ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.5.2020:26
sp. zn. 8 As 5/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci v právní věci žalobce: J.
D., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: A. H., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2017,
čj. RP/5195/16, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 12. 2019, čj. 30 A 59/2017 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Osoba zúčastněná na řízení požádala Obecní úřad Štěnovice, odbor výstavby (dále
„stavební úřad“), o dodatečné povolení stavby „Přístavba výrobní haly a skladů hutního materiálu“.
Stavební úřad stavbu dodatečně povolil rozhodnutím ze 17. 12. 2008. Žalovaný jako odvolací
orgán však rozhodnutí o povolení stavby opakovaně rušil; až stavební úřad vydal rozhodnutí
z 13. 10. 2016, kterým stavbu v části povolil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje, který jej
částečně změnil a ve zbytku potvrdil. K návrhům žalobce na dokazování s odkazem na §82
odst. 4 spr. ř. nepřihlédl. Uvedl, že povolovaná stavba je v souladu s územním plánem, neklade
nové požadavky na dopravní infrastrukturu ani nezvyšuje dopravní zátěž; pro dopravní obsluhu
stavby není třeba pozemky žalobce užívat.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni. Namítl,
že žalovaný neprovedl v odvolacím řízení navrhované důkazy, zejména účastnický výslech.
Opožděnost těchto návrhů posoudil žalovaný vadně. Žalovaný se měl rovněž zabývat zvýšením
výrobní kapacity výrobní haly; nesprávně také vypořádal námitky týkající se dopravní obslužnosti
stavby.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že žalobce podal důkazní návrhy opožděně, protože
se v řízení uplatní koncentrační zásada, o čemž byl žalobce poučen. Správní orgány posoudily
otázku dopravní obslužnosti správně. Pozemky žalobce není nutné pro příjezd k povolované
stavbě užívat. Vjezd automobilů na pozemky stěžovatele je navíc svou podstatou věcí
soukromoprávní a pro potřeby stavebního řízení není důležitý.
[5] Žalobce podal proto rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, které Nejvyšší správní
soud rozsudkem čj. 8 As 306/2018 - 38 ze dne 15. 8. 2019 vyhověl. Uvedl, že krajský soud
nesprávně posoudil otázku koncentrace správního řízení. Žalovaný musí v odvolacím řízení
dle §89 odst. 2 spr. ř. přihlédnout i ke skutečnostem a důkazům, které mohl účastník uplatnit
dříve a neučinil tak, pokud mají vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobcem uplatněné námitky
se týkaly zákonnosti rozhodnutí, nikoliv pouze jeho správnosti, a proto se jimi žalovaný nemohl
odmítnout zabývat s odkazem na §82 odst. 4 spr. ř. V řízení nenastala ani koncentrace řízení
rozhodnutím, protože stavební úřad svým vlastním jednáním koncentraci řízení prolomil.
Kasační soud uzavřel, že otázkou, zda se jednalo o takovou vadu, pro kterou je nutné rozhodnutí
žalovaného zrušit, se bude muset zabývat krajský soud. Dále bude muset krajský soud posoudit,
zda se žalovaný dostatečně zabýval dopravní obslužností stavby za specifické situace
dodatečného povolování již existující stavby.
[6] Krajský soud následně vázán názorem kasačního soudu žalobě vyhověl. Z důvodu
porušení §82 odst. 4 a §89 odst. 2 spr. ř., které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal žalovaného,
aby provedl navrhované důkazy a podrobil je volnému hodnocení v celém komplexu ostatních
důkazů v řízení provedených.
III.
[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel namítl, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné. Soud pouze
popsal průběh řízení a poté bez vlastní úvahy stěžovatelovo rozhodnutí zrušil. Kasační soud
však krajský soud nezavázal ke zrušení rozhodnutí, naopak mu uložil se věcí zabývat, což soud
neučinil. Dále namítl, že není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou.
V projednávané věci žádný neopomněl a ke každému se vyjádřil.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti rovněž nevyjádřila.
V.
[12] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přípustná,
jelikož jde v tomto řízení o opakovanou kasační stížnost. Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není
přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu po tom, co jeho původní
rozhodnutí bylo kasačním soudem zrušeno. Je tomu tak proto, aby se soud nezabýval opakovaně
otázkou, k níž už v dané věci právní názor zaujal. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
pak v usnesení čj. 9 Afs 59/2007 - 56 vyslovil, že přípustnost opětovné kasační stížnosti
je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil. Nyní podaná
kasační stížnost se týká důvodů, kterými se kasační soud ve svém prvním rozsudku nezabýval,
a proto je přípustná.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu,
a to jak z úřední povinnosti, tak i k námitce stěžovatele.
[15] Stěžovatel namítl, že krajský soud jeho rozhodnutí zrušil bez vlastní úvahy či jakékoliv
argumentace. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že odůvodnění rozsudku v odstavci 23.
je skutečně strohé, ale je potřeba jej číst v kontextu celého rozhodnutí krajského soudu
a předcházejícího řízení. Pro posouzení přezkoumatelnosti nelze zmíněný odstavec uměle
izolovat. Rovněž je třeba zohlednit, že krajský soud do svého odůvodnění zahrnul názory
kasačního soudu a uvedl je v části „posouzení věci krajským soudem“. Tento postup není nijak
vadný, jelikož poskytuje účastníkům řízení komplexní odpověď na jimi předložené otázky; krajský
soud je navíc názorem Nejvyššího správního soudu vázán. Kasační soud předchozím rozsudkem
nechal krajskému soudu malý prostor k vlastní úvaze v dílčí otázce možného vlivu vad
na zákonnost rozhodnutí. Na tuto otázku krajský soud velmi stručně odpověděl s odkazem
na zákonná ustanovení. Ačkoliv mohla být jeho úvaha v odstavci 23. rozsudku jasněji
a přesvědčivěji formulována, je s ohledem na celé rozhodnutí přezkoumatelná.
[16] Z rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, proč subsumoval popsaný skutkový
stav pod zvolené právní normy a proč odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Protože kasační soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, přistoupil
k věcnému přezkoumání kasačních námitek.
[17] Stěžovatel uvedl, že není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou,
ve věci žádný neopomněl a ke každému se vyjádřil. Stěžovatel má pravdu v tom, že obecně nemá
povinnost provést všechny důkazní návrhy; žádný z nich ale nesmí opomenout. Stěžovatelova
argumentace se však částečně s rozhodnutím krajského soudu míjí. Soud mu nevytkl opomenutí
důkazů či nedostatečné zdůvodnění jejich neprovedení. Již z předcházejícího rozsudku kasačního
soudu plyne, že stěžovatel důkazní návrhy na stranách 14 a 15 svého rozhodnutí odmítl
s odkazem na koncentraci řízení nezákonně. Nezákonné odůvodnění, sic sebe podrobnější,
nemůže obstát. Krajský soud po zrušujícím rozsudku kasačního soudu jen posuzoval, zda vada
mohla mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí, přičemž dospěl ke kladnému závěru.
[18] Stěžovatel nepřímo napadá rovněž uvedený závěr krajského soudu. V kasační stížnosti
uvedl, že navrhované důkazy nemohou prokázat nic z toho, co jimi odvolatel zamýšlel prokázat
a odkázal v podrobnostech na své rozhodnutí. V něm jsou však důkazní návrhy odmítnuty
s odkazem na koncentraci řízení, nikoliv pro jejich nadbytečnost či chybějící důkazní hodnotu.
Stěžovatel proto ve skutečnosti nepředložil žádnou argumentaci, proč vady nemohly mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Kasační soud na tomto místě stejně jako krajský soud opět připomíná,
že ve věci jde o dodatečné povolení stavby, které je co do důkazní situace specifické (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 207/2014 - 36 a čj. 8 As 306/2018 - 38) Kasační
námitka není důvodná.
VI.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první a §60 odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, kterému
by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Osoba
zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože jí soud neuložil žádnou
povinnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. října 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu