ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.192.2020:48
sp. zn. 8 Azs 192/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky
Zavřelové a Petra Mikeše v právní věci žalobce: A. Z., zastoupený Mgr. Markem Čechovským,
advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2020, čj. OAM-44/LE-
LE05-LE05-2016, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. 9. 2020, čj. 16 Az 25/2020-40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, čj. 16 Az 25/2020-40,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2020, čj. OAM-44/LE-LE05-LE05-2016,
se r uší a věc se žalovanému v rací k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Marka
Čechovského, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 12. 4. 2016 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany vzhledem
k pronásledování v Ruské federaci z důvodu uplatňování politických a náboženských svobod,
příslušnosti k určité sociální skupině, a rovněž hrozící vážné újmě na životě a zdraví v případě
návratu do této země. Současně žalobce sdělil, že vystupuje také pod jménem A. A., nar. X, pod
nímž je veden v evidenci Vazební věznice Praha Pankrác. Uvedl, že je čečenské národnosti,
islámského náboženského přesvědčení. Je zastánce nezávislosti Čečenska. Je ženatý, má dvě děti.
Do České republiky přijel v roce 2015 na základě rumunských dokladů na jméno A. A. O
mezinárodní ochranu již neúspěšně žádal v jiných zemích Evropské unie (v Polsku, Dánsku a
Rakousku). V Německu pak na výsledek řízení nepočkal. Jeho manželka a děti jsou v Německu,
kde získaly azyl.
[2] Hlavním důvodem podání žádosti bylo, že je zastánce nezávislého Čečenska. Za první
čečenské války (pozn. NSS: prosinec 1994 až srpen 1996) byl mladý a byl průvodcem bojovníků.
Krátce se zapojil i do druhé čečenské války (pozn. NSS: srpen 1999 až květen 2000, resp. podzim
2001). Když však pochopil, že v této válce již nejde o nezávislost Čečenska, ale o náboženské
otázky, ukončil svou činnost. Poté jej začali vyslýchat, v roce 2008 byl vyslýchán maskovanými
lidmi, nevěděl, o koho jde. Vzhledem ke své krátké účasti ve válce již neznal bojovníky a velitele
z druhé čečenské války. Když toto řekl, začali jej bít. Poté si již nic nepamatuje, probudil se až
později, kdy mu lékař řekl, že byl postřelen do hlavy. Proto následně odjel do Evropy.
[3] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že žalobci podle §15 odst. 1 písm.
b) a §15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze udělit azyl ani doplňkovou
ochranu pro důvodné podezření žalobce ze spáchání zločinu vraždy, které je důvodem extradiční
žádosti orgánů Ruské federace. Důvodnost podezření spáchání zločinu vraždy žalovaný dovodil
na základě usnesení Městského soudu v Praze z 27. 6. 2019, čj. Nt 409/2019-207, a usnesení
Vrchního soudu v Praze z 15. 8. 2019, sp. zn. 14 To 84/2019, o přípustnosti vydání, neboť
trestní soudy neměly za to, že by šlo o uměle vykonstruované trestní stíhání z politických důvodů
či o pomstu za účast v rusko-čečenských válkách. Při hodnocení postoje žalobce k trestnímu
stíhání v Ruské federaci žalovaný poukázal na obdobný postoj žalobce v trestním řízení v ČR, v
němž byl odsouzen za trestný čin loupeže spáchaný 20. 12. 2015 k trestu odnětí svobody, a též na
jeho aktivní roli v této trestné činnosti s použitím násilí (rozsudek Městského soudu v Praze z
27. 2. 2018, čj. 56 T 7/2016-1885, a usnesení Vrchního soudu v Praze z 5. 6. 2018, čj. 10 To
84/2019-2093). Udělení doplňkové ochrany je tedy vyloučeno též v důsledku spáchání trestného
činu loupeže, za nějž byl žalobce pravomocně odsouzen, čímž se dopustil vážného zločinu ve
smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Městský soud nejprve poukázal na rozdílné účely řízení o (přípustnosti) vydání
k trestnímu stíhání do cizího státu (extradiční řízení) a řízení o udělení mezinárodní ochrany,
a s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu z 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13,
č. 262/2013 Sb., uzavřel, že typově jde o dvě odlišná a relativně samostatná řízení. Přesto však
jsou dle městského soudu obě řízení vzájemně provázána, neboť udělení mezinárodní ochrany je
jedním z důvodů, pro který by musel soud vyslovit nepřípustnost vydání podle §91 odst. 1
písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci. V této souvislosti odkázal na
rozsudek NSS z 18. 9. 2019, čj. 5 Azs 235/2019-25, dle nějž je při rozhodování o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany založené na obavách z vydání do země původu za účelem
trestního stíhání nutno – z hlediska možných důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu
a zejména pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. a), b) a d) téhož zákona –
nejprve zvážit, zda se nejedná o tzv. zájmový (politický) případ trestního stíhání. Od toho lze pak
odvinout úvahy o možnosti spravedlivého procesu vedeného s dotyčnou osobou, jakož
i o bezpečnosti jejího pobytu ve vězení, vč. vazby, jimž musí předcházet zhodnocení záruk
poskytnutých v rámci vydávacího (extradičního) řízení. Přičemž v dané věci Nejvyšší správní
soud uložil žalovanému, aby si opatřil za účelem komplexního posouzení věci i extradiční
(soudní) spis či jeho relevantní části týkající se právě poskytnutých záruk. Dále městský soud
obsáhle citoval (v rozsahu stran 10 až 12) rozsudek NSS z 10. 8. 2010, čj. 4 Azs 10/2010-99.
[6] Výše uvedenou provázanost extradičního řízení a řízení o mezinárodní ochraně městský
soud vyložil tak, že žalovaný při existenci extradičního řízení není oprávněn vycházet při
hodnocení pravděpodobnosti (důvodného podezření ze) spáchání vážného zločinu [§15 odst. 1
písm. b) a §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu] výhradně z rozhodnutí soudu o přípustnosti
vydání žadatele k trestnímu stíhání, nýbrž je povinen provést vlastní úvahu o důvodnosti
podezření nejen ve smyslu trestního řízení v dožadující zemi, ale zároveň podrobit přezkumu
i azylový příběh žadatele a tento v případě věrohodnosti zasadit do kontextu s důvody žádosti
o vydání k trestnímu stíhání. Dle městského soudu je za tímto účelem žalovaný povinen si
vyžádat celý extradiční spis, nikoli vycházet výhradně z odůvodnění rozhodnutí o přípustnosti
vydání, a vypořádat se s námitkami žadatele o mezinárodní ochranu proti trestnímu stíhání mimo
území ČR. Zároveň je žalovaný povinen posoudit, zda vydání cizince do jiného státu není
v rozporu se zásadou non-refoulement. V této souvislosti se městský soud podrobněji vyjádřil
k mezinárodnímu významu uvedené zásady, její kogentnosti a s tím spojenému mezinárodnímu
závazku České republiky a povinnosti každé entity, jejíž jednání je přičitatelné České republice,
postupovat způsobem vedoucím k jejímu naplnění. Dále městský soud vyšel z usnesení
rozšířeného senátu ze 7. 9. 2010, čj. 4 Azs 60/2007-119, č. 2174/2011 Sb. NSS, dle nějž správní
orgán musí vždy pečlivě posuzovat, zda je tu skutečně důvodné podezření, že byl spáchán
některý z činů uvedených v §15 zákona o azylu a zda se nejedná o vykonstruované obvinění.
Nelze proto pominout azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu, který může být okolností
určující (ne)důvodnost podezření ze spáchání vážného zločinu.
[7] Žalobou napadené rozhodnutí tedy městský soud v rozsahu závěru, že azyl nelze udělit,
vyhodnotil jako nepřezkoumatelné z důvodu chybějících úvah o důvodnosti podezření ze
spáchání vážného zločinu mimo území ČR a (ne)porušení zásady non-refoulement. Zároveň
žalovaný řízení zatížil vadou spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu pramenící
nejen z nepřipojení extradičního spisu, ale také nezjištění azylové historie žalobce v zemích EU
jak ve smyslu zamítnutí jeho žádostí o azyl v Polsku, Německu, Rakousku a Dánsku, tak
i tvrzeného udělení azylu manželce a dětem v Německu. Dané skutečnosti mohou být významné
pro posouzení azylového příběhu žalobce i věrohodnosti jím předložených „osvědčení“ o jeho
účasti při bojích za nezávislost. Žalovaný je povinen postupovat v souladu se zásadou materiální
pravdy a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu).
[8] K vyloučení žalobce z doplňkové ochrany městský soud uvedl, že vzhledem k odsouzení
žalobce za trestný čin loupeže, výši uloženého trestu a zejména aktivní úloze žalobce na trestné
činnosti skupiny za použití násilí, jsou naplněny podmínky výluky pro udělení doplňkové ochrany
dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu bez ohledu na (ne)naplnění důvodu trestního stíhání
v Rusku. I v tomto případě byl žalovaný povinen posoudit, zda neudělením doplňkové ochrany
(v důsledku aplikace vylučující klauzule) nehrozí žalobci mučení nebo smrt v zemi původu
(zásada non-refoulement), neboť tyto námitky žalobce v azylovém řízení uvedl, resp. mohou plynout
z jeho azylového příběhu.
[9] Městský soud tedy žalovaného zavázal, aby se v novém řízení a rozhodnutí zaměřil na
azylový příběh žalobce s dopadem na důvodnost podezření z trestného činu vraždy i naplnění
zásady non-refoulement s doplněním podkladů připojením extradičního spisu a zjištění azylové
historie žalobce v zemích EU. Jakkoli městský soud považoval azylový příběh žalobce za
nevěrohodný, je na žalovaném, aby za užití kvalifikovaných úvah o nevěrohodnosti tvrzení
žalobce nebo i zjištění nových skutečností (důvody zamítnutí žádostí žalobce v jiné zemi) azylový
příběh přesvědčivě zpochybnil. Posouzení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu a jeho
příběhu má nepochybně zásadní vliv na výsledek azylového řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[10] Žalovaný (dále „stěžovatel“) proti zrušujícímu rozsudku městského soudu podal kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Předně se domnívá, že tato kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu §104a s. ř. s., neboť
se v daném případě jedná o zásadní pochybení při posouzení právní otázky soudem, které mělo
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, přičemž odkázal na usnesení NSS z 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Závěry městského soudu dle stěžovatele nemají
dostatečnou oporu v zákoně.
[11] Stěžovatel namítá, že se ve svém rozhodnutí zcela dostatečným způsobem zabýval
posouzením naplnění podmínek pro závěr, že azyl nelze udělit dle §15 odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, včetně poskytnutí záruk, neboť odkázal na usnesení Městského soudu v Praze
čj. Nt 409/2019-207, a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 84/2019, ve kterých
soudy učinily závěr, že v dané věci existuje důvodné podezření, že se žalobce zvlášť závažného
zločinu vraždy na území Ruské federace dopustil a nejedná se o vykonstruované trestní stíhání
z politických důvodů či ve snaze o pomstu za účast v rusko-čečenských válkách. Proto požadavek
soudu na provádění dalších úkonů v tomto směru považuje stěžovatel za irelevantní (konkrétně
vlastní úsudek správního orgánu o pravděpodobnosti spáchání trestného činu). Je logické, že
správní orgán (stěžovatel), který je vázán právním názorem příslušných soudů, nemůže v této
souvislosti učinit jiný závěr. Stěžovatel ze své pozice nemůže činit závěry, zda se žalobce závažné
trestné činnosti na území Ruské federace dopustil či nikoli, toto přísluší ruským orgánům
činným v trestním řízení, popř. ruské justici.
[12] K namítanému porušení zásady non-refoulement stěžovatel uvedl, že tento princip je vázán
fakticky na posuzování možného udělení doplňkové ochrany, kdežto při posuzování možného
udělení azylu je zcela irelevantní. Není tedy zřejmé, jak by mohl stěžovatel vůbec při hodnocení
důvodů pro udělení azylu posuzovat zásadu non-refoulement. Azyl lze udělit pouze za splnění
podmínek uvedených v §12, §13 nebo §14 zákona o azylu bez ohledu na princip non-refoulement.
Toto vyplývá nejen ze zákona o azylu, ale i z judikatury a evropského práva. A zcela logicky,
teprve v případě neudělení azylu se posuzuje v rámci možného udělení doplňkové ochrany právě
non-refoulement, přičemž by nemělo smysl tutéž otázku v rámci jednoho řízení posuzovat dvakrát,
a to v části rozhodnutí týkající se posouzení udělení azylu a zároveň v části týkající se udělení
doplňkové ochrany. Je tak zřejmé, že napadený rozsudek je v rozporu s principy azylového práva.
[13] Je-li pak žadatel vyloučen z možnosti udělení azylu, je bezpředmětné zabývat se jeho
azylovým příběhem a hodnotit jeho věrohodnost či věrohodnost jím předložených písemností.
Nadto sám městský soud považuje žalobcův azylový příběh za nevěrohodný. Shodně, pokud je
žadatel dle §15a zákona o azylu vyloučen z možnosti udělení doplňkové ochrany, jejíž součástí je
zásada non-refoulement, je dle zákona i judikatury Nejvyššího správního soudu bezpředmětné
posuzovat splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany a tím i samostatně zásadu
non-refoulement. Městský soud tedy v bodě 55 rozsudku postupoval nelogicky a rozporně, neboť na
jednu stranu akceptoval závěr o spáchání vážného zločinu, tj. správnost vyloučení žalobce dle
§15a zákona o azylu, zároveň však po správním orgánu požaduje, aby posoudil zásadu
non-refoulement, tedy de facto doplňkovou ochranu, z jejíhož udělení je však žalobce vyloučen.
[14] Dále vzhledem ke skutečnosti, že důkazy v trestním řízení stěžovatel posuzovat nemůže,
bylo by opatřování celého extradičního spisu neúčelné, přičemž veškeré informace o důvodnosti
podezření ze spáchání zločinu jsou obsaženy v usnesení soudů a dalších materiálech opatřených
stěžovatelem z extradičního řízení. Není tedy zřejmé, jaké další informace by z tohoto spisu měly
pro věc vyplynout. Jako nadbytečné a neekonomické považuje stěžovatel rovněž požadavek
soudu na zjištění azylové historie žalobce v zemích EU (Polsku, SRN, Rakousku a Dánsku)
a žádosti o azyl jeho manželky, neboť není zřejmé, jaká zjištění by mohla přinést pro posouzení
zásadní otázky, tj. možného vyloučení dle §15 a §15a zákona o azylu. Tyto informace, k jejichž
získání by musel žalobce i jeho manželka dát souhlas by sice mohly být relevantní pro posouzení
jeho věrohodnosti, avšak těžko pro posouzení důvodnosti trestního stíhání na území Ruska.
[15] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl tvrzení, že je stěžovatel vázán právním
názorem příslušných soudů o existenci důvodného podezření o spáchání zvlášť závažného
zločinu vraždy na území Ruské federace. Stěžovatel totiž přehlíží, že princip non-refoulement je
imanentní součástí řízení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu a velí státům přijmout
taková opatření, která nepovedou k navrácení. Proto aplikace uvedené zásady nezbytně vyžaduje
prošetření konkrétních okolností každého individuálního případu, což platí mimo jiné i pro
aplikaci vylučující klauzule podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti žalobce
odkázal na nespecifikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se zabýval otázkou
standardu důvodného podezření ve vztahu ke spáchání vážného nepolitického zločinu
[17] Stěžovatel dle žalobce nejenomže pochybil, pokud důvodnost podezření opřel toliko
o rozhodnutí trestních soudů vydaných v extradičním řízení, ale také pokud skutkovou otázku
o spáchání vážného nepolitického zločinu dovodil ze skutečnosti, že žalobce byl odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za spáchanou loupež na území České republiky.
Žalobce podotýká, že podle §57 odst. 1 písm. c) správního řádu předmětem prejudiciální otázky
nesmí být to, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Pro účely řízení o mezinárodní
ochraně je taková skutečnost zcela nepodstatná. Stěžovatel nemůže na základě trestněprávní
historie v České republice dovozovat, že v jiné zemi (tj. Ruské federaci) byl skutečně spáchán jiný
trestný čin, navíc za situace, kdy žalobce po celé řízení konzistentně namítal vykonstruovanost
trestního stíhání, která stojí na pouhé jediné, opakovaně se měnící, výpovědi.
[18] S ohledem na výše uvedené žalobce plně souhlasí se závěrem městského soudu, že
stěžovatel byl povinen provést vlastní úvahu o důvodnosti podezření a zároveň zasadit žalobcův
azylový příběh do kontextu extradiční žádosti.
[19] Žalobce se neztotožnil ani s další námitkou stěžovatele, že zásada non-refoulement je vázána
fakticky na posuzování možného udělení doplňkové ochrany, pročež při udělování azylu je zcela
nepodstatná, resp. při jeho udělení se nehledí na tuto zásadu. Z hlediska osobní působnosti
zásady non-refoulement je nutné zdůraznit, že se neomezuje jen na uznané uprchlíky, nýbrž také na
všechny žadatele o azyl. V kontextu zákona o azylu to znamená, že princip non-refoulement má své
místo nejenom ve vztahu k udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, nýbrž
také k udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Není tedy důvodu mezi těmito instituty
rozlišovat. Jedná se o kogentní normu mezinárodního práva, pročež jsou jakékoliv odchylky, ať
už přímé či nepřímé, nepřípustné. V této souvislosti odkázal také na čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a jeho absolutní povahu, jakož i na rozhodovací praxi
Evropského soudu pro lidská práva k němu.
[20] Dále odmítl námitku stěžovatele o neúčelnosti opatření si celého extradičního spisu
a nadbytečnosti zjišťování azylové historie žalobce pro účely řízení o mezinárodní ochraně.
Odkázal mimo jiné na část rozsudku NSS čj. 4 Azs 10/2010-99 citovanou též městským soudem
(viz bod [5] výše), podle níž by měl stěžovatel v řízení o mezinárodní ochraně vycházet
z podkladů, jež sloužily orgánům rozhodujícím o přípustnosti nebo o samotném vydání. Ke
zjištění azylové historie žalobce závěrem uvedl, že podle Ústavního soudu je azylová historie
žadatele o mezinárodní ochranu přímo esenciální, přičemž mutatis mutandis odkázal na nález
Ústavního soudu z 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17.
[21] Žalobce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s., in eventum ji zamítl pro nedůvodnost podle §110
odst. 1 s. ř. s.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[22] Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu
s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ji podle uvedeného ustanovení odmítnout jako
nepřijatelnou.
[23] Samotná skutečnost, že je kasační stížnost podána Ministerstvem vnitra, které v řízení
o správní žalobě bylo v postavení žalovaného, nevylučuje její přijatelnost, jak již zdejší soud
konstatoval například v rozsudku z 31. 1. 2007, čj. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS.
[24] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně
vyložil v usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem 4) půjde
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Nejvyšší správní soud současně zdůraznil, že není v rámci poslední kategorie
přijatelnosti (shledání zásadního pochybení) povolán přezkoumávat jakékoli pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby
k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost se dotýká právních otázek,
jež dosud nebyly plně řešeny jeho judikaturou [ad (1) výše]. To především ve vztahu k otázce, zda
je stěžovatel povinen zkoumat možné porušení zásady non-refoulement pro závěr o (ne)aplikaci
vylučující (exkluzivní) klauzule podle §15 a §15a zákona o azylu. Dále zjistil též hrubé pochybení
městského soudu při výkladu hmotného práva, jež mohlo mít vliv na rozhodnutí o věci samé
[ad (4 b) výše].
[26] Kasační stížnost je tedy ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná.
[27] Dále Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[28] Podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu azyl nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec,
který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil před vydáním rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť krutého činu, i když byl údajně spáchán
s politickým cílem mimo území. Toto ustanovení má základ v Úmluvě o právním postavení uprchlíků
[vyhlášena pod č. 208/1993 Sb. (dále „Ženevská úmluva“)], jejíž čl. 1F písm. b) vylučuje aplikaci
úmluvy na osobu, o níž jsou vážné důvody domnívat se, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo
zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík. Současně jde o promítnutí úpravy
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které
musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na
doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále „kvalifikační směrnice“), která od
21. 12. 2013 nahradila směrnici 2004/83/ES (dále též „stará kvalifikační směrnice“). Podle čl. 12
odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice jsou státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní
příslušnosti vyloučeni z postavení uprchlíka, existují-li závažné důvody se domnívat, že se dopustili
vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než byli uznáni uprchlíkem, tj. před vydáním povolení
k pobytu na základě přiznání postavení uprchlíka. Za vážné nepolitické zločiny lze považovat zvlášť kruté činy,
přestože byly údajně spáchány s politickým cílem.
[29] Podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné
podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu. Na rozdíl
od azylu je doplňková ochrana institutem vlastním unijnímu právu a má svůj základ v čl. 17
odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, podle nějž nemají státní příslušník třetí země nebo osoba
bez státní příslušnosti nárok na doplňkovou ochranu, existují-li vážné důvody se domnívat, že se
dopustili vážného zločinu.
[30] Nejvyšší správní soud nejprve pro úplnost uvádí, že smyslem uvedených exkluzivních
klauzulí je vyloučit poskytnutí mezinárodní ochrany těm osobám, které jí nejsou hodny, neboť se
dopustily natolik závažných činů, že si jejich pachatelé jako uprchlíci mezinárodní ochranu
nezaslouží. Současně mají tyto vylučující klauzule zabránit tomu, aby takoví jednotlivci využili
ochrany vyplývající z postavení uprchlíka s cílem vyhnout se právní odpovědnosti za své činy (viz
např. UNHCR: Směrnice k mezinárodní ochraně: Aplikace vylučujících klauzulí: Článek
1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ze dne 4. 9. 2003, HCR/GIP/03/05,
odst. 2; Stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston přednesené 31. 5. 2016, ve věci
C-573/14, Commissaire général aux réfugiés et aux apatrides v. Mostafa Lounani, odst. 50).
[31] Dle stěžovatele existuje důvodné podezření, že se žalobce v lednu 2009 ve městě Grozný
(Groznyj), hlavním městě Čečenské autonomní republiky Ruské federace, dopustil vraždy své
tehdejší přítelkyně. Stěžovatel svůj závěr opřel o rozhodnutí trestních soudů, jež na základě
žádosti Ruské federace rozhodly o přípustnosti žalobcova vydání k trestnímu stíhání do tohoto
státu (extradice). Tím dle stěžovatele byly naplněny podmínky pro aplikaci vylučující klauzule dle
§15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tj. existence důvodného podezření, že se žalobce před
rozhodnutím stěžovatele a mimo území ČR dopustil vážného nepolitického zločinu, a proto mu
nelze azyl udělit. Současně tím však byly naplněny též podmínky §15a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, tj. existence důvodného podezření, že se žalobce dopustil vážného zločinu, a proto mu
nebylo možné udělit ani doplňkovou ochranu. Nemožnost udělení doplňkové ochrany pak
stěžovatel odůvodnil i tím, že byl žalobce pravomocně odsouzen k odnětí svobody v délce 6 let
pro spáchání trestného činu loupeže dle §173 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, což
stěžovatel taktéž vyhodnotil jako spáchání vážného zločinu.
[32] Městský soud shledal rozhodnutí stěžovatele (v rozsahu nemožnosti udělit azyl pro
existenci důvodného podezření, že se žalobce dopustil vraždy na území Ruské federace)
nepřezkoumatelným z důvodu chybějících úvah (i) o důvodnosti podezření, že se žalobce před
rozhodnutím o své žádosti dopustil vážného nepolitického zločinu mimo území ČR, resp.
„pouze“ vážného zločinu, a (ii) o (ne)porušení zásady non-refoulement. Zároveň stěžovatel podle
městského soudu zatížil řízení vadou spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
pramenící nejen z nepřipojení extradičního spisu, ale také nezjištění azylové historie žalobce
v zemích EU. Městský soud naopak neměl výhrad k závěru o naplnění podmínek vylučující
klauzule podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu v důsledku pravomocného odsouzení za
trestný čin loupeže, neboť přisvědčil stěžovateli jak v otázce existence důvodného podezření
(pravomocné odsouzení), tak i vážnosti zločinu (aktivní úloha žalobce na trestné činnosti
organizované skupiny za použití násilí). Přesto výše uvedené důvody pro zrušení rozhodnutí
stěžovatele vztáhl i na nemožnost udělit žalobci doplňkovou ochranu, neboť i v takovém případě
byl stěžovatel povinen posoudit, zda neudělením doplňkové ochrany (v důsledku aplikace
vylučující klauzule) nehrozí žalobci mučení nebo smrt v zemi původu (zásada non-refoulement).
III.1 Námitka k nepřezkoumatelnosti v otázce důvodného podezření
[33] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů v otázce důvodného podezření městský
soud odůvodnil tak, že ač stěžovatel aplikaci vylučující klauzule podle §15 zákona o azylu neopřel
pouze o extradiční žádost, neprovedl vlastní úvahu o existenci důvodného podezření ze spáchání
trestného činu vraždy kladenému žalobci za vinu v Ruské federaci, neboť pouze odkázal na
odůvodnění rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a zároveň přihlédl k trestné činnosti žalobce
na území ČR. Stěžovatel však namítl, že byl vázán právním názorem příslušných soudů, jež
rozhodly o přípustnosti žalobcova vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. Stěžovatel
nemohl učinit vlastní závěr ohledně toho, zda se žalobce závažné trestné činnosti na území Ruské
federace dopustil či nikoli, neboť to přísluší pouze ruským orgánům. Ve svém rozhodnutí tyto
závěry opřel o §57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, podle nějž si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo
jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Žalobce ve vyjádření ke kasační
stížnosti s názorem stěžovatele nesouhlasil, neboť tímto postupem dle jeho názoru dochází
k pominutí zásady non-refoulement.
[34] Aniž Nejvyšší správní soud jakkoli zpochybňuje závěry trestních soudů o existenci
důvodného podezření pro účely extradice, ztotožnil se v této otázce s městským soudem, byť
jeho závěr byl nucen v některých ohledech doplnit. Městský soud přiléhavě vyšel z usnesení
rozšířeného senátu NSS čj. 4 Azs 60/2007-119, podle nějž „[s]právní orgán [stěžovatel] musí tedy
vždy pečlivě posuzovat, zda je tu skutečně důvodné podezření, že byl spáchán některý z činů uvedených v §15
zákona o azylu a zda se nejedná o vykonstruované obvinění“ (bod 19 usnesení). Uvedené závěry
rozšířeného senátu následně aplikoval soud v navazujícím rozsudku z 31. 3. 2011,
čj. 4 Azs 60/2007-136, v němž odmítl, že by stěžovatel mohl učinit závěr o existenci důvodného
podezření pouze na základě rozhodnutí trestního soudu rozhodujícího o (ne)přípustnosti vydání
k trestnímu stíhání do cizího státu, neboť „podmínky vylučující klauzule ve smyslu §15 zákona o azylu
jsou koncipovány poněkud rozdílně než podmínky možnosti vydání podezřelého ze spáchání trestného činu
k trestnímu stíhání do ciziny ve smyslu §392 odst. 1 trestního řádu [pozn. NSS: od 1. 1. 2014 byla
uvedená úprava přesunuta do §90 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci]“. Uvedené
východisko potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13. Ústavní soud se
sice nezabýval přímo otázkou, zda je správní orgán v otázce posouzení podmínek vylučující
klauzule vázán závěrem trestních soudů o existenci důvodného podezření ze spáchání trestného
činu. Jeho úvahy nicméně podporují výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu. Ústavní
soud vyslovil, že „[v] každém případě platí, že správní orgán nebude v dalším řízení vázán učiněnými
skutkovými a právními závěry soudu [pozn. NSS: rozhodujícím o přípustnosti vydání] a bude je moci
v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany posuzovat samostatně. Rozhodnutí soudu o tom, že vydání
je přípustné, rovněž nebrání tomu, aby správní orgán rozhodl o udělení mezinárodní ochrany i z důvodů, které
soud neuznal za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání“. Konstatoval také, že ministr spravedlnosti
nesmí povolit vydání k trestnímu stíhání do cizího státu, dokud není pravomocně skončeno řízení
o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního
přezkumu.
[35] Uvedené závěry judikatury tedy jednoznačně popírají možnost, že by stěžovatel
rozhodující o žádosti o udělení mezinárodní ochrany mohl „slepě“ přebírat závěry extradičních
soudů, protože jinak by čekání na konečné rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany
pozbylo smyslu, neboť by často nemohlo přinést jiný závěr, než již dříve učinily extradiční soudy.
Podpůrně lze odkázat též na metodický pokyn k výkladu Ženevské úmluvy z dubna 2008,
UNHCR Guidance Note on Extradition and International Refugee Protection, odst. 84, dle nějž
existenci důvodného podezření musí rozhodující orgán (stěžovatel) zkoumat optikou
čl. 1F Ženevské úmluvy. Trestní soudy v rámci extradičního řízení však existenci důvodného
podezření touto optikou nezkoumají.
[36] Ačkoli stěžovatel na str. 10 až 11 svého rozhodnutí připomněl oddělenost extradičního
řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany a činí správný závěr, že to ale nebrání využití
rozhodnutí extradičních soudů jako „významných, ne-li klíčových“ podkladů pro rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, v dalších úvahách se již mýlí. Stěžovatel totiž s rozhodnutími o přípustnosti
vydání nakládal nikoli jako s pouhými podklady, nýbrž je s ohledem na §57 odst. 1 písm. c)
správního řádu považoval pro své rozhodnutí za závazné. S odkazem na toto ustanovení
stěžovatel konkrétně uvedl, že „není oprávněn provádět důkazy v trestním řízení, ani je hodnotit a činit
z nich jakékoliv závěry, natož dovozovat vinnu či jen důvodnost podezření“. Tato úvaha není správná. Toto
ustanovení je především součástí úpravy postupu správního orgánu, který musí ve svém řízení
vyřešit předběžnou otázku, tedy otázku, kterou správnímu orgánu, který vede řízení, nepřísluší
rozhodovat, avšak na jejímž rozhodnutí závisí vydání rozhodnutí v jeho věci.
[37] Již z toho, co bylo shora řečeno o vztahu řízení o mezinárodní ochraně a řízení o vydání
k trestnímu stíhání do cizího státu (viz bod [34] tohoto rozsudku) je ale zřejmé, že otázka, zda je
dáno důvodné podezření, že se cizinec dopustil vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť
krutého činu, nemá v řízení o udělení mezinárodní ochrany povahu předběžné otázky, neboť
příslušný k posouzení a rozhodnutí této otázky je právě sám stěžovatel. Nic na tom nemění
skutečnost, že úvahu o tom, zda je dáno důvodné podezření, že se dané trestné činnosti dopustil
právě žadatel o udělení mezinárodní ochrany, činí i trestní soudy v rámci extradičního řízení,
které zvažují, zda je vydání takové osoby k trestnímu stíhání do cizího státu přípustné. Do jisté
míry nezávislé posuzování téže otázky v obou těchto řízeních je dáno tím, že jde o „spojené nádoby,
které propojuje nejen konkrétní osoba“, jak vztah řízení ve věci extradice a řízení ve věci udělení
mezinárodní ochrany popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 5 Azs 235/2019-25.
[38] Odkaz stěžovatele na §57 odst. 1 písm. c) správního řádu pak byl vadný i v tom ohledu,
že dané ustanovení neumožňuje učinit si vlastní úsudek o tom, že byl spáchán trestný čin. Tento
úsudek ovšem stěžovatel v rámci posuzování použití vylučující klauzule vůbec nečiní, neboť jeho
úkolem je posoudit pouze to zda je dáno důvodné podezření, resp. vážné důvody se domnívat, že
se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť krutého
činu. Nejen, že jde o posouzení jiné otázky, ale také se v rámci dané úvahy uplatní zcela jiný
důkazní standard, na což přiléhavě upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku
čj. 4 Azs 60/2007-136, kde se danou otázkou při zohlednění závěrů zahraniční doktríny
i judikatury velmi podrobně zabýval. Uzavřel, že »důkazní standard důvodné podezření, resp. vážné
důvody se domnívat, který je u všech vylučujících klauzulí shodný, je nižší než důkazní standard v trestních
věcech. Všechny výše citované zdroje se na tomto závěru shodují, většina z nich tento standard klade okolo hranice
50 % pravděpodobnosti. Všechny tři zdroje jsou jednotné v závěru, že k naplnění „důvodného podezření“
musí být k dispozici jasné, přesvědčivé a věrohodné důkazy, v judikatuře některých států označované jako silné
důkazy a nikoliv pouhé domněnky. Půjde např. o přiznání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, svědectví
jiných osob (pokud vyjádření žadatele nebyla věrohodná), není však nutné, aby byl žadatel odsouzen či obviněn
z vážného trestného činu. Pouhá žádost o extradici sama o sobě důvodné podezření nezakládá. Důvodné podezření
není dáno ani pouhou skutečností, že proti žadateli probíhá v jeho domovské zemi trestní stíhání.«
[39] Stěžovatel tedy vyšel z nesprávného názoru o závaznosti rozhodnutí trestních soudů
o vydání, pokud jde o otázku důvodného podezření, resp. vážných důvodů se domnívat, že se
žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného nepolitického zločinu. V důsledku toho pak
stěžovatel neprovedl vlastní a dostatečně odůvodněnou úvahu o naplnění podmínek pro aplikaci
vylučující klauzule, což stěžovateli správně vykl již městský soud. Nad rámec toho Nejvyšší
správní soud poukazuje také na určitou vnitřní rozpornost v úvahách stěžovatele, který na jedné
straně rozhodnutí extradičních soudů správně považuje za „významný, ne-li klíčový“ podklad pro
rozhodnutí aplikovatelnosti vylučujících klauzulí, avšak následně je již nesprávně považuje
za závazné rozhodnutí. Současně Nejvyšší správní soud dodává, že další související úvahy
městského soudu již je třeba korigovat.
[40] Především je předčasný závěr městského soudu, že si bude stěžovatel povinen vyžádat
celý extradiční spis. Takový závěr by mohl městský soud učinit až v situaci, kdy by se zabýval
otázkou, zda si stěžovatel za účelem posouzení rozhodných otázek opatřil dostatečné podklady
a vycházel tedy z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Touto otázkou se však městský soud
dosud nezabýval a stěžovatelem shromážděné podklady vůbec nehodnotil (ani to učinit nemohl,
neboť se samotným závěrem stěžovatele o existenci důvodného podezření pro výše uvedenou
vadu v podobě nepřezkoumatelnosti tohoto závěru vůbec nezabýval). Nemohl tedy ani předjímat,
zda shromážděné podklady jsou či nejsou pro úvahu o naplnění podmínek aplikace vylučujících
klauzulí dostatečné. Obecně k této otázce jistě lze poukázat na závěry uvedené v rozsudku NSS
čj. 4 Azs 10/2010-99, citované i městským soudem, podle kterých „v praxi je žádoucí, aby
ministerstvo vnitra mohlo poznatky a podklady, jež sloužily orgánům rozhodujícím o přípustnosti nebo samotném
vydání, využít v azylovém řízení, stejně jako orgány rozhodující v extradičním řízení mohou využít poznatků
získaných v řízení o mezinárodní ochraně“. Nelze z nich však dovozovat tak kategorický závěr, jako to
učinil městský soud, ale je třeba vycházet z konkrétní situace každého správního řízení. V této
souvislosti lze poukázat na rozsudek NSS čj. 5 Azs 235/2019-25, ve kterém se soud rovněž
dovolal výše citovaného závěru rozsudku čj. 4 Azs 10/2010-99, avšak jeho názor také nebyl tak
kategorický, jako v případě městského soudu. Závěr o tom, že v dané věci bylo na místě opatřit si
za účelem komplexního posouzení věci i extradiční (soudní) spis či jeho relevantní části týkající se
právě poskytnutých záruk či dalších důležitých skutečností, na které stěžovatel v průběhu
správního řízení setrvale upozorňoval, Nejvyšší správní soud opíral o konzistentní tvrzení
učiněná v průběhu řízení o mezinárodní ochraně, ve kterých se žadatel opakovaně odvolával i na
vyjádření učiněná v extradičním řízení a na obsah extradičního spisu. Nejvyšší správní soud pak
tento názor vyslovil až v souvislosti se svým závěrem o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
věci, který byl navíc v rozporu se spisem, resp. v něm neměl oporu.
[41] S ohledem na výše uvedené proto nelze prozatím odpovědět na námitku stěžovatele, že
veškeré informace o důvodnosti podezření ze spáchání (vážného) zločinu jsou obsaženy
v usnesení soudů a dalších materiálech, jež si již opatřil z extradičního řízení, není tedy třeba, aby
obstarával další podklady, a to proto, že stěžovatel na základě těchto podkladů doposud neučinil
žádný vlastní a dostatečně odůvodněný závěr, který by soud mohl přezkoumat a v rámci toho se
mohl zabývat otázkou dostatečnosti podkladů. Jistě není vyloučeno, že v některých případech
mohou být dostatečným podkladem i jen samotná extradiční rozhodnutí, zejména pokud jsou
dobře odůvodněna a popsány podklady, z nichž trestní soud vycházel. Je tedy třeba připomenout,
že je povinností stěžovatele, aby na základě (dle svého přesvědčení) dostatečných podkladů vedl
vlastní samostatnou úvahu o existenci důvodného podezření ve smyslu azylového, nikoli jen
extradičního práva (srov. podrobný rozbor vztahu těchto dvou oblastí v Janků, Linda. Vylučující
klauzule dle čl. 1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků: možnosti a podmínky její aplikace vůči osobám
podezřelým z terorismu [online]. Brno, 2017 [cit. 2021-02-12]. Dostupné z:
https://is.muni.cz/th/gr2w1/. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.
Vedoucí práce Vladimír Týč; str. 91-98).
[42] Součástí úvahy o existenci důvodného podezření ze spáchání (vážného) zločinu pak musí
být i zhodnocení, zda nemohlo být obvinění žalobce vykonstruované. Důvodem vylučujícím
udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §15 zákona o azylu by totiž nemohlo být obvinění
žadatele ze sice nepolitického zločinu, které by se ovšem nezakládalo na reálných důkazech a bylo
by proti žadateli vzneseno státními orgány v zemi jeho původu účelově jako součást jeho
pronásledování, jak zdůraznil rozšířený senát v usnesení čj. 4 Azs 60/2007-119. V tomto směru
se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil s městským soudem, který požadoval, aby stěžovatel
úvahu o důvodnosti podezření zasadil do kontextu s azylovým příběhem, tedy aby jej v případě
jeho věrohodnosti zasadil do kontextu s důvody žádosti o vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel
se proto mýlí, pokud při aplikaci vylučujících klauzulí považuje azylový příběh za zcela
nepodstatný. Má nicméně pravdu, že si městský soud zčásti protiřečí, pokud současně azylový
příběh žalobce označuje za nevěrohodný. Tato úvaha městského soudu je však učiněna zcela na
okraj a bez bližšího odůvodnění. Nemohla proto významněji zpochybnit správný závěr
o nutnosti zohlednit ve výše uvedeném smyslu důvody žádosti o mezinárodní ochranu.
III.2 Námitka ke zjišťování azylové historie v zemích EU
[43] Se závěrem městského soudu, že nedostatečné zjištění skutkového stavu stěžovatele
spočívá též v nezjištění azylové historie žalobce v zemích EU, v nichž již neúspěšně žádal
o mezinárodní ochranu, se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Tyto informace by sice v jistých
ohledech mohly dokreslit celkový obraz azylového příběhu žalobce, avšak z pohledu řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany to nejsou tak stěžejní informace, aby měl stěžovatel
povinnost je bez dalšího opatřit, resp. že by bez nich nebylo možné o žádosti žalobce
rozhodnout. To platí tím spíše, že ani sám žalobce neuvedl, jaké konkrétní relevantní informace
by měly vyplývat z řízení o udělení mezinárodní ochrany, jež byly vedeny v jiných státech EU.
Lze nadto předpokládat, že důvody uváděné žalobcem ve všech státech byly v rozhodujících
rysech podobné. Argumentace žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti nálezem Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 1260/17, z něhož žalobce dovozuje, že azylová historie žadatele
o mezinárodní ochranu je přímo esenciální, není zcela přiléhavá, neboť stěžovatel v případě
řešeném Ústavním soudem byl držitelem mezinárodní ochrany ve formě azylu v Rakousku, což
dle Ústavního soudu představuje překážku přípustnosti vydání do cizího státu ve smyslu §91
odst. 1 písm. b) a o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci (viz body 21 až 23 nálezu). V nyní
projednávané věci však byl žalobce dle svého tvrzení se svými žádostmi o udělení mezinárodní
ochrany podanými v Polsku, Dánsku a Rakousku neúspěšný. Ve světle uvedeného tak v úvahu
přichází jedině zjišťování výsledku řízení v Německu, na nějž žalobce dle svých tvrzení nepočkal,
a proto neví, jak věc skončila. Pokud by totiž stěžovatel zjistil, že žalobci byla v Německu udělena
mezinárodní ochrana (např. za účelem sloučení rodiny), bylo by sice jeho vydání k trestnímu
stíhání do Ruské federace nepřípustné, avšak o vydání žalobce stěžovatel nerozhoduje.
III.3 Námitka k zásadě non-refoulement
[44] Vedle chybějící samostatné úvahy o existenci důvodného podezření byl druhým stěžejním
důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele nedostatek posouzení, zda neudělením azylu ani
doplňkové ochrany v důsledku aplikace vylučujících klauzulí nedojde k porušení zásady
non-refoulement. Městský soud svůj závěr opřel o rozsudek NSS čj. 4 Azs 10/2010-99, podle nějž
v řízení o udělení mezinárodní ochrany „je především Ministerstvo vnitra tím subjektem, na němž spočívá
největší závazek k tomu, aby Česká republika neporušila zásadu non-refoulement, a neporušila tak povinnost, jež
jí plyne z mezinárodního práva. Je proto nepřípustné, aby se Ministerstvo vnitra tohoto zákonem svěřeného
mezinárodního závazku zprostilo tím, že by jeho hodnocení přenechalo, nebo přeneslo na jiný orgán, byť by to byl
soud nebo ministr spravedlnosti rozhodující o povolení vydání k trestnímu stíhání do ciziny“.
[45] Nejvyšší správní soud připouští, že z citované pasáže, jakož i z celkového vyznění
rozsudku čj. 4 Azs 10/2010-99 lze dovodit, že by stěžovatel jako správní orgán rozhodující
o žádostech o udělení mezinárodní ochrany měl v každé fázi tohoto řízení, tedy i při úvaze
o aplikaci vylučující klauzule, brát v úvahu mezinárodní závazek České republiky neporušit zásadu
non-refoulement, a nepřenášet jeho dodržení na jiné orgány, jimiž jsou mj. i trestní (extradiční) soudy
rozhodující o (ne)přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do cizího státu. Obdobný závěr lze
vyčíst například i z nálezu Ústavního soudu z 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 2211/13, především
z bodů 10 a 11. V druhém z uvedených bodů Ústavní soud dospěl k závěru, že „[z] nastíněného
vztahu obou řízení [pozn. NSS: správní řízení o udělení mezinárodní ochrany a soudní řízení
o přípustnosti vydání] je patrné, že osoba, o jejíž vydání jde, má k dispozici dvě řízení, v jejichž rámci se může
domoci ochrany před zásahem do svých základních práv a svobod, k němuž by došlo v důsledku porušení zásady
non-refoulement“.
[46] Nutno však dodat, že ani jedno z uvedených rozhodnutí se nezabývalo situací, kdy byl
v řízení o udělení mezinárodní ochrany vysloven závěr o aplikaci vylučujících klauzulí. Právě
tento aspekt nicméně Ústavní soud zmínil v nálezu z 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/11, v němž
v bodě 48 uvedl, že „[p]rávě u této zásady [pozn. NSS: non-refoulement] lze obecně, byť nikoliv
neomezeně, dovozovat přednost před mezinárodněprávním závazkem k extradici. Meze její aplikace přitom
vyplývají z ústavního pořádku a příslušných mezinárodních smluv a jsou vyjádřeny především v čl. 1 bodu F
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, který vylučuje z působnosti této úmluvy osobu, o níž je vážný důvod
se domnívat, že se dopustila např. zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu proti lidskosti, nebo vážného
nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík“. Jinými
slovy, v případě osob vyloučených z dosahu Ženevské úmluvy, tj. osob, na něž se aplikuje
vylučující klauzule, je aplikace zásady non-refoulement omezena.
[47] Má-li se totiž uplatnit zásada non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy,
musí být v prvé řadě splněno východisko, že žalobce je „uprchlíkem“ ve smyslu čl. 1 téže
Úmluvy. Jestliže je ale určitá osoba za podmínek čl. 1F Ženevské úmluvy z požívání statusu
uprchlíka vyloučena, nevztahuje se na ni ani čl. 33 týkající se zásady non-refoulement (srov. usnesení
rozšířeného senátu čj. 4 Azs 60/2007-119, bod 11). Toto východisko ovšem respektuje
i kvalifikační směrnice, neboť podle definice obsažené v čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice,
osoba, na kterou se vztahuje čl. 12, není uprchlíkem ve smyslu dané definice. Obdobně to platí
i pro osobu, která má nárok na doplňkovou ochranu [čl. 2 písm. f) kvalifikační směrnice].
[48] To samozřejmě neznamená, že se takovým osobám (vyloučeným z postavení uprchlíka či
osoby, která má nárok na doplňkovou ochranu) nemůže ve smyslu této zásady dostat ochrany
v jiných řízeních (srov. např. usnesení rozšířeného senátu 4 Azs 60/2007-119, bod 22, který
odkazuje na úpravu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky).
Zásada non-refoulement se totiž vedle čl. 33 Ženevské úmluvy objevuje také v čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a čl. 19 Listiny základních práv EU, a její
dopad je širší, neboť přestavuje absolutní zákaz navrácení jakéhokoliv cizince, nejen uprchlíka, do
země, kde by byl vystaven trestu smrti, popravě, či mučení nebo jinému nelidskému či
ponižujícímu zacházení (srov. Camrda In. Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol
Listina základních práv a svobod, Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1299 s.). V důsledku
tohoto paralelního pojetí principu non-refoulement se ochrana před navrácením vztahuje na jakýkoli
typ vyhoštění nebo návratu, včetně případů deportace a vydání (extradice). Osobě, u níž budou
aplikovány vylučující klauzule, a nebude tedy v postavení uprchlíka, se tak ochrany ve smyslu
takto pojaté zásady non-refoulement musí s ohledem na uvedené závazky dostat v těchto dalších
řízeních (v dané věci je tímto řízením extradiční řízení). Stěžovatele, který rozhodne o aplikaci
vylučující klauzule, tato povinnost v řízení o udělení mezinárodní ochrany ovšem nestíhá.
[49] Pro úplnost lze dodat, že při rozhodování o vyloučení nelze s ohledem na výše uvedené
zohlednit nejen zásadu non-refoulement, ale nelze ani jakkoli zohlednit újmu v podobě
pronásledování z azylově relevantních důvodů, která by žadateli případně hrozila po návratu do
země původu, neboť vyloučení z postavení uprchlíka nepodléhá testu přiměřenosti mezi
„exkluzí“ a „inkluzí“. Závěr o aplikovatelnosti vylučující klauzule dle čl. 12 odst. 2 písm. b)
kvalifikační směrnice, resp. §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který je jeho transpozicí, tedy
není podmíněn ani posouzením proporcionality ve smyslu vážení závažnosti zločinu a závažnosti
hrozícího pronásledování, pokud by byl cizinec vrácen (vydán) do státu, jehož je státním
příslušníkem. Názory na tuto otázku sice nejsou v oblasti doktrinální ani v praxi rozhodujících
orgánů napříč státy, jež jsou signatáři Ženevské úmluvy, zcela jednotné. V tomto směru lze
odkázat na vyčerpávající analýzu ve výše zmíněné disertační práci L. J. Vylučující klauzule dle čl. 1F
Úmluvy o právním postavení uprchlíků: možnosti a podmínky její aplikace vůči osobám podezřelým z terorismu,
kapitoly 4.4.2.2 Zohlednění proporcionality (str. 116-119) a 4.4.4.4 Posuzování proporcionality (str. 131-
132). Z analýzy odborné literatury provedené v odkazované práci nicméně plyne, že většina
relevantních autorů se k aplikaci principu proporcionality v této podobě staví odmítavě (str. 117).
Stejně tak z analýzy zahraničních případů jednoznačně vyplývá, že převažují země, které uplatnění
testu proporcionality při úvaze o aplikovatelnosti vylučující klauzule dle čl. 1F Ženevské úmluvy
odmítají.
[50] Pro účely výkladu čl. 12 odst. 2 písm. b) a c) ještě staré kvalifikační směrnice, jež se však
od nové kvalifikační směrnice neliší, se danou otázkou zabýval velký senát Soudního dvora
Evropské unie v rozsudku z 9. 11. 2010, ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09, Spolková
republika Německo proti B a D. Dospěl k závěru, že vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 12
odst. 2 písm. b) nebo c) (staré) kvalifikační směrnice není podmíněno přezkumem přiměřenosti
ve vztahu k projednávané věci, což odůvodnil poukazem na skutečnost, že samotné důvody
vyloučení z postavení uprchlíka dle čl. 12 odst. 2 (staré) kvalifikační směrnice souvisejí se
závažností spáchaných činů. To odpovídá účelu čl. 1F Ženevské úmluvy, podle něhož osoby
mající na svědomí činy takového stupně závažnosti nejsou hodny ochrany spjaté s postavením
uprchlíka. Pokud přitom rozhodující orgán dospěje k závěru, že se čl. 12 odst. 2 kvalifikační
směrnice aplikuje, nelze jej dle Soudního dvora EU nutit ještě k provedení testu přiměřenosti,
jenž by zahrnoval nové posouzení úrovně závažnosti spáchaných činů. Soudní dvůr EU však
v této souvislosti zdůraznil, že odmítnutí testu proporcionality při rozhodování o použití
vylučující klauzule dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice nemá vliv na posouzení otázky, zda je
vyhoštění této osoby do země původu v souladu se zásadou non-refoulement. Tedy také odkázal na
ochranu, která případně musí být poskytnuta v jiných řízeních (viz bod [48] tohoto rozsudku).
[51] Vzhledem ke stejnému základu a formulaci nevidí zdejší soud důvody, aby uvedený závěr
nedopadal shodně též na výklad vylučující klauzule u doplňkové ochrany dle čl. 17 odst. 1
písm. b) kvalifikační směrnice.
[52] Jak z výkladu čl. 1F písm. b) Ženevské úmluvy, tak i z výkladu čl. 12 odst. 2 písm. b)
a čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, jež jsou zdrojem pro §15 a §15a zákona o azylu,
plyne závěr, že pro aplikovatelnost vylučující klauzule není podstatné v řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany zkoumat, zda by takové vyloučení z azylu a doplňkové ochrany nebylo
v rozporu se zásadou non-refoulement.
[53] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že městský soud pochybil, pokud shledal
rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným z důvodu chybějících úvah o (ne)porušení zásady
non-refoulement.
IV. Závěr a náklady řízení
[54] Městský soud tedy správně poukázal na chybějící samostatnou úvahu o důvodnosti
podezření, že se žalobce před rozhodnutím o své žádosti dopustil vážného nepolitického zločinu
mimo území ČR. Správně také požadoval, aby úvahu o důvodnosti podezření zasadil do kontextu
s azylovým příběhem. Naopak městský soud stěžovateli nesprávně vytknul neposouzení zásady
non-refoulement, jakož i nezjištění azylové historie žalobce. Předčasný byl i jeho závěr o nutnosti
opatřit celý extradiční spis.
[55] Kasační stížnost nelze zamítnout jen proto, že zrušující výrok rozsudku byl správný, bez
ohledu na jeho oporu v odůvodnění (usnesení rozšířeného senátu NSS ze 14. 4. 2009,
čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud současně nemůže právní
hodnocení městského soudu pouze korigovat v odůvodnění tohoto rozsudku, neboť důvody
napadeného rozsudku v převažující míře neobstojí. Jinak řečeno, jednalo by se o nepřípustně
rozsáhlou změnu závazného právního názoru pro správní orgán. Proto Nejvyšší správní soud
přistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu i ke zrušení rozhodnutí stěžovatele, a to pro
jejich nezákonnost, neboť ze shora uvedeného je zřejmé, že závěry městského soudu vyslovené
v napadeném rozsudku byly v podstatném rozsahu chybné, avšak nesprávný byl i právní názor
stěžovatele. Stěžovatel tedy v dalším řízení vyjde z právního názoru vyjádřeného v tomto
rozsudku.
[56] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek městského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku přistoupil podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí stěžovatele. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 4 s. ř. s.
pak vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení; ten bude v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[57] Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, a proto je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti také o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozsudku městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
[58] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věty první ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalobce měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu
nákladů těchto řízení.
[59] V řízení o žalobě vznikly žalobci náklady řízení spočívající v odměně advokáta a náhradě
hotových výdajů. Odměna zahrnuje 2 úkony právní služby, tj. převzetí zastoupení a podání
žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále „advokátní tarif“)], replika
žalobce neobsahovala nové skutečnosti, proto ji nelze považovat za účelný úkon. Za každý úkon
náleží částka ve výši 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč (§7 ve spojení §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu) a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon, celkem 600 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celková výše nákladů řízení o žalobě tedy činí částku 6 800 Kč. Zástupce
žalobce soudu doložil, že je plátcem DPH, přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů se tedy
zvyšuje o částku 1 428 Kč odpovídající této dani (21 %). Za řízení o žalobě tedy celkem zástupci
žalobce náleží odměna a náhrada hotových výdajů v částce 8 228 Kč.
[60] V řízení o kasační stížnosti vznikly žalobci náklady řízení spočívající v odměně advokáta
a náhradě hotových výdajů. Odměna zahrnuje 1 úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za nějž náleží částka ve výši 3 100 Kč (§7 ve
spojení §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Celková výše nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí částku
3 400 Kč, jež se zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající DPH. Za řízení o kasační stížnosti tedy
celkem zástupci žalobce náleží odměna a náhrada hotových výdajů v částce 4 114 Kč. Celková
výsledná částka nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti tedy činí 12 342 Kč.
[61] Žalovaný je tedy povinen žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Marka
Čechovského, advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu