ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.142.2021:35
sp. zn. 8 Azs 142/2021 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: F. K., zastoupená opatrovníkem
Mgr. Milanem Janákem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti žalovanému:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie,
se sídlem Kounicova 24, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2021,
čj. KPRB-24595-29/ČJ-2021-060022-R, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 3. 2021, čj. 34 A 5/2021-25,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2021, čj. 34 A 5/2021-25, se r uš í
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému opatrovníkovi žalobkyně Mgr. Milanu Janákovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Hlídka cizinecké policie dne 8. 2. 2021 zkontrolovala na dálnici D2 v prostoru bývalého
hraničního přechodu Lanžhot ve směru na Brno ložní prostor návěsu tahače (nákladního
vozidla), v němž zjistila tři cizince, mezi nimi i žalobkyni. Žalobkyně nedisponovala
ani cestovním dokladem (předložila pouze kopii cestovního pasu uloženou v mobilním telefonu,
z níž cizinecká policie zjistila její totožnost), ani oprávněním k pobytu na území ČR. Při podání
vysvětlení uvedla, že je Kurdka pocházející ze severu Sýrie (u hranic s Tureckem) a snaží se dostat
do Německa, v němž žije její manžel. Do nákladního vozu nastoupila v Srbsku za pomoci
převaděče. Jelikož orgány cizinecké policie zjistily, že žalobkyně vstoupila na území ČR
neoprávněně z území Slovenské republiky, v souladu s čl. 2 odst. 1 dohody mezi vládou ČR
a vládou Slovenska o předávání a přebírání osob na společných státních hranicích ze dne
2. 7. 2002, publikované ve sdělení MZV č. 1/2004 Sb.m.s. (dále „readmisní dohoda“), zaslaly
slovenské straně žádost o převzetí žalobkyně. Slovenské orgány v odpovědi ze dne 10. 2. 2021
konstatovaly, že Slovensko žalobkyni (a ostatní cizince, s nimiž cestovala) nepřevezme, neboť
na území EU cestovala ze Srbska a nebylo zjištěno, že by během tranzitu přes území Slovenska
opustila zabezpečený nákladový prostor vozidla, v němž ji česká cizinecká policie nalezla. Jelikož
tak nebylo možno žalobkyni předat na území SR bez zvláštních formalit ve lhůtě 48 hodin
od jejího neoprávněného vstupu na území ČR a zajištění podle §27 odst. 1 písm. d) zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, rozhodl žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím o zajištění
žalobkyně podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále
„zákon o pobytu cizinců“) na 21 dnů za účelem jejího předání na území Slovenska
podle readmisní dohody.
[2] Rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla u Krajského soudu v Brně. Namítala zejména,
že se žalovaný vůbec nezabýval tím, zdali je účel zajištění (předání žalobkyně na území Slovenska)
vůbec možno realizovat, neboť slovenská strana již na žádost o převzetí žalobkyně odpověděla,
že ji nepřevezme. Existovala tak zcela konkrétní překážka předání, a to i v souladu s dřívější
judikaturou krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Žalovaný nicméně v napadeném
rozhodnutí pouze uvedl, že žádost o převzetí opět podá, aniž by bylo jakkoliv zřejmé, na základě
jakých skutečností či důvodů se domníval, že slovenská strana bude s opětovnou žádostí
a převzetím žalobkyně souhlasit. Rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné.
Nepřezkoumatelný je i výrok o délce zajištění, neboť z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jaké
konkrétní kroky žalovaný za účelem předání žalobkyně podnikne, kdy opakovanou žádost pošle
a v jaké lhůtě bude případné kroky směřující k jejímu předání činit. Dále žalobkyně zdůraznila,
že je zranitelnou osobou, což žalovaný nijak nezohlednil. Je příslušnicí kurdské minority a prchá
před válečným konfliktem v Sýrii, kde v minulosti mohla být vystavena vážnému násilí. V tomto
směru měl tedy žalovaný posoudit, zdali je zajištění v jejím případě přiměřeným prostředkem. Měl
povinnost zabývat se tím, zdali nepostačují alternativní opatření, zejména možnost umístit
ji do „nevězeňského“ prostředí v Přijímacím středisku v Zastávce u Brna. Uložení zvláštních
opatření však posoudil jako nemožné, a to s pouhým odkazem na údajnou nevěrohodnost
žalobkyně z důvodu jejího vstupu na území ČR bez potřebných dokladů a víz. S ohledem
na okolnosti jejího odchodu z vlasti však neměla možnost si potřebné dokumenty obstarat.
[3] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Ve vztahu k námitce
o nemožnosti předání žalobkyně na území Slovenska podle readmisní dohody dospěl k závěru,
že žalobkyně pouze spekuluje, že její předání nebude realizovatelné. Žalovaný slovenské orgány
opětovně požádal o její převzetí, podmínky podle readmisní dohody byly naplněny, a přestože
slovenská strana na žádost do vydání rozsudku krajského soudu nezaslala žádnou odpověď,
žádná skutečnost nenasvědčuje tomu, že by Slovensko závazky plynoucí z readmisní dohody
neplnilo anebo žádost nevyřizovalo. Negativní odpověď na původní („neformální“) vyrozumění
učiněné ve lhůtě 48 hodin od vstupu žalobkyně na území ČR nelze brát za závaznou. Předání
žalobkyně nebylo možno přes veškerou snahu orgánů cizinecké policie uskutečnit v uvedené
lhůtě 48 hodin, proběhne tedy po akceptaci opakované („formální“) žádosti o její převzetí
slovenskými orgány. Krajský soud se ztotožnil s tím, že zajištění cizince musí trvat co nejkratší
dobu a pouze tehdy, jsou-li činěny úkony směřující k realizaci jeho vycestování (předání),
podle soudu však žalovaný mohl pouze urgovat vyřízení druhé („formální“) žádosti. Délka
zajištění byla stanovena s ohledem na předpokládané dodržení lhůty na odpověď slovenské
strany a dobu, po níž je zajištění žalobkyně nutné před jejím předáním na Slovensko. V tomto
je stanovená doba 21 dní zcela postačující k realizaci účelu, pro nějž byla žalobkyně zajištěna,
přičemž ze zjištěných okolností není zřejmé, že by účel zajištění mohl být zmařen. Takovou
skutečnost nemůže představovat ani několikadenní prodleva příslušných slovenských orgánů
s odpovědí na „formální“ žádost o převzetí. S námitkou žalobkyně ohledně jejího postavení
jakožto zranitelné osoby nelze podle krajského soudu souhlasit, neboť odkazuje na specifický
režim těchto osob v řízení o mezinárodní ochraně, v němž se nenachází (žalobkyně o žádnou
z forem mezinárodní ochrany nepožádala). Zároveň netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž
by její „zranitelnost“ plynula. Účelem zajištění žalobkyně je její předání na Slovensko, případné
námitky vztahující se k možnému návratu do země původu jsou tedy relevantní až pro řízení
na Slovensku anebo v jiném státě. Ani ve vztahu ke zvláštním opatřením žalobkyně neuvedla
žádné důvody, pro které by o jejich využití bylo možno uvažovat. Žalobkyně při podání
vysvětlení uvedla, že má v plánu odcestovat do Německa za svým manželem, který žije
v Hamburku. I proto bylo v jejím případě uložení zvláštních opatření nereálné, neboť má
v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného členského státu EU. Na území ČR navíc nemá
hlášený pobyt, zajištěno žádné ubytování, adekvátní finanční prostředky, ani zde nežije žádný
z jejích příbuzných či známých, který by ji s plněním podmínek souvisejících s dodržováním
zvláštních opatření pomohl. Proto byla důvodná obava, že by uložení zvláštních opatření
ohrozilo výkon jejího předání slovenským orgánům, a tedy by se zcela minulo účinkem. Její
umístění v Přijímacím středisku v Zastávce u Brna nebylo možné, neboť jde primárně o zařízení
sloužící žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, o kterou žalobkyně nepožádala. Nadto soud
dodal, že ZZC Bělá – Jezová, v němž byla žalobkyně zajištěna, je uzpůsobeno i pro pobyt
zranitelných osob.
II. Kasační stížnost
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí
kasační stížností. Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost uvádí, že je stěžovatelka neznámého
pobytu, kasační stížnost za ni podal zmocněnec, který ji zastupoval na základě plné moci v řízení
před krajským soudem (Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s.), a důvody kasační stížnosti
na základě výzvy soudu doplnil opatrovník (uvedený v záhlaví tohoto rozsudku), který jí byl
ustanoven za účelem ochrany jejích práv a který je zároveň advokátem.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že pro vydání rozhodnutí o jejím
zajištění za účelem předání na Slovensko nebyly dány podmínky, neboť účel tohoto rozhodnutí
byl již v době jeho vydání nerealizovatelný. Tuto otázkou krajský soud posoudil nesprávně.
Slovensko již v odpovědi na první („neformální“) vyrozumění o jejím předání uvedlo,
že žalobkyni ani s ní cestující cizince nepřevezme. Readmisní dohoda upravuje dva různé režimy
předání cizince, a to podle toho, zdali žádající strana stihne informovat orgány dožádaného státu
ve lhůtě 48 hodin, anebo nikoliv. Tato dohoda nijak neupravuje situaci, kdy přijímající stát
odmítne cizince převzít na základě vyrozumění učiněného ve lhůtě 48 hodin od jeho vstupu
na území. Z readmisní dohody neplyne, že pokud na „neformální“ vyrozumění o převzetí
podle čl. 2 odst. 5 přijímající strana reaguje negativně, má žádající strana za nezměněných
skutečností možnost podat formální žádost o převzetí cizince. Rovněž z této dohody neplyne,
že by negativní reakce na původní vyrozumění o předání byla nezávazná, jak uvedl v nyní
napadeném rozsudku krajský soud. V jiném, avšak skutkově téměř totožném případě, dospěl
tentýž krajský soud (rozsudek rovněž ze dne 4. 3. 2021, čj. 33 A 7/2021-25) ke zcela opačnému
závěru ohledně (ne)formálnosti povahy vyrozumění podle čl. 2 odst. 5 readmisní dohody. Uvedl,
že readmisní dohoda žádné takové postupy nerozlišuje a navazující postup žalovaného není touto
dohodou nijak regulován, lze jej přirovnat k tzv. remonstraci prováděné v režimu dublinského
systému. Dodal, že sotva lze takový postup označit za „formální“.
[6] V nyní projednávané věci představuje odmítnutí převzetí stěžovatelky zcela klíčovou
skutečnost pro možnost omezení její svobody, které nesmí být svévolné a musí být podřízeno
dobré víře, že dojde k naplnění účelu takového omezení (v tomto případě zajištění stěžovatelky).
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu musí rozhodnutí o zajištění cizince obsahovat
úvahu o tom, že jej lze realizovat, tedy v případě zajištění za účelem předání podle readmisní
dohody musí být rozhodnutí odůvodněno v tom smyslu, jestli k takovému předání vůbec může
dojít. Zajištění za účelem předání podle mezinárodní smlouvy však nesmí být automatismem,
žalovaný by k němu měl postupovat pouze ve výjimečných a odůvodněných případech. Také
musí obsahovat odůvodnění, proč předání nebylo možno uskutečnit bez nutnosti zajištění
ve lhůtě 48 hodin, a jaká konkrétní překážka takovému postupu bránila. V době vydání
rozhodnutí o zajištění stěžovatelky existovala zcela konkrétní překážka, která bránila jejímu
předání ve lhůtě 48 hodin. Touto překážkou byla negativní odpověď slovenské strany
na vyrozumění o převzetí. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o jejím zajištění neuvedl, z čeho
dovozuje, že by slovenská strana měla svůj původní postoj v případě opětovně zaslané
(„formální“) žádosti přehodnotit. Proto nemohl být v dobré víře, že k realizaci účelu zajištění
(předání stěžovatelky) dojde. Její zajištění bylo ostatně následně ukončeno, aniž by k jejímu
předání na Slovensko došlo. Stěžovatelka má však za to, že zajištěna být vůbec neměla, neboť
od počátku chyběl reálný předpoklad jejího předání. Ke stejnému právnímu závěru dospěl krajský
soud kromě výše již citovaného rozsudku čj. 33 A 7/2021-25 i v jiných skutkově téměř totožných
věcech, a to v rozsudcích ze dne 11. 12. 2020, čj. 41 A 69/2020-46, ze dne 15. 12. 2020,
čj. 33 A 63/2020-51, či ze dne 29. 12. 2020, čj. 32 A 65/2020-42.
[7] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné ve vztahu ke stanovené délce doby zajištění a k tomu, jakým způsobem
žalovaný dospěl k závěru o nemožnosti využití zvláštních opatření.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
důvodů a zkoumal také, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud považuje v první řadě za nezbytné uvést, že byť stěžovatelka
v kasační stížnosti vytyčila, v čem shledává její přijatelnost, nyní napadený rozsudek krajského
soudu byl vydán 4. 3. 2021, tedy přede dnem nabytí účinnosti novelizace §104a s. ř. s. rozšiřující
rozsah věcí, u nichž je (ne)přijatelnost posuzována (od 1. 4. 2021). Nejedná se ani o věc, u níž
se nepřijatelnost zkoumala před tímto datem (kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany,
srov. §104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021). Takové posouzení se tedy na nyní
projednávanou věc nevztahuje. Dále je namístě zdůraznit povahu kasační stížnosti jako
opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského správního soudu. Podle §104
odst. 4 věta první s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103. V §103 odst. 1 s. ř. s. jsou pak uvedeny důvody, kvůli nimž lze kasační stížnost
podat. Byť je jedním z důvodů [písm. b)] i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu,
vždy je třeba odůvodnění kasační stížnosti koncipovat primárně jako rozporování toho, jakým
způsobem se s konkrétními vznesenými žalobními námitkami krajský soud vypořádal (anebo
je vypořádat opomněl). Proto je třeba posoudit jako nepřípustné námitky směřující výhradně
do namítané nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, aniž by stěžovatel vznesl argumentaci
proti způsobu, jakým se s těmito již dříve uplatněnými námitkami vypořádal krajský soud.
Z tohoto důvodu se tedy v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zdali
je nepřezkoumatelný závěr žalovaného ohledně stanovené délky zajištění a nemožnosti přijetí
zvláštních opatření, neboť těmito námitkami se již zabýval v napadeném rozsudku krajský soud,
konkrétně na ně reagoval, nicméně stěžovatelka tyto jeho dílčí závěry nijak nezpochybňuje
a nereaguje na ně.
[12] Nejvyšší správní soud se tedy mohl zabývat pouze námitkami vztahujícími se k otázce
realizovatelnosti předání stěžovatelky na Slovensko. Krajský soud ve vztahu k této námitce
fakticky převzal závěry žalovaného, podle něhož vyrozumění o převzetí stěžovatelky zaslané
slovenským orgánům je pouhou neformální žádostí a negativní odpověď odmítající převzetí
stěžovatelky není jakkoliv závazná. Zároveň uvedl, že pro zdůvodnění nutnosti zajištění
stěžovatelky za účelem jejího předání na Slovensko postačuje – i přes dřívější negativní odpověď
slovenské strany – pokud žalovaný podal opakovanou („formální“) žádost o její převzetí,
na kterou Slovensko ke dni vydání rozsudku ve věci nereagovalo. Stěžovatelka k tomu namítá,
že krajský soud se nijak nevypořádal s odkazy na odlišné judikatorní závěry, které v žalobě (stejně
jako nyní v kasační stížnosti) uplatnila, a skutkově totožnou věc rozhodl opačně. Nejvyšší správní
soud tedy přistoupil k posouzení toho, zdali se krajský soud dostatečně vypořádal s uplatněnými
žalobními námitkami, tedy tím, zdali jsou jeho závěry v tomto ohledu dostatečně odůvodněné
a přezkoumatelné (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73,
č. 475/2005 Sb. NSS, anebo ze dne 12. 7. 2007, čj. 3 As 4/2007-58).
[13] Nejprve je třeba uvést, že stěžovatelka v kasační stížnosti odkazuje mj. i na výše uvedený
rozsudek krajského soudu čj. 33 A 7/2021-25, který byl vydán v tentýž den jako nyní
přezkoumávaný rozsudek (4. 3. 2021). Přestože by bezpochyby bylo žádoucí, aby krajský soud
(resp. jednotliví samosoudci) sjednotil svou rozhodovací praxi, tím spíše, jde-li o zcela totožné
právní otázky v případě společně cestujících a zajištěných cizinců (krajský soud v tomto jiném
řízení přezkoumával rozhodnutí o zajištění jednoho z cizinců, kteří společně se stěžovatelkou
cestovali stejným nákladním vozidlem a kterého Slovensko taktéž odmítlo převzít), nelze
mu v nyní projednávané věci vyčítat, pokud jiný senát (soudce) téhož dne vydal rozsudek
založený na odlišném posouzení věci, s čímž se krajský soud v odůvodnění rozsudku
nevypořádal. Podstatné však je, že stěžovatelka již v žalobě odkazovala na dřívější rozsudky téhož
krajského soudu (čj. 41 A 69/2020-46 ze dne 11. 12. 2020 a čj. 33 A 63/2020-51 ze dne
15. 12. 2020). Toho si byl krajský soud v nyní projednávané věci vědom, neboť odkazy na tyto
rozsudky zmínil i ve shrnutí žaloby, a to vč. citace obsažené v žalobě. V tomto shrnutí uvedl,
že z prvního výše označeného rozsudku vyplývá, že „zajištění cizince za účelem jeho předání
je však v takovém případě možné, pouze pokud žalovaná v rozhodnutí řádně zdůvodní, z čeho dovozuje, že i přes
počáteční nesouhlas přijímacího státu existuje reálná možnost, že k předání cizince může dojít“. Dále uvedl,
že z druhého označeného rozsudku plyne, že „pokud totiž přijímací stát projeví nesouhlas s převzetím
cizince, pak nelze bez dalšího považovat za reálný předpoklad, že se předání cizince uskuteční“.
[14] Ani jedním z těchto rozhodnutí se však při samotném posouzení žaloby krajský soud
nijak nezabýval a s jejich závěry se nevypořádal, přestože na ně stěžovatelka již v žalobě výslovně
odkazovala. V obou těchto věcech šlo o skutkově velmi obdobné případy a shodné rozhodné
právní otázky (možnost zajištění cizince za účelem předání na Slovensko, pokud slovenské
orgány před vydáním rozhodnutí o zajištění odmítly v odpovědi na „neformální“ vyrozumění
cizince převzít z důvodu, že přes území Slovenska pouze „tranzitoval“). Zároveň krajský soud
v obou těchto věcech napadená rozhodnutí o zajištění zrušil (stejně jako v pozdějším rozsudku
čj. 33 A 7/2021-25). Učinil tak z důvodu, že pokud slovenské orgány před vydáním rozhodnutí
o zajištění zaslaly české straně nesouhlas s převzetím daného cizince podle readmisní dohody,
předpoklad uskutečnění jeho předání nelze bez dalšího považovat za reálný, neboť není zřejmé,
že k předání vůbec může dojít. Dodal, že v takovém případě je zajištění svévolné a není založeno
na dobré víře, že dojde k dosažení jeho účelu, proto jej za těchto okolností nelze zdůvodnit
předáním cizince podle readmisní dohody. Pokud se tedy krajský soud v nyní napadeném
rozsudku nevypořádal s výslovným odkazem na dřívější judikaturu téhož soudu týkající
se shodných právních otázek, a bez bližšího zdůvodnění svého odlišného právního názoru
rozhodl v naprostém rozporu s ní, opomněl podstatnou část žalobních námitek. Krajský soud
v projednávané věci převzal bez dalšího argumentaci žalovaného, podle níž účel zajištění (předání
na Slovensko) je v případě stěžovatelky realizovatelný, neboť česká strana podá opětovnou
„formální“ žádost o její převzetí a předchozí odpověď slovenských orgánů není závazná. Učinil
tak i přesto, že již v době jeho rozhodování existovala judikatura téhož krajského soudu,
podle níž nelze v takové situaci považovat bez dalšího účel zajištění (předání cizince)
za realizovatelný. Na tuto judikaturu stěžovatelka v žalobě výslovně odkazovala ve spojitosti
s tím, že jsou v jejím případě dány překážky readmise na Slovensko. Ve shrnutí žaloby obsaženém
v odůvodnění rozsudku sice soud danou námitku popsal a označená rozhodnutí i zčásti citoval,
avšak v odůvodnění se jí nijak dále nezabýval. Tím zatížil rozsudek ve věci vadou
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
viz výše uvedený rozsudek NSS čj. 1 Afs 135/2004-73].
[15] Tento závěr sám o sobě vede k nutnosti zrušení nyní napadeného rozsudku, neboť
se krajský soud nevypořádal s konkrétně vznesenou žalobní námitkou. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu totiž plyne povinnost správních soudů vypořádat se s odkazem žalobce na jiné
soudní rozhodnutí (tím spíše, jedná-li se o skutkově a právně obdobnou věc), a to alespoň
takovým způsobem, aby bylo patrné, proč takový odkaz soud nepovažuje pro danou věc
za relevantní a proč na případ žalobce dle jeho názoru nedopadá (k tomu srov. rozsudek NSS
ze dne 23. 8. 2013, čj. 5 Afs 83/2012-46). Byl-li takový odkaz na rozhodnutí soudu v jiné věci
vznesen již v žalobě, Nejvyšší správní soud nemůže být (s ohledem na povahu kasační stížnosti
jako mimořádného opravného prostředku) prvním, kdo se jím bude věcně zabývat (k tomu
srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, čj. 1 As 352/2016-36). Zároveň je nutno říci,
že krajské soudy nejsou vázány vlastní judikaturou (anebo judikaturou jiných krajských soudů);
pokud například krajský soud pochybil ve své starší judikatuře, nemůže to mít za následek,
že je svým pochybením vázán i v dalších případech (viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2011,
čj. 2 As 38/2011-70). Takové rozdílné rozhodování je však vysoce problematické tehdy, děje-li
se nereflektovaně – tedy pokud se později rozhodující senát či samosoudce krajského soudu
argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu nebo samosoudce,
třebaže je mu takový názor znám či by mu znám být mohl a měl (k tomu srov. rozsudek NSS
ze dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006-51, č. 1424/2008 Sb. NSS, anebo ze dne 3. 6. 2020,
čj. 1 As 70/2019-22). Jistě tedy není vyloučeno, aby krajský soud ve věci stěžovatelky vysvětlil,
že s ohledem na okolnosti dané věci se určitá judikatura (zde závěry téhož soudu v jiných věcech)
nedá aplikovat. Krajský soud tak ovšem v dané věci neučinil.
[16] K výše uvedenému kasační soud dodává, že v době rozhodování krajského soudu již
žalovaný obdržel druhou negativní odpověď slovenských orgánů (ze dne 17. 2. 2021), v níž
podrobně popsaly, proč stěžovatelku podle readmisní dohody nepřevezmou, jak plyne z obsahu
správního spisu. S ohledem na krátkou lhůtu, jíž byl krajský soud při přezkumu rozhodnutí
o zajištění vázán, nelze v tuto chvíli postavit najisto, zdali měl při rozhodování k dispozici zcela
úplný správní spis vč. této odpovědi slovenské strany, anebo nikoliv. Z obsahu spisu krajského
soudu plyne pouze tolik, že mu byl správní dne 23. 2. 2021 předložen. Tak či onak je však v tuto
chvíli nepochybné, že pokud krajský soud na několika místech odůvodnění napadeného rozsudku
odkazoval na skutečnost, že tvrzení stěžovatelky ohledně nerealizovatelnosti jejího předání jsou
pouze spekulativní, neboť slovenská strana ke dni vydání rozsudku na druhou žádost o její
převzetí neodpověděla, a tedy ji nezamítla, nezakládaly se tyto závěry na skutkovém stavu, jak
ke dni vydání nyní napadeného rozsudku plyne z obsahu správního spisu. Naopak je nutno uvést,
že v době jeho vydání již byla stěžovatelka ze zajištění propuštěna (dne 26. 2. 2021), neboť
v návaznosti na druhou negativní odpověď ze strany slovenských orgánů žalovaný dospěl
k závěru, že její předání podle readmisní dohody nebude moci být uskutečněno. Naopak v jejím
případě správní orgány zahájily řízení o správním vyhoštění. Je tak nepochybné (ačkoliv
s ohledem na krátké lhůty rozhodnutí ve věci částečně pochopitelné), že pokud krajský soud
odkazoval na kroky, které žalovaný podnikl za účelem realizace předání stěžovatelky po dni
vydání rozhodnutí o jejím zajištění, nejsou tyto jeho závěry souladné s obsahem správního spisu.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení
vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Bude tedy na něm, aby se především vypořádal s žalobními námitkami spočívajícími v odkazu
na dříve vyslovené závěry téhož soudu ohledně požadavků na odůvodnění rozhodnutí o zajištění
cizince v situaci, kdy je správnímu orgánu známo, že přijímající stát odmítá cizince převzít
podle readmisní dohody.
[18] Krajský soud rozhodne v dalším řízení i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 2. 6. 2021, čj. 8 Azs 142/2021-22, jako
opatrovníka Mgr. Milana Janáka, advokáta, neboť stěžovatelka byla neznámého pobytu a nedařilo
se jí doručovat písemnosti za účelem rozhodnutí o jejím návrhu na ustanovení zástupce.
Ustanovenému opatrovníkovi přísluší za zastupování stěžovatelky odměna (náklady nese stát).
Opatrovník ve věci učinil jeden úkon právní služby, a to podání kasační stížnosti, resp. doplnění
jejích důvodů [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Ačkoliv mu podle účinného znění §9
odst. 5 advokátního tarifu má za tento úkon příslušet odměna ve výši 500 Kč, Nejvyšší správní
soud přihlédl k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 17/21, vyslovil
neústavnost tohoto ustanovení a zrušil jej ke dni vyhlášení daného nálezu ve Sbírce zákonů.
Ačkoliv tento nález doposud nebyl ve Sbírce zákonů publikován (a tedy označené ustanovení
advokátního tarifu nebylo zatím účinně zrušeno), Nejvyšší správní soud se jej v této věci rozhodl
s ohledem na závěr Ústavního soudu o jeho neústavnosti neaplikovat (k tomu srov. a contrario
čl. 95 odst. 1 věta před středníkem Ústavy) a ustanovenému opatrovníkovi přiznal odměnu
ve stejné výši, v jaké by příslušela zástupci, resp. ustanovenému zástupci. Opatrovníkovi
stěžovatelky tedy za úkon právní služby přísluší odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu]. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových
výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Z databáze ekonomických subjektů
Ministerstva financí ARES vyplývá, že opatrovník stěžovatelky není plátcem DPH.
Opatrovníkovi se tedy přiznává odměna za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 3 400 Kč. Tuto částku mu NSS vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. listopadu 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu