ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.296.2021:33
sp. zn. 8 Azs 296/2021 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: S. I. R., zast. Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2021, čj. OAM-622/ZA-
ZA11-HA10-2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. 8. 2021, čj. 19 Az 8/2021-53,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci (dále „stěžovatel“)
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění účinném od 31. 7. 2019 (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako
nedůvodnou zamítl.
[2] Krajský soud ve svém rozsudku vyšel z toho, že stěžovateli byla dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí v souladu s §36 odst. 3 správního řádu. Ten však této možnosti
nevyužil. Žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu. Informace ohledně situace
v Bangladéši jsou podle krajského soudu dostatečné a přiměřeně aktuální. Z rozhodnutí
žalovaného je patrné, jakým způsobem posoudil rozhodné skutečnosti. Stěžovatel nikdy netvrdil
odůvodněný strach z pronásledování. Důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) nebo b)
zákona o azylu proto není dán. Tvrzení stěžovatele jsou naopak spojena se ztrátou pobytového
oprávnění na území ČR v důsledku pravomocného odsouzení za trestný čin, se snahou
legalizovat pobyt na území ČR a neochotou k vycestování z důvodu, že stěžovatel má v ČR
rodinu a přítelkyni, přičemž v zemi původu nemá žádné zázemí. Tato tvrzení však nemají žádnou
souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování. Stěžovatel naopak potvrdil,
že se ve vlasti neúčastnil jakýchkoliv činností politického charakteru, nijak se veřejně neangažoval
a rovněž zde neměl žádné problémy se státními orgány nebo bezpečnostními složkami. Netvrdil,
že by v případě návratu do vlasti měl mít jakékoliv problémy.
[3] Podle krajského soudu z informace OAMP ze dne 30. 10. 2020 vyplývá, že bangladéšská
vláda obecně respektuje svobodu volného pohybu uvnitř země, svobodu zahraničního cestování,
emigraci a repatriaci. Bezpečnostní situace v Bangladéši je stabilní, v zemi neprobíhá žádný
ozbrojený konflikt a není ve válce s jinou zemí. Zákaz zahraničního cestování se vztahoval pouze
na osoby podezřelé z válečných zločinů během války o nezávislost v roce 1971. Touto osobou
však stěžovatel není. Ze zprávy australského Ministerstva zahraničních věcí a obchodu ze dne
13. 1. 2021 vyplývá, že u většiny navrátilců, včetně zamítnutých žadatelů o azyl,
je nepravděpodobné, že by se stali předmětem nežádoucí pozornosti. Bangladéšské úřady
se mohou zajímat o významnější jedince, kteří se věnovali politickým aktivitám mimo území
Bangladéše včetně osob odsouzených v nepřítomnosti za válečné zločiny. To však není případ
stěžovatele. Státní orgány o něj nikdy nejevily zájem a stěžovatel nebyl aktivní v kritice
současného režimu. Nemá proto důvod se domnívat, že se o něj budou zajímat po návratu
do vlasti. Žalovaný proto dospěl ke správnému závěru, že stěžovateli v případě návratu nehrozí
přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu.
[4] Stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13
zákona o azylu. Z jeho výpovědí, z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a ani
ze zjištění žalovaného totiž nevyplývá, že by byl v ČR udělen azyl některému z jeho rodinných
příslušníků. Pokud jde o humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, je na uvážení správního
orgánu, v jakých případech bude humanitární azyl udělen. Není na něj právní nárok a posouzení
důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Soud proto může pouze přezkoumat, zda správní
orgán z mezí správního uvážení nevybočil. Žalovaný hodnotil nejen osobu stěžovatele, tj. jeho
pobytovou historii, zdravotní stav, sociální situaci, a to, že o pobytové oprávnění přišel
v důsledku trestné činnosti, ale také celkově jeho rodinnou a sociální situaci. Humanitární azyl
není záchrannou brzdou, pokud jednotlivec vlastním přičiněním pozbyde pobytové oprávnění
(usnesení NSS ze dne 2. 9. 2015, čj. 1 Azs 178/2015-25). Krajský soud souhlasil s žalovaným,
že životní situace stěžovatele není nijak mimořádná a že jeho případ není hodný zvláštního
zřetele. Žalovaný meze správního uvážení nepřekročil.
[5] Možným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele se žalovaný zabýval
na straně 4 a 8 žalobou napadeného rozhodnutí. Samotná existence rodinných vazeb na území
ČR nezakládá důvod pro udělení jakéhokoliv typu mezinárodní ochrany. Tento institut není
obecně prostředkem pro řešení jakýchkoliv problémů (ekonomických, osobních, rodinných)
v zemi původu. Není ani prostředkem pro jejich řešení, pokud nastaly po příchodu cizince
na území ČR (usnesení NSS ze dne 29. 3. 2018, čj. 2 Azs 21/2018-59). Zásah do rodinného
a soukromého života by pouze ve velmi výjimečných případech mohl představovat důvod
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné
například za situace, že by si žadatel vytvořil na území ČR takové rodinné či osobní vazby, že by
nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života byla již nutnost vycestování
z území ČR. Nejedná se o nepřiměřený zásah, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý
a rodinný život v jiné zemi. Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany proto zpravidla nemůže být
samo o sobě v rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života, i kdyby
realizace tohoto práva předpokládala pobyt cizince na území ČR. Stěžovatel má více možností,
jak svůj rodinný život realizovat a je na něm, k jaké variantě se rozhodne. Není však nepřiměřeně
zasaženo do jeho rodinného života. Závěrem krajský soud uvedl, že neshledal vady správního
řízení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, kterou jsou součástí
správního spisu, a se všemi žalobními tvrzeními, přestože poukázal na to, že žalovaný porušil §3,
§4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu. Byť tato ustanovení byla v žalobě uvedena
úvodem pouze ve výčtu obecných ustanovení, je třeba je posuzovat v kontextu žalobních bodů.
Tato souvislost byla v žalobě zdůrazněna, přesto se jí soud nezabýval a pouze konstatoval
nepřezkoumatelnost námitky porušení správního řádu. Soud je povinen z úřední povinnosti
přihlédnout k závažným vadám přezkoumávaného rozhodnutí, které mohly mít vliv na jeho
zákonnost, jakož i k jeho nepřezkoumatelnosti. Krajský soud se proto nesprávně vypořádal
s namítaným porušením zásad správního řádu a nesprávně posoudil zákonnost rozhodnutí
žalovaného. Omezil se pouze na formální přezkoumání důvodů vylučujících udělení mezinárodní
ochrany, aniž by se podrobněji zabýval situací stěžovatele. O tom svědčí to, že poukázal na snahu
stěžovatele o legalizaci pobytu a že v této souvislosti odkázal na instituty zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), k zajištění pobytového oprávnění. Ze správního spisu a z žaloby však
vyplývá, že stěžovatel od 2. 2. 2010 na základě různých pobytových oprávnění na území ČR
pobývá. Naposledy na základě povolení k trvalému pobytu, které mu však bylo zrušeno
z formálních důvodů nesouvisejících se situací stěžovatele v zemi původu a s rodinou situací
na území ČR. Těmito okolnostmi se krajský soud nezabýval. Vyšel z obecného posouzení
důvodů žádosti žalovaným, aniž by provedl posouzení individuální situace ve vztahu k zákonným
podmínkám udělení mezinárodní ochrany z hlediska přípustných důvodů v jednotlivých
variantách mezinárodní ochrany. Stěžovatel však splňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany formou azylu dle §12 zákona o azylu, případně dle §14 zákona o azylu. Minimálně
splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu.
[8] Krajský soud se nezabýval pronásledováním pro uplatňování politických práv,
přestože stěžovatel v žalobě zdůraznil obavu z pronásledování z důvodu vykonstruovaného
obvinění z trestného činu a skutečnost, že by se do země původu vrátil po téměř 12 letech. To by
mělo vliv na zájem státních úřadů a státem řízených organizací o jeho osobu. Bezesporu by
ho podrobily prověrkám a výslechům. Z veřejně dostupných zdrojů je zřejmé, že v zemi původu
je autoritativní a aristokratický režim, který nedodržuje lidská práva, zasahuje do nezávislosti
soudu a potlačuje demonstrace. Z důvodu pobytu stěžovatele na území ČR se změnilo jeho
uvažování a vnímání. Nebude proto schopen bezpráví akceptovat a tím se stane osobou
nežádoucí. Krajský soud se nezabýval zprávami o situaci v zemi původu. Nezabýval se ani tím,
zda je Bangladéšská lidová republika státem, který splňuje dle §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu
definici bezpečné země původu. Rovněž se nevypořádal s definicí pronásledování dle §2 odst. 7
zákona o azylu. Tvrzení krajského soudu, že obavy z prověrek a výslechů nelze dovodit z toho,
že země původu je autoritářským státem, v němž vládne Komunistická strana, nepředstavuje
dostatečné hodnocení podmínky §12 zákona o azylu. Krajský soud dopad komunistického
režimu v případě nuceného návratu a vykonstruované trestní obvinění individuálně nehodnotil.
Nuceným návratem do země původu by bylo také dotčeno právo podat návrh na obnovu
trestního řízení, v rámci kterého byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného
činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Tyto objektivní důvody nevzal žalovaný a krajský
soud v úvahu.
[9] Rovněž nevzali v úvahu, že má v ČR již delší dobu družku, se kterou vede společnou
domácnost, a že s ní do budoucna hodlá uzavřít manželství a založit rodinu. Podmínky
pro udělení humanitárního azylu, případně pro doplňkovou ochranu podle §14b odst. 2 písm. a)
a c) nebo podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu z důvodu sloučení rodiny s partnerkou
a dětmi, které se jim narodí, jsou splněny. Podle Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod má jak stěžovatel, tak i jeho děti právo na ochranu rodinného
života. Krajský soud dostatečně neposoudil úvahu žalovaného stran humanitárního azylu
v intencích provedených důkazů a práva na spravedlivý proces. Chybí odůvodnění, proč rodinné
vazby, pozbytí pobytového oprávnění a pronásledování státními orgány nelze považovat
za důvody hodné zvláštního zřetele. Žalovaný zneužil správní uvážení k subjektivnímu
hodnocení. Konstatoval totiž pouze, že důvody hodné zvláštního zřetele neshledal. Žalovaný měl
však podle §68 odst. 3 své závěry odůvodnit. Hrozící trestní stíhání v zemi původu,
jakož i hrozbu výslechů a prověrek spolu s nepřiměřeným zásahem do rodinných vazeb
a ekonomické úrovně dětí stěžovatele a celé jeho rodiny, je třeba považovat za hrozící újmu,
která odůvodňuje udělení doplňkové ochrany. Její neudělené je nezákonným zásahem do práva
jeho dětí. Krajský soud měl přihlédnout k §14b zákona o azylu, podle kterého je důvodem pro
udělení doplňkové ochrany sloučení rodiny žadatele. Stěžovatel tuto podmínku jako otec dvou
dětí a partner ženy žijících v ČR splňuje.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se mu podařilo vyvrátit tvrzenou
obavu stěžovatele, že mu v zemi původu hrozí pronásledování či vážná újma. Krajský soud
se zabýval celým spisem a projednal všechny žalobní body. Napadený rozsudek je srozumitelný,
opřený o dostatek relevantních důvodů. Jestliže krajský soud dospěl k totožným závěrům jako
žalovaný, nezakládá tato skutečnost nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (rozsudek NSS
ze dne 26. 2. 2016, čj. 5 Azs 168/2015-36). Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně aby ji jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností podané kasační stížnosti. Podle
§104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.
[12] Kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.). Stěžovatel proto musí v kasační stížnosti
zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu obsaženou v napadeném rozhodnutí a uvádět,
z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a namísto
toho uvede námitky, které se zjevně netýkají odůvodnění napadeného rozhodnutí nebo řízení
předcházejícího jeho vydání, nejsou takové námitky přípustné, neboť se opírají jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. (srov. usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-
77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016,
čj. 1 As 271/2015-36).
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že je napadený rozsudek nezákonný a v rozporu
se zásadou spravedlivého procesu z důvodu, že krajský soud konstatoval nepřezkoumatelnost
námitky porušení správního řádu, aniž by se blíže tvrzeným porušením správního řádu zabýval.
Tato námitka se zcela míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud nikde
neuvedl, že by námitka porušení správního řádu byla nepřezkoumatelná. Naopak se v bodě 12
a 13 napadeného rozsudku s ohledem na obecnost této námitky zabýval tím, zda stěžovatel měl
možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, zda žalovaný zjistil skutkový stav
v potřebném rozsahu, a zda je z rozhodnutí žalovaného zřejmé, jakým způsobem žalovaný
rozhodné skutečnosti posoudil.
[14] Rovněž námitka, dle které krajský soud účelově ignoroval osobní situaci stěžovatele,
jestliže poukázal na jeho snahu legalizovat pobyt na území, přičemž v této souvislosti odkázal
na instituty zákona o pobytu cizinců, přestože ze správního spisu a žaloby vyplývá, že je
stěžovatel se zákonem o pobytu cizinců a jeho instituty seznámen a že na území ČR pobýval již
od roku 2010 na základě různých pobytových oprávnění, se míjí s odůvodněním napadeného
rozsudku. Jak totiž vyplývá z bodu 9 napadeného rozsudku, krajský soud reflektoval osobu
stěžovatele a jeho azylový příběh. Uvedl, že stěžovatel v ČR pobýval od roku 2010 nejprve
na základě povolení k dlouhodobému pobytu a od roku 2015 na základě povolení k trvalému
pobytu. Na žádné instituty zákona o pobytu cizinců k zajištění pobytového oprávnění však
v rozsudku neodkazoval.
[15] S odůvodněním napadeného rozsudku se dále míjí námitka, dle které se krajský soud
nezabýval posouzením pronásledování pro uplatňování politických práv, neboť nepřisvědčil,
že byla naplněna podmínka pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu z důvodů, že stěžovatel
v žádosti neuvedl jakoukoliv politickou angažovanost, a že za pronásledování nelze považovat
obavu z tvrzených prověrek a výslechů. Krajský soud se otázkou pronásledování stěžovatele
zabýval v bodě 17 napadeného rozsudku. Nikde však neuvedl, že za pronásledování nelze
považovat obavu z prověrek a výslechů, jak tvrdí stěžovatel. Ten totiž v žalobě nenamítal, že by
měl obavu z pronásledování z důvodu vykonstruovaného trestního obvinění, a že by
ho v případě návratu státní orgány podrobily výslechům a prověrkám, jak nově tvrdí v kasační
stížnosti. Krajský soud naopak uvedl, že tvrzení stěžovatele (ztráta pobytového oprávnění
na území ČR, snaha legalizovat zde pobyt, neochota vycestovat z důvodu, že v zemi původu
stěžovatel nemá zázemí a že rodinu má v ČR) nemají žádnou souvislost s azylově relevantními
důvody pronásledování, přičemž stěžovatel sám potvrdil, že se ve vlasti neúčastnil činností
politického charakteru, že se veřejně neangažoval a že neměl žádné problémy se státními orgány.
[16] Krajský soud rovněž v napadeném rozsudku nikde neuvedl, že „[o]bavy z tvrzených
‚prověrek a výslechů‘ v případě nuceného návratu rozhodně nelze dovodit pouze z toho, že Bangladéšská lidová
republika je autoritářským státem, v němž vládne jedna strana, tj. Komunistická strana“, jak tvrdí stěžovatel
v kasační stížnosti. Námitka, podle které toto tvrzení krajského soudu není dostatečným
hodnocením podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, jelikož tento předpoklad
není jediným poznatkem o situaci v zemi původu, se proto míjí s odůvodněním krajského soudu.
Stěžovatel v žalobě ani nenamítal jakýkoliv dopad komunistického režimu na jeho osobu
v případě nuceného návratu, byť v kasační stížnosti tvrdí, že tato námitka byla
obsažena v žalobních tvrzeních.
[17] Pokud jde o námitku, dle které krajský soud neposoudil správní úvahu žalovaného stran
udělení humanitárního azylu v intencích provedených důkazů a práva na spravedlivý proces,
Nejvyšší správní soud opět konstatuje, že se tato námitka míjí s odůvodněním napadeného
rozsudku. Stěžovatelem citované závěry krajského soudu na straně 6 kasační stížnosti totiž nejsou
v napadeném rozsudku obsaženy (byť krajský soud k obdobným závěrům fakticky dospěl).
Nadto se krajský soud otázkou správního uvážení zabýval v bodě 27 napadeného rozsudku, tyto
závěry však stěžovatel nesporuje. V napadeném rozsudku rovněž není obsažen stěžovatelem
citovaný závěr krajského soudu, podle kterého „v případě žalobce žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že za takové důvody nepovažuje ani žalobcem uváděné rodinné vazby na území České republiky, ani pozbytí
pobytového oprávnění. K tomu krajský soud dodává, že za takový důvod rozhodně nelze považovat tvrzené
pronásledování žalobce státními orgány, o kterém, jak již bylo shora uvedeno se vůbec nezmínil a které je dle názoru
soudu žalobním tvrzením čistě účelovým.“ Namítá-li proto stěžovatel, že toto odůvodnění není
dostatečné, neboť v něm chybí argumentace, proč uvedené důvody krajský soud nepovažuje
za hodné zvláštního zřetele a výjimečné ve vztahu k osobní a rodinné situaci stěžovatele, míjí se
tato námitka s rozhodovacími důvody.
[18] Krajský soud v napadeném rozsudku rovněž nijak nebagatelizoval vykonstruované trestní
obvinění z podvodu, jak stěžovatel namítá v kasační stížnosti. Jak již totiž Nejvyšší správní soud
uvedl v bodě [15] tohoto rozsudku, stěžovatel o tomto obvinění v žalobě (a ani v řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany) nic nenamítal. Tomu odpovídá i odůvodnění napadeného
rozsudku, které se žádným trestním obviněním stěžovatele nezabývalo. I tato
námitka se proto míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu.
[19] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že výše uvedené námitky jsou nepřípustné podle §104
odst. 4 s. ř. s., neboť se opírají jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.,
respektive se vůbec netýkají odůvodnění napadeného rozsudku. Je na stěžovateli, aby v kasační
stížnosti relevantně napadl závěry krajského soudu. Pakliže se však kasační námitky týkají
odůvodnění krajského soudu zjevně smyšleného popřípadě zkopírovaného z rozhodnutí ve věci
jiného cizince, nelze se těmito námitkami věcně zabývat, neboť nesporují rozhodovací důvody
krajského soudu v nyní projednávané věci.
[20] Námitka, dle které mají děti stěžovatele právo na ochranu rodinného života
a vycestováním stěžovatele z ČR by došlo k porušení jejich práv i práv stěžovatele, neboť by bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a námitka, dle které hrozící trestní stíhání
v zemi původu, hrozby výslechů a prověrek spolu s nepřiměřeným zásahem do rodinných vazeb
a ekonomické úrovně dětí stěžovatele a celé jeho rodiny představují hrozící újmu, jsou
nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s., protože je stěžovatel neuplatnil v žalobě, ačkoliv mu nic
nebránilo tak učinit. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozpor v tvrzeních
stěžovatele. Na straně 5 kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že má družku, se kterou hodlá založit
rodinu. Důvod pro udělení doplňkové ochrany pak spatřuje ve sloučení rodiny s partnerkou
a dětmi, které se jim narodí. Z toho vyplývá, že v době podání kasační stížnosti stěžovatel žádné
děti neměl, což odpovídá jeho tvrzením uvedeným v řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Na straně 7 kasační stížnosti stěžovatel naopak uvádí, že splňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany, protože je otec dvou dětí a partner ženy, kteří žijí v ČR. Kasační stížnost
proto i s ohledem na tento rozpor na Nejvyšší správní soud působí tak, že se netýká případu
stěžovatele, nýbrž že byla s mírnými úpravami zkopírována z věci jiného cizince. Tomu by
odpovídalo i to, že stěžovatelem citované pasáže odůvodnění krajského soudu nejsou
v napadeném rozsudku obsaženy.
[21] Kasační stížnost je nicméně přípustná, pokud jde o zbývající námitky.
[22] Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost v tomto
rozsahu přijatelná podle §104a odst. 1 s. ř. s., tedy jestli svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele, neboť se jedná o věc, ve které před krajským soudem rozhodoval
specializovaný samosoudce (§31 odst. 2 s. ř. s.).
[23] Institut přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) vymezil
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.
Dle uvedeného rozhodnutí kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele tehdy,
jestliže 1) se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; 3) je dán důvod učinit judikaturní odklon; nebo 4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele (viz blíže usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS).
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, v čem kasační stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy.
Soud přesah vlastních zájmů stěžovatele v projednávané věci neshledal. Z obsahu kasační
stížnosti totiž nevyplývá, že by se měla dotýkat právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, nebo otázek, které jsou řešeny rozdílně, případně že by
měl být v řešení některé právní otázky učiněn judikaturní odklon. Naopak se kasační stížnost
v té části, která je přípustná, týká zejména otázky, zda krajský soud náležitě přezkoumal žalobní
námitky stěžovatele a zda se dostatečně věnoval osobní situací stěžovatele. Důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti by tak mohla být pouze tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
pakliže by v jejím důsledku mohlo být zasaženo do hmotně právního postavení stěžovatele.
Takové pochybení v napadeném rozsudku však Nejvyšší správní soud neshledal.
[25] Krajský soud se zabýval individuálními okolnostmi žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany. Posoudil průběhu azylového řízení a popsal, jaké azylově relevantní
skutečnosti vyplývají ze správního spisu. Tyto skutečnosti s ohledem na žalobní body posoudil,
a to ve vztahu k jednotlivým formám mezinárodní ochrany. To, že se ztotožnil se závěry
žalovaného, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku samo o sobě nezakládá (rozsudek NSS
sp. zn. 5 Azs 168/2015). Krajský soud posoudil, zda je z rozhodnutí žalovaného seznatelné,
jakým způsobem žalovaný posoudil rozhodné skutečnosti. Zhodnotil zprávy o aktuálních
informacích o zemi původu, ze kterých vycházel žalovaný, a uvedl, proč stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Přezkoumal správní uvážení žalovaného
stran udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a uvedl, proč vycestování
stěžovatele z ČR nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života.
Přezkoumatelným způsobem rovněž odůvodnil, proč stěžovateli v případě návratu do země
původu nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 zákona
o azylu. Současně reflektoval, že stěžovatel má v ČR přítelkyni a rodinu (otce s bratry). Existence
rodinných vazeb na území ČR však podle krajského soudu nezakládá důvod pro udělení
jakéhokoliv typu mezinárodní ochrany. Byť se výslovně nezabýval naplněním podmínek pro
udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle §14b zákona o azylu, z bodu 28
napadeného rozsudku je zřejmé, že rodinné vazby stěžovatele krajský soud posoudil toliko jako
možný důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Stěžovatel totiž v žalobě netvrdil, že by byla v ČR udělena doplňková ochrana některému
z jeho rodinných příslušníků. Tato skutečnost nevyplývá ani ze správního spisu. Naopak v řízení
uvedl, že má známost s občankou ČR, se kterou hodlá uzavřít manželství, a že v ČR žije jeho otec
na základě povolení k trvalému pobytu, a tři jeho bratři. Dva z nich jsou státní občané ČR a třetí
zde žije na základě povolení k trvalému pobytu. Je proto logické, že se krajský soud zabýval toliko
důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jestliže žádný
rodinný příslušník stěžovatele nebyl osobou požívající doplňkové ochrany. Napadený rozsudek je
srozumitelný a jeho výrok je opřený o dostatek relevantních důvodů. Nejvyšší správní soud proto
uzavírá, že v napadeném rozsudku neshledal stěžovatelem tvrzené nedostatky, které by mohly
představovat zásah do jeho hmotně právního postavení.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost odmítl jako
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[27] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. bod 53 usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, a bod 18 usnesení NSS
ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. prosince 2021
Petr Mikeš
předseda senátu