ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.154.2019:31
sp. zn. 8 As 154/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: R. N., zastoupený Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 7. 2017, čj. 2981/DS/2017, JID: 113629/2017/KUUK/Koe, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 19. 10. 2017, čj. 2981/DS/2017, JID: 167159/2017/KUUK/Pan,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2019,
čj. 78 A 24/2017-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Děčín (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 16. 5. 2017,
čj. MDC/46903/2017, sp. zn. MDC/Rp-1289/43017/2016, uznal žalobce vinným ze spáchání
přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (dále „zákon o silničním provozu“). Toho se žalobce dopustil tím, že v úseku
s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h řídil motorové vozidlo rychlostí 66 km/h (± 3 km/h).
Za toto jednání správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost
nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. V dané věci se jednalo o rozhodnutí vydané
poté, co předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný k odvolání žalobce zrušil pro
procesní pochybení. Žalobce podal odvolání i proti tomuto novému rozhodnutí. Žalovaný
je však v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl, přičemž ve výroku a odůvodnění tohoto
rozhodnutí uvedl nesprávné datum vydání a číslo jednací napadeného rozhodnutí správního
orgánu I. stupně („čj. MDC/63257/2017, ze dne 30. 6. 2017“) a v odůvodnění též výši uložené
pokuty („5 000 Kč“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 27. 9. 2017 žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem (dále „krajský soud“). Žalobce nejdříve podotkl, že nemá k dispozici rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, a proto má pochybnost, zda rozhodnutí existuje. V tomto směru
namítl nicotnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v jeho výroku, neboť si nebyl vědom
toho, že by rozhodnutí s takovým jednacím číslem, o kterém žalovaný rozhodoval, existovalo.
Žalovaný rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, vůči kterému se žalobce neodvolával. Dále
namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro jeho nesrozumitelnost, kterou spatřuje
v neurčitosti výroku ohledně nákladů řízení, neboť žalovaný při jejich stanovení vycházel pouze
z blanketní normy §79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále „zákon
o přestupcích), která je normou odkazovací, aniž by ve výroku specifikoval normu, na níž tato
blanketní norma odkazuje. Dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu
nesrozumitelnosti pro jeho vnitřní rozpornost, kterou spatřoval ve skutečnosti, že správní orgán
I. stupně žalobci uložil sankci ve výši 5 000 Kč za užití §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním
provozu, které však dovoluje uložit pokutu za přestupek do výše 2 500 Kč.
[3] Dne 19. 10. 2017, tedy po podání žaloby, vydal žalovaný shora označené opravné
rozhodnutí, kterým označení napadeného rozhodnutí ve výroku i v odůvodnění a výši uložené
pokuty v odůvodnění rozhodnutí opravil. V odůvodnění opravného rozhodnutí žalovaný uvedl,
že po obdržení žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce zjistil, že v písemném
vyhotovení tohoto rozhodnutí došlo k výše popsaným zřejmým nesprávnostem.
[4] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. K námitce nicotnosti
napadeného rozhodnutí uvedl, že žalovaný z vlastní iniciativy rozhodnutí v souladu s §70 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“), opravil, a to vydáním opravného
rozhodnutí, tedy opravil zjevnou nesprávnost v označení rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
konkrétně jednacího čísla a data jeho vydání. Dříve nesprávně uvedené údaje v porovnání
s obsahem správního spisu a specifikací žalobcova přestupkového jednání představovaly zřejmou
nesprávnost. Bylo zřejmé, že žalovaný v odvolacím řízení rozhodoval právě a jen o rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 16. 5. 2017, čj. MDC/46903/2017,
sp. zn. MDC/Rp-1289/43017/2016. Napadené rozhodnutí žalovaného je třeba brát bez dalšího
v potaz ve znění opravného rozhodnutí ze dne 19. 10. 2017. Dále se krajský soud zabýval
námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti pro jeho
vnitřní rozpornost, kterou žalobce spatřoval právě v nesprávně uvedené výši uložené sankce.
Krajský soud k tomu uvedl, že ačkoliv skutečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný
uvedl, že byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zatímco správní orgán I. stupně
mu ji uložil ve výši 2 000 Kč, žalovaný tuto chybu napravil vydáním výše uvedeného opravného
rozhodnutí. Námitky žalobce, že tedy byla sankce uložena v nezákonné výši, soud vyhodnotil
jako naprosto nedůvodné, jelikož žalobci byla pokuta uložena „toliko“ ve výši 2 000 Kč. Ohledně
absence odkazu na právní normu při stanovování nákladů správního řízení v rozhodnutí
žalovaného krajský soud žalobci přisvědčil, že v tomto rozhodnutí skutečně uvedena nebyla.
Dodal však, že takové pochybení nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
pro které by bylo potřeba jej zrušit. Zdůvodnění nákladů řízení totiž učinil již správní orgán
I. stupně v rozhodnutí napadeném odvoláním žalobce, který v odvolání tuto skutečnost ani nijak
nenamítal.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
V ní opět namítal vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí z hlediska nezákonné výše
stanovené sankce, neboť žalovaný potvrdil rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena pokuta
ve výši 5 000 Kč. Krajský soud k tomu uvedl, že dané pochybení žalovaný napravil vydáním
opravného rozhodnutí, kterým byla výše sankce stanovena na 2 000 Kč, čímž aproboval
rozhodnutí, které je pro vnitřní rozpornost nesrozumitelné. O opravném rozhodnutí
se stěžovatel dozvěděl až z rozsudku krajského soudu, jelikož ani jemu, ani jeho zástupci nebylo
dané rozhodnutí doručeno, a nemohlo tedy nabýt právní moci. Žalovaný se o něm nezmínil
ani ve vyjádření k žalobě. Opravné rozhodnutí je navíc ze své podstaty a ve smyslu §70
správního řádu novým rozhodnutím v novém řízení, neboť v tomto případě oproti usnesení
o opravě zřejmé nesprávnosti dochází ke zrušení původního rozhodnutí. Jelikož se tím posouvá
právní moc rozhodnutí, ztrácí i původní žaloba na svém významu, jelikož je založen důvod pro
zpětvzetí žaloby pro pozdější chování odpůrce anebo pro zastavení řízení pro odpadnutí
předmětu řízení. Soud nadto vychází ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodování
žalovaného, později vydané rozhodnutí proto nemůže mít na věc vliv. Rozhodnutí žalovaného
je tedy zmatečné, nesrozumitelné a vnitřně rozporné.
[6] Nesprávně krajský soud posoudil i námitku nicotnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný
nemůže rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí, které neexistuje. Předně stěžovatel připomněl,
že k žádné opravě rozhodnutí nedošlo, neboť rozhodnutí o opravě nebylo ani jemu, ani jeho
zástupci doručeno. Dále považuje postup, kdy žalovaný vydal opravné rozhodnutí až po obdržení
žaloby proti původnímu rozhodnutí, za nesprávný. Kdyby stěžovatel věděl, že žalovaný
rozhodoval o odvolání proti jinému rozhodnutí, strukturoval by žalobu jinak. Pokud však
žalovaný uvedl, že rozhodoval proti neexistujícímu rozhodnutí, pak stěžovatel zcela správně
vytýkal nicotnost napadeného rozhodnutí. Nelze akceptovat, aby se účastník správního řízení
dozvěděl, o jakém odvolání je rozhodováno, teprve po podání žaloby, kterou již nelze nadále
rozšiřovat. Ke dni rozhodování žalovaného tedy panoval skutkový a právní stav takový,
že žalovaný rozhodoval o odvolání proti neexistujícímu rozhodnutí. Nejednalo se o pouhou
chybu v psaní, neboť nesprávně bylo označeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně a datum
jeho vydání i výše uložené pokuty, která byla uvedena ve vyšší než zákonem dovolené výši.
Z těchto důvodů měl tedy krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť jím bylo
rozhodováno o údajném odvolání proti neexistujícímu rozhodnutí.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nicotností žalobou napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že žalovaný rozhodoval o odvolání proti neexistujícímu rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Tuto skutečnost dovozuje z nesprávného označení rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ve výroku a odůvodnění rozhodnutí žalovaného, kterým bylo
rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Není pochyb o tom, že rozpor výroku
rozhodnutí s jeho odůvodněním může obecně zakládat nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí
pro nesrozumitelnost a že takovou nepřezkoumatelnost může způsobit i rozporná identifikace
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výroku a odůvodnění rozhodnutí odvolacího
správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2012,
čj. 3 Ads 14/2012-72). Nejvyšší správní soud má však za to, že takto intenzivní vadou napadené
správní rozhodnutí v projednávané věci netrpí. Je třeba odlišit situaci, kdy lze mít skutečné
pochyby o tom, jaké rozhodnutí bylo předmětem odvolacího správního řízení, od situace,
kdy je přes chyby v odvolacím rozhodnutí z ostatních identifikačních údajů a kontextu
rozhodnutí nepochybné, jaké rozhodnutí bylo k odvolání přezkoumáno, resp. kdy „nesprávná
identifikace“ rozhodnutí je na úrovni zřejmých chyb a nesprávností ve smyslu §70 správního
řádu a postupem podle tohoto ustanovení je i napravitelná.
[11] Přestože je nutno připustit, že rozhodnutí žalovaného, proti němuž žaloba směřovala,
skutečně výše uvedená pochybení obsahovalo, lze se ztotožnit s krajským soudem, který
v odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti zmínil jednak to, že již z odvolacího
rozhodnutí bylo zřejmé, o jakém prvostupňovém rozhodnutí žalovaný rozhodoval, a jednak
poukázal i na to, že žalovaný uvedené chyby postupem dle §70 správního řádu napravil vydáním
opravného rozhodnutí. Krajský soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku
mimo jiné výslovně zdůraznil (viz bod 25. jeho odůvodnění), že „ze specifikace žalobcova
přestupkového jednání bylo zřejmé, že žalovaný v odvolacím řízení rozhodoval právě a jen o rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ze dne 16. 5. 2017, č. j. MDC/46903/2017, sp. zn. MDC/Rp-1289/43017/2016“.
Přestože pochybení žalovaného v nyní projednávané se týká výroku rozhodnutí i jeho
odůvodnění, nemohl mít stěžovatel rozumné pochyby o tom, jaké věci se rozhodnutí o odvolání
týká. Jak totiž správně také připomněl již krajský soud, z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne
dostatečně jasný a s ohledem na obsah správního spisu správný popis přestupkového jednání
stěžovatele. Ten je navíc v rozhodnutí žalovaného opakovaně uveden svým jménem vč. jména
jeho zmocněnce pro správní řízení. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu dodává, že výrok
odvolacího rozhodnutí žalovaného obsahoval správnou spisovou značku prvostupňového
rozhodnutí, to bylo navíc v odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaného opětovně zmíněno včetně
správného data vydání, čísla jednacího i spisové značky (viz str. 3 rozhodnutí žalovaného),
přičemž rozhodnutí žalovaného obsahuje též detailní chronologický popis průběhu celého řízení
(i prvostupňového) včetně rekapitulace jednotlivých procesních úkonů správních orgánů
i stěžovatele. Jinak řečeno, nelze mít pochyby o tom, že již z rozhodnutí žalovaného muselo být
stěžovateli zřejmé, jakého prvostupňového rozhodnutí se odvolací rozhodnutí týká. Lze dodat,
že žádnou konkrétní argumentaci zpochybňující toto východisko (např. možnou záměnu s jinou
věcí stěžovatele či jiné skutečnosti vyvolávající pochybnosti týkající se daného rozhodnutí)
nenabízí v kasační stížnosti ani sám stěžovatel. Ani proto mu tedy nelze přisvědčit, že by žalovaný
rozhodoval o odvolání, které stěžovatel nepodal, resp. o odvolání proti neexistujícímu
rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného není možno považovat ani za nicotné.
[12] Pokud jde o opravné rozhodnutí, jímž žalovaný napravil nesprávnou identifikaci
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, o němž bylo v odvolacím řízení rozhodováno, a na které
krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na více místech odkazuje, lze mít za to,
že v návaznosti na výše uvedené a v intencích existující judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. shora již citovaný rozsudek čj. 3 Ads 14/2012-72) představovalo opravu zřejmých
nesprávností uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí ve smyslu §70 správního řádu.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti namítl, že se o opravném rozhodnutí
dozvěděl až po vydání rozsudku krajského soudu, neboť ani jemu, ani jeho zástupci nebylo
opravné rozhodnutí doručeno. Z toho důvodu podle něj tudíž ani nemohlo nabýt právní moci.
Přestože závěry odkazující na opravné rozhodnutí nepředstavují výlučné důvody, pro které
krajský soud žalobu zamítl, je na místě vyjádřit se i k této kasační argumentaci. Nejvyšší správní
soud v tomto ohledu předesílá, že je nepravdivé tvrzení stěžovatele, podle něhož žalovaný ani
ve vyjádření k žalobě na vydání opravného rozhodnutí nepoukázal. Žalovaný v bodě 7. svého
vyjádření ze dne 1. 11. 2017 k žalobě stěžovatele na toto rozhodnutí výslovně odkázal, ostatně
sám stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného toto opravné rozhodnutí zmiňuje. Kasační soud
dále z obsahu správního spisu a v něm připojených doručenek ověřil, že opravné rozhodnutí bylo
dne 20. 10. 2017 doručeno do datové schránky zástupce, kterého si stěžovatel zvolil pro řízení
před krajským soudem (Mgr. Voříšek), a současně bylo doručeno i přímo stěžovateli, který jej dle
doručenky založené ve správním spise osobě převzal dne 2. 11. 2017. Žalovaný nedoručoval
opravné rozhodnutí zmocněnci, kterého si stěžovatel zvolil pro správní řízení (Ing. J.), nýbrž již
zástupci, kterého si stěžovatel zvolil pro v té době již vedené řízení před krajským soudem.
V tomto ohledu je tedy třeba vyjasnit otázku, zda opravné rozhodnutí nabylo právní moci,
resp. zda z něj krajský soud mohl v napadeném rozsudku vycházet.
[14] Podle §73 správního řádu je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti
kterému nelze podat odvolání. Oznámení rozhodnutí se podle §72 odst. 1 správního řádu
provádí doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou účastníkům nebo
ústním vyhlášením. Má-li účastník řízení zástupce (opatrovníka nebo zmocněnce), dle §34 odst. 2
správního řádu doručují správní orgány tomuto zástupci, není-li třeba, aby účastník osobně
provedl určitý úkon. Doručení zastoupenému účastníkovi nemá dle téhož ustanovení účinky pro
běh lhůt. Zároveň platí, že účastník řízení může mít v téže věci současně jen jednoho zmocněnce,
který může být zmocněn ke konkrétním úkonům či pro určitou část řízení, pro celé řízení, pro
neurčitý počet řízení s určitým předmětem anebo v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona
(§33 odst. 1 a 2 správního řádu).
[15] Je nutno předeslat, že neměl-li žalovaný k dispozici plnou moc, z níž by plynulo zmocnění
Mgr. Voříška pro zastupování stěžovatele v řízení před správními orgány v dané věci, nebylo
podle správního řádu namístě mu opravné rozhodnutí doručovat. Podstatné však je, že toto
rozhodnutí bylo doručeno přímo i stěžovateli samotnému, a proto se Nejvyšší správní soud
zabýval účinky tohoto doručení. Stěžovatel udělil zmocněnci Ing. Jarošovi ve správním řízení
plnou moc „pro zastupování ve věci v plném rozsahu, ve všech stupních řízení, včetně řízení před správním
soudem a doručování písemností.“ Je tedy nepochybné, že v průběhu správního řízení byl stěžovatel
zastoupen tímto zmocněncem v plném rozsahu a správní orgány byly v souladu s §34 odst. 2
správního řádu povinny doručovat písemnosti zásadně tomuto zmocněnci. Opravné rozhodnutí
nicméně bylo vydáno až po nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání, tedy po formálním
skončení správního řízení v dané věci. Odborná literatura v této souvislosti dovozuje, že dojde-li
v konkrétní věci k přezkumnému řízení anebo obnově řízení, musí být pro případné zastupování
udělena nová plná moc, neboť právní mocí původního rozhodnutí bylo správní řízení skončeno
(viz VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon, 2012, 2. aktualizované vydání,
s. 385.). V nynější věci se jedná o odlišnou situaci, neboť po pravomocném skončení správního
řízení bylo vydáno opravné rozhodnutí, které opravovalo zřejmé nesprávnosti právě toho
rozhodnutí, kterým se řízení končilo. V návaznosti na výše uvedené a i s přihlédnutím k dalším
okolnostem dané věci (viz níže) je nicméně třeba dospět k závěru, že pokud žalovaný opravné
rozhodnutí doručil přímo stěžovateli, ten je osobně převzal, a tedy se s ním fakticky mohl
seznámit (případně se s ním mohl obrátit na svého zmocněnce), lze z takového rozhodnutí
vycházet, resp. takové rozhodnutí nabylo právní moci. K tomu lze dodat, že judikatura zdejšího
soudu již opakovaně připustila, že může v určitých případech nabýt doručované rozhodnutí
právní moci přesto, že nebylo doručeno zákonem předvídaným způsobem (k tomu srov. např.
rozsudky ze dne 17. 2. 2009, čj. 2 As 25/2007-118, případně ze dne 29. 6. 2011,
čj. 8 As 31/2011-88).
[16] Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatel do jisté míry sám způsobil nejistotu ohledně
způsobu doručování (resp. svého zastoupení). Plná moc udělená Ing. Jarošovi se totiž vztahovala
i na řízení před správními soudy, avšak z žaloby zaslané žalovanému krajským soudem bylo
zjevné, že si stěžovatel přinejmenším v tomto rozsahu zvolil zástupce jiného. Ačkoliv
by nepochybně bylo vhodnější, aby si žalovaný ujasnil, zda (a případně jakého) zmocněnce
stěžovatel v době doručování opravného rozhodnutí měl (ze správního spisu neplyne,
že by žalovaný měl k dispozici plnou moc udělenou Mgr. Voříškovi), lze rozumět praktickým
důvodům, pro které se žalovaný rozhodl kromě stěžovatele doručovat rozhodnutí i „novému“
zástupci. Takový postup má ostatně určitou oporu i odborné literatuře, neboť podle výše
již citovaného komentáře i s přihlédnutím k úpravě v občanském soudním řízení (s. 384) „zvolí-li
si účastník správního řízení dalšího zástupce, aniž by dříve udělená plná moc byla výslovně odvolána, nebo by
jinak zanikla, a je-li zřejmé, že účastník řízení chce být v řízení nadále zastupován novým zmocněncem, lze mít
za to, že zastoupení podle dřívější plné moci skončilo konkludentně.“ Je tedy možné uzavřít, že dané
kasační námitce stěžovatele (formulované navíc velmi obecně) nelze přisvědčit. Opravné
rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno, osobně si je převzal, tudíž se prokazatelně mohl seznámit
s jeho obsahem. Nadto bylo doručeno i zástupci stěžovatele pro soudní řízení, který se tak s jeho
obsahem rovněž mohl seznámit a případně mu přizpůsobit další žalobní argumentaci stěžovatele.
Tomu bylo v průběhu řízení před krajským soudem rovněž doručeno i vyjádření žalovaného
k žalobě, v němž žalovaný označil dané opravné rozhodnutí a uvedl, že tímto postupem zhojil
zřejmé nesprávnosti původního rozhodnutí o odvolání obsahujícího nesprávnou identifikaci
napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že opravné rozhodnutí je ze své podstaty novým
rozhodnutím ve věci, což má důsledek i pro soudní přezkum. Upozornil na to, že opravné
rozhodnutí bylo vydáno až v průběhu soudního řízení, jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí odvolání. Nemohl tak již změnit rozsah uplatněných žalobních bodů.
K tomu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že opravné rozhodnutí bylo v dané věci vydáno
skutečně až po podání žaloby (což ostatně uvedl i žalovaný v odůvodnění opravného
rozhodnutí). Správní orgán je nicméně povinen vydat opravné rozhodnutí (usnesení), jakmile
se o zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí dozví, a to i z moci úřední.
Žalovaný se v dané věci dozvěděl o zřejmé nesprávnosti svého rozhodnutí teprve poté,
co mu byla doručena žaloba proti rozhodnutí o odvolání, proto nepochybil, pokud následně
vydal opravné rozhodnutí. Skutečnost, že opravné rozhodnutí bylo vydáno až po podání žaloby
proti rozhodnutí o odvolání, sama o sobě nezakládá nezákonnost opravného (ani opravovaného)
rozhodnutí či souvisejícího postupu žalovaného.
[18] V návaznosti na vydání opravného rozhodnutí a vyjádření žalovaného k žalobě stěžovatel
zaslal krajskému soudu repliku, v níž (kromě tvrzení, že mu nebylo opravné rozhodnutí doručeno
a nemohl se s ním seznámit, k tomu viz výše) poukázal zejména na to, že nešlo o opravu
zřejmých nesprávností, neboť nebylo možno seznat, o jaké věci žalovaný rozhodoval. Ve zbytku
se omezil na zopakování původních žalobních námitek. Pokud nyní stěžovatel v kasační stížnosti
uvádí, že mu v důsledku postupu žalovaného aprobovaného krajským soudem nebyl dán prostor
pro úpravu žalobních tvrzení, nelze s touto námitkou souhlasit. Je sice pravdou, že rozšířit žalobu
o dosud neuplatněné žalobní body lze pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.),
přičemž stěžovatel v dané věci podal žalobu poslední den takové lhůty. Na druhou stranu ovšem
není vyloučeno, aby žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v reakci
na vyjádření žalovaného správního orgánu svoji žalobní argumentaci upravil, případně rozhojnil
již existující „zárodky“ dalších žalobních bodů (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS). K takovému
účelu ostatně může sloužit i jednání u soudu. Stěžovatel se nicméně o takový postup
ani nepokusil a omezil se pouze na zpochybňování zákonnosti postupu žalovaného, se kterým
se krajský soud beze zbytku vypořádal. K významu vydání opravného rozhodnutí pro již běžící
řízení o žalobě je třeba připomenout, že stěžovateli bylo opravné rozhodnutí doručeno dne
2. 11. 2017 (jeho zástupci pro soudní řízení již 20. 10. 2017). Vyjádření žalovaného k podané
žalobě, v němž žalovaný na opravné rozhodnutí odkazuje, obdržel stěžovatel (prostřednictvím
zástupce) dne 10. 11. 2017 a reagoval na ně replikou dne 18. 1. 2018. Stěžovatel navíc k výzvě
soudu výslovně souhlasil s rozhodnutím věci bez jednání (u něhož si mohl své případné pochyby
o předmětu soudního přezkumu vyjasnit). Rozsudek ve věci následně krajský soud vydal
až 29. 3. 2019. Stěžovatel tedy měl více než dostatečný prostor na nastalou procesní situaci
reagovat (sám v této souvislosti v kasační stížnosti zmiňuje např. zpětvzetí žaloby pro pozdější
chování žalovaného), nicméně až do vydání rozsudku zůstal zcela pasivní. Pro nyní
projednávanou věc je nicméně rozhodující, jak již kasační soud uvedl ve shodě s krajským
soudem výše, že stěžovateli muselo být již z rozhodnutí žalovaného o odvolání zřejmé (tedy bez
ohledu na vydání opravného rozhodnutí), jakého prvostupňového rozhodnutí se týká. Tomu tedy
stěžovatel mohl přizpůsobit i podobu své žalobní argumentace (včetně včasné formulace
žalobních bodů) již při podání žaloby. Stěžovateli je jistě třeba přisvědčit v tom, že správní soudy
rozhodují podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§75
odst. 1 s. ř. s.). Stejně tak by nebylo možno akceptovat, pokud by žalovaný správní orgán
až po podání žaloby a uplynutí lhůty pro její podání (pro rozšíření žalobních bodů) jakkoliv
doplňoval své rozhodnutí či je jinak prostřednictvím institutu opravného rozhodnutí nepřípustně
upravoval a tím napravoval své předchozí pochybení (právě jen s výjimkou opravy zřejmých
nesprávností). K takovým nepřípustným úpravám, které by měnily podstatu věci či ovlivňovaly
možnost žalobce domoci se proti takovému rozhodnutí soudní ochrany, však v dané věci
nedošlo. V této souvislosti je kasační soud nucen opětovně připomenout, že ani stěžovatel vyjma
obecné argumentace sám konkrétně neuvádí, jakým způsobem a v čem byl v důsledku uvedených
chyb odvolacího rozhodnutí žalovaného omezen v možnosti včas uplatnit žalobní body a brojit
u soudu proti závěrům tohoto rozhodnutí, a to tím spíše, že stěžovatel byl i v řízení před
krajským soudem zastoupen advokátem.
[19] Stěžovatel v neposlední řadě v kasační stížnosti opětovně namítal i vnitřní rozpornost
napadeného rozhodnutí a uložení sankce za přestupek v nezákonné výši. K tomu Nejvyšší
správní soud pouze v návaznosti na shora již uvedené podotýká, že žalovaný výši uložené sankce
skutečně nesprávně uvedl v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, nicméně s ohledem
na výše již popsané okolnosti dané věci nemohl mít stěžovatel rozumné pochyby o tom, v jaké
výši a za co mu byla pokuta uložena, resp. i tuto otázku následně žalovaný uvedl na pravou míru
vydáním opravného rozhodnutí. Podstatné je, že správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí,
jímž stěžovatele shledal vinným z vytýkaného přestupkového jednání (a které bylo skutečným
předmětem odvolacího řízení), uvedl výši ukládané pokuty 2 000 Kč, tedy zcela v zákonné výši
podle §125 odst. 1 písm. f) bodu 4 ve spojení s odst. 5 písm. g) téhož ustanovení zákona
o silničním provozu. Ani tato kasační námitka tedy nemůže být důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu