ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.62.2019:37
sp. zn. 8 As 62/2019-37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: R. T., zast. JUDr. Mgr. Petrou
Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem náměstí Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 12. 2015, čj. 42196/15/5100-41455-711218, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, čj. 62 Af 25/2016-90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce požádal dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění účinném do 9. 9. 2015 (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“)
žalovaného (dále „stěžovatel“) o sdělení průměrné doby trvání odvolacího řízení v letech 2013,
2014 a 2015 ode dne podání odvolání do vydání rozhodnutí o odvolání a ode dne postoupení
odvolání odvolacímu orgánu do dne vydání rozhodnutí. Na základě výzvy stěžovatele k doplnění
informací doplnil svou žádost tak, že žádá tyto informace pouze ve vztahu k hmotněprávním
rozhodnutím správce daně, jejichž předmětem byla jednak daň z přidané hodnoty a dále daň
z příjmů právnických osob. Následně stěžovatel žalobci sdělil, že vyhledání požadovaných
informací je spojeno s mimořádnou časovou náročností a stanovil proto úhradu za poskytnutí
informací ve výši 159 900 Kč. Žalobce v návaznosti na toto sdělení podal stížnost na postup
povinného subjektu při vyřizování informace ke Generálnímu finančnímu ředitelství. To výši
úhrady potvrdilo. Následně vydal stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí o odložení žádosti
o poskytnutí informací z důvodu nezaplacení požadované úhrady stanovené částky za mimořádně
rozsáhlé vyhledávání informace.
[2] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, čj. 62 Af 25/2016-46, rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek však k podané kasační stížnosti zrušil Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, čj. 9 As 257/2017-46, č. 3848/2019 Sb. NSS. Krajský soud
o žalobě rozhodl znovu rozsudkem uvedeným v záhlaví, kterým napadené rozhodnutí stěžovatele
opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Stěžovatel na výzvu krajského soudu k situaci v letech 2013 – 2015 uvedl, že žádný právní
předpis ani interní pravidla neupravovala povinnost evidovat údaje o délce jednotlivých
odvolacích řízení. Při sestavování jednotlivých zásadních údajů, ze kterých by teprve bylo možné
sestavit požadované souhrnné informace, by tedy bylo nezbytné manuálně vycházet
z jednotlivých spisů „v papírové podobě“. V úvahu by sice přicházela i možnost využít údaje
z elektronické databáze, do které se však evidují vybrané údaje o všech doručených a vyřízených
písemnostech. Ani to by se neobešlo bez zjišťování údajů z jednotlivých spisů „v papírové
podobě“. I takové vyhledávání by bylo mimořádně rozsáhlým a náklady by zůstaly ve stejné výši.
V elektronické podobě měl stěžovatel ohledně rozhodného období informaci o datu vydání
rozhodnutí o odvolání a informaci o datu podání odvolání. Zatímco informaci o datu vydání
rozhodnutí je možné získat pomocí filtru z elektronické databáze AVIS, informace o datu podání
odvolání je elektronicky zjistitelná pouze po otevření rozhodnutí a vyhledání data v textu
rozhodnutí. Informaci o datu postoupení odvolání od prvostupňových správních orgánů
stěžovateli je nutné vyhledat ve spisovém materiálu v „papírové podobě“.
[4] Krajský soud byl toho názoru, že sama skutečnost, že žádným právním předpisem ani
interními pravidly ve vztahu k rozhodné době nebyla upravena povinnost stěžovatele evidovat
údaje o délce jednotlivých odvolacích řízení, neznamená, že tyto údaje evidovat neměl,
a to v jakékoli srozumitelné podobě, jež především jemu samotnému umožní mít průběžně
přehled, jak dlouho jsou odvolací řízení vedena. To rovněž neznamená, že při sestavování
jednotlivých údajů, ze kterých by teprve bylo možné sestavit požadované souhrnné informace,
by bylo nezbytné manuálně vycházet z jednotlivých spisů „v papírové podobě“. Dle krajského
soudu ve dvacátém prvním stolení je nepřijatelné, aby stěžovatel neměl elektronickou a snadno
dostupnou evidenci alespoň základních údajů, z nichž lze kvantifikovat výkonnost veřejné správy.
S přihlédnutím k rozsudku NSS sp. zn. 9 As 257/2017 musí mít dle krajského soudu vstupní
informace pro výpočet průměrné délky odvolacího řízení (buď od doby podání odvolání anebo
od postoupení odvolání k rozhodnutí), a to v podobě, která nevyžaduje fyzické procházení všech
spisů „v papírové podobě“. Stěžovatel těžko mohl vykonávat srozumitelnou interní metodickou
a kontrolní činnost aniž by měl k dispozici uvedené údaje. Dle soudu stěžovatel musel mít
v elektronické podobě k dispozici alespoň informaci o tom, kdy mu bylo určité podání, tedy
i podání, na jehož základě vede odvolací řízení, doručeno a kdy bylo vyřízeno. Dle krajského
soudu bylo zcela přiměřené vycházet z toho, že podstatnou část údajů, z nichž mohl stěžovatel
čerpat podklad pro poskytnutí požadované informace, měl či musel mít k dispozici, aniž
by za pořízení těchto údajů byl oprávněn účtovat žalobci náhradu v hodnotě 159 900 Kč.
Požadoval-li žalobce sdělení průměrné doby trvání odvolacího řízení a dobu ode dne postoupení
odvolání odvolacímu orgánu do dne vydání rozhodnutí, měl stěžovatel namísto toho, aby jej
vyzval k modifikaci žádosti, žalobci sdělit, jaké informace obdobné těm, které žalobce požaduje,
k dispozici má, aby mohl být žalobce ve svém právu na informace korektně uspokojen.
[5] Dle krajského soudu z vyjádření stěžovatele plyne, že z pohledu dostupnosti údajů, které
mohly být využity pro poskytnutí informace podle původní žádosti (před jejím doplněním)
a následně podle doplněné žádosti, nebyl rozdíl. Nebylo tedy možné dovodit, že by stěžovatel
měl k dispozici původně požadované informace (obecnější). Obdobně nebylo pro stěžovatele ani
méně náročné zjišťovat údaje potřebné v poskytnutí informace podle původní žádosti. Dle soudu
tak stěžovatel od počátku musel vědět, že jakékoli upřesňování původní, relativně jednoduché,
žádosti o informace, nemůže být žalobci jakkoli k užitku. Stěžovatel měl žalobci korektně sdělit,
jaké informace, obdobné těm, které žalobce požadoval, má k dispozici, aby na to žalobce mohl
reagovat.
[6] Krajský soud dospěl k závěru, že postup stěžovatele při vyřizování žádosti o informace
byl zatížen podstatnými vadami, proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení. Odložení žalobcovy žádosti o informace nemohlo obstát, neboť bylo vyvoláno
vadným procesním postupem stěžovatele. Krajský soud zavázal stěžovatele, aby v dalším řízení
vyšel z původní žádosti o informace, popř. u žalobce zjistil, jakou informaci požaduje. Zároveň
uvedl, že stěžovatel musí mít „zdarma“ k dispozici alespoň informaci o tom, kdy mu bylo podání,
na jehož základě vede odvolací řízení, doručeno a kdy bylo vyřízeno.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu, který vyslovil v rozsudku sp. zn. 9 As 257/2017. Krajský soud měl
možnost dokazovat po vzoru rozsudku NSS ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67,
č. 2635/2012 Sb. NSS, ve věci Celní ředitelství HK, a v návaznosti na výsledek dokazování přímo
uložit stěžovateli povinnost poskytnout informace, kterými disponuje. Dokazováním mělo být
zjištěno, co povinný subjekt eviduje, případně jak plní povinnosti a jaké kontrolní mechanismy
k tomu používá. Druhou možností, kterou krajský soud měl, bylo zrušení napadeného
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Tato situace by byla na místě, pokud by bylo třeba provádět
rozsáhlé dokazování nebo zcela nově posuzovat skutečnosti, které nebyly řešeny v řízení před
stěžovatelem. Krajský soud však vyzval povinný subjekt k zodpovězení dvou sad otázek a poté,
co zjistil, jakými informacemi povinný subjekt disponuje, nenařídil mu konkrétní informace
poskytnout, ale zrušil rozhodnutí pro podstatné vady řízení spočívající ve vadném procesním
postupu (odložení žádosti), aniž by současně odůvodnil, proč upustil od cesty vlastního
dokazování. Krajský soud tak zvolil obě vzájemně neslučitelné varianty postupu, určeného mu na
výběr Nejvyšším správním soudem, přičemž ani v jednom z těchto postupů nebyl krajský soud
důsledný v odůvodnění svých závěrů.
[8] Krajský soud od stěžovatele vyžádal vyjádření týkající se jeho evidenčních povinností
a jím vedených evidencí. Žádným způsobem však neprovedl hodnocení tohoto důkazního
prostředku a rozhodoval tak bez ohledu na zjištěný skutkový stav. Ze stejného důvodu
je neodůvodněný závěr krajského soudu, dle kterého stěžovatel nemohl za poskytnutí informací
požadovat 159 900 Kč. Stěžovatel rovněž uvedl, že jeho kontrolní mechanismy nebyly nastaveny
na základě průměrné délky odvolacích řízení, a proto tento údaj neevidoval. Krajský soud dle
stěžovatele nesprávně dovodil povinnost evidovat elektronicky a vzájemně propojeně vstupní
údaje týkající se délky odvolacích řízení, a to pouze na základě zásady spolupráce a veřejné
správy. Taková práce se základními zásadami je extrémně nebezpečná, o to více, pokud není
patřičně odůvodněna. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 257/2017 o základních
zásadách hovořil, ale pouze v souvislosti s postupem povinného subjektu, který měl komunikovat
s žadatelem o informace. Stěžovatel napadá úvahu krajského soudu, dle které měl mít k dispozici
alespoň vstupní informace pro výpočet průměrné délky odvolacího řízení v podobě, která
nevyžaduje fyzické procházení všech spisů „v papírové podobě“. Stěžovatel netvrdil,
že požadovanými údaji nedisponuje, nemá je však provázané v podobě, která umožňuje jejich
okamžité poskytnutí.
[9] Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí dle §76 odst. 1 s. ř. s. pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, aniž
by však popsal, v čem spatřuje naplnění obou zmíněných podmínek. Dle stěžovatele krajský soud
neuvedl, co považuje za podstatné porušení ustanovení o řízení a zejména nezdůvodnil, proč by
právě tato vada měla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci. Stěžovatel nesouhlasil
s rozhodnutím věci bez jednání, což nebylo ze strany krajského soudu vyslyšeno.
[10] Podstatou výzvy k doplnění informací bylo upřesnění rozsahu požadovaných informací,
neboť podaná žádost nevylučovala, že by žalobci postačovaly tytéž informace, ale v menším
rozsahu. Tento předpoklad se ukázal jako důvodný. Z toho důvodu stěžovatel nesouhlasí
s krajským soudem, že výzva k doplnění informací nebyla na místě. Stěžovatel nemohl uspokojit
žalobce obdobnými informacemi, jelikož žádnými takovými nedisponoval bez nutnosti
rozsáhlého vyhledávání. Žalobce až v podané stížnosti naznačil možnost poskytnutí informací,
pouze pokud jde o dobu od postoupení odvolání do doby jeho vyřízení s poukazem na možnost
jejího vyhledání v elektronické databázi. Dle stěžovatele však není možné ve fázi řízení o stížnosti
disponovat s předmětem žádosti, jelikož by z pohledu povinného subjektu nebylo jisté, jaké
informace po něm žadatel požaduje. Ostatně i úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledání byla
vypočtena ve vztahu k předmětu žádosti.
III. Výzva Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele přípisem ze dne 14. 4. 2021, čj. 8 As 62/2019-29,
aby uvedl, zda a v jaké podobě evidoval informace o datu doručení odvolání za období roků 2013
až 2015. Pokud takové informace neevidoval v elektronické podobě, soud stěžovatele vyzval, aby
vysvětlil, jakým způsobem prováděl kontrolu dle nejstarší vyřízené věci.
[12] Stěžovatel na výzvu soudu zdůraznil, že pro posuzovanou věc není dle jeho názoru
informace o datu doručení důležitá, jelikož žalobce takovou informaci nepožadoval. Uvedl však,
že údaj o doručení odvolání odvolacímu orgánu je zjistitelný fyzickým nahlédnutím do spisového
materiály nebo využitím údajů z elektronické databáze AVIS.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval přípustností podané kasační stížnosti ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jelikož jde v pořadí druhou podanou kasační stížnost v dané věci
(bod [2] tohoto rozsudku). Pravým smyslem uvedeného ustanovení je zamezit tomu, aby
se Nejvyšší správní soud musel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
vyslovil, a tímto právním názorem se krajský soud řídil. Ostatně i soud je svým předchozím
vysloveným právním názorem vázán, jestliže rozhoduje za jinak nezměněných poměrů v téže věci
o kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu. K výkladu uvedeného ustanovení
se vyslovil rozšířený senát v usnesení ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb.
NSS, ve kterém uvedl: „Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování
znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení
nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí
kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu
aplikace hmotného práva. […] Lze tedy shrnout, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost
kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným.“
První rozhodnutí krajského soudu bylo ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšším správním
soudem zrušeno z důvodu nesprávného posouzení právní otázky. V nyní podané kasační
stížnosti stěžovatel namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu [výjimka daná přímo v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], a rovněž vadu
nepřezkoumatelnosti, jelikož krajský soud nevycházel z předložených důkazů (vyjádření
stěžovatele), což odpovídá výjimce, ke které dospěl rozšířený senát v citovaném usnesení.
Kasační stížnost je proto jako celek přípustná, avšak přípustné nejsou všechny námitky uvedené
v kasační stížnosti.
[14] Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 9 As 257/2017 uvedl
následující podstatné úvahy. Povinný subjekt nemůže požadovat úhradu za mimořádně rozsáhlé
vyhledávání informací, pokud informací disponuje nebo má povinnost jí i bez žádosti disponovat
(bod 24 napadeného rozsudku). Ze zásady rychlosti a hospodárnosti nelze dospět k závěru,
že správní orgány musí disponovat údaji o průměrné délce veškerých před nimi vedených řízení
nebo i jiných postupů, a to navíc strukturovaných ve všech myslitelných členěních (bod 28).
Zásadu rychlosti a hospodárnosti a kontrolní mechanismy je možné zajistit i jinými způsoby než
sledováním doby mezi jednotlivými úkony (bod 29). Závěr krajského soudu, že stěžovatel musí
disponovat bez dalšího informací o průměrné délce odvolacího řízení ve struktuře požadované
žalobcem, nepovažoval Nejvyšší správní soud za správný (bod 32). Krajský soud se měl v dalším
řízení zabývat námitkou částečného poskytnutí informací a možností přiměřeného uhrazení
nákladů za vyhledávání informací, které však nejsou způsobeny špatně vedenou evidencí (bod
33). Kasační soud vyjádřil názor, že je těžko představitelné, aby stěžovatel činil jakoukoliv
metodickou či kontrolní činnost, aniž by měl v elektronické podobě k dispozici alespoň informaci
o tom, kdy mu bylo podání doručeno a kdy bylo vyřízeno (bod 34). Povinný subjekt má sdělit
žadateli, že má informace obdobné těm, které požaduje, aby případně mohl svou žádost
modifikovat (bod 35). Krajský soud se měl zaměřit na to, zda stěžovatel neměl k dispozici
původně požadované informace, případně zda by jejich vytvoření nebylo výrazně méně náročné,
než když stěžovatel svým postupem navedl žalobce, aby svou žádost změnil (bod 36). Nejvyšší
správní soud odůvodnění rozsudku v bodě 37 zakončil obecnou úvahou, dle které místo nařízení
poskytnutí požadované informace v modifikované podobě může soud rozhodnutí žalovaného
správního orgánu zrušit pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a to zejména tehdy, pokud
by až soud měl provádět rozsáhlé dokazování nebo zcela nově obsáhle posuzovat skutečnosti,
které nebyly řešeny v řízení před správními orgány.
[15] Podle §17 odst. 1 a odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím platilo:
(1) Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí
přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli.
Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. … (5) Poskytnutí informace
podle odstavce 3 je podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše
požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši
požadované úhrady lhůta podle věty druhé neběží. Ustanovení §16 odst. 4 stejného zákona (tento
odst. byl od 24. 9. 2019 přečíslován na odst. 5) stanovil, že při soudním přezkumu rozhodnutí
o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro
odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí
povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.
[16] V předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem sp. zn. 9 As 257/2017 soud
na věc aplikoval závěry z rozsudku ve věci Celní ředitelství HK, ve kterém přezkoumával rozhodnutí
o odvolání proti odmítnutí žádosti dle §16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím
a nikoliv, jako v nyní posuzované věci, rozhodnutí o odložení žádosti dle §17 odst. 5 stejného
zákona. Kasační soud vycházel z oprávnění správních soudů zakotveného v §16 odst. 5 zákona
o svobodném přístupu k informacím nařídit povinnému subjektu poskytnutí požadované
informace. V tomto smyslu v závěru odůvodnění učinil obecnou úvahu k následnému postupu
krajských soudů. Nicméně oprávnění nařídit poskytnutí informací je možné pouze v případě
přezkumu rozhodnutí o odvolání proti odmítnutí žádosti a nikoliv rozhodnutí o odložení žádosti
(viz shodně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, čj. 10 A 4/2014-148,
č. 3372/2016 Sb. NSS). V soudním řízení o přezkumu rozhodnutí o odložení žádosti se totiž
neposuzují věcné důvody pro poskytnutí nebo neposkytnutí informací, ale pouze to, zda jsou
dány podmínky pro uplatnění úhrady nákladů, resp. posuzuje se přiměřenost výše úhrady
vzhledem k povaze informace a tomu odpovídajícímu rozsahu vyhledávání informací.
Předchozím rozsudkem kasačního soudu tedy nebyl krajský soud zavázán, aby v dalším řízení
buďto zrušil rozhodnutí stěžovatele pro podstatné vady řízení, pokud by zejména měl provádět
rozsáhlé dokazování, nebo zcela nově obsáhle posuzovat skutečnosti, které nebyly řešeny v řízení
před správními orgány, nebo měl zjistit, jakými informacemi stěžovatel disponuje a přikázat jejich
poskytnutí. Nosnou myšlenkou daného rozsudku byla snaha naplnit účel zákona o svobodném
přístupu k informacím, tedy poskytnout žadateli o informace možnost domoci se požadovaných
informací v rámci rozumné míry s co nejnižšími náklady na jejich získání. Proto soud dovodil
povinnost povinného subjektu sdělit žadateli, zda disponuje informacemi obdobnými těm, které
požaduje, aby mohl žádost o informace modifikovat a povinný subjekt mu informace poskytl.
Za těchto předpokladů nebylo dle Nejvyššího správního soudu možné posoudit oprávněnost
požadované úhrady, aniž by soud věděl, jaké informace mohl stěžovatel žalobci jednoduše a bez
nákladného vyhledávání ve spisech poskytnout. Krajský soud tak správně vyzval stěžovatele
k vyjádření, jakými informacemi disponuje. Jak již bylo uvedeno, nařízení poskytnutí informací
není v právě projednávaném typu řízení možné, proto krajský soud správně takové poskytnutí
nenařídil. To je i v souladu se dřívějším závazným právním názorem kasačního soudu. Nejvyšší
správní soud připouští, že formulace v bodě 37 předchozího rozsudku mohla být zavádějící.
Nicméně závazný právní názor byl vyjádřen v bodě 36 a úvaha v bodě 37 již byla obecná. Tato
úvaha takto přesně platí jen pro situace, ve kterých je přezkoumáváno rozhodnutí o odvolání
proti odmítnutí žádosti, jako v rozsudku ve věci Celním ředitelství HK, což vyplývá i z toho,
že zatímco v bodě 36 Nejvyšší správní soud výslovně uvedl „Krajský soud by se proto měl v dalším
řízení zaměřit i na to,“, v bodě 37 již bylo užito spojení „v těchto situacích“, tedy spojení obecné. Závěr
v bodě 37 je rovněž velmi stručný, nijak nenavazující na předchozí argumentaci, kde se soud
nařízením poskytnutí informace podle §16 zákona o svobodném přístupu k informacím vůbec
nezabýval. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že by se krajský soud neřídil
závazným právním názorem vysloveným ve dřívějším rozsudku NSS.
[17] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nezohlednil jeho vyjádření, ke kterému ho soud
vyzval. Na toto vyjádření krajský soud reagoval v bodě 27 napadeného rozsudku, ve kterém
uvedl, že ze stěžovatelova vyjádření plyne, že pro vyřízení žádosti o informace pro něj nebyl
rozdíl mezi původní žádostí a modifikovanou žádostí. V bodě 26 však také uvedl, že stěžovatel
musí disponovat informacemi o délce odvolacího řízení buď od doby podání odvolání nebo
od postoupení odvolání k rozhodnutí. Kasační soud tak nesdílí názor, že by krajský soud
nezohlednil vyjádření stěžovatele.
[18] Ve vztahu k závaznému právnímu závěru krajský soud v bodě 30 stěžovatele zavázal tak,
že musí mít zdarma k dispozici alespoň informaci o tom, kdy mu bylo odvolání doručeno a kdy
bylo vyřízeno. Tento závazný právní názor je dle kasačního soudu nutné korigovat. Stěžovatel
ve vyjádření uvedl, že v elektronické podobě měl jednoduše k dispozici informaci o datu vydání
rozhodnutí o odvolání. Informaci o datu podání odvolání měl taktéž k dispozici elektronicky,
avšak tuto by již musel zjistit vyhledáním data v textu odůvodnění rozhodnutí o odvolání.
Informaci o datu postoupení odvolání by musel vyhledat ve fyzickém spisu. Stěžovatel tak sdělil,
že v elektronické podobě, bez nutnosti vyhledávání ve fyzickém spisu, měl k dispozici informaci
o podání odvolání a vydání rozhodnutí o něm.
[19] Vzhledem k tomu, že v kasační stížnosti a rovněž ve vyjádření krajskému soudu
stěžovatel uvedl, že účelnější je kontrola podle nejstarší vyřízené věci a nikoliv podle průměrné
délky, vyzval Nejvyšší správní soud stěžovatele k vyjádření, zda eviduje i údaj o doručení
odvolání. O tomto údaji totiž v žádném dosavadním vyjádření nic netvrdil. Z jeho sdělení
je zřejmé, že tento údaj má k dispozici v elektronické podobě. Nejvyšší správní soud již
v předchozím rozsudku sp. zn. 9 As 257/2017 uvedl, že správní orgán má s žadatelem
o informace komunikovat, sdělit mu, jaké informace podobné požadovaným má k dispozici
a umožnit mu žádost o informaci modifikovat. Je tak nepřípadná stěžovatelova poznámka,
že údaj o datu doručení původně žalobce nepožadoval. Tento údaj je blízký těm informacím,
které požadoval, proto měl stěžovatel žalobci sdělit, že jím disponuje.
[20] Dle kasačního soudu tak měl stěžovatel žalobce uvědomit o tom, že v elektronické
podobě disponuje údaji, které jsou blízké požadovaným informacím, tedy v elektronické podobě
disponuje údaji o datu podání odvolání, doručení odvolání a vydání rozhodnutí o něm, a umožnit
mu modifikovat jeho žádost. Na tom nic nemění, že žalobce na obdobnou možnost upozornil
až v řízení o stížnosti proti výzvě k úhradě, jelikož stěžovatel tímto způsobem měl postupovat
sám, bez návrhu ze strany žalobce. Související námitka týkající se nemožnosti disponovat
s předmětem žádosti a spolupráce povinného subjektu s žadatelem je nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jelikož Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku
sp. zn. 9 As 257/2017 v bodě 35 jasně vyjádřil názor, že povinný subjekt musí s žadatelem
o informace spolupracovat. Lze k tomu dodat, že aby tento postup dával smysl, je nutné k němu
přistoupit neprodleně po podání žádosti o informace, tedy ještě před tím než věc dospěje do části
řízení o stížnosti.
[21] Nejvyšší správní soud bez výhrady nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, dle kterého
měl stěžovatel poskytnout žalobci údaje evidované v elektronické podobě „zdarma“. Je zjevné,
že například údaj o datu vydání rozhodnutí má stěžovatel k dispozici bez nutného vyhledávání
a příliš složitého zpracování, avšak vyhledání a zpracování informace o datu podání odvolání
již je dle vyjádření stěžovatele časově náročnější. Dle rozsudku NSS ze dne 13. 10. 2004,
čj. 6 A 83/2001-39, č. 651/2005 Sb. NSS, „do nákladů za vyhledání informace je třeba započítat také
náklady spojené se zpracováním informace, neboť pouhé vyhledání informace bez jejího přenosu např. v písemné
podobě na žadatele by pro žadatele nemělo žádný praktický význam“. V rozsudku ze dne 21. 6. 2017,
čj. 6 As 326/2016-32, NSS uvedl, že „vyhledání informací je činnost povinného subjektu, která spočívá
v identifikaci a následném shromáždění požadovaných informací. Doba spojená s extrahováním dat
z informačních systémů povinných subjektů je nepochybně dobou zahrnutelnou pod pojem ‚vyhledávání
informací‘. Mimořádný rozsah takové činnosti bude důvodem, pro který může povinný subjekt vyžadovat
náhradu dle §17 odst. 1 informačního zákona. Pokud ovšem vyhledání informace trvalo nepoměrně déle, než bylo
k vyhledání informace objektivně nutné, a to pouze z důvodů zjevně nevhodného postupu povinného subjektu, nelze
tuto skutečnost klást k tíži žadatele o informaci. […] Pojem ‚mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací‘
je neurčitým právním pojmem. V tomto ohledu je na správním orgánu jako povinném subjektu, aby v kontextu
konkrétních skutkových okolností posoudil, zda skutkový stav lze podřadit pod obsah neurčitého právního pojmu
či nikoli, a to v souladu s účelem §17 informačního zákona. Správní soud poté musí mít možnost přezkoumat,
zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady
pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně
rozhodnout, a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu.“ Dle Nejvyššího správního
soudu však v posuzované věci není možné, aby případné vyhledání a zpracování informací
dostupných v elektronické formě bylo stejně nákladné jako procházení fyzických spisů.
[22] Nejvyšší správní soud již v rozsudku sp. zn. 9 As 257/2017 v bodě 28 uvedl, že pouze
ze zásady rychlosti a hospodárnosti nelze dovodit obecnou povinnosti disponovat bez dalšího
údaji o průměrné délce veškerých před nimi vedených řízení nebo i jiných postupů, a to navíc
strukturovaných ve všech myslitelných členěních. Tento nesprávný názor krajský soud
v napadeném rozsudku zopakoval v bodě 21, avšak následoval rekapitulací závazného právního
názoru kasačního soudu v rozsudku sp. zn. 9 As 257/2017. Bod 24, ve kterém krajský soud,
připomíná zásady vzájemné spolupráce a činnosti veřejné správy jako služby pro veřejnost,
Nejvyšší správní soud chápe jako obecná východiska bez úzkého a přímého vztahu
na odůvodnění krajským soudem dovozené povinnosti mít k dispozici vstupní údaje potřebné
k výpočtu průměrné délky odvolacího řízení. Tento názor odůvodnil poukazem na to, že žijeme
ve dvacátém prvním stolení, ve kterém elektronická a snadno dostupná evidence alespoň
základních údajů, z nichž lze kvantifikovat výkonnost veřejné správy, musí být pokládána
za samozřejmost (bod 25 rozsudku krajského soudu). Soud dodal, že „rozumný předpoklad existence
alespoň vstupních údajů v elektronické podobě ostatně odpovídá i požadavku samotné finanční správy,
aby s ní bylo primárně komunikováno elektronicky“ (bod 26 rozsudku krajského soudu). Kasační soud
tak nesouhlasí se stěžovatelem, že by krajský soud v tomto směru nesprávně interpretoval názor
vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku.
[23] Za situace, dle které měl stěžovatel žalobce informovat o údajích, které má jednoduše
k dispozici a umožnit mu modifikovat žádost, a zároveň stěžovatel uvedl, že skutečně některé
informace obdobné těm, které žalobce požadoval, měl k dispozici, je nutné dospět k závěru,
že postup stěžovatele nebyl správný. Krajský soud tak správně zrušil napadené rozhodnutí dle
§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Toto ustanovení soudu umožňuje zrušit rozhodnutí žalovaného
správního orgánu i bez nařízení řízení. V takovém případě soud nemusí vyslyšet žádost účastníka
řízení o konání jednání, neboť jednání by nezměnilo nic na skutečnosti, že je napadené
rozhodnutí ze zjištěných vad nutné zrušit. Dle kasačního soudu je pak i zjevné, že nesprávný
postup stěžovatele odpovídal tomuto zrušovacímu důvodu, jelikož bez tohoto vadného postupu
by nemuselo být vydáno rozhodnutí o odložení žádosti o informace a stěžovatel mohl
být uspokojen.
V. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. Přestože některé závěry krajského soudu Nejvyšší
správní soud shledal nesprávné, není třeba jeho rozsudek rušit, jelikož důvody krajského soudu
obstáli v podstatné míře (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75,
č. 1865/2009 Sb. NSS). V dalším řízení je stěžovatel vázán názorem vysloveným v rozsudku
krajského soudu korigovaný názorem vysloveným v tomto rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Bude tedy muset žalobce informovat o tom, jaké údaje eviduje a umožnit mu modifikovat
jeho žádost. Zároveň vyjde z toho, že za poskytnutí informací, které má k dispozici
v elektronické podobě (datum podání odvolání, doručení odvolání a datum vydání rozhodnutí
o odvolání), nemůže požadovat stejnou úhradu jako za fyzické procházení spisů.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce neučinil v řízení o kasační stížnosti žádný úkon, proto soud
náhradu nákladů nepřiznal (§60 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. května 2021
Petr Mikeš
předseda senátu