ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.49.2020:47
sp. zn. 8 Azs 49/2020-47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a Mgr. Lenky Krupičkové, v právní věci žalobce: V. S. C., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2017, čj. MV-114468-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, čj. 48 A 160/2017-69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, zrušilo 23. 8. 2017 žalobci dle §77
odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), platnost povolení k trvalému pobytu, protože
mu ministerstvo toto povolení udělilo na základě osvědčení o znalosti českého jazyka, které
neodpovídalo skutečnosti.
[2] Žalovaná k odvolání rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdila. Uvedla, že žalobce
nesložil zkoušku z českého jazyka a předložené osvědčení tak neodpovídalo skutečnosti. Žalobce
nemohl být ani v dobré víře, že jazykovou zkoušku složil, protože mu kritéria úspěšnosti musela
být známa z jeho předchozích neúspěšných pokusů.
II.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí bránil žalobou podanou u Krajského soudu v Praze, který
ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobce nesložil jazykovou zkoušku a předložené osvědčení
neodpovídalo skutečnosti. Z povinnosti vykládat §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
konformně s čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2003/109/ES, o právním postavení státních
příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále „směrnice
2003/109“), plyne, že k naplnění jeho podmínek je potřebný taktéž aspekt podvodného jednání,
byť v samotném zákonném ustanovení není výslovně uveden. Žalobcovo podvodné jednání pak
spočívalo v tom, že předložil osvědčení o složení jazykové zkoušky, přestože musel vědět,
že ji nesložil.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Namítl, že 1) rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože není jasné, z čeho krajský soud
dospěl bez důvodných pochybností k závěru, že žalobce musel vědět, že jazykovou zkoušku
nesložil. Odůvodnění je založeno pouze na pravděpodobnosti a subjektivním vnímání soudu.
Dále uvedl, že 2) ustanovení §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je v rozporu s čl. 9
odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109, protože nevyžaduje spáchání podvodu. Krajský soud navíc
pojem podvodu ve svém rozhodnutí nevyložil. Dále namítl, že 3) se žalobce vědomě ani úmyslně
nedopustil podvodu, a povolení k trvalému pobytu mu proto nemělo být zrušeno. Žalobce
nevěděl, že jazykovou zkoušku nesložil a sám se dokonce mohl stát obětí podvodu, čímž se soud
nezabýval. Tvrzení, že žalobce věděl, že zkoušku nesložil, nemá oporu ve spisu a nevedlo
se k němu ani dokazování.
[6] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaná uvedla, že kasační námitky nejsou důvodné a odkázala na své rozhodnutí a spis.
Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Námitka č. 1 týkající se odůvodnění rozsudku na základě pravděpodobnosti
a subjektivního pohledu soudu není důvodná. Soud vždy rozhoduje na základě svého
subjektivního přesvědčení o skutkovém stavu, a to dokonce i ve věcech správního trestání (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 59/2019-34). Soudci jako lidé nikdy nemohou mít
úplnou a zcela objektivní znalost minulých událostí; své přesvědčení však musí přezkoumatelným
způsobem odůvodnit, což se v projednávané věci stalo. Není vadou, pokud soud do odůvodnění
napíše, že žalobci nevěří, nebo že jeho tvrzení je nevěrohodné či nepravděpodobné. Naopak
se jedná o zcela legitimní hodnocení žalobcových přednesů. Objektivitu soudní rozhodnutí
získává odůvodněním, které má odpovídat logickým zákonitostem a zkušenosti. Vstupy
do logické a právní úvahy soudu jsou však vždy z povahy věci subjektivní, a to už proto,
že soudci jsou lidé. Subjektivní přesvědčení soudu není libovůlí; tu vylučuje povinnost rozhodnutí
přezkoumatelně odůvodnit a existence opravným prostředků. Krajský soud uvedl, z jakých
skutečností vycházel a jak je hodnotil, jeho rozhodnutí je tedy přezkoumatelné.
[10] Kasační námitka č. 2 není důvodná. Stěžovatel má pravdu, že zrušit platnost povolení
k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je možno pouze tehdy,
pokud je přítomen také aspekt podvodného jednání, jak plyne z výkladu konformního s čl. 9 odst. 1
písm. a) směrnice 2003/109 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Azs 392/2018-48).
Citované ustanovení zákona o pobytu cizinců však není v přímém rozporu se směrnicí a lze
vyložit eurokonformním způsobem, k čemuž správně dospěl i krajský soud. Není ani pravdou,
že by krajský soud nevyložil pojem podvodu, protože tak učinil zejména v bodech 29 a 30 svého
rozhodnutí.
[11] Kasační námitka č. 3 není důvodná. V průběhu správního řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel jazykovou zkoušku nesložil, což v kasační stížnosti ani nepopřel. Tvrdil však,
že nespáchal podvod, jelikož nevěděl, že zkoušku nesložil. K tomu kasační soud uvádí,
že podvodným jednáním ve smyslu směrnice 2003/109 je i předložení osvědčení o znalosti
českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu, které prokazuje úspěšné složení
zkoušky, přestože zkouška byla složena neúspěšně a cizinec si musel být vědom, že při zkoušce
neuspěl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Azs 392/2018-48). V projednávané
věci byly všechny znaky podvodného jednání naplněny. Stěžovatel zkoušku nesložil a musel si být
této skutečnosti vědom. Jak správně uvedl krajský soud v bodě 26 svého rozsudku, není možné,
aby stěžovatel neprospěl ani v jedné ze tří částí písemného testu, nebyl vůbec připuštěn k ústní
části, a přesto se domníval, že zkoušku složil. Zvláště v případě, že jazykovou zkoušku skládal již
potřetí a musel vědět, z jakých částí se skládá. Podrobně se věci věnovala i žalovaná na stranách 8
a 9 svého rozhodnutí. Stěžovatel tedy nemá pravdu, že ve věci nebylo zjištěno žádné podvodné
jednání ve smyslu směrnice 2003/109.
[12] Pro věc není rozhodné, jak stěžovatel podvržené osvědčení získal, a správní orgány
a krajský soud nepochybily, pokud se otázkou nezabývaly. Stěžovatel se snaží dosáhnout
přezkumu otázky, která se míjí s důvody, o něž správní orgán rozhodnutí opřel, a která zároveň
nemůže mít vliv na výsledek správního řízení, a takovými otázkami se soudy nezabývají (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 59/2018-59).
VI.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. září 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu