ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.182.2019:26
sp. zn. 8 As 182/2019-26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: A. K., zast. Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 10. 2018, čj. MSK 118638/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 4. 2019, čj. 19 A 53/2018-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Krnov ze dne 8. 6. 2018, čj. KRNODO-42542/2018
snat, byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným, že jako řidič motorového vozidla stál
na parkovacím místě, které je dodatkovou tabulkou vyhrazené pouze pro vozidla s povolením
vjezdu a zároveň vjel neoprávněně do pěší zóny. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím
dané rozhodnutí dle §90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen
„spr. ř.“), zrušil a řízení zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, ve které
namítal, že ve výroku rozhodnutí není uveden důvod zastavení řízení. Tuto žalobu Krajský soud
v Ostravě zamítl.
[2] Krajský soud uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze jednoznačně seznat
důvody, proč žalovaný rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušil a řízení zastavil.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že spáchání přestupku nebylo možné obviněnému
prokázat. Soud dodal, že skutečnost, že spáchání přestupku nebylo možné obviněnému prokázat,
je zákonným důvodem pro zastavení řízení uvedeným v §86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“).
Ve výroku je uvedeno obecné ustanovení §90 odst. 1 písm. a) spr. ř. Za této situace dle soudu
nezpůsobuje neuvedení speciálního ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky ve výroku
rozhodnutí nezákonnost napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že není přijatelné, aby si adresát rozhodnutí důvod
zastavení řízení sám dovozoval z textu rozhodnutí. Je to právě výrok rozhodnutí, který
je autoritativní částí rozhodnutí, která je závazná a která nabývá právní moci. Dle §68 odst. 2
spr. ř. má být ve výroku rozhodnutí uvedeno ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. Výrok
je vadný a tato vada nebyla zhojena odkazem na zákonné ustanovení alespoň v odůvodnění
rozhodnutí. I v trestním řízení je nutné jednoznačně uvést, dle kterého z důvodů dle §226
zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, je obžalovaný zproštěn obžaloby.
[4] Důvod zastavení není možné ani dovodit, jelikož žalovaný uvedl, že neměl důkaz,
že by přestupek spáchal obviněný. Není tak zjevné, zda bylo řízení zastaveno dle §86 odst. 1
písm. b) nebo c) zákona o odpovědnosti za přestupky. Právní důvod zastavení má vliv na
případné další řízení o odpovědnosti provozovatele za přestupek. Pokud by stěžovatel věděl,
z jakého důvodu bylo zastaveno řízení, buď by žalobu nepodával, nebo by mohl přímo proti
danému důvodu brojit v podané žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda neuvedení ustanovení §86 odst. 1 písm. c)
zákona o odpovědnosti za přestupky ve výroku rozhodnutí je vadou a zda taková případná vada
mohla mít vliv na zákonnost daného rozhodnutí.
[6] Dle §68 odst. 2 spr. ř. ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní
ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1. Dle tohoto ustanovení
je jednoznačnou povinností uvedení právních ustanovení, dle kterých bylo rozhodováno,
ve výroku rozhodnutí. K dané povinnosti se mnohokrát vyjadřoval Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře. Tato judikatura se však týkala vždy pouze rozhodnutí, kterými byl obviněný uznán
vinným. Na tato rozhodnutí je nutné klást zvýšené nároky ohledně povinných náležitosti výroku.
Ostatně tak činí i zákonná úprava. Zatímco na rozhodnutí, kterým není obviněný uznán vinným
ze spáchání přestupku (stejně jako právě přezkoumávané rozhodnutí žalovaného), dopadá pouze
obecné ustanovení §68 odst. 2 spr. ř., pak pro rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným
ze spáchání přestupku, je stanovena ještě úprava zvláštní, uvedená v §93 zákona o odpovědnost
za přestupky.
[7] Rozšířený senát v usnesení ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb.
NSS, uvedl následující: „V právě cit. rozhodnutí [myšleno usnesení rozšířeného senátu ze dne
15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, pozn. NSS] se rozšířený senát zabýval
především potřebou konkrétního popisu skutku v tzv. skutkové větě. Je nepochybné, že obdobnou logiku je třeba
vztáhnout též na požadavky na právní kvalifikaci protiprávního jednání, tzv. právní větu. Pachatel deliktu musí
nejen vědět, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán, ale též to, jak toto jednání správní
orgán právně kvalifikuje. Někdy může nesouhlas pachatele spočívat nikoliv v tom, že se nedopustil jednání
popsaného ve skutkové větě výroku, ale v tom, jak toto jednání správní orgán právně kvalifikoval. Ostatně i §93
odst. 1 nového zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (cit. v bodě [15] shora) do budoucna jasně
stanoví, že ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se mj. uvede též popis
skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání a právní kvalifikace skutku. [… ] Rozšířený senát
dospěl v souladu s názorem předkládajícího senátu k závěru, že správní orgán musí ve výrokové části rozhodnutí
uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu
odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Musí tedy rovněž uvést ustanovení odkazující i ve stejném
zákoně obsažená ustanovení odkazovaná, stejně jako musí eventuálně uvést normu blanketní a ustanovení jiného
právního předpisu, které na normu blanketní navazuje. Předkládající senát správně uvádí, že výrok rozhodnutí je
konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí. V něm správní orgán formuluje
svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok proto musí být formulován tak, aby z něho bylo patrno, jakého
správního deliktu (skutkové podstaty) se pachatel dopustil a podle jakého ustanovení právního předpisu mu byla
stanovena správní sankce.“ Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že je vadou, pokud ve výroku
rozhodnutí nejsou uvedena všechna ustanovení právních předpisů, která tvoří právní normu
odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.
[8] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že i v případě zastavení řízení
o přestupku je uvedení důvodu, pro který bylo řízení zastaveno, podstatná náležitost výroku.
Důvod zastavení řízení má totiž vliv nejenom na případná navazující řízení o stejném přestupku,
ale rovněž některé důvody zastavení zakládají překážku rei iudicatae (viz §77 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky). Rozšířený senát v usnesení sp. zn. 2 As 34/2006 uvedl, že „Řádně
formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko
z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním
výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být
vynucen správní exekucí apod.“ Rozhodující senát tak považuje za vadu, že žalovaný neuvedl přímo
ve výroku rozhodnutí označení ustanovení, které zakládalo hmotněprávní právo zastavit řízení.
[9] Rozšířený senát v citovaném usnesení sp. zn. 4 As 165/2016 se dále zabýval otázkou, zda
neuvedení některého z užitých ustanovení ve výroku rozhodnutí představuje takovou vadu, která
má vliv na zákonnost rozhodnutí: „Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna
ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit
závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné
interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje
učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové
části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl.“ Dle rozšířeného senátu ani ve vztahu k rozhodnutí, kterým
je obviněný uznán vinným, nezakládá neuvedení všech ustanovení, které tvoří porušenou právní
normu, bez dalšího vadu s vlivem na zákonnost rozhodnutí.
[10] Kasační soud proto dále posuzoval to, zda daná vada měla vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí a dospěl k závěru, že nikoliv. Jak již bylo uvedeno, žalovaný v odůvodnění výslovně
uvedl, z jakého důvodu zastavil řízení. Žalovaný nejdříve uvedl, že „přestupek podle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu, nebyl obviněnému prokázán v souladu s ustanovením §3 správního řádu.“
Následně popsal důvody, které jej vedly k danému závěru (např. že řidič nebyl přímo strážníky
přistižen při páchání přestupku; provstupňový správní orgán stěžovatele uznal vinným jen
na základě přiznání jeho viny, které správnímu orgánu zaslal ještě před zahájením řízení a tedy
před zákonným poučením o možnosti odepření podání vysvětlení; za takové situace nemohlo být
přiznání viny bez dalších podporujících důkazů dostatečné). Žalovaný sice nikde přímo nezmínil
§86 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, avšak dle kasačního soudu je
podstatné, že významově totožně toto ustanovení opsal uvedením „nebyl obviněnému prokázán“.
Dané rozhodnutí není rovněž nijak dlouhé (dvě a půl strany) ani složitě napsané. Tato citovaná
věta není v rozhodnutí „schovaná“, že by byla snadno přehlédnutelná, ale je to jediná věta
samostatného odstavce. Dle soudu tak nemůže pro nikoho činit problémy, aby jednoduchým
způsobem zjistil důvod zastavení řízení. I pro případná navazující řízení proto pouze postačí
odkázat na tuto větu, ze které plyne, že rozhodnutí bylo zastaveno právě z důvodu §86 odst. 1
písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy jelikož skutek nebyl obviněnému prokázán.
[11] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neuvedení všech ustanovení ve výroku rozhodnutí
byla vada. Ta však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.
[12] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
je naprosto zřejmé, že žalovaný zastavil řízení z důvodu dle §86 odst. 1 písm. c) zákona
o odpovědnosti za přestupky, tedy jelikož spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému
prokázáno. Stěžovatel v kasační stížnosti tento názor sporuje a namítá, že z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného není možné zjistit, zda bylo řízení zastaveno dle písm. b) nebo c) stejného
ustanovení (bod [4] tohoto rozsudku). Jak bylo uvedeno v předchozích bodech tohoto rozsudku,
z napadeného rozhodnutí nečiní žádný problém seznat, že řízení bylo zastaveno z důvodu dle
§86 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky. Nejvyšší správní soud tak souhlasí
s názorem krajského soudu. Tato námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. září 2021
Petr Mikeš
předseda senátu