ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.311.2019:87
sp. zn. 8 As 311/2019 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Michala Mazance v právní věci navrhovatelky: AutoBinck Real Estate CZ s.r.o.,
se sídlem Na Chodovci 2457/1, Praha, zastoupená JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem
se sídlem Pod Klaudiánkou 271/4a, Praha, proti odpůrkyni: obec Zdiby, se sídlem Průběžná 11,
Zdiby, zastoupená Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1,
za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Bc. L. Č., II. M. B., III. J. D., osoby zúčastněné II. a III.
zastoupeny JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly,
IV. Ing. R. S., V. Ing. K. F., VI. Ing. J. O., VII. Mgr. Z. O., osoby zúčastněné VI. a VII.
zastoupeny Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem Buzulucká 6, Praha, VIII. D. K., IX. A.
K., X. M. N., o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2018/OOP – změny č. 1
územního plánu Zdiby – vydaného usnesením Zastupitelstva obce Zdiby č. 2/10/18 ze dne
4. 10. 2018, o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
16. 10. 2019, čj. 43 A 196/2018-223,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Navrhovatelka je po v i nna zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce Mgr. Martina Mládka, advokáta.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Zastupitelstvo odpůrkyně dne 4. 10. 2018 usnesením č. 2/10/18 vydalo změnu územního
plánu Zdib č. 1/2018/OOP. Ta se vztahovala i na pozemky parc. č. XA, XB, XC, XD, XE a XF
v k. ú. Z. nacházející se v ploše Z19. Pro tu byl změnou územního plánu stanoven koeficient 40
% zeleně a požadavek provést při změnách v území územní studii (se lhůtou pro pořízení 72
měsíců).
[2] Navrhovatelka (dříve AUTO PALACE PRAHA k.s.), která je vlastníkem uvedených
pozemků, napadla změnu územního plánu u Krajského soudu v Praze. Namítla, že nedošlo
k řádnému průběhu veřejného projednání dne 9. 8. 2018, což způsobuje nezákonnost celého
opatření obecné povahy. Změna v koeficientu zeleně byla podstatnou úpravou ve smyslu §53
odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a mělo
tak dojít k opakovanému veřejnému projednání. Rovněž tvrdila, že změna územního plánu
zasáhla do jejích schválených investičních záměrů („Areál Mazda Zdiby“) a nerespektuje stávající
prostorové uspořádání. Vzhledem k tomu, že koeficient 40 % zeleně je u pozemků kategorie
„OK - občanské vybavení – komerční zařízení plošně rozsáhlá“ stanoven jen pro její pozemky
a pro zbytek těchto ploch je stanoven koeficient 20 %, považovala navrhovatelka danou
podmínku za diskriminační. Obdobně vnímala i požadavek na pořízení územní studie, který
se u jiných ploch nevyskytuje. Rovněž doba stanovená pro její vypracování je nepřiměřeně
dlouhá. Úprava podmínek vztahujících se k dané ploše je účelová s cílem poškodit navrhovatelku.
Změna územního plánu je nesystémová a nezohledňuje veškeré plánované záměry.
[3] Navrhovatelka posléze vzala návrh v části týkající se zrušení celé napadené změny zpět,
krajský soud proto v rozsahu překračujícím plochu Z19 řízení zastavil. V části týkající se zrušení
změny v rozsahu plochy Z19 pak návrh zamítl. K průběhu veřejného projednání uvedl,
že podmínky jeho konání nebyly ideální, ale zároveň ani nebyly naprosto nevyhovující.
Navrhovatelka neuvedla žádnou skutečnost, která by prokazovala úmysl odpůrkyně neuskutečnit
veřejné projednání a ani neuvedla, jak konkrétně byla dotčena na svých právech tím, že veřejné
projednání neproběhlo standardně. Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku,
podle které mělo kvůli zvýšení podílu zeleně u plochy Z19 dojít k opakování veřejného
projednání. Provedená změna totiž neměla negativní vliv na veřejné zájmy a nezasahovala
do práv třetích osob odlišných od navrhovatelky. Změna nezasáhla ani do procesních práv
navrhovatelky, neboť ta měla možnost se k ní vyjádřit, a odpůrkyně se s jejím vyjádřením
dostatečně vypořádala. K námitce týkající se schváleného projektu soud uvedl, že nebylo
povinností odpůrkyně převzít do změny územního plánu věcné řešení obsažené v původní
podobě územního plánu. Z judikatury navíc plyne, že navrhovatelka může i po vydání změny
územního plánu realizovat svůj záměr schválený v podobě územního rozhodnutí. Legitimní
očekávání vztahující se k jinému záměru nebylo navrhovatelce založeno a byly taktéž dány
objektivní důvody pro zpřísnění regulativů dané plochy. Požadavek přiměřeného hmotového
rozsahu vůči okolní zástavbě bude předmětem navazujících nástrojů územního plánování.
Krajský soud se neztotožnil ani s namítaným diskriminačním stanovením koeficientu zeleně.
Plocha Z19 je totiž s ohledem na svoji velikost a umístění značně odlišná od jiných ploch
v katastrálním území obce. Přísnější úprava byla přijata s ohledem na výjimečné vlastnosti dané
lokality. Změna podmínek se opírá o veřejný zájem a legitimní, zákonem stanovené důvody. To
obdobně platí i pro zavedení požadavku na vypracování územní studie. Soud dal za pravdu
odpůrkyni, že lhůta pro pořízení studie je přiměřená. Ani námitky ohledně skutečností
zakládajících nesystémovost nemohou podle soudu nijak zpochybnit zákonnost napadené změny
územního plánu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření odpůrkyně a osob zúčastněných na řízení
[4] Navrhovatelka (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Upozornila na procesní vady při pořizování změny územního plánu. První z nich spočívá
v nekonání veřejného projednání návrhu změny kvůli nevyhovujícím klimatickým podmínkám.
Odpůrkyně i přes velký zájem veřejnosti nezajistila dostatečně vhodné prostory pro konání
veřejného projednání (panovalo horké počasí a v zajištěné místnosti nebylo dýchatelno).
Podle stěžovatelky měl být vyslyšen požadavek veřejnosti a veřejné projednání mělo být
přesunuto na jiný termín do vhodnějších prostor (byť by zastupitelstvo změnu do konce
volebního období již nestihlo projednat). Pokud krajský soud dospěl k tomu, že stěžovatelka byla
schopna se kvalifikovaně vyjádřit i bez odborného výkladu projektanta při veřejném projednání,
pak aprobuje, že fáze veřejného projednání je zbytečná. Další vada se týká toho, že změna
koeficientu zeleně je podstatnou změnou územního plánu, a proto mělo být konáno dle §53
odst. 2 stavebního zákona opakované veřejné projednání. To obdobně platí i pro územní studii,
která byla doplněna po společném jednání a která nebyla na veřejném jednání prodiskutována.
Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že koeficient zeleně 40 % není
diskriminační oproti ostatním vlastníkům, kteří mají stanoven koeficient 20 %. Velikost plochy
neodůvodňuje odlišný přístup. Koeficient 20 % neodpovídá požadavku plynoucímu ze Zásad
územního rozvoje Středočeského kraje a ani ze stanovisek dotčených orgánů. Stěžovatelka dále
upozornila na stavební uzávěru, kterou schválila Rada obce Zdiby a do které je zahrnuta i plocha
Z19. Přestože soud deklaroval, že napadenou změnou není dotčena možnost realizace projektu,
pro který má stěžovatelka povolení, tímto krokem odpůrkyně znemožnila stěžovatelce výstavbu.
Tím byla potvrzena nesystémovost a předčasnost přijaté změny územního plánu.
[5] Odpůrkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že veřejné projednání proběhlo
v souladu se zákonem. Ztotožnila se s krajským soudem v tom, že jí nelze přičítat k tíži, pokud
veřejnost neumožnila veřejné projednání uskutečnit. K namítané podstatné změně návrhu uvedla,
že koeficient ve výši 40 % byl již v původním návrhu změny. Ačkoliv došlo před veřejným
projednáním ke snížení koeficientu, po oprávněných námitkách jiných účastníků a stanovisku
krajského úřadu byl koeficient upraven na původní hodnotu. Chybějící opakované projednání
návrhu neznamenalo zkrácení procesních práv stěžovatelky, jelikož ta se v předchozích fázích
procesu k otázce koeficientu zeleně dostatečně vyjádřila, na což odpůrkyně odpovídajícím
způsobem reagovala. K územní studii odpůrkyně uvedla, že tuto podmínku obsahoval návrh
změny územního plánu již ve verzi určené k veřejnému projednání a předmětem úpravy byla
pouze výše koeficientu. Krajský soud přitom shledal požadavek na pořízení územní studie
za legitimní. K namítanému diskriminačnímu postupu dodala, že vzala v potaz jak zájmy
jednotlivců, tak i veřejný zájem. Zohlednila umístění plochy Z19 ve vztahu k již existujícím
stavbám na území obce, zejména kulturním památkám, a svůj postup řádně odůvodnila.
K námitce upozorňující na stavební uzávěru odpůrkyně uvedla, že předmětem tohoto řízení je
změna územního plánu.
[6] Osoba zúčastněná na řízení IV. ke kasační stížnosti uvedla, že zrušením napadené změny
by došlo k zásahu do jejích vlastnických práv k pozemkům, které se nacházejí na druhé straně
obce a které s pozemky stěžovatelky nijak nesouvisí. Veřejné projednání proběhlo v souladu
se zákonem, neboť odpůrkyně zajistila veškeré nutné podmínky, avšak veřejnost neumožnila
projednání dokončit. Osoby zúčastněné II. a III. poukázaly na to, že koeficient 40 % zeleně byl
uveden již v původním návrhu, tedy se ani nemohlo jednat o podstatné úpravy změny územního
plánu. K namítané diskriminaci uvedly, že jiné plochy se stejným využitím nebyly předmětem
pořizování změny územního plánu. Požadavek provedení územní studie byl projednán již
na společném jednání. Pro stěžovatelku se nejedná o novou skutečnost. Návrh na zrušení
stavební uzávěry je předmětem jiného řízení. Osoby zúčastněné VI. a VII. naopak souhlasí
se stěžovatelkou v tom, že veřejné projednání fakticky neproběhlo, což představuje zásadní
procesní vadu. Jelikož konání veřejného projednání je objektivní podmínkou, stěžovatelka
nemusela prokazovat, že v důsledku chybějícího veřejného projednání byla zkrácena na svých
právech.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Úvodem pokládá zdejší soud za nutné zdůraznit, že ačkoliv kasační stížnost obsahuje čtyři
okruhy námitek, stěžovatelka v nich převážně opakuje již dříve uplatněnou argumentaci
a jen v omezené míře reaguje na konkrétní závěry napadeného rozsudku. Právě zpochybnění
závěrů krajského soudu však představuje nutný předpoklad posouzení uplatněné argumentace
jako přípustné kasační námitky (srov. např. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020,
čj. 10 As 181/2019 - 63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Ačkoliv kasační stížnost stěžovatelky lze ve výše
uvedeném smyslu ještě považovat za projednatelnou, je třeba současně zdůraznit, že uplatněné
námitky se nesou z velké části v obecnějším duchu. V tomto ohledu je nutno připomenout,
že kvalita a podoba (konkrétnost či obecnost) soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem
předurčena kvalitou a podobou návrhu (zde kasační stížnosti). K určitosti žalobních bodů
se vyslovil v rozsudku z 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, i rozšířený senát
tak, že „[č]ím je žalobní bod […] obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není
naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které
žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci žalobcova
advokáta“ (závěry jsou přenositelné i pro řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy).
[10] Námitky stěžovatelky se předně týkají neprovedení řádného veřejného projednání návrhu
napadené změny územního plánu. V této souvislosti obecně platí, že obsah veřejného projednání
při pořizování územně plánovací dokumentace lze rozdělit do dvou fází: první část tvoří odborné
informování veřejnosti o připravovaném opatření obecné povahy, na němž bude zajištěna účast
projektanta (§22 odst. 4 stavebního zákona), druhou fázi představuje veřejná diskuse spojená
s ústním přednesem písemně podaných námitek a připomínek, která by měla být doplněna
vyjádřeními dotčených orgánů a dalších přítomných odborníků podílejících se na zpracování
opatření obecné povahy (§22 odst. 3). Obě zmíněné fáze veřejného projednání jsou stejně
důležité, a proto by jim měl být věnován srovnatelný časový prostor přiměřený jak množství
uplatněných námitek a připomínek, tak významu přijímané územně plánovací dokumentace
(srov. rozsudek NSS z 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011 - 526). Kasační soud však zároveň
zdůrazňuje, že jakékoliv porušení procesních postupů (norem) automaticky nemůže vést
ke zrušení opatření obecné povahy (srov. rozsudek NSS z 27. 7. 2017, čj. 9 As 283/2016 - 42).
Ve shodě s krajským soudem je třeba upozornit i na to, že vada v procesu pořizování změny
územního plánu je důvodem pro jeho zrušení (zrušení jeho části) pouze za podmínky, jestliže
se mohlo porušení procesního práva projevit v hmotněprávní sféře navrhovatele.
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti v této souvislosti především nijak konkrétně netvrdí,
že by se v napadené změně územního plánu nebyla schopna z důvodu neposkytnutého výkladu
projektanta při veřejném projednání orientovat. Problematické části (z jejího pohledu) dané
změny spočívající v nastavení koeficientu zeleně zjevně porozuměla a uplatnila k ní ve stanovené
lhůtě námitku. Krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje
chybějící odborný výklad projektanta za vadu odůvodňující zrušení napadené změny (viz bod 52.
odůvodnění). Nelze tedy souhlasit s tím, že by snad závěry krajského soudu (jak nyní tvrdí
stěžovatelka) aprobovaly „zbytečnost“ dané fáze veřejného projednání návrhu. Krajský soud
současně detailně vysvětlil, proč podle něj nelze klást existující klimatické podmínky (vysokou
teplotu v místnosti určené k projednání návrhu) za vinu odpůrkyni, na což však stěžovatelka nijak
konkrétně nereaguje (zejm. otázka nutnosti plánovat veřejné projednání ve velkém předstihu).
Hovoří-li stěžovatelka obecně o zajištění vhodnějších prostor, je třeba poznamenat, že krajský
soud připustil, že podmínky, za nichž veřejné projednání proběhlo, nebyly ideální. Výše uvedené
však ještě bez dalšího nemůže být dostatečné ke zrušení napadeného opatření obecné povahy,
a to tím spíše, pokud se krajský soud zabýval i dalšími okolnostmi veřejného projednání (které
bylo s ohledem na překřikování veřejnosti „po hodině marných snah“ ukončeno). Ty spočívaly
mimo jiné ve větratelnosti místnosti, zatažení žaluzií, počtu připravených míst, možnosti
projednat návrh dvakrát v menších skupinách apod. Nejvyšší správní soud k výše uvedenému
dodává, že v návaznosti na uplatněné kasační námitky ani neshledal, by jednání odpůrkyně jevilo
známky účelovosti s cílem obejít zákonnou povinnost provést veřejné projednání návrhu změny
územního plánu (odpůrkyně v souladu s §52 odst. 1 stavebního zákona s dostatečným
předstihem prostřednictvím veřejné vyhlášky oznámila konání veřejného projednání, zajistila
k tomu prostory dle svých provozních možností a i přítomnost projektanta). Soud uvedeným
nepředjímá, jak by rozhodoval v situaci, v níž by odpůrkyně některé fáze pořizování územního
plánu (jeho změny) zcela vynechala, záměrně vytvořila podmínky pro to, aby bylo veřejné
projednání i s jejím přičiněním značně nekomfortní a odrazující od účasti na veřejném
projednání či dokonce takovou účast fakticky znemožňující (což by se mohlo týkat i klimatických
podmínek v místě veřejného projednání), případně by k takové situaci došlo i z objektivních
příčin. Jak však bylo uvedeno již v úvodu, kasační stížnost v zásadě nepolemizuje se závěry
krajského soudu, podle nichž ze strany odpůrkyně nedošlo k úmyslnému zmaření projednání,
a nebyla ani zkrácena veřejná subjektivní práva stěžovatelky. Ta nyní nepředestřela argumentaci,
proč by i v této situaci mělo dojít ke zrušení napadených částí opatření obecné povahy. Je
tedy možno uzavřít, že ani s ohledem na uplatněné kasační námitky není zřejmé, jak konkrétně
byla stěžovatelka poškozena na svých právech v důsledku nekonání řádného veřejného
projednání, resp. že by se v dané věci jednalo o účelové jednání odpůrkyně směřující k zamezení
konání veřejného projednání. Daný okruh kasačních námitek proto není důvodný.
[12] Druhý okruh uplatněných kasačních námitek se týká otázky, zda opětovné zvýšení
koeficientu zeleně pro plochu Z19 po veřejném projednání, resp. doplnění povinnosti vypracovat
územní studii, znamená podstatnou úpravu změny územního plánu, na základě které bylo nutno
zopakovat veřejné projednání. Stěžovatelka v této souvislosti v obou případech (zvýšení
koeficientu i doplnění požadavku územní studie) uvádí, že i podle krajského soudu se jedná
o podstatnou změnu územního plánu a v takovém případě se tedy měl upravený návrh projednat
v opakovaném veřejné projednání. Odpůrkyně tak ovšem neučinila, čímž podle stěžovatelky
zasáhla do její „materiálně-právní sféry“. V tomto směru je nicméně nutno připomenout, že krajský
soud jednoznačně uzavřel, že provedená úprava měla být projednána se stěžovatelkou (jakožto
jedinou osobou dotčenou danou úpravou na právech), k čemuž však nedošlo. Jak ovšem krajský
soud vysvětlil, tato vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného opatření obecné povahy,
a to především pro chybějící vztah mezi shledanou vadou a obsahem napadeného opatření, který
vycházel ze závazných stanovisek dotčených orgánů (viz zejm. body 53. s 54. odůvodnění
rozsudku). V případě studie pak krajský soud uvedl, že podmínění rozhodování pořízením
územní studie bylo (byť s jinou výší koeficientu zeleně) obsaženo již v návrhu změny
předloženého k veřejnému projednání (viz bod 66. odůvodnění). Není tedy především pravdou,
jak tvrdí stěžovatelka v kasační stížnosti, že by ve vtahu ke změně koeficientu i podmínky studie
krajský soud dospěl k tomu, že se jedná o podstatnou změnu návrhu. Stěžovatelka navíc
„materiálně-právní zásah“ do svých práv spatřuje (bez bližšího vysvětlení) toliko v neprovedení
opakovaného veřejného projednání, tedy právě a pouze v procesním pochybení odpůrkyně.
Ani tomuto okruhu kasačních námitek proto nelze vyhovět.
[13] Jde-li o tvrzený diskriminační přístup odpůrkyně k pozemkům stěžovatelky, zde krajský
soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že plocha Z19 je vzhledem ke své velikosti a umístění
nesrovnatelně odlišná od jiných ploch v katastrálním území obce. Přísnější úprava byla přijata
s ohledem na výjimečné vlastnosti dané lokality. Stěžovatelka v této souvislosti v kasační stížnosti
předně vyslovila obecný nesouhlas se závěry krajského soudu, pokud jde o diskriminaci ve vztahu
k ostatním vlastníkům ploch OK, u nichž je koeficient zeleně 20%. V tomto ohledu však kasační
soud připomíná, že mu nepřísluší rozhodovat o tom, zda by bylo pro určitý pozemek či území
vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití či zda by nebylo výhodnější vymezit
podmínky jeho využívání jiným způsobem. Stejně tak je třeba nicméně dbát na ochranu práv
vlastníků pozemků či staveb v regulovaném území při respektu k právu na samosprávu či ochranu
veřejného zájmu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS z 21. 7. 2009,
čj. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS). O diskriminaci by se jednalo tehdy, pokud
by pro různé subjekty ve stejných situacích byla zakládána odlišná práva a povinnosti (přímá
diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních podmínek byly určité subjekty
znevýhodňovány bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení
by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace). Stěžovatelka v této souvislosti především
ani neuvedla konkrétní pozemky či plochy OK, které jsou alespoň rámcově totožné s plochou
Z19 a u kterých je zvolen odlišný přístup. Stěžovatelka v kasační stížnosti pouze obecně odkazuje
na všechny plochy OK, u kterých je stanoven koeficient zeleně 20% a zároveň není požadováno
vypracování územní studie. Odpůrkyně i krajský soud nicméně poměrně podrobně popsaly
specifikum plochy Z19, které je jednoznačně územně nejrozsáhlejší plochou OK, ke které
se svou velikostí přibližuje jen plocha Z197, která je však určena pro bydlení v rodinných
domech. Ostatní plochy OK jsou oproti ploše Z19 několikanásobně menší. Odlišný přístup
se však neodvíjí jen od velikosti plochy, ale i od její blízkosti historického centra obce a okolní
bytové zástavby. Zmiňuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti v této souvislosti (opět toliko obecně)
stanoviska dotčených orgánů, resp. rozpor se Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje,
lze poznamenat, že z textu koordinovaného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje
z 10. 8. 2018, čj. 088695/2018/KUSK, vyplývá, že požadavek na opětovné navýšení koeficientu
zeleně se vztahuje především k ploše Z19, neboť dle zásad územního rozvoje se koeficient zeleně
ve výši 40% týká především výstavby logistických a průmyslových areálů s přihlédnutím
ke specifikům umístění a velikosti areálu. Ani v tomto ohledu tedy nemůže být kasační
argumentace stěžovatelky důvodná.
[14] Jde-li pak o stěžovatelkou zmiňovanou stavební uzávěru, která dopadá i na její pozemky
v ploše Z19, a fakticky tak podle ní znemožnila realizaci již povoleného projektu, nezbývá,
než poukázat na §101b odst. 3 s. ř. s., podle něhož soud při přezkumu opatření obecné povahy
vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy.
Zmiňovaná stavební uzávěra byla vydána později než nyní přezkoumávané opatření obecné
povahy (a to až po podání návrhu ke krajskému soudu), navíc zcela samostatně zavádí regulaci
odlišnou od regulace, kterou přináší napadená změna územního plánu. Stavební uzávěry si byl
ostatně vědom i krajský soud, který na ni i v odůvodnění napadeného rozsudku reagoval (viz bod
69. odůvodnění). Pokud stěžovatelka se stavební uzávěrou nesouhlasila, měla možnost navrhnout
její zrušení cestou samostatného návrhu.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odpůrkyně vycházel soud z již existující
praxe, podle níž po obcích, které ze zákona nemají úřady územního plánování, nelze požadovat,
aby měly odborný právní aparát, který bude schopen poskytnout pomoc v řízení před kasačním
soudem. Pokud proto nebude prokázán opak, lze vycházet z toho, že obce, které nejsou obcemi
s rozšířenou působností, standardně nemají vlastního právníka (osobu s vysokoškolským
právnickým vzděláním vyžadovaným k výkonu advokacie), který by jim byl schopen
při obhajování územně plánovací dokumentace pomoci v řízení před Nejvyšším správním
soudem. Náklady na advokáta, který je bude zastupovat, tak budou náklady účelně vynaloženými,
i pokud nepůjde o stěžovatele, u něhož je takové zastoupení povinné (viz rozsudek NSS ze dne
25. 8. 2020, čj. 8 As 102/2018 - 62). Uvedené závěry lze aplikovat i na případ odpůrkyně.
[17] Zástupce odpůrkyně učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby
spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 písm. d) advokátního tarifu]. Za ten mu náleží
mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč
a paušální náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Jelikož je
zástupce odpůrkyně společníkem advokátní kanceláře, která je plátcem DPH, je třeba zvýšit
přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Stěžovatelka je proto
povinna odpůrkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti zaplatit částku 4 114 Kč.
[18] Vzhledem k tomu, že soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost,
nemohly jim vzniknout náklady podle §60 odst. 5 s. ř. s. Soud neshledal ani důvody zvláštního
zřetele hodné, které by přiznání nákladů řízení osobám zúčastněným odůvodňovaly. Osoby
zúčastněné proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu