správní soud zabýval.
[18] Ani skutečnost, že žalobkyně v žádosti vyplnila do kolonky hodnotu nemovitých věcí
(celkem 416 500 Kč), správní orgány nezbavuje povinnosti postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonu s požadavky uvedenými v §2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (srov. §3 správního
řádu). Podle §50 odst. 2 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán.
Z výše uvedené právní úpravy pro opatřování podkladů vyplývá, že za zjištění skutkového stavu
věci je primárně odpovědný správní orgán vedoucí řízení a tento správní orgán je také primárně
povinen opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Naplnění zásady materiální pravdy vyžaduje,
aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění
zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů.
Pouze v takovém případě je možno považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný (Skulová, J.
a kol. Správní právo procesní. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 71). Tento závěr obecně platí také
v řízení o žádosti. Současně ale řízení o žádosti klade vyšší požadavky na aktivitu účastníka řízení,
což se zpravidla projevuje stanovením povinnosti tvrdit určité skutečnosti nebo poskytnout
správnímu orgánu součinnost při opatřování podkladů (viz obdobně rozsudky NSS ze dne
4. 7. 2012, čj. 6 Ads 61/2012-15, týkající se žádosti o přiznání invalidního důchodu, nebo ze dne
27. 8. 2015, čj. 2 Ads 106/2015-31, týkající se žádosti o přiznání podpory v nezaměstnanosti,
nebo ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 103/2011-59, týkající se žádosti o trvalý pobyt).
[19] Zákon o pomoci v hmotné nouzi v této souvislosti v §49 odst. 1 písm. a) žadateli (zde
žalobkyni) ukládá povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo
výplatu a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li
tomu těžko překonatelné překážky, zejm. zdravotní stav. S ohledem na povahu řízení, resp. jeho
předmět ale dané ustanovení nelze vykládat tak, že by bylo povinností žalobkyně, aby za účelem
osvědčení hodnoty jejích nemovitostí pro účely správního řízení zajišťovala na své náklady
znalecký posudek apod., neboť to po žadatelích o dávku pomoci v hmotné nouzi nelze
spravedlivě požadovat. Jestliže ale sama žalobkyně v nyní posuzované věci v žádosti sdělovala
údaj o hodnotě nemovitostí, nelze vyloučit, že takovým posudkem v dané době již disponovala.
Správním orgánům se proto nabízela možnost ji vyzvat k poskytnutí součinnosti (např. sdělení
a doložení, z čeho toto tvrzení žalobkyně vychází), přičemž následně by mohly takto získané
podklady hodnotit z hlediska jejich aktuálnosti, relevance, konfrontovat je s dalšími tvrzeními
žalobkyně o stavu nemovitosti, jimiž sama sdělený údaj o hodnotě nemovitosti zpochybňovala
konkrétními tvrzeními o špatném stavu nemovitosti (jak v prohlášení o celkových sociálních
a majetkových poměrech, které je součástí žádosti, tak následně v odvolání), případně posoudit,
zda takto sdělený údaj nevyvolává ve světle dalších tvrzení značné pochybnosti o své správnosti,
a tomu přizpůsobit další postup při zjišťování skutkového stavu. Tím Nejvyšší správní soud nijak
nezpochybňuje možnost učinit v zájmu hospodárnosti řízení závěr o zjevně vysoké hodnotě
nemovitostí bránící přiznání dávky (§15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Tato zjevnost
nicméně musí vyplývat z dostatečného zjištění skutkového stavu, o kterém nepanují důvodné
pochybnosti.
[20] V nyní posuzované věci ale správní orgány tímto způsobem nepostupovaly.
Z předloženého správního spisu především není vůbec zřejmé, jak k uváděné částce žalobkyně
dospěla, což ani správní orgány blíže nezjišťovaly. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí
uvedl, že vychází z ceny zjištěné v rámci úřední činnosti (tj. z odhadů realitních kanceláří),
protože žalobkyně svůj odhad ničím nepodložila. Stěžovatel tento závěr ve svém rozhodnutí
do značné míry korigoval a na základě nedoloženého údaje sděleného žalobkyní uvedl, že „uvedená
hodnota nemovitého majetku je tak vysoká, že je na překážku přiznání dávky“, což považoval za doložené
i na základě odhadů realitních kanceláří. Teprve v řízení před krajským soudem žalobkyně sdělila,
že se „jedná pouze o údaj vycházející z historického odhadu, který ale neodpovídá reálné ceně nemovitosti, a který
uvedla, protože danou kolonku ve formuláři musela vyplnit.“ Jak bylo výše uvedeno, odhady realitních
kanceláří v této věci k dostatečnému zjištění stavu věci nepřispěly. V kontextu této věci pak
ale nemůže obstát ani přístup stěžovatele vycházející zejm. z ceny sdělené žalobkyní, neboť
kromě toho, že tento údaj ničím neosvědčila, tak zejm. již od počátku řízení tvrdila řadu
skutečností, které se týkaly problematického stavu nemovitostí. Není možné, aby tyto skutečnosti
správní orgány zcela přehlédly, neověřily je a vyšly pouze z nedoloženého údaje o ceně
nemovitosti, který vedle těchto podstatných skutečností žalobkyně rovněž ve formuláři uvedla.
[21] Jestliže stěžovatel nyní namítá, že nynější provedení místního šetření by již nic
nevypovědělo o stavu nemovitosti v době, kdy správní orgány o věci rozhodovaly, jedná se pouze
o důsledek jejich dřívějších pochybení a nedostatečně zjištěného skutkového stavu v dané době,
nikoli o faktor, který by mohl zpochybnit správnost závěrů krajského soudu. Podle Nejvyššího
správního soudu navíc ani nelze předjímat, zda lze či nelze cenu stanovit přesně ke zpětnému
datu.
[22] Co se týče argumentace žalobkyně ohledně nezákonného pořízení fotografií, tou se nyní
Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť rozsah přezkumu je vymezen námitkami uplatněnými
stěžovatelem a řízení o kasační stížnosti neslouží k dalším posuzování námitek účastníka, který
byl v řízení před krajským soudem úspěšný a kasační stížnost nepodal (ostatně kasační stížnost
pouze proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná – viz §104 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud ani neshledal důvod, aby v řízení o kasační stížnosti prováděl dokazování listinami, které
žalobkyně navrhla k důkazu a které se týkaly nových skutečností pojících se k daným
nemovitostem. Dokazování až v řízení před kasačním soudem je vyhrazeno spíše výjimečným
situacím (srov. §109 odst. 2 s. ř. s.) a v nyní posuzované věci by provedení daných důkazů
nemělo žádný vliv na posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Totéž platí také pro důkazy
navržené stěžovatelem (výpisy z katastru nemovitostí dokládající vlastnictví pozemků žalobkyně).
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona. Žalobkyně měla ve věci úspěch, avšak právo na náhradu nákladů řízení neuplatnila a ani
ze spisu nevyplynulo, že by jí v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoliv náklady.
Ve věci neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[25] Zástupce byl žalobkyni ustanoven v řízení před krajským soudem usnesením ze dne
4. 2. 2019, čj. 33 A 6/2019-13. Toto zastoupení platí i pro řízení o kasační stížnosti
(§35 odst. 10 s. ř. s.). Podle §35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci žalobkyně,
který jí byl soudem ustanoven, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Za jeden úkon
právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 1 000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení
s §7 bodem 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovený zástupce svou odměnu vyčíslil
a doložil tak, že mu náleží za čtyři úkony právní služby – dvě porady s klientem [§11 odst. 1
písm. c) advokátního tarifu], vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu] a vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku. Ustanovený zástupce sice poslední
úkon vyčíslil ve výši hodnoty celého úkonu, nicméně náleží za něj odměna pouze ve výši jedné
poloviny dané sazby, tj. 500 Kč [srov. §11 odst. 3 a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu; obdobně
viz rozsudky NSS ze dne 20. 12. 2016, čj. 8 As 152/2015-103, a ze dne 21. 9. 2020,
čj. 8 Ads 305/2019-83]. Celkem tedy za úkony právní služby náleží 3 500 Kč a 1 200 Kč činí
paušální náhrada hotových výdajů. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, a proto mu
náleží navýšení o částku odpovídající 21 % DPH, tedy 987 Kč. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí 5 687 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. září 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu