ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.307.2020:38
sp. zn. 9 As 307/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: F. H., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2018, č. j. JMK 105256/2018, sp. zn. S-JMK
105252/2018/OD/Bo, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 11. 2020, č. j. 32 A 59/2018 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací opakovaně zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem
Pod Kaštany 245/10, Praha 6.
IV. Soud v y zýv á zástupce žalobce, aby ve lhůtě 1 týdne od doručení tohoto
rozsudku sdělil číslo bankovního účtu, na který má být zaplacený soudní poplatek
vrácen.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Kyjov, odboru organizačního a právního (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 28. 8. 2017, č. j. OOP47119/17/464. Tímto rozhodnutím byl
žalobce uznán vinným z přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a §16 odst. 1 písm. b) zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění
odpovědnosti vozidla“). Přestupků se žalobce dopustil tím, že dne 29. 5. 2017 v 10:00 hod.
v obci Šardice držel v ruce během řízení motorového vozidla hovorové zařízení a při následné
kontrole dokladů nepředložil zelenou kartu. Za spáchání přestupků mu byla uložena pokuta
ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) následně zamítl žalobu proti rozhodnutí
žalovaného rozsudkem uvedeným v záhlaví. Nesouhlasil s tvrzením, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost. Krajský soud se nejprve
zabýval námitkou, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není uvedena forma zavinění.
Správní orgán I. stupně skutečně pochybil, jelikož ve výroku svého rozhodnutí formu zavinění
neuvedl. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ale přestupek spočívající v držení
hovorového zařízení při řízení kvalifikoval jako jednání úmyslné a přestupek spočívající
v nepředložení zelené karty kvalifikoval jako jednání nedbalostní. Tyto závěry následně převzal
žalovaný a rozvedl je, avšak absenci formy zavinění ve výroku rozhodnutí nenapravil. Toto
pochybení ale nemá vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, jelikož s ohledem na zákon je
zřejmé, že žalobce přestupky spáchal minimálně z nedbalosti a pro dané přestupky zákon
nevyžaduje úmyslné zavinění. V případě nepředložení zelené karty se jedná o nedbalost
nevědomou, jelikož žalobce je držitelem řidičského oprávnění, takže musí vědět, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nicméně spoléhal na to,
že jej neporuší nebo neohrozí. V případě držení hovorového zařízení při řízení motorového
vozidla se jednalo o úmysl nepřímý, jelikož věděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a byl srozuměn s tím, že jej může porušit nebo ohrozit.
Ohledně prokázání úmyslu krajský soud uvedl, že žalobce je oprávněn řídit motorová vozidla
od roku 2011 a za dobu účinnosti zákona o silničním provozu měl dost času se s uvedeným
pravidlem seznámit. Srozumění ve smyslu zavinění ve formě nepřímého úmyslu
se v projednávaném případě vztahuje k oslabení řidičovy pozornosti a k tomu,
že by při oslabení pozornosti mohl ohrozit silniční provoz. K tomu v případě jednání
odpovídajícího přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o silničním provozu
nepochybně došlo. Správní orgány tak formu zavinění zdůvodnily a dostatečně prokázaly.
[3] K námitce, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně nelze seznat, které jednání
se váže ke kterému porušení právní povinnosti, krajský soud uvedl, že správní orgán I. stupně
ve výroku rozhodnutí srozumitelně uvedl vytýkané skutkové jednání, povinnost, kterou tímto
jednáním porušil, a přestupky, jichž se tímto jednáním dopustil. Skutečnost, že správní orgán
I. stupně jednotlivá skutková jednání a porušení povinnosti jednotlivě nerozčlenil
dle vytýkaných spáchaných přestupků, nezpůsobila nepřezkoumatelnost či nezákonnost jeho
rozhodnutí.
[4] Krajský soud nesouhlasil ani s tvrzením, že žádný ze skutků uvedených
v prvostupňovém rozhodnutí není přestupkem. Správní orgán I. stupně ve výroku
prvostupňového rozhodnutí popsal přestupkové jednání sice poněkud těžkopádně,
ale srozumitelně, když uvedl, že se jej dopustil tím, že „byl kontrolován jako řidič motorového vozidla
tov. zn. Peugeot Partner, reg. zn. X z důvodu držení hovorového zařízení v ruce, během řízení motorového
vozidla“. Z výroku je zjevné, že žalobce byl shledán vinným z jednání spočívajícího v držení
hovorového zařízení v ruce během řízení motorového vozidla. Jaké jednání je mu vytýkáno, je
zřejmé i z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Ani skutečnost, že správní orgán I.
stupně použil ve výroku svého rozhodnutí slovní spojení „nepředložil zelenou kartu“ namísto
„nepředložil zelenou kartu na vyžádání příslušníka Policie ČR“, nemá vliv na zákonnost
prvostupňového rozhodnutí. V odůvodnění se správní orgán I. stupně otázkou nepředložení
zelené karty na vyžádání příslušníka Policie ČR zabýval. Jde tak jen o nepodstatné chyby
v psaní.
[5] K námitce, že z výroku o sankci není zřejmé, za který z přestupků byl žalobce shledán
vinným, krajský soud uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně skutečně
chybí bližší odůvodnění uložené pokuty, co se týče spáchání dvou přestupků, nicméně toto
pochybení napravil žalovaný na straně osmé napadeného rozhodnutí. Prvostupňové
a napadené rozhodnutí je třeba považovat za jeden celek. Nedostatek v odůvodnění uložení
pokuty byl řádně a srozumitelně odstraněn v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce
tak nemohl mít pochybnosti o tom, kterými přestupky byl shledán vinným a z jakého důvodu
mu byla uložena pokuta v dané výši.
[6] Krajský soud souhlasil s námitkou, že správní orgán I. stupně ve výroku svého
rozhodnutí nesprávně odkázal na ustanovení předpisu, který byl v době rozhodování
již neúčinný, nicméně tato skutečnost neměla vliv na jeho rozhodnutí. Vyhláška
č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích
(dále jen „vyhláška č. 231/1996 Sb.“), na kterou prvostupňový orgán odkázal, totiž stanoví
stejnou výši náhrady nákladů řízení jako nyní platná vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu
hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální
částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 520/2005 Sb.“).
Povinnost uhradit náklady řízení byla uložena ve správné výši, a žalobce tak nebyl nijak
zkrácen na svých právech.
[7] Žalobce dále namítal, že nebyl při kontrole Policie ČR vyzván k předložení zelené
karty. Krajský soud tuto námitku neshledal důvodnou, jelikož v oznámení o přestupku
sepsaném na místě dne 29. 5. 2017 bylo uvedeno, že zelenou kartu nepředložil „na požádání
policisty“. To, že byl požádán o předložení zelené karty, vyplývá i z úředního záznamu Policie
ČR ze stejného dne. Stejný závěr plyne i z výpovědi zasahující policistky, kterou potvrdil
i druhý zasahující policista. Správní orgány správně dospěly k závěru, že výpověď zasahujících
policistů je dostačující, jelikož dle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“)
ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, není důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi
policisty, jenž nemá zájem na věci a pouze vykonává svou služební povinnost. K tomu,
aby vyvstala pochybnost o věrohodnosti výpovědi policisty, by musely přistoupit i další
okolnosti, které by tomu nasvědčovaly, což se nestalo. Krajský soud tedy neshledal žádnou
okolnost, která by zpochybňovala věrohodnost zasahujících policistů.
[8] Na závěr se krajský soud vypořádal s námitkou ohledně neodůvodnění výše uložené
pokuty. Ačkoliv správní orgán I. stupně výslovně neoznačil skutečnosti, které považoval
za polehčující a přitěžující, z odůvodnění je lze bez obtíží dovodit. To následně potvrdil
i žalovaný. Uložená pokuta ve výši 2 000 Kč se blíží spodní hranici možného rozpětí,
přičemž žalobce neuvedl žádné okolnosti, které by odůvodňovaly udělení nižší pokuty.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Krajský soud nesprávně konstatoval, že ačkoliv není forma zavinění přestupku
uvedena ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nejedná se o vadu,
pro kterou by bylo možné rozhodnutí zrušit. Povinnost uvést formu zavinění ve výroku
rozhodnutí stanovil zákonodárce jak v §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o přestupcích“), tak v §93 odst. 3 písm. c) zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že formu zavinění postačí uvádět v odůvodnění
rozhodnutí, popírá tím vůli zákonodárce. Pouze výrok rozhodnutí nabývá právní moci
a na jeho základě jsou pak činěny záznamy do karty řidiče. Nelze připustit, aby si teprve
správní orgán, který vede kartu řidiče, činil úsudek o formě zavinění na základě odůvodnění
rozhodnutí. Dle rozsudku NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, nelze nahradit
nedostatečné vymezení skutkových okolností spáchaného přestupku jeho specifikací
v odůvodnění rozhodnutí. Pokud nelze v odůvodnění rozhodnutí nahrazovat nedostatečné
vymezení skutkových okolností, nelze nahradit ani zcela absentující údaj o formě zavinění.
Ani odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně navíc nebylo bez vad, jelikož v něm
nekonstatoval, zdali byl přestupek spáchán v přímém či nepřímém úmyslu, a u druhého
přestupku nebylo stanoveno, zdali byl spáchán vědomou nebo nevědomou nedbalostí.
O skutečnosti, že rozhodnutí prvostupňového orgánu je obtížně srozumitelné, svědčí i závěr
krajského soudu, že v případě nepředložení zelené karty, u které se jednalo o nedbalost
nevědomou, musel stěžovatel vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zákonem
chráněný zájem. Krajský soud tak sám zaměňuje nedbalost nevědomou s nedbalostí vědomou.
Pokud tedy prvostupňové rozhodnutí vede i u krajského soudu k odlišným interpretacím,
stěžovatel nemá jistotu, jak má být rozhodnutí interpretováno. Krajský soud tak měl
rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit, jelikož jeho výrok neobsahoval jednu
ze zákonných náležitostí.
[11] Krajský soud nesprávně konstatoval, že správní orgán I. stupně srozumitelně uvedl
vytýkané skutkové jednání stěžovatele a povinnosti, které byly tímto jednáním porušeny,
jakož i přestupky, kterých se dopustil. Z výroku rozhodnutí musí být zřejmé, jaké ustanovení
bylo porušeno daným jednáním a jakou skutkovou podstatu přestupku naplňuje. Správní
orgán I. stupně však uvedl shluk porušených právních norem a následně konstatoval,
že stěžovatel spáchal přestupek tím, že „byl kontrolován jako řidič z důvodu držení hovorového
zařízení“ a že při kontrole dokladů nepředložil zelenou kartu, přičemž ani jedno z těchto
jednání není protiprávní. Z výroku nelze ani seznat, zda se v jeho případě jednalo
o dva samostatné skutky, nebo zda jde o souběh, zdali jde o souběh jednočinný
nebo vícečinný, ani kterým skutkem byla porušena která právní norma. Stěžovatel tak nemůže
polemizovat o tom, zda určité jednání skutečně porušuje tvrzené právní ustanovení
a zda je uvedená skutková kvalifikace správná. Výrok prvostupňového rozhodnutí
je nezákonný, jelikož nebyl rozčleněn tak, aby bylo možné zjistit, kolik přestupků stěžovatel
spáchal.
[12] V rozhodnutí správního orgánu I. stupně byly popisované skutky formulovány tak,
že z nich nelze zjistit jejich protiprávnost. Neodpovídají ani zákonným skutkovým podstatám.
Autoritativně bylo konstatováno pouze to, že stěžovatel byl kontrolován Policií ČR.
Ani jednání spočívající v nepředložení zelené karty není protiprávní, protiprávní je pouze
nepředložení zelené karty na požádání příslušníka policie. Ve výroku však nejsou uvedeny
dané skutkové okolnosti, tj. že byl požádán příslušníkem Policie ČR o předložení zelené karty.
Pouze tehdy, pokud by byly dány tyto skutkové okolnosti, bylo by jednání protiprávní.
Z výroku rozhodnutí musí být zřejmé všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné
pro úsudek o naplnění dané skutkové podstaty. Dle rozsudku NSS ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 8 Afs 17/2012 - 375, č. 2822/2013 Sb. NSS, musí popis skutku ve výroku rozhodnutí
obsahovat skutkové okolnosti, „které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků
skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení.“ V nyní projednávané věci
je rozhodnou skutečností, že nepředložil zelenou kartu na požádání policisty. Pokud
by zelenou kartu nepředložil, aniž by jej o to policista požádal, nejednalo by se o přestupek.
Jelikož tyto rozhodné skutečnosti nebyly uvedeny ve výroku rozhodnutí, nelze z výroku zjistit
veškeré skutkové okolnosti významné z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku. Stejně
tak tomu je i v případě přestupku spočívajícího v tom, že byl kontrolován jako řidič,
jelikož v této části není uvedeno, za co je uznán vinným. Stěžovatel tak není vinen, že za jízdy
držel hovorové zařízení, jelikož to není autoritativně konstatováno.
[13] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že pochybení prvostupňového správního orgánu,
které spočívá v neuvedení bližšího zdůvodnění uložené pokuty za spáchání dvou přestupků,
napravil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Správní orgán uložil sankci dle dvou ustanovení
definujících dvě odlišná sankční rozmezí, přesto ve výroku uvedl, že sankci ukládá „za spáchaný
přestupek“. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, jelikož sankci lze uložit pouze v určitém
konkrétním sankčním rozmezí, a je tedy nutné odkázat na jedno právní ustanovení. Co se týče
rozhodnutí žalovaného, ten prvostupňové rozhodnutí nijak nezměnil, a i nadále tedy platí
výrok, dle kterého byla uložena sankce dle dvou ustanovení odlišných zákonů. Výrok
a odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou v rozporu, jelikož výrokem potvrzuje rozhodnutí
prvostupňového orgánu a v odůvodnění uvádí, že sankce byla uložena dle §16 odst. 3 zákona
o pojištění odpovědnosti vozidla, tedy dle odlišného ustanovení, které správní orgán I. stupně
nezmínil. Není tak zřejmé, dle jakého ustanovení byl stěžovatel trestán.
[14] Dalším pochybením správního orgánu I. stupně bylo uložení náhrady nákladů řízení
na základě dnes již neplatné vyhlášky. Není možné, aby až krajský soud stěžovateli ozřejmil,
podle kterého ustanovení mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Účastník
správního řízení musí být s tímto ustanovením seznámen již ve vydaném rozhodnutí, aby proti
němu mohl uplatnit námitky v odvolání. Tím, že má hradit náklady dle již neúčinné vyhlášky,
je mu ukládána povinnost, která neexistuje. O tom, zda tato povinnost existuje, nemůže
rozhodovat až správní soud, jelikož by tak správní orgány mohly zbavovat účastníky
správního řízení prostoru pro argumentaci a pro dva opravné prostředky.
[15] Stěžovatel dále namítá, že nebylo prokázáno, že byl příslušníky policie vyzván
k předložení zelené karty. Krajský soud k této otázce odkázal na úřední záznam, dle kterého
stěžovatel „na požádání policisty nepředložil zelenou kartu.“ Úřední záznam nelze považovat
za důkaz, navíc v dalším řízení bylo z výpovědi zasahující policistky zjištěno,
že ho o předložení zelené karty výslovně nepožádala. Zasahující policistka ve výpovědi uvedla,
že stěžovatele vyzvala k předložení dokladů potřebných k provozu a řízení vozidla. Její
svědecká výpověď tak neprokazovala, že by spáchal přestupek spočívající v nepředložení
zelené karty na výzvu policie. Nikdo ze svědků tedy netvrdí, že byl stěžovatel vyzván
k předložení zelené karty. Dle rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 - 39, není
řidič povinen na základě obecného pokynu policisty typu „předložte doklady potřebné k řízení
a provozu vozidla“ si okamžitě vzpomenout, které všechny doklady či potvrzení musí mít u sebe
a kdy a komu je povinen je předložit. Je tedy povinností policistů, aby v případě, kdy řidič
nepředloží některý z dokladů, jej výslovně vyzvali k jeho předložení. K tomu v nyní
projednávaném případě nedošlo, a proto nemohlo ani dojít ke spáchání přestupku
spočívajícího v nepředložení zelené karty na žádost policisty.
[16] Správní orgány nezdůvodnily ani výši uložené pokuty. Správní orgán I. stupně
si vystačil s obecnými floskulemi, ze kterých nelze zjistit nic konkrétního, a jde o pouhé
vyjmenování zákonných kritérií bez jejich hodnocení. Krajský soud konstatoval, že správní
orgány vzaly v úvahu polehčující a přitěžující okolnosti a že ačkoliv prvostupňový správní
orgán výslovně neoznačil, kterou okolnost považoval za polehčující či přitěžující,
lze to dovodit z kontextu textu. Krajský soud ale jako polehčující okolnost plynoucí
z rozhodnutí správního orgánu I. stupně označil společenskou nebezpečnost chování a jako
přitěžující okolnost označil skutečnost, že se projednávaného přestupku dopustil poprvé.
Krajský soud tím prokázal, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu
je nesrozumitelné. Zaměnění polehčujících a přitěžujících okolností v rozsudku není pouhou
chybou psaní. Správní orgán I. stupně pouze vyčetl zákonná kritéria, která měl posuzovat,
aniž by je jakkoliv posoudil. Dle rozsudku NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28,
nepostačuje pouhé vyjmenování zákonných kritérií, pokud odůvodnění neobsahuje alespoň
stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného.
Rozhodnutí správních orgánů jsou tak nesrozumitelná, jelikož z nich není zřejmé, z čeho
vyvodily naplnění jednotlivých zákonných kritérií pro ukládání sankce. Dále není zřejmé, jaká
kritéria hodnotily ve prospěch a jaká v neprospěch stěžovatele.
[17] Následně stěžovatel obšírně na dvanácti stranách uvádí svůj nesouhlas s vyvěšením
jména svého zástupce na webových stránkách NSS a polemizuje s rozhodnutími NSS i jiných
soudů, které se již touto otázkou zabývaly.
[18] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
III. a) Absence formy zavinění ve výroku
[21] První kasační námitka směřovala proti chybějícímu určení zavinění ve výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovateli je nutné dát za pravdu, že ve výroku
prvostupňového rozhodnutí není forma zavinění uvedena a žalovaný toto pochybení
nenapravil.
[22] Podle §77 zákona o přestupcích, účinného v době spáchání přestupků, musí výrok
rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat kromě jiného
popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh
a výměru sankce. Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným,
bude vždy obsahovat tři části: výrok o vině, výrok o trestu a uložení povinnosti k náhradě
nákladů spojených s projednáním přestupku. Forma zavinění bude z povahy věci součástí
výroku o vině. Podle §3 zákona o přestupcích postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění
z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá,
že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní.
Rozlišení mezi vědomou a nevědomou nedbalostí se poté může promítnout do rozhodování
o druhu a výměře sankce (§12 odst. 1 zákona o přestupcích), tedy do odůvodnění rozhodnutí
o přestupku, takové rozlišení však nemusí být výslovně uvedeno ve výrokové části rozhodnutí
(srov. rozsudky NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37, nebo ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 10 As 318/2016 - 46).
[23] Správní orgán I. stupně se formou zavinění přestupků zabýval až v odůvodnění
rozhodnutí, ve kterém posoudil jednání spočívající v držení hovorového zařízení v ruce
během řízení motorového vozidla jako jednání úmyslné, jelikož stěžovatel věděl, že svým
jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a byl s tímto srozuměn. Jednání spočívající
v nepředložení tzv. zelené karty, tedy dokladu prokazujícího pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla, posoudil jako jednání nedbalostní, jelikož stěžovatel měl
a mohl vědět, že svým jednáním může porušit zákonem chráněný zájem. Jelikož formu
zavinění neuvedl ve výroku rozhodnutí a žalovaný jeho pochybení nenapravil, je nutné
posoudit, zda tato vada způsobuje nezákonnost napadených správních rozhodnutí. Krajský
soud dovodil, že nikoli, protože s ohledem na znění zákona je zřejmé, že stěžovatel spáchal
přestupek dle zákona o silničním provozu minimálně z nedbalosti (pro daný přestupek zákon
nevyžaduje úmyslné zavinění). Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že ani zákon o pojištění
odpovědnosti vozidla nevyžaduje pro přestupek spáchaný dle §16 odst. 1 písm. b) úmyslné
zavinění. Krajský soud konkrétně v bodě 30. rozsudku uvedl, že v případě držení hovorového
zařízení při řízení motorového vozidla se jedná o úmysl nepřímý, jelikož stěžovatel „podstoupil
výcvik pro řidiče motorových vozidel a disponuje řidičským oprávněním, tudíž nepochybně věděl, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím
byl srozuměn.“ K vědomostní složce zavinění ve formě úmyslu nepřímého uvedl, že zákaz
držení telefonu je v zákoně o silničním provozu již od počátku jeho účinnosti, a stěžovatel tak
měl dostatek času se s tímto pravidlem seznámit. K volní složce zavinění uvedl, že je nutné
ji vztahovat k objektu skutkové podstaty, jíž je zájem na tom, aby se řidič za volantem plně
věnoval řízení vozidla. Srozumění ve smyslu nepřímého úmyslu se vztahuje k oslabení řidičovy
pozornosti a k možnému ohrožení provozu. V případě nepředložení zelené karty
se dle krajského soudu jedná o přestupek zaviněný ve formě nedbalosti nevědomé,
ačkoliv dále uvedl, že stěžovatel musel vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem. Tato formulace odpovídá definici zavinění nedbalosti vědomé. Toto
pochybění však nezpůsobuje nezákonnost rozsudku krajského soudu, neboť pro spáchání
tohoto přestupku postačí nedbalost nevědomá.
[24] Posouzení krajského soudu ohledně spáchání přestupku spočívajícího v držení
hovorového zařízení při řízení motorového vozidla ve formě nepřímého úmyslu se shoduje
se závěry ohledně vědomostní a volní složky zavinění u tohoto přestupku, které jsou uvedeny
v rozsudku NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. 10 As 305/2016 - 46. Dle jeho bodu [13] by bylo
možné tvrdit nevědomost ve vztahu k některému pravidlu silničního provozu snad jen
v případě, že by pravidlo bylo zcela nové a řidič se s ním ještě neměl možnost seznámit.
O takovou situaci se však nejedná v případě zákazu držení hovorového zařízení,
které je součástí zákona o silničním provozu od ledna 2001. Ohledně volní složky zavinění,
respektive ohledně srozumění s ohrožením zákonem chráněného zájmu, NSS uvedl,
že spočívá v tom, že řidič je srozuměn s tím, že oslabuje svou pozornost a při této oslabené
pozornosti může ohrozit provoz. Nejvyšší správní soud nemá důvod se v nyní projednávaném
případě od závěru o formě zavinění odklonit. I kdyby posouzení formy zavinění nebylo
přesné, v případě, kdy správní orgány nepřičítaly stěžovateli k tíži závažnější formu zavinění,
není třeba trvat na podrobnějším odůvodňování kvalifikace zavinění (viz rozsudek NSS ze dne
1. 11. 2018, č. j. 6 As 274/2018 - 42). Ani z jednoho ze správních rozhodnutí nevyplývá,
že by forma zavinění ve formě úmyslu nepřímého měla vliv na výši uložené sankce.
[25] Zjištěné pochybení tedy nepředstavuje natolik zásadní vadu, pro kterou by bylo nutné
napadený rozsudek, resp. rozhodnutí žalovaného, zrušit. Takový postup by s ohledem
na skutkové okolnosti případu představoval zbytečný formalismus a byl by v rozporu
s principem procesní ekonomie. Absence uvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost rozhodnutí o přestupku
(srov. rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2019, č. j. 4 As 264/2019 - 33). Stěžovatel nebyl v nyní
projednávaném případě tímto postupem zkrácen na svých právech. Námitka ohledně absence
formy zavinění ve výroku prvostupňového rozhodnutí tak není důvodná.
III. b) Nesrozumitelnost výroku ohledně porušení právní normy a popisu skutků
[26] Stěžovatel dále namítal nesrozumitelnost výroku prvostupňového rozhodnutí ohledně
porušení právní normy. Správní orgán I. stupně výrok rozhodnutí formuloval tak,
že stěžovatel „spáchal přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb. (…), dále dle ust. §16 odst. 1 písm. b) zákona
č. 168/1999 Sb. (…), tím, že dne 29.5.2017 v 10:00 hodin, v obci Šardice, byl kontrolován jako řidič
motorového vozidla tov.zn. Peugeot Partner, reg.zn. X z důvodu držení hovorového zařízení v ruce, během
řízení motorového vozidla. Dále při kontrole dokladu nepředložil zelenou kartu. Uvedené jednání obviněného v
době přestupku bylo v rozporu s ust. §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. (…), a s ust. §17 odst.
1 zákona č. 168/1999 Sb. (…).“ Z tohoto výroku jasně plyne, kdo, kde a kdy spáchal přestupek
dle zákona o silničním provozu a přestupek dle zákona o pojištění odpovědnosti vozidla,
přičemž je v něm přesně uveden odkaz na zákonná ustanovení, která byla uvedeným jednáním
porušena. Z tohoto výroku lze zjistit, jaké přestupky byly spáchány. Z odůvodnění rozhodnutí
lze zjistit, které jednání se váže ke kterému ze dvou výše uvedených zákonných ustanovení.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že
správní orgán I. stupně nerozčlenil výrok rozhodnutí dle vytýkaných přestupků, neměla za
následek nepřezkoumatelnost či nezákonnost rozhodnutí. Ani tato námitka tak není důvodná.
[27] Dále se NSS zabýval námitkou, že skutky popisované ve výroku prvostupňového
rozhodnutí nejsou přestupkem. K popisu skutku se NSS vyjádřil již v rozsudku
ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 68/2012 - 23: „Popis skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku hraje
zásadní roli a zde se vymezuje jednání, za které byl přestupce shledán vinným, což má velký dosah
např. při posuzování věci rozhodnuté (rei iudicatae). Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových
okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba,
aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné
z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným
způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli
výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit,
zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“
[28] Přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o silničním provozu je vymezen
tak, že ho spáchá ten, kdo v rozporu s §7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona drží v ruce
nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno, že tento přestupek stěžovatel
spáchal tím, že „byl kontrolován jako řidič motorového vozidla tov.zn. Peugeot, reg.zn. X z důvodu držení
hovorového zařízení v ruce, během řízení motorového vozidla.“ Ačkoliv je tato formulace skutečně
nepřesná, jelikož přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o silničním provozu
nelze spáchat tím, že je někdo „kontrolován jako řidič“, NSS neopomněl, že součástí výroku je
přesný odkaz na ustanovení, které stěžovatel porušil. Ve spojení s tímto odkazem je z výše
citovaného popisu skutku zřejmé, ve kterém konkrétním jednání stěžovatele byl spatřován
přestupek, a nelze je zaměnit s jiným přestupkovým jednáním. Popis skutku ve výroku
prvostupňového rozhodnutí tak splňuje nároky výše citovaného rozsudku č. j. 9 As 68/2012 -
23, jelikož jsou v něm popsány podstatné okolnosti a tyto okolnosti dovolují přestupkové
jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat. I z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
je zřejmé, jakého přestupku se stěžovatel dopustil. Nepřesný popis skutku ve výroku je sice
vadou, tato vada však s ohledem na výše uvedené nedosahuje takové intenzity, aby měla vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že právní kvalifikace
přestupkového jednání spočívajícího v držení hovorového zařízení během řízení motorového
vozidla ve výroku prvostupňového rozhodnutí je ve spojení s jeho odůvodněním dostatečná,
neboť z rozhodnutí je zcela zřejmé, kterého jednání se stěžovatel dopustil a kterou právní
normu tímto jednáním porušil.
[29] Obdobný závěr je možné učinit i o popisu přestupku dle §16 odst. 1 písm. b) zákona
o pojištění odpovědnosti vozidla účinného v době jeho spáchání. Ve výroku rozhodnutí
je uvedeno, že stěžovatel tento přestupek spáchal tím, že „při kontrole dokladů nepředložil zelenou
kartu“. Z tohoto popisu je opět zřejmé, v čem spočívalo jeho přestupkové jednání,
přičemž výrok obsahuje přesný odkaz na zákonné ustanovení, které porušil. Ačkoliv NSS
souhlasí s tím, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí mělo být správně uvedeno,
že zelenou kartu nepředložil na požádání příslušníka Policie ČR, ztotožňuje se s názorem
krajského soudu uvedeným v bodě 39. rozsudku, že z výroku společně s odůvodněním
rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl shledán vinným tím, že zelenou kartu nepředložil
na požádání Policie ČR. Otázkou, zdali správní orgány prokázaly, že byl skutečně vyzván
k předložení zelené karty, se bude NSS zabývat níže.
III. c) Nepřezkoumatelnost výroku o sankci a nákladů řízení
[30] Následně se NSS zabýval námitkou ohledně nepřezkoumatelnosti výroku o sankci.
Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že se za spáchaný přestupek ukládá
„podle §11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a §125c odst. 5 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, §16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou
provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů pokuta ve výši 2 000,- Kč (slovy dva tisíce korun českých).“
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že správní orgán I. stupně měl u sankce
správně uvést jedno konkrétní zákonné ustanovení, dle kterého byla uložena. Nicméně, jak
správně podotkl krajský soud, rozhodnutí správních orgánů je třeba považovat za jeden celek.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobněji uvedl, na základě kterého ustanovení byla
stěžovateli uložena sankce ve výši 2 000 Kč.
[31] Pochybení spočívající v odlišném odkazu na ustanovení §16 zákona o pojištění
odpovědnosti vozidla ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně a v odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného, který odkazoval na §16 odst. 3, bylo pravděpodobně
způsobeno novelizací dotčeného ustanovení v průběhu správního řízení. V době spáchání
přestupku upravoval rozpětí sankce §16 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti vozidla,
znění od 1. 7. 2017 toto rozpětí uvádí v §16 odst. 3. Správný je odkaz na §16 odst. 2 tohoto
zákona uvedený ve výroku, jelikož se obě ustanovení shodují ve výši a druhu sankce, tudíž
se uplatní zásada užití zákona účinného v době spáchání přestupku jako celku. Odkaz
na §16 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti vozidla v odůvodnění napadeného
rozhodnutí je tak nesprávný. Žalovaný tedy potvrdil výrok prvostupňového rozhodnutí,
že se stěžovateli ukládá sankce dle §16 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti vozidla,
nicméně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že sankce byla uložena
dle §16 odst. 3 tohoto zákona. Tím své rozhodnutí učinil rozporuplným.
[32] V případě procesních pochybení je však nutno vždy pečlivě vážit, zda mohla
představovat reálný zásah do právní sféry adresáta rozhodnutí. Přílišné lpění na dodržení
všech formalit správního procesu vede k přehlížení elementárního faktu, a sice že cílem řízení
je hmotněprávní posouzení věci (předmětu řízení), přičemž procesní pravidla jsou
jen nástrojem, který k tomuto cíli vede. Procesní pravidla nelze bagatelizovat či dokonce
na jejich dodržování rezignovat, vždy je však nutné případně zjištěné deficity řízení poměřit
tím, zda mohly reálně ovlivnit jeho výsledek či jinak zasáhnout do právní sféry účastníka řízení
(viz rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 - 127).
[33] Nynější pochybení žalovaného do hmotněprávního postavení stěžovatele nezasáhlo.
Povaha zjištěné vady v nesprávně uvedeném ustanovení tedy nemá za následek namítanou
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění, které obsahově koresponduje
se správně uvedeným §16 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti vozidla ve výroku
prvostupňového rozhodnutí, se uvádí, že za přestupek podle §16 odst. 1 písm. b) tohoto
zákona se ukládá ve správním řízení pokuta od 1 500 Kč do 3 000 Kč. Žalovaný tedy
v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozsah výměry sankce správně vymezil a nelze
je v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelné. Dle bodu [14] rozsudku NSS ze dne
17. 9. 2020, č. j. 4 As 15/2019 - 33, platí, že za situace, kdy správní orgány odkázaly
při ukládání sankce na ustanovení, které v době spáchání přestupku formálně neexistovalo,
ale shodovalo se obsahově s ustanovením v té době platným, se nejedná o vadu, která by měla
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a pro niž by jej bylo nutné rušit (srov. též usnesení
rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS).
Námitka ohledně nepřezkoumatelnosti výroku o sankci tak není důvodná.
[34] K námitce vyčíslení nákladů správního řízení podle nyní již neplatné vyhlášky NSS
uvádí, že krajský soud správně posoudil, že vada řízení spočívající v chybném odkazu
na relevantní právní úpravu stanovující výši náhrady nemohla stěžovatelova práva jakkoliv
zkrátit. Nová právní úprava totiž obsahuje shodnou paušální částku nákladů řízení. Navíc
ačkoliv vyhláška č. 231/1996 Sb. pozbyla účinnosti ke dni 30. 6. 2017, čl. II vyhlášky
č. 112/2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 520/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška č. 112/2017 Sb.“), vychází z toho, že „[n]áklady řízení zahájených a pravomocně
neskončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se stanoví podle dosavadních právních předpisů“.
Též dle bodu [15] rozsudku NSS ze dne 5. 9. 2019, č. j. 8 As 227/2018 - 47, v případě,
že řízení o přestupcích bylo před správním orgánem zahájeno v době před nabytím účinnosti
vyhlášky č. 112/2017 Sb., tedy před 1. 7. 2017, a nebylo ještě před tímto dnem pravomocně
skončeno, správní orgán I. stupně vyměří výši náhrady nákladů podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož v nyní projednávaném případě nebylo správní řízení před prvostupňovým
správním orgánem pravomocně skončeno přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky
č. 112/2017 Sb., prvostupňový orgán správně uložil náhradu nákladů řízení dle vyhlášky
č. 231/1996 Sb.
III. d) Nepředložení zelené karty na výzvu policisty
[35] Stěžovatel dále tvrdí, že skutečnost, že jej zasahující policisté vyzvali k předložení
zelené karty, nebyla ve správním řízení prokázána. Nejvyšší správní soud mu dává zapravdu
v tom, že není povinen si na obecnou výzvu k předložení dokladů potřebných k řízení
a provozu motorového vozidla vzpomenout, jaké doklady musí všechny předložit.
Dle rozsudku NSS č. j. 2 As 322/2016 - 39 platí, že pokud nejsou v konkrétním případě ihned
předloženy všechny oprávněně vyžadované doklady, je povinností zasahujících policistů
konkrétně a srozumitelně upřesnit, co vše má řidič ještě předložit. Zasahující policisté tedy byli
povinni poté, co stěžovatel na výzvu „předložte doklady potřebné k provozu a řízení motorového
vozidla“ nepředložil zelenou kartu řidiče, mu jednoznačně a konkrétně sdělit, že je povinen ji
předložit. Z výpovědi zasahující policistky ze dne 19. 7. 2017 plyne, že poté, co jí stěžovatel
předložil potřebné doklady kromě zelené karty, mu sdělila, že má předložit i tuto kartu.
Stěžovatel následně někomu volal a zjišťoval, kde se zelená karta nachází. Poté ji však
nepředložil. Tvrzení, že zasahující policistka ve své výpovědi neuvedla, že by ho výslovně
k předložení zelené karty vyzvala, tedy není pravdivé.
[36] V projednávané věci ze správního spisu nevyplývají žádné skutečnosti o tom,
že by policisté vůči stěžovateli postupovali šikanózně, přehnaně horlivě či předpojatě. Krajský
soud též správně posoudil, že výpovědi zasahujících policistů neobsahovaly žádné zásadní
rozpory. Tyto výpovědi byly v souladu s oznámením o přestupku a úředním záznamem ze dne
29. 5. 2017. Je sice pravda, že úřední záznam nelze považovat za samostatný důkaz, nicméně
jsou-li tyto tři výše uvedené podklady vzájemně souladné a nevyskytují-li se v nich rozpory,
lze tvrdit, že popisované jednání se skutečně stalo tak, jak tyto materiály zachycují. Možnost
prokázání spáchání přestupku pouze na základě těchto „trojjediných“ podkladů aprobovala
i konstantní judikatura NSS (srov. výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007 - 114,
nebo rozsudky ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47, či ze dne 16. 5. 2018,
č. j. 7 As 69/2018 - 37). Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského
soudu ohledně dostatečného prokázání, že stěžovatel byl k předložení zelené karty vyzván.
III. e) Nepřezkoumatelnost výše sankce a nesouhlas s vyvěšením osobních údajů
[37] Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí správních orgánů byla nepřezkoumatelná v části
týkající se výše sankce, jelikož v ní chybělo posouzení zákonných kritérií pro určení její výše.
Nynější případ je třeba odlišit od toho, kterým se NSS zabýval v namítaném rozsudku
č. j. 9 As 56/2019 - 28, jelikož v tehdejším případě byla uložena sankce na samé horní hranici
zákonné sazby, ačkoliv její výše nebyla náležitě zdůvodněna. V nyní projednávaném případě
byla uložena sankce ve výši 2 000 Kč, a to za dva přestupky, u nichž zákon stanoví sazbu
v rozmezí 1 500-2 500 Kč a 1 500-3 000 Kč. Jelikož přísněji postižitelný přestupek
je přestupek dle §16 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti vozidla, bylo
dle §12 odst. 2 zákona o přestupcích na projednávaný případ aplikováno zákonné rozmezí
1 500-3 000 Kč. Jelikož sankce za spáchání dvou přestupků byla uložena v dolní polovině
zákonné sazby, nelze mít na odůvodnění její výše stejné požadavky jako na sankce uložené
při horní hranici zákonné sazby. Z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že za polehčující
okolnost správní orgán I. stupně považoval skutečnost, že se stěžovatel přestupku dopustil
poprvé. Dále přihlédl ke společenské nebezpečnosti chování. Není proto pravdou, že správní
orgán I. stupně pouze vyjmenoval zákonná kritéria pro odůvodnění výše sankce. Sankci
ve výši 2 000 Kč není možné považovat za nepřiměřeně vysokou či likvidační. Stěžovatel
neuvedl žádný důvod, proč by v jeho případě měla být výše sankce snížena. Ačkoliv je třeba
dát stěžovateli zapravdu, že krajský soud v bodě 69. rozsudku zaměnil polehčující a přitěžující
okolnosti, NSS je toho názoru, že se jedná o zjevnou chybu v psaní, která nemá na celkové
posouzení věci vliv. Odůvodnění výše uložené sankce je tedy dostatečné.
[38] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů
na internet vyjádřenému v kasační stížnosti NSS připomíná, že se jedná o porozsudkovou
agendu a že není namístě předkládat tento požadavek znovu státní správě NSS. Předseda NSS
už totiž na obdobnou žádost opakovaně zareagoval. Zejména tak učinil vůči témuž advokátovi
přípisem ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, v němž jasně uvedl, že dalším žádostem
téhož advokáta a stejného obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této situace je nynější
opakovanou žádost, jíž se stěžovatelův zástupce znovu domáhá odpovědi, kterou již od věcně
příslušného orgánu opakovaně dostal, nutno pokládat za účelovou. Nyní rozhodující senát
také v souladu s jasným vyjádřením předsedy NSS mu tuto žádost znovu nepředkládal, stejně
jako ji nepředkládal správě soudu, neboť odpověď na svou žádost již stěžovatelův zástupce
obdržel dříve.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Neúspěšný stěžovatel proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[41] Stěžovatel ve věci opakovaně zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5 000 Kč. Nejprve dne 4. 1. 2021 (č. l. 17 spisu NSS), poté znovu dne 5. 1. 2021 (č. l. 18 spisu
NSS). Byly proto naplněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku (§10 odst.
1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) ve výši
5 000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovateli vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
[42] Nejvyšší správní soud dále vyzval zástupce stěžovatele ke sdělení čísla bankovního
účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. Určil mu k tomu lhůtu 1 týdne,
kterou vyhodnotil jako přiměřenou povaze požadovaného úkonu. V případě neuposlechnutí
výzvy ve stanovené lhůtě může být zástupci uložena pořádková pokuta podle §44 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu