ECLI:CZ:NSS:2021:9.ADS.361.2019:39
sp. zn. 9 Ads 361/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Mgr. K. B.,
zast. JUDr. Alenou Vlčkovou, advokátkou se sídlem Habrová 2642/9, Praha 3, proti
žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu, se sídlem Jindřišská 967/34, Praha
1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2017, č. j. MV-58454-4/OSK-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019,
č. j. 14 Ad 1/2017 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 21. 3. 2017, č. j. 446895/2017-OSPV, byl žalobce podle §60 odst. 4
zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“), s účinností
od 30. 4. 2017 odvolán ze služebního místa představeného – vedoucího zastupitelského úřadu
v Bernu. Současně byl s účinností od 1. 5. 2017 změněn služební poměr žalobce podle §44
písm. n) a §6 7 zákona o státní službě tak, že byl zařazen po ukončení vyslání k výkonu
zahraniční služby na služební místo diplomata v Ministerstvu zahraničních věcí, a to dočasně
nejdéle do 30. 4. 2018. Tímto nebyla dotčena doba trvání služebního poměru žalobce na dobu
neurčitou. Dalším výrokem rozhodnutí byla žalobci stanovena s účinností od 1. 5. 2017
výše platu a osobního příplatku. Žalobce byl odvolán ze služebního místa představeného –
vedoucího zastupitelského úřadu v Bernu bez uvedení důvodu.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného shora
uvedeným rozsudkem. Poukázal na to, že je třeba rozlišovat mezi odvoláním z funkce
vedoucího zastupitelské mise prezidentem republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. e) ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a odvoláním ze služebního
místa představeného – vedoucího zastupitelského úřadu, které provádí služební orgán podle
zákona o státní službě. Žádný právní předpis nestanoví pořadí, v němž mají být tyto dva úkony
učiněny. Z logiky věci je zřejmé, že by úkony prezidenta a služebního orgánu měly v optimálním
případě na sebe časově navazovat či být činěny v blízké časové souvislosti. V daném případě
probíhaly paralelně vedle sebe. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno dne
21. 3. 2017, přičemž mu předcházelo jednání s členem vlády podle §15 odst. 4 zákona o státní
službě. Návrh člena vlády na odvolání žalobce z funkce vedoucího zastupitelského úřadu
v Bernu byl projednán a schválen vládou dne 10. 4. 2017 a prezident odvolal žalobce z funkce
dne 12. 4. 2017. Městský soud neshledal postup správního orgánu I. stupně nezákonným.
Poukázal na to, že k odvolání žalobce prvostupňovým rozhodnutím došlo s účinností
k 30. 4. 2017, tedy účinnost rozhodnutí nastala až poté, co byl žalobce odvolán prezidentem
z funkce velvyslance. Skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 3. 2017,
neznamená, že by správní orgán I. stupně předjímal rozhodnutí prezidenta, zvláště když mu
předcházelo projednání s členem vlády. Mezi jednotlivými úkony byla časová návaznost.
K dalšímu žalobnímu bodu městský soud poukázal na to, že žalobce byl odvolán ze služebního
místa představeného bez uvedení důvodu, což zákon o státní službě umožňoval.
Ačkoliv možnost odvolání ze služebního místa bez uvedení důvodu může vzbuzovat domněnky
o zneužití práva, je třeba vzít v úvahu, že se jedná o specifický případ odvolání ze služebního
místa představeného, které je vykonáváno v zahraničí a jehož náplní je kontakt s úřady
a osobami cizího státu. Za těchto okolností lze připustit i odvolání bez uvedení důvodu.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku zákonnosti
postupu správního orgánu I. stupně, pokud jde o jeho časový nesoulad s rozhodnutím
prezidenta republiky ve smyslu čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy. Rozhodnutí prezidenta
je ústavněprávním aktem, a má tudíž vyšší právní sílu než rozhodnutí správního orgánu I.
stupně podle zákona o státní službě. Časový odstup mezi rozhodnutími správního orgánu I.
stupně a prezidenta činí 20 dnů, nelze tedy souhlasit s městským soudem, že obě rozhodnutí
byla vydána paralelně. Prezidentovi není stanovena žádná lhůta, v níž má o návrhu vlády
na odvolání velvyslance rozhodnout, a proto časová návaznost jednotlivých úkonů byla
ze strany správního orgánu I. stupně pouze předpokládána. Postup správního orgánu I. stupně
byl tedy nesprávný a jeho rozhodnutí předčasné, neboť nedovoleným způsobem předjímalo
rozhodnutí prezidenta. Skutečnost, že právní úprava platná v době vydání prvostupňového
rozhodnutí ještě výslovně neřešila časovou návaznost úkonů prezidenta a služebního orgánu,
nelze vykládat proti pravidlům logiky a použít ji proti stěžovateli. V té době Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky projednávala návrh zákona o zahraniční službě, jenž měl
zvláštním způsobem upravit vztahy týkající se zahraniční služby. Podle stěžovatele to dokládá,
že i zákonodárci shledali jím uváděný jediný logicky myslitelný postup jako správný,
neboť odráží rozdílné postavení a kompetence služebního orgánu a prezidenta. Dle nové právní
úpravy obsažené v zákoně o zahraniční službě jmenuje a odvolává vedoucího zastupitelského
úřadu státní tajemník na základě pověření prezidentem podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy.
[6] Stěžovatel dále napadá závěr městského soudu, že jeho odvolání lze považovat
za odvolání bez uvedení důvodu, a tím zkrátit jeho právo na soudní ochranu, přestože důvod
odvolání byl veřejně uveden ve sdělovacích prostředcích ministrem zahraničních věcí a jeho
tiskovým odborem a zveřejněn na oficiálních webových stránkách Ministerstva zahraničních
věcí. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku předestřel argumentaci, proč je potřebné mít
v oblasti zahraniční služby možnost odvolat představeného bez uvedení důvodu.
V daném případě ovšem nelze důvody odvolání zahrnout pod specifika zahraniční služby,
neboť skutečným důvodem odvolání stěžovatele byla nevhodná a kritická konverzace jeho
manželky na sociálních sítích. Stěžovatel nebyl odvolán z důvodů, které by spočívaly v jeho
osobním výkonu svěřené funkce a ve výkonu státní služby, žádným způsobem neporušil
služební kázeň (jinak by proti němu muselo být vedeno kázeňské řízení, v němž by se mohl
hájit). Stěžovatel s ohledem na princip subjektivní odpovědnosti neodpovídá za jednání své
manželky, přičemž ani v jejím případě nebylo prokázáno jakékoliv porušení zákona, žádné řízení
proti ní nebylo vedeno. Tvrdí-li městský soud, že se stěžovatel může domáhat ochrany
osobnostních práv jinými právními prostředky, pomíjí, že v případě jakéhokoliv soudního sporu
týkajícího se dopadu rozhodnutí žalovaného do jeho profesního a osobního života by mu byla
na překážku právě skutečnost, že důvod odvolání není v rozhodnutí výslovně uveden.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně, v němž absentuje jakýkoliv důvod odvolání, je zjevně
alibistické a obchází zákon.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a rozsudku městského soudu, s nímž se ztotožnil. Zopakoval, že stěžovatel byl odvolán
ze služebního místa představeného až ke dni 30. 4. 2017, přičemž prezident jej odvolal dne
12. 4. 2017. To nerozporuje ani stěžovatel. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I.
stupně nevyplývá, že by předjímalo rozhodnutí prezidenta, neboť se vůbec nevyjadřuje k funkci
vedoucího zastupitelské mise ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku. Žalovaný zdůraznil, že je třeba
rozlišovat výkon státní služby podle zákona o státní službě a výkon funkce, do níž byl stěžovatel
jmenován prezidentem. Rovněž nová právní úprava obsažená v zákoně o zahraniční službě
ponechává úkony prezidenta a služebněprávní úkony oddělené, aniž by přitom upravovala
pořadí těchto úkonů. K druhé kasační námitce žalovaný uvedl, že pokud platná právní úprava
umožňovala odvolat stěžovatele ze služebního místa představeného bez uvedení důvodu,
nemůže být rozhodnutí, které neobsahuje důvod odvolání, nepřezkoumatelné. Opačný závěr
by byl v rozporu s právní úpravou a vedl k neaplikovatelnosti dotčených ustanovení. Závěrem
žalovaný uvedl, že on ani správní orgán I. stupně neodpovídají za mediální vyjádření členů vlády
nebo prezidenta a nejsou oprávněni je jakkoli přezkoumávat. Žalovaný navrhl, aby byla kasační
stížnost zamítnuta.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst.
3 a 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení právní
otázky, zda mohlo být rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydáno před tím, než prezident
rozhodl o odvolání stěžovatele podle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy.
[11] Podle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy prezident republiky pověřuje a odvolává vedoucí
zastupitelských misí. Tato rozhodnutí vyžadují podle čl. 63 odst. 3 Ústavy ke své platnosti
spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
[12] Je nepochybné, že odvolání vedoucího zastupitelské mise patří do kompetence
prezidenta svěřené mu Ústavou. Potřeba kontrasignace ze strany předsedy vlády či jím
pověřeného člena vlády je v tomto ohledu podružná a pro posouzení dané věci nevýznamná.
Ústava nicméně nedefinuje právní postavení vedoucího zastupitelské mise, zejména ho
nekoncipuje jako ústavní funkci. Vedoucí zastupitelských misí jsou od 1. 1. 2015 státními
zaměstnanci a vykonávají tuto funkci ve služebním poměru, což výslovně plyne z §9 odst. 4
zákona o státní službě, podle nějž se vedoucí zastupitelského úřadu považuje za představeného,
a dále z §51 odst. 6, §60 od st. 4, jenž byl aplikován v nyní posuzovaném případě, §74 odst. 1
písm. h), §147 a §195 téhož zákona. Kompetence prezidenta jmenovat a odvolat vedoucího
zastupitelské mise nemění nic na tom, že vedoucí zastupitelské mise je státním zaměstnancem
ve smyslu zákona o státní službě, jenž po tuto dobu vykonává službu na služebním místě
představeného. Zákon o státní službě nepropůjčuje úkonům prezidenta činěným podle Ústavy
žádnou relevanci z hlediska vztahu mezi státním zaměstnancem a služebním úřadem, a tedy
vyžaduje, aby bez ohledu na úkon prezidenta byl proveden i tomu odpovídající úkon v režimu
zákona o státní službě. Odvolání vedoucího zastupitelské mise prezidentem podle čl. 63 odst. 1
písm. e) Ústavy odpovídá úkon služebního orgánu podle §44 písm. g) zákona o státní službě
v podobě odvolání ze služebního místa představeného, neboť vedoucí zastupitelského úřadu
je představeným.
[13] Městskému soudu lze přisvědčit v tom, že žádný právní předpis neupravuje souslednost
jednotlivých úkonů, které je třeba učinit podle Ústavy a podle zákona o státní službě za účelem
odvolání vedoucího zastupitelské mise. Je přitom správný rovněž závěr, že jednotliví aktéři
by měli činit potřebné kroky v bezprostřední časové návaznosti. Nejvyšší správní soud
se nicméně neztotožňuje s právním názorem městského soudu, že vydání rozhodnutí
služebního orgánu o odvolání vedoucího zastupitelského úřadu ze služebního místa
představeného může předcházet rozhodnutí prezidenta o odvolání vedoucího zastupitelské
mise. Jak plyne z výše uvedeného, odvolání vedoucího zastupitelské mise je Ústavou svěřeno
prezidentovi a je to právě postup dle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy, jímž se rozhoduje, zda bude
vedoucí zastupitelské mise odvolán, či nikoliv. Pravomoc odvolat vedoucího zastupitelské mise
(vedoucího zastupitelského úřadu podle terminologie užívané zákonem o státní službě) není
svěřena služebnímu orgánu, jenž pouze vydává rozhodnutí, které „administruje“ rozhodnutí
o odvolání přijaté prezidentem a předsedou vlády (či pověřeným členem vlády) a promítá ho
do obsahu existujícího služebního poměru vedoucího zastupitelského úřadu. Rozhodnutí
služebního orgánu o odvolání vedoucího zastupitelského úřadu ze služebního místa
představeného je zapotřebí vydat pouze z toho důvodu, že zákon o státní službě nepředpokládá,
že by rozhodnutí prezidenta dle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy byly propůjčeny následky jinak
spojené s úkony služebního orgánu.
[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozhodnutí o odvolání vedoucího zastupitelského
úřadu ze služebního místa představeného by zásadně mělo být vydáno až poté, co nabylo
platnosti rozhodnutí prezidenta dle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy. Rozhodnutí prezidenta
by mělo být podkladem rozhodnutí služebního orgánu, které přenáší účinky rozhodnutí
prezidenta do služebního poměru vedoucího zastupitelského úřadu. Ustanovení §60 odst. 4
zákona o státní službě, podle nějž může být vedoucí zastupitelského úřadu odvolán
ze služebního místa z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, nelze vykládat
bez souvislosti s čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy, tedy že by služební orgán mohl sám rozhodnout
o odvolání vedoucího zastupitelského úřadu. Základním důvodem pro odvolání vedoucího
zastupitelského úřadu služebním orgánem podle §44 písm. g) ve spojení s §60 odst. 4 zákona
o státní službě je, že o jeho odvolání rozhodl prezident, uživ své pravomoci svěřené mu
Ústavou. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo tedy nezákonné, neboť v době jeho
vydání neexistovalo platné (tj. kontrasignované) rozhodnutí prezidenta o odvolání stěžovatele
z pozice vedoucího zastupitelské mise.
[15] Pro nyní posuzovanou věc je nicméně významné, že předmětem soudního přezkumu
je rozhodnutí žalovaného o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Soudy jsou povinny
vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaného
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Ačkoliv Nejvyšší správní soud výše dospěl k závěru, že prvostupňové
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, je třeba přihlédnout k tomu, že účinky s ním
spojené měly nastat až dne 30. 4. 2017. V době mezi vydáním tohoto rozhodnutí a nastoupením
jeho účinků rozhodl prezident o odvolání stěžovatele z pozice vedoucího zastupitelské mise
a toto rozhodnutí se stalo platné v důsledku kontrasignace. Důvod nezákonnosti
prvostupňového rozhodnutí tedy dodatečně odpadl, a to dříve, než toto rozhodnutí, ač bylo
předběžně vykonatelné (§168 odst. 2 zákona o státní službě), vyvolalo jakékoliv právní účinky.
Žalovaný pak rozhodoval o odvolání stěžovatele právě v situaci, kdy již existovalo platné
rozhodnutí prezidenta o odvolání stěžovatele z pozice vedoucího zastupitelské mise, tedy bylo
zřejmé, že by právě z důvodu takového rozhodnutí prezidenta musel správní orgán I. stupně
rozhodnout podle §44 písm. g) ve spojení s §60 odst. 4 zákona o státní službě o odvolání
stěžovatele ze služebního místa představeného (vedoucího zastupitelského úřadu).
Jelikož vydáním rozhodnutí prezidenta dříve, než měly nastat účinky prvostupňového
rozhodnutí, byla konvalidována nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nelze
žalovanému vytýkat, že za podmínek §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť jeho výrok je věcně správný.
[16] Byť tedy Nejvyšší správní soud shledal tuto kasační námitku částečně důvodnou,
postačuje korigovat v tomto rozsahu právní názor městského soudu. Ve výsledku je nicméně
kasační námitka nedůvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval druhou kasační námitkou, kterou se stěžovatel
domáhá přezkumu důvodu, pro nějž byl odvolán z funkce vedoucího zastupitelského úřadu.
Stěžovatel nezpochybňuje, že v rozhodnutí správních orgánů není uveden žádný důvod,
pro nějž byl odvolán, tedy že byl odvolán bez uvedení důvodu. Má nicméně za to, že skutečné
důvody jeho odvolání lze dovodit z komunikace Ministerstva zahraničních věcí a jeho
představitelů vůči sdělovacím prostředkům a veřejnosti.
[18] Jak Nejvyšší správní soud uvedl již výše, podle §60 odst. 4 zákona o státní službě
lze vedoucího zastupitelského úřadu odvolat z jakéhokoliv důvodu i bez uvedení důvodu. Jedná
se o výjimku z §60 odst. 1 téhož zákona, který umožňuje odvolat státního zaměstnance
ze služebního místa představeného pouze pro některý z důvodů, jež jsou uvedeny v daném
ustanovení. Možnost odvolat zaměstnance z pracovního místa z jakéhokoliv důvodu nebo i bez
uvedení důvodu není ojedinělá, vychází z ní i zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v případě
zaměstnanců, kteří jsou na pracovní místo podle tohoto zákona jmenováni. Výjimku představují
pouze případy, kdy zvláštní zákon stanoví, že zaměstnance jmenovaného na pracovní místo
lze odvolat pouze z důvodů uvedených v tomto zákoně. Neuvedení důvodu odvolání nezakládá
neplatnost právního jednání, přičemž pro platnost tohoto právního jednání je nerozhodné, jaké
důvody k odvolání zaměstnance vedly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016,
sp. zn. 21 Cdo 2480/2015).
[19] Nejvyšší správní soud nepopírá, že i za odvoláním státního zaměstnance ze služebního
místa vedoucího zastupitelského úřadu, k němuž formálně došlo bez uvedení důvodu,
se skrývají důvody, které vedly správní orgán I. stupně k vydání tohoto rozhodnutí.
Takto významný úkon, jímž je odvolání ze služebního místa vedoucího zastupitelského úřadu,
se pochopitelně neděje bez příčiny, ať je její povaha jakákoliv. Stěžovatel se fakticky domáhá
soudního přezkumu materiálních důvodů, které pohnuly správní orgán I. stupně k jeho odvolání
ze služebního místa představeného. V kasační stížnosti se pokouší vymezit kritéria, která by
mohla odvolání ospravedlnit (skutečnosti mající původ ve zvláštní povaze zahraniční služby
ovlivněné aktuálním stavem diplomatických vztahů či potřeb České republiky, pochybení
při výkonu služby), přičemž důvodem pro jeho odvolání nemůže být veřejné vystupování jeho
manželky, jež sama nese odpovědnost za své jednání. Stěžovatel ovšem svojí konstrukcí
akceptovatelných důvodů pro odvolání popírá základní princip vyjádřený v §60 odst. 4 zákona
o státní službě, tedy že vedoucí zastupitelského úřadu může být odvolán z jakéhokoliv důvodu
nebo i bez uvedení důvodu. V rámci soudního přezkumu rozhodnutí služebního orgánu
o odvolání, které se opírá o uvedené ustanovení, se tak nelze domáhat přezkumu materiálních
důvodů, které k odvolání vedly. Jedinou výjimkou by byl případ, kdy by stěžovatel tvrdil,
že odvoláním ze služebního místa došlo k diskriminaci ve smyslu §98 zákona o státní službě,
resp. §16 zákoníku práce, na který uvedené ustanovení odkazuje. To ovšem není nyní
posuzovaný případ, neboť stěžovatel nepřednesl žádné tvrzení, které by nasvědčovalo porušení
zákazu diskriminace ve služebních vztazích.
[20] Skutečnost, že se stěžovatel nemůže domáhat přezkumu materiálních důvodů, které
vedly k jeho odvolání, neznamená, že by mu byl odepřen přístup k soudu. Stěžovatel se může
v řízení před soudem domáhat posouzení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky
pro aplikaci §60 odst. 4 zákona o státní službě a zda odvolání ze služebního místa
představeného není porušením zákazu diskriminace. Nemožnost dosáhnout přezkumu
materiálních důvodů vedoucích k jeho odvolání pramení ze samotného §60 odst. 4 zákona
o státní službě, jímž zákonodárce umožnil, aby vedoucí zastupitelského úřadu mohl být odvolán
ze služebního místa představeného, aniž by pro to musely být dány konkrétní zákonem uznané
důvody.
[21] Stěžovatel navíc patrně pomíjí, co sám v první části kasační stížnosti naopak zdůrazňuje,
že pravomoc odvolat jej z funkce vedoucího zastupitelské mise náleží prezidentovi. Předmětem
soudního přezkumu v dané věci ovšem není rozhodnutí prezidenta vydané podle čl. 63 odst. 1
písm. e) Ústavy, nýbrž rozhodnutí služebního orgánu dle §44 písm. g) ve spojení s §60 odst. 4
zákona o státní službě. Jak uvedl Nejvyšší správní soud výše, toto rozhodnutí služebního orgánu
pouze „administruje“ rozhodnutí prezidenta učiněné podle Ústavy a promítá ho do služebního
vztahu mezi služebním úřadem a vedoucím zastupitelského úřadu (tedy představeným v rámci
daného služebního úřadu). V zásadě jediným materiálním důvodem, pro nějž může služební
orgán vydat rozhodnutí o odvolání vedoucího zastupitelského úřadu ze služebního místa
představeného, je skutečnost, že daný státní zaměstnanec byl prezidentem republiky odvolán
podle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy z pozice vedoucího zastupitelské mise. Tak tomu v době
rozhodování žalovaného bylo i v nyní posuzované věci. Státní zaměstnanec totiž nemůže
vykonávat službu na služebním místě představeného – vedoucího zastupitelského úřadu, byl-li
odvolán jakožto vedoucí zastupitelské mise prezidentem.
[22] I kdyby bylo možné přisvědčit stěžovateli, že pomocí písemností, které předložil
v soudním řízení, lze zrekonstruovat důvod, pro nějž byl prezidentem odvolán z pozice
vedoucího zastupitelské mise, neznamená to, že by bylo možné v soudním řízení poměřovat
zákonnost rozhodnutí žalovaného vzhledem ke skutečnému důvodu jeho odvolání.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že vzhledem k neuvedení důvodu
odvolání se nemůže domáhat soudní ochrany před zásahem do svých osobnostních práv.
Tato výtka nesouvisí s otázkou zákonnosti rozhodnutí žalovaného, nýbrž brojí přímo proti
§60 odst. 4 zákona o státní službě, aniž by však stěžovatel předložil jakoukoliv
(natož přesvědčivou) argumentaci zpochybňující soulad tohoto ustanovení s ústavním
pořádkem (zejména se základními lidskými právy a svobodami). Spíše se nabízí otázka,
zda rozhodnutí o odvolání ze služebního místa představeného bez uvedení důvodu je vůbec
způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, tím spíše v situaci, kdy mu bylo
vystaveno pozitivně vyznívající služební hodnocení. Kasační námitka je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. července 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu