ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.152.2019:39
sp. zn. 8 As 152/2019-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci navrhovatelky: CBB PROJEKT s.r.o., se sídlem
Trojická 1910/7, Praha 2, zast. Mgr. Ondřejem Trnkou LL.M., advokátem se sídlem
nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti odpůrkyni: obec Borek, se sídlem
Pražská 66, Borek, zast. Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1,
o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územní plán Borek ze dne 12. 6. 2017,
o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. 3. 2019, čj. 57 A 42/2018-153,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše Pelikána, advokáta,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatelka (dále „stěžovatelka“) se návrhem u Krajského soudu v Českých
Budějovicích domáhala zrušení části opatření obecné povahy – územní plán Borek vydaného dne
12. 6. 2017 usnesením zastupitelstva obce Borek č. 178/2017, které nabylo účinnosti dne
11. 7. 2017 (dále jen „napadené OOP“ nebo „územní plán“), a to v článku 6 nazvaném „Stanovení
podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití s určením převažujícího účelu využití (hlavní využití),
pokud je možné jej stanovit, přípustného využití, nepřípustného využití, popřípadě podmíněně přípustného využití
těchto ploch a stanovení podmínek prostorového uspořádání, včetně základních podmínek ochrany krajinného
rázu“ v bodě 6c) nazvaném „Další podmínky využití území“ v rozsahu celého čtvrtého odstavce,
který zní „V ochranném pásmu lesa (50 m od okraje lesa), je stanoven odstup nově umísťovaných staveb
hlavních nejméně 25 m od okraje lesa v nových zastavitelných plochách a nejméně 15 m od okraje lesa v současně
zastavěném území. Ostatní drobné doplňkové stavby mohou být umístěny bezprostředně za oplocení, které musí
být minimálně 7 m od okraje lesa, aby byl zabezpečen průjezd lesnické a hasičské techniky. Výjimku tvoří
pozemek parc. č. X v k. ú. B., kde postačuje odstup hlavní stavby min. 12 m a u pozemků parc. č. X, X a X
v k. ú. B. min. 10 m od hranice lesa.“
[2] Krajský soud návrh výrokem I. v celém rozsahu zamítl. Výrokem II. rozhodl o nákladech
řízení. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, dle které jsou výkresová (grafická)
a textová část napadeného OOP ve vzájemném rozporu. Dle soudu se tyto dvě části vzájemně
doplňují a nelze tedy konstatovat, že výkresová část mění textovou část, jestliže ji pouze doplňuje
o odstup staveb od okraje lesa. Pokud je v grafické části pozemek zakreslen jako zastavitelný,
neznamená to, že jeho zastavění nemůže být omezeno.
[3] Stěžovatelka nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. X v k. ú. B. až po uplynutí lhůty,
ve které bylo možné uplatňovat námitky k územnímu plánu, proto se soud musel zabývat
námitkami proporcionality. Předchozí vlastník pozemku námitky neuplatnil. Námitky napadající
proporcionalitu řešení krajský soud však neshledal důvodné. Uvedl, že dle předchozího územního
plánu byla úprava možného umisťování staveb od hranice lesa obdobná, není nepřiměřená a
jedná se o „regulaci obvyklou“. Byla nastavena na základě požadavku odboru životního prostředí
Magistrátu města České Budějovice. Nově nastavená kritéria nejsou diskriminační.
[4] Dle krajského soudu se okrajem lesa rozumí místo přechodu mezi kategoriemi les – lesní
porosty a les, nebo les – bezlesí. Dikce územního plánu vychází z §14 odst. 2 a §2 písm. a)
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon). Dle soudu je pojem
les třeba chápat jako jednotu lesního porostu a pozemku určeného k plnění funkcí lesa, na kterém
se tento porost nachází. Pojem okraj lesa je třeba chápat stejně jako hranice pozemku určeného
k plnění funkcí lesa. K námitce ohledně definice okraje lesa soud uvedl, že i z grafické části
územního plánu bylo možné zjistit, kde se okraj lesa nachází, protože je v ní vyznačeno zákonné
pásmo lesa 50 m od okraje lesa dle zákona o lesích.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že její pozemky jsou napadeným OOP dotčeny
tak, že jsou fakticky zcela nezastavitelné. Napadené OOP je vnitřně rozporné z důvodu rozporu
mezi obsahem výkresové a textové části. Ve výkresové části rovněž není označena regulace, která
přesahuje do jiných částí územního plánu.
[6] Ochranu lesa zajišťuje lesní zákon. Jeho ochrana by tak neměla být duplicitně stanovena
i v územním plánu.
[7] Stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem v tom, že předchozí územní plán měl
obdobnou úpravu jako nyní projednávaný. Předchozí územní plán totiž umožňoval stanovení
výjimek. Názor krajského soudu ohledně „regulace obvyklé“ je nepřezkoumatelný, jelikož krajský
soud neuvedl, jak k němu dospěl. Pozemek stěžovatelky parc. č. X není omezen v jeho zástavbě,
ale je na něm zcela znemožněno stavět. Obdobné platí i o ostatních pozemcích stěžovatelky
v katastrálním území Borek. Napadené OOP nesplňuje požadavek na co nejmenší zásah do práv
stěžovatelky.
[8] Dle krajského soudu je les nutné chápat jako jednotu lesního porostu a pozemku,
určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází. Krajský soud však nezkoumal,
zda na daném pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelky je naplněna složka lesního porostu,
přestože stěžovatelka tvrdila a prokazovala, že tomu tak na značné části pozemku není. Tím tak
krajský soud popřel svoji vlastní úvahu a učinil rozsudek vnitřně rozporným.
[9] Odpůrkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nesouhlasí s krajským
soudem v tom, že přezkoumával námitky týkající se proporcionality, a to přes nedůvodnou
procesní pasivitu stěžovatelky v průběhu schvalovacího procesu územního plánu. Dále uvedla,
že předchozí územní plán stanovoval obdobnou úpravu, co se týče minimální vzdálenosti
umísťovaných staveb od okraje lesa. Stěžovatelka tak měla vědět, že umístění jí zamýšlené stavby
„BYTOVÉHO DOMU ARBOREA II“ na pozemku parc. č. X je nevhodné, a to i podle
předchozího územního plánu. Odpůrkyně souhlasila s názorem krajského soudu, že obdobná
úprava je zcela obvyklá. I pokud by daný názor nebyl podrobně odůvodněn, nečinilo
by to nepřezkoumatelným celý napadený rozsudek. Nesouhlasí s názorem, že by regulace činila
pozemek parc. č. X nezastavitelným, avšak i kdyby tomu tak bylo, nečinilo by to takovou regulaci
nezákonnou či nepřiměřenou. Dle odpůrkyně byl dodržen princip proporcionality.
[10] Odpůrkyně souhlasila s krajským soudem, že napadené OOP není vnitřně rozporné.
Územní plán je celkem, jehož části se vzájemně doplňují. Některé regulace uvedené v textové
části se do grafické části nepromítají, jelikož by to vedlo k její nepřehlednosti. Náležitosti textové
a grafické části územního plánu upravuje vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických
podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti
(dále jen „vyhláška č. 500/2006 Sb.“), které napadené OOP zcela vyhovuje.
[11] Odpůrkyně zdůraznila, že z lesního zákona ani jiného zákonného ustanovení nevyplývá,
že by nebylo možné v územním plánu stanovit nezávisle na zákonném ochranném pásmu,
a v jeho rámci, regulaci požadující určitou vzdálenost nově umísťovaných staveb od okraje lesa.
Dané regulace mají odlišný právní charakter a sledují se jimi různé cíle. Zatímco lesní zákon
chrání les a lesní porost, územní plán má i za cíl ochránit existující stavby před případným
poškozením, např. v důsledku pádu stromů nebo zajistit možnost průjezdu lesnické či hasičské
techniky na okraji lesa.
[12] Souhlasila s krajským soudem, že pojem les je nutné vykládat v souladu s definicí danou
v §2 písm. a) lesního zákona, tedy jako kumulativní naplnění lesního porostu a pozemku
určeného k plnění funkce lesa.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Dle dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005,
čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS) vycházející ze znění soudního řádu správního
účinného do 31. 12. 2011, které nezakotvovalo zásadu vázanosti právními důvody návrhu,
aplikoval soud vždy kompletní algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, který byl pro tyto
účely vymezen judikaturou. Tento algoritmus soudního přezkumu spočíval v pěti krocích: za 1.
v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za 2. v přezkumu
otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem
vymezené působnosti (jednání ultra vires); za 3. v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy
bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za 4. v přezkumu obsahu opatření obecné povahy
z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium);
za 5. v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.
S účinností od 1. 1. 2012 však došlo k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy.
Podle stávající právní úpravy je soud při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu (§101d odst. 1 s. ř. s.), což ve svém
důsledku znamená, že soud bude aplikovat všechny kroky algoritmu pouze tehdy, pokud
je navrhovatel všechny zahrne do návrhových bodů (§101b odst. 2 s. ř. s.).
[14] Současně je třeba zohlednit závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010,
čj. 1 Ao 2/2010-116, č. 2215/2011 Sb. NSS, ve věci Moravany, týkajícího se procesní pasivity
navrhovatele během procesu přijímání opatření obecné povahy. Rozšířený senát v tomto
usnesení konstatoval, že v případě prvních dvou kroků algoritmu – pravomoci a působnosti
správního orgánu – je nerozhodné, zda navrhovatel uplatnil námitky či připomínky ve fázi
předcházející přijetí opatření obecné povahy. U zbývajících tří kroků algoritmu nelze podle
rozšířeného senátu stanovit obecné a jednoduché pravidlo o vztahu mezi neuplatněním námitky
a výsledkem řízení před soudem, nýbrž tato skutečnost a její důvody musí být hodnoceny přísně
podle okolností konkrétní věci. Podstatná je úvaha vyjádřená v bodě 32 citovaného usnesení,
která zní: „pokud účastník, brojící proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné
správnosti přijatého řešení, anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí
až pátý problémový okruh algoritmu), mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky
proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud
bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu
přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci
v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva
účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura)“.
[15] Ve vztahu k pátému kroku algoritmu přezkumu judikatura dospěla k poznatku,
že zkoumat proporcionalitu řešení zakotveného v územním plánu může soud pouze v případě,
že se k ní již vyjádřil odpůrce v procesu přípravy územního plánu na základě podané námitky
či připomínky. Podle rozsudku NSS ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011-43, totiž „není možné
po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu
a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní
soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu
i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně
plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují. Nepodáním připomínek k otázce
přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality)
bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány
správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud.“ V rozsudku ze dne
23. 5. 2013, čj. 7 Aos 4/2012-31, ve věci územní plán Dobříš, NSS dovodil úzce vymezenou
výjimku z právě uvedeného pravidla, pokud by došlo k „zjevnému a předvídatelnému omezení
vlastnických práv navrhovatelů“. Tento závěr však soud učinil ve velmi specifické a svou podstatou
jedinečné situaci, kdy územní plán nově zavedl podmínku zachování průchodu na náměstí
prolukou, která v důsledku devastace dřívější souvislé stavby vznikla samovolně. Soud
akceptoval, že je na osobách dotčených územním plánem, aby ve fázi jeho přípravy podaly
námitky, kterými upozorní na střet veřejného a soukromého zájmu a se kterými se pořizovatel
územního plánu následně vypořádá: „Tuto roli nemůže později převzít správní soud. Nicméně je třeba
rozlišovat mezi povinností pořizovatele územního plánu připravovanou regulaci odůvodnit a námitkami proti
omezením, která nemusí být při pořizování územního plánu patrná a pořizovatel územního plánu není povinen
je zjišťovat. V případě záměru vytvoření průchodu přes pozemky stěžovatelů se jedná o zjevné a předvídatelné
omezení vlastnických práv stěžovatelů. Proto byl účastník řízení povinen se s ním vypořádat již v odůvodnění
územního plánu a tuto jeho odpovědnost nelze plně přenášet na stěžovatele, jak to učinil krajský soud.“ Pravidlo
zavedené územním plánem ve věci řešené rozsudkem ve věci územní plán Dobříš tedy mířilo proti
konkrétnímu pozemku a v podstatě se svým obsahem blížilo správnímu rozhodnutí
o vyvlastnění. I proto měl tento akt včetně jeho proporcionality pořizovatel odůvodnit. Nejvyšší
správní soud k rozsudku ve věci územní plán Dobříš v navazující judikatuře vysvětlil, že soud
se dříve neuplatněnou námitkou nepřiměřenosti zásahu do práv vlastníka zabývá „jen v případech,
kdy zásah do vlastnického práva musel být pořizovateli již v době přípravy územního plánu zcela zjevný a jedná
se o zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitostí“ (rozsudek NSS ze dne
28. 5. 2014, čj. 1 Aos 6/2013 – 55, ve věci územní plán městyse Vysoký Chlumec, bod 36).
[16] V rozsudku ze dne 6. 11. 2014, čj. 7 As 186/2014-49, Nejvyšší správní soud dodal,
že „nabytí nemovitosti nemůže automaticky znamenat akceptaci napadeného opatření obecné povahy a nemožnost
jej podrobit soudnímu přezkumu. Stěžovatelé však dobrovolně vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka
a nemohli nabýt více práv, než měl předchozí vlastník. Pokud ten svou procesní pasivitou omezil rozsah možného
následného soudního přezkumu opatření obecné povahy, k němuž by byl legitimován z titulu svého vlastnického
práva k předmětným nemovitostem, pak převodem vlastnického práva přechází toto omezení i na nabyvatele těchto
nemovitostí.“
[17] Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelce je nutno přičítat procesní pasivitu předchozího
vlastníka pozemku parc. č. X, který v procesu přijímání napadeného OOP neuplatnil žádné
námitky či připomínky. Nejedná se ani o výše popsaný případ výjimky z pravidla, dle které
se soudy nemohou bez předchozí uplatněné námitky zabývat proporcionalitou zásahu, jelikož
nyní spatřovaný zásah nedosahuje takové intenzity, kterou specifikoval kasační soud v rozsudcích
ve věci územní plán Dobříš a ve věci územní plán městyse Vysoký Chlumec. Krajský soud se tak neměl
námitkami stěžovatelky brojícími právě proti proporcionalitě řešení vůbec zabývat. Krajský soud
tyto námitky posoudil, čímž se dopustil vady řízení, která však neměla vliv na zákonnost
napadeného rozsudku. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že pokud obstojí výrok
rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, není třeba jej rušit, jsou-li splněny
další podmínky (např. je tento rozsudek přezkoumatelný, řízení před krajským soudem netrpělo
žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a současně
může Nejvyšší správní soud postavit na jisto, že výrok rozsudku krajského soudu je v souladu
se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla vymezena v předchozích řízeních; více
viz rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 104/2008-66). Námitky týkající se proporcionality
řešení krajský soud věcně posoudil a shledal je nedůvodnými. Správně je však měl krajský soud
shledat nedůvodné bez věcného posouzení. Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru
(nedůvodnost námitek), přestože důvody, které jej k němu vedly, nejsou správné. Řízení vedené
před krajským soudem netrpělo žádnou další vadou ve smyslu výše uvedené judikatury, ani
napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti a jeho výrok je v souladu se zákonem,
proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení jeho rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu
řízení. Je nutné dodat, že v řízení před krajským soudem odpůrkyně upozorňovala na to,
že by se krajský soud danými námitkami neměl vůbec zabývat, stejně tak na to upozornila
i ve svém vyjádření ke kasační stížnosti. Stěžovatelka měla možnost na tuto argumentaci reagovat,
což neučinila. Kasačním soudem nyní vyslovený názor tak pro ni nemůže být překvapivý.
[18] Vzhledem k tomu, že se krajský soud neměl vůbec zabývat námitkami týkajícími
se proporcionality, jakékoliv námitky nyní vznesené v kasační stížnosti týkající se proporcionality
(bod [7] tohoto rozsudku), jsou nedůvodné. I kdyby se totiž krajský soud dopustil nesprávného
právního posouzení, popř. nepřezkoumatelnosti v posuzování námitek proporcionality (do této
kategorie spadá i námitka nevysvětlení „regulace obvyklé“, jelikož tím krajský soud odůvodňoval,
proč není přijatá úprava nepřiměřená), nemohlo by to nic změnit na tom, že se těmito námitkami
neměl vůbec zabývat.
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami sporujícími zákonnost napadeného
OOP. Do okruhu těchto otázek bezpochyby patří i námitka vnitřní rozpornosti územního plánu,
kterou stěžovatelka spatřuje v tom, že v grafické části je sice její pozemek parc. č. X uveden
v zastavitelném území, ale textová část stanoví takovou podmínku, kterou jej činí fakticky
nezastavitelným.
[20] Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že vnitřní rozpornost územního plánu zakládá
nejistotu pro další rozvoj území a je důvodem pro jeho zrušení (rozsudek NSS ze dne 8. 1. 2010,
čj. 2 Ao 1/2009-74). K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem, že textová i grafická část územního plánu se vzájemně doplňují.
Textová část stanoví obecné pravidlo a nastavuje režim ploch. Grafická část konkrétně rozřazuje
a určuje, do kterých ploch pozemky spadají. V grafické části je pozemek stěžovatelky zakreslen
v zastavitelné ploše, což ovšem vypovídá jen o obecném zařazení pozemku do určité skupiny
ploch, na které se pak vztahují další podmínky. Mezi takové podmínky může patřit
např. stanovení maximální výšky umísťovaných staveb nebo maximální možné procentuální části,
kterou je možné zastavět. To, že je pozemek zařazen do zastavitelných ploch, automaticky
neznamená, že může být zastavěn libovolným způsobem. Kromě podmínek daných pro danou
skupinu ploch mohou být záměry umísťované na pozemky ovlivněny i okolními či jinými
plochami a jejich podmínkami. Územní plán nelze vykládat izolovaně pouze pohledem zařazení
určitého pozemku do konkrétní plochy. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem, že by bylo
potřebné či nutné, aby v grafické části územního plánu byla vyznačena i linie, která by určovala,
na jaké pozemky či jejich části se vztahuje i úprava určená pro okolní plochy. Obsah a strukturu
grafické části územního plánu určuje příloha č. 7 část I odst. 4 vyhlášky č. 500/2006 Sb. Toto
ustanovení však nepočítá s tím, že by se do grafické části územního plánu zakreslovaly i hranice
úpravy určené okolními plochami. Jak již bylo řečeno, grafická a textová část napadeného OOP
se vzájemně doplňují a je-li určitá regulace vymezena pouze v textové nebo naopak pouze
v grafické části územního plánu, nelze hovořit o vnitřní rozpornosti územního plánu. Z tohoto
důvodu je třeba věnovat patřičnou pozornost jak textové tak i grafické části územního plánu.
Vedle toho je třeba věnovat pozornost odůvodnění územního plánu. V dané věci je například
v koordinačním výkresu, který tvoří součást grafické části odůvodnění územního plánu,
zaznačena linie ochranného pásma ve vzdálenosti 50 metrů od okraje lesa, což mohlo
stěžovatelku navést k tomu, aby se podrobněji seznámila s podmínkami v ochranném pásmu lesa.
Nejvyšší správní soud k tomu dále na okraj poznamenává, že Ústavní soud v nálezu ze dne
14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3817/17, ve věci regulační bubliny v Peci pod Sněžkou, dovodil, že i pokud
obec přijme územně plánovací dokumentaci, která obsahuje jiné prvky regulace, než lze dovodit
z vyhlášky č. 500/2006 Sb. a které nejsou v rozporu se stavebním zákonem, pak zpravidla takové
jednání nelze hodnotit jako vybočující z mezí zákonnosti a ústavnosti.
[21] Stěžovatelka dále namítala, že rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporný, jelikož
krajský soud sice uvedl, že pro definici lesa musí být naplněna jednota lesního porostu a pozemku
určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází, ale následně se nezabýval tím,
zda na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelky je naplněna složka lesního porostu. Dle
Nejvyššího správního soudu byla nicméně tato úvaha krajského soudu nadbytečná a krajský soud
se vůbec otázkou definice lesa nemusel zabývat. Jak bylo uvedeno v předchozím bodu, krajský
soud správně uvedl, že grafická a textová část napadeného OOP se vzájemně doplňují. I kdyby
tak krajský soud dospěl k závěru, že hranice lesa je v takové vzdálenosti od pozemku
stěžovatelky, že se na její pozemek par. č. X vztahuje regulace uvedená ve čtvrtém odstavci bodu
6c) napadeného OOP, nemohlo by to způsobit nezákonnost územního plánu, jelikož územní
plán v části čtvrtého odstavce bodu 6c) vnitřně rozporný není. Obdobně by pak byla tato otázka
podstatná pro případ, že by měl krajský soud povinnost posuzovat proporcionalitu zásahu.
V takovém případě by bylo nezbytné učiniti závěr, zda ochranné pásmo vůbec zasahuje na
pozemky stěžovatelky. Jak ale bylo uvedeno shora, krajský soud se otázkou proporcionality vůbec
zabývat neměl, i kdyby ochranné pásmo na pozemky stěžovatelky zasahovalo. Výklad pojmu lesa,
resp. okraje lesa, může být předmětem řízení navazujících na vydaný územní plán, jako např.
stěžovatelkou uváděné řízení o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby na pozemek parc.
č. X. I kdyby se tak krajský soud dopustil vady nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti pokud
jde o definici lesa, respektive jeho okraje, nemohlo by to mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku, jelikož tato úvaha nebyla pro věc podstatná.
[22] Nedůvodná je rovněž námitka, dle které ochranu lesa zajišťuje lesní zákon a neměla
by tak být duplicitně stanovena i v územním plánu. Podle §18 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ode dne 1. 1. 2017,
je cílem činnosti orgánů územního plánování mj. koordinovat veřejné i soukromé záměry změn
v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizovat ochranu veřejných
zájmů vyplývajících ze zvláštních právních předpisů (včetně lesního zákona). Podle §19 odst. 1
písm. m) stavebního zákona je úkolem územního plánování vytvářet podmínky pro ochranu území podle
zvláštních právních předpisů před negativními vlivy záměrů na území, přičemž toto ustanovení přímo
odkazuje na lesní zákon (obdobně ve vztahu k památkové péči viz bod 30 rozsudku NSS ze dne
4. 8. 2017, čj. 4 As 92/2017-37, č. 3627/2017 Sb. NSS). Stavební zákon tak přímo určuje,
že cílem územního plánování je i vytváření podmínek pro ochranu lesa. Odpůrkyně tedy
nepochybila, pokud v rámci vydaného územního plánu zohlednila i ochranu lesa. Nejvyšší
správní soud rovněž odkazuje na vyjádření odpůrkyně (bod [11] tohoto rozsudku), dle kterého
sporná regulace neslouží pouze k ochraně lesa, ale má za cíl i ochránit stavby od poškození
např. pádem stromu.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[24] Dle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. nemá stěžovatelka, která
neměla v řízení o její kasační stížnosti úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku
ze dne 25. 8. 2020, čj. 8 As 102/2018-62, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud „nebude
prokázán opak, lze vycházet z toho, že obce, které nejsou obcemi s rozšířenou působností, standardně nemají
vlastního právníka (osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
k výkonu advokacie, viz §105 odst. 2 s. ř. s), který by jim byl schopen při obhajování územně plánovací
dokumentace pomoci v řízení před Nejvyšším správním soudem. Náklady na advokáta, který je bude zastupovat,
tak budou náklady účelně vynaloženými, i pokud nepůjde o stěžovatele, u něhož je takové zastoupení povinné.“
Odpůrkyně byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, není obcí s rozšířenou působností a z ničeho
ani neplyne, že by zaměstnávala osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním, proto soud
dospěl k závěru, že není na místě postupovat analogicky v intencích nálezu Ústavního soudu
z 23. 11. 2010, čj. III. ÚS 2984/09-1, a náklady řízení úspěšné odpůrkyni z důvodů zvláštního
zřetele hodných nepřiznat podle §60 odst. 7 s. ř. s.
[25] Zástupce odpůrkyně v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, kterým
je vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „AT“)]. Za tento úkon náleží zástupci odpůrkyně mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. AT] a 300 Kč jako
paušální náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 AT. Celkem tedy 3 400 Kč. Zástupce
odpůrkyně vykonává advokacii ve veřejné obchodní společnosti dle §14a odst. 2 AT, která
je plátcem DPH, proto se odměna zvyšuje o sazbu 21 %. Celkem je tedy stěžovatelka povinna
uhradit zástupci odpůrkyně 4 114 Kč do 30 dní od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. července 2021
Petr Mikeš
předseda senátu