ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.55.2020:54
sp. zn. 9 As 55/2020 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně:
A.C.E. Media Ventures, Inc., se sídlem 3500 South DuPont Highway, Dover, Delaware,
Spojené státy americké, zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12,
Praha 1, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 10 A 59/2018 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem žalovaného, spatřovaným ve výzvě k odstranění reklamního zařízení ze dne 5. 1. 2018,
č. j. 524/2017-120-SSU/6.
[2] Výzva byla adresována neznámému vlastníkovi podle §25 odst. 11 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka, která
uvedené reklamní zařízení vlastní, má za to, že pro uvedený postup nebyly splněny podmínky,
a zpochybňuje, že žalovaný učinil dostatečné kroky za účelem její identifikace. Posledně uvedená
otázka je podstatou sporu mezi ní a žalovaným.
[3] Městský soud žalobu poprvé zamítl rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 10 A 59/2018 - 45.
Tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 9 As 228/2018 - 58, protože městský soud přijal žalobu k věcnému projednání, aniž by
věnoval dostatečnou pozornost splnění podmínek řízení, konkrétně včasnosti podané žaloby
a skutkovým okolnostem nezbytným k jejímu ověření. Vzhledem k tomu, že za tímto účelem
bylo nezbytné zvážit, o jaký typ zásahu se v nynější věci jedná, Nejvyšší správní soud jej zavázal
k posouzení této otázky a k následnému učinění kroků k doplnění skutkových zjištění potřebných
pro zhodnocení včasnosti žaloby.
[4] Městský soud v dalším řízení stěžovatelku poučil, že žalovaný zásah považuje
za jednorázový s trvajícími důsledky, a vyzval ji, aby žalobu doplnila o tvrzení, kdy se
o nezákonném zásahu dozvěděla, a toto tvrzení případně osvědčila. Stěžovatelka k tomu uvedla,
že se o existenci výzvy dozvěděla zprostředkovaně, a to nejprve o jejím vydání, bez znalosti
obsahu, samotná výzva se do její dispozice dostala až mnohem později. Přestože již v této době
zvažovala právní kroky ochrany, neměla k dispozici dostatek informací a také předpokládala,
že žalovaný doručí výzvu přímo jí. Impulzem k podání žaloby bylo zakrytí reklamního zařízení
žalovaným dne 4. 4. 2018. V reakci na další výzvu městského soudu upřesnila, že o existenci
výzvy se dozvěděla několik týdnů po jejím vydání, s písemným vyhotovením se však seznámila
až dne 4. 4. 2018.
[5] Z doplnění skutkových tvrzení tedy vyplývalo, že stěžovatelka se o nezákonném zásahu
dozvěděla dne 4. 4. 2018. Vzhledem k tomu, že městský soud neměl jak ověřit, zda se tak nestalo
již dříve, žalobu podanou dne 5. 4. 2018 vyhodnotil jako včasnou.
[6] Následně se zabýval meritem věci a dospěl k závěru, že žalovaný vyvinul před vydáním
výzvy podle §25 odst. 11 zákona o pozemních komunikacích dostatečné úsilí (takové,
které po něm bylo možné rozumně požadovat) ke zjištění vlastníka reklamního zařízení
a jeho postup tedy nebyl nezákonný.
[7] Z původního povolení ke zvláštnímu užívání dálnice (z roku 1995) sice vyplývalo,
že vlastníkem reklamního zařízení je stěžovatelka, od stavebního úřadu však žalovaný zjistil,
že v roce 2017 již vystupovala jako nájemce pozemku, na němž se reklamní zařízení nachází,
společnost A.C.E. Management, s.r.o., se sídlem Strašnická 3164/1a, Praha 10, která také
v té době hradila nájemné. Z komunikace s Ředitelstvím silnic a dálnic naopak nic určitého
nevyplynulo, neboť nájemní vztah trval od roku 2014 pouze konkludentně. Vzhledem k pozici
A.C.E. Management při komunikaci se stavebním úřadem v roce 2017, skutečnosti,
že stěžovatelka v témže roce zrušila svůj odštěpný závod v České republice a že reklamní zařízení
bylo opatřeno logem ACEMEDIA, které A.C.E. Management používá, se žalovaný nicméně
logicky domníval, že vlastnictví reklamního zařízení přešlo právě na A.C.E. Management.
[8] Společnost A.C.E. Management nicméně k následnému dotazu žalovaného sdělila,
že vlastníkem reklamního zařízení není. Stejně odpověděla též společnost New Republik
Publicity, spol. s r.o., Strašnická 3164/1a, Praha 10, která přicházela v úvahu jako vlastník
z důvodu dříve používané obchodní firmy. Vzhledem k tomu, že přímo stěžovatelce se přípis
s dotazem, zda je vlastníkem reklamního zařízení, nepodařilo doručit, neměl žalovaný žádný další
způsob, jak vlastníka zjistit.
[9] K námitce stěžovatelky, že jí žalovaný zasílal na nesprávnou adresu a že aktuální sídlo
je možné zjistit z internetu, městský soud především uvedl, že stěžovatelka svá tvrzení
neprokázala. I kdyby však byla pravdivá, nebylo namístě očekávat, že žalovaný změnu sídla
stěžovatelky ve Spojených státech aktivně zjistí. Byl dobrý důvod domnívat se, že stěžovatelka
ukončila své aktivity na území České republiky a reklamní zařízení nadále nevlastní. Pokud přesto
reklamní zařízení vlastnila, mohla rozumně předpokládat, že s ní bude silniční správní úřad
komunikovat. Jestliže tedy rušila svůj odštěpný závod v České republice a měnila sídlo
ve Spojených státech, měla ve vlastním zájmu silniční správní úřad o svém novém sídle
informovat. Tento jednoduchý krok neučinila, naopak sofistikovaně navodila dojem, že její
činnost v České republice skončila.
[10] Nad rámec rozhodovacích důvodů městský soud uvedl, že z okolností případu
se s vysokou pravděpodobností jeví, že nejasné vlastnictví reklamního zařízení bylo záměrně
navozeno s cílem zkomplikovat žalovanému jeho odstranění. Pokud stěžovatelka zrušila svůj
odštěpný závod v České republice, avšak formálně zůstala vlastníkem reklamního zařízení,
přičemž veškerá práva a povinnosti vlastníka za ni vykonávala společnost A.C.E Management,
je zřejmé, že mezi těmito dvěma společnostmi musel existovat úzký vztah. Přesto A.C.E.
Management žalovanému nesdělila, kdo reklamní zařízení vlastní (byť k tomu nebyla výslovně
vyzvána). Stěžovatelka zřejmě počítala s tím, že se žalovaný za této nepřehledné situace dopustí
chyby, díky níž potom bude možné výzvu k odstranění reklamního zařízení zpochybnit.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti především uvádí, že zásah žalovaného považuje za trvající.
Započal sice zveřejněním výzvy, ale nezákonný stav, který byl výzvou nastolen, trvá doposud.
Nenapadá totiž nezákonnost při vydání výzvy samotné, ale způsob jejího provedení (žalovaný
zneužil veřejné vyhlášky namísto adresného úkonu), přičemž tato nezákonnost nebyla z jeho
strany nikdy zhojena.
[12] Následně namítá, že většina kroků, které žalovaný učinil za účelem zjištění vlastníka
reklamního zařízení, byla zcela zbytečná.
[13] Vlastnictví reklamního zařízení zůstalo od roku 1995 nezměněno a neexistoval objektivní
důvod domnívat se, že by tomu bylo jinak. Z komunikace A.C.E. Management s příslušným
stavebním úřadem a dalšími institucemi, z plateb nájemného ani zrušení organizační složky
na území ČR nelze dovozovat přechod či převod vlastnictví reklamního zařízení. Stěžovatelka
přistoupila k organizačním a správním změnám z důvodu změny právní úpravy reklamní činnosti,
v důsledku které již nebylo ekonomicky únosné provozovat v ČR organizační složku. Nebyla
povinna mít za účelem podnikání na území ČR zřízenu organizační složku a závěry městského
soudu jsou tedy spekulativní. A.C.E. Management žalovanému jasně sdělila, že reklamní zařízení
nevlastní, stejně postupovala New Republik Publicity a z ničeho nevyplývalo, že by vlastníkem
mohl být ještě někdo jiný. Stěžovatelce nemůže být kladeno k tíži, že ani jedna z uvedených
společností žalovanému nesdělila, kdo je skutečným vlastníkem, neboť se jich na to žalovaný
netázal.
[14] Žalovaný dle stěžovatelky věděl, že je vlastníkem reklamního zařízení. Svědčí o tom též
žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, podaná Ředitelstvím silnic a dálnic proti stěžovatelce
dne 29. 9. 2017, na kterou odkazovala v řízení před městským soudem. S tímto důkazem
se však městský soud nijak nevypořádal.
[15] Jediným úkonem, který bylo v nynější věci skutečně třeba provést, bylo zjistit platnou
adresu stěžovatelky a obeslat ji. Pokud se žalovanému vrátila doručenka s označením, že došlo
ke změně sídla, měl zjistit aktuální adresu stěžovatelčina sídla, a to z veřejně dostupné databáze
na internetu nebo u příslušného finančního úřadu. Skutečnost, že ke změně sídla došlo, přitom
byla nesporná, vyplývala z vrácené výzvy, soud k jejímu prokázání nevyzýval.
[16] Žalovaný proto postupoval při vydání výzvy nezákonně a k nápravě svého protiprávního
jednání navíc nepřistoupil ani poté, co jej na něj New Republik Publicity upozornila a sdělila,
kdo je vlastníkem reklamního zařízení.
III. Vyjádření žalovaného
[17] Žalovaný ve vyjádření shrnul postup, který ho vedl k přesvědčení, že stěžovatelka
ukončila na území ČR činnost a že by vlastníkem reklamního zařízení mohla být A.C.E.
Management nebo New Republik Publicity. Následně uvedl, že výzvu ke sdělení,
zda jsou vlastníky, z procesní opatrnosti zaslal všem třem společnostem. A.C.E. Management
a New Republik Publicity sdělily, že vlastníky nejsou, výzva stěžovatelce, zaslaná na adresu
uvedenou v rozhodnutí statutárního orgánu o zrušení organizační složky, se ze Spojených států
vrátila jako nedoručená. Žalovaný nepovažoval za nutné obesílat všechny státy Spojených států
amerických za účelem zjištění, zda v některém z nich stěžovatelka nadále nepodniká. Svůj postup
považoval za přiměřený a souladný se zákonem o pozemních komunikacích.
[18] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou, ve které však neuvedla žádné
podstatné argumenty, které by již nebyly obsaženy v kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem [§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
IV. a) Včasnost žaloby
[21] Úvodem považuje za vhodné stručně se vyjádřit k povaze žalovaného zásahu a včasnosti
podané žaloby.
[22] Především uvádí, že městský soud postupoval plně v souladu se závazným právním
názorem vysloveným v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu (bod [14]).
Stěžovatelku poučil o tom, že žalovaný zásah považuje na rozdíl od ní za jednorázový s trvajícími
účinky, pro posouzení včasnosti žaloby tedy bylo podstatné, kdy se stěžovatelka o zásahu
dozvěděla. Dále ji vyzval ke sdělení a osvědčení této skutečnosti a nad rámec nutného jí adresoval
i doplňující výzvu, neboť informace, které v první fázi poskytla, byly značně neurčité.
[23] Se závěrem městského soudu, že žalovaný zásah je typově jednorázový s trvajícími
účinky, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
[24] Pro určení typu zásahu je stěžejní, v jakém jednání žalobce spatřuje nezákonnost
a z jakých důvodů (srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 9 Afs 406/2018 – 53, nebo ze dne 31. 7. 2019, č. j. 10 As 355/2017 – 101). Stěžovatelka
brojila proti zásahu spatřovanému ve výzvě žalovaného k odstranění reklamního zařízení,
adresované neznámému vlastníku, což je svojí povahou jednoznačně jednorázový úkon (jeho
intenzita je nejsilnější v době jednání, u trvajících zásahů intenzita naopak stoupá v čase, srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, věc EUROVIA, bod 39).
Po vydání výzvy trvala pouze povinnost vlastníka odstranit reklamní řízení a povinnost silničního
správního úřadu zajistit zakrytí a odstranění reklamního zařízení, neučiní-li tak vlastník.
V nich však stěžovatelka zásah nespatřovala a nešlo o nic jiného než o trvající důsledky
jednorázového úkonu – výzvy.
[25] Stěžovatelčina námitka, že zásah stále trvá, neboť žalovaný doposud nevydal výzvu
k odstranění reklamního zařízení adresovanou přímo jí, je vedena logicky chybnou úvahou.
Neodvíjí se totiž od povahy zásahu jako takového – jednání spočívajícího ve vydání výzvy,
ale od toho, že žalovaný po skončení tohoto jednání nepostupoval způsobem, jakým
dle stěžovatelky měl. Související zmínka, že nezákonným zásahem nebyla výzva, ale způsob jejího
vydání, již je zcela nepatřičná, neboť případné pochybení při vydání výzvy může představovat
důvod její nezákonnosti, to však neznamená, že samo toto pochybení je nezákonným zásahem.
Uvedená argumentace navíc neodpovídá žalobnímu petitu.
[26] Pro posouzení včasnosti žaloby tedy bylo určující, kdy se stěžovatelka o výzvě
k odstranění reklamního zařízení dozvěděla.
[27] V dané věci lze mít pochybnosti o tom, že se tak stalo méně než dva měsíce
před podáním žaloby a že tedy byla žaloba podána v subjektivní lhůtě podle §84 odst. 1,
věty první, s. ř. s. (o splnění objektivní dvouleté lhůty není v nynější věci pochyb, viz bod [9]
předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaného v této věci).
[28] Z tvrzení stěžovatelky sdělených k výzvám městského soudu vyplývá následující.
Stěžovatelka se o existenci výzvy dozvěděla několik týdnů po jejím vydání (tj. po 5. 1. 2018),
neměla však k dispozici dostatek informací k tomu, aby podala žalobu. Zvažovala nicméně
možné prostředky obrany a někdy v té době se také dozvěděla o kroku New Republik Publicity,
učiněném 9. 1. 2018. Právě od této společnosti měla později, konkrétně dne 4. 4. 2018, obdržet
kopii písemného vyhotovení výzvy, a to na žádost A.C.E. Management (posledně uvedenou
skutečnost doložila vyjádřením zaměstnankyně A.C.E. Management). Ze spisu pak plyne,
že žaloba byla podána 5. 4. 2018.
[29] Pokud byl vývoj věci skutečně takový, jak stěžovatelka tvrdí, je s podivem, že již dne
30. 1. 2018 udělila svému advokátovi zmocnění k zastupování v soudním řízení správním proti
žalovanému ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu v souvislosti s výzvou žalovaného ze dne
5. 1. 2018, č. j. 524/2017-120-SSU/6, i v řízeních navazujících. Znamenalo by to totiž,
že nejpozději dne 30. 1. 2018 věděla o existenci výzvy, kdo ji vydal, kdy, jaké má číslo jednací,
že se jí týká a že přichází v úvahu obrana prostřednictvím zásahové žaloby, ale netušila by,
že výzva směřuje k odstranění reklamního zařízení a byla adresována neznámému vlastníkovi.
Pochybnosti o pravdivosti tvrzení stěžovatelky pak zesiluje propojení všech tří společností,
tj. stěžovatelky, A.C.E. Management a New Republik Publicity (k tomu viz bod [40] tohoto
rozsudku).
[30] Nejvyšší správní soud nicméně kvituje, že městský soud postupoval v pochybnostech
ve prospěch stěžovatelčina práva na přístup k soudu, vzal za osvědčené její tvrzení, že se o výzvě
a jejím obsahu dozvěděla dne 4. 4. 2018, žalobu vyhodnotil jako včasnou a přijal ji k věcnému
projednání. Také Nejvyšší správní soud se tedy zabýval meritem věci.
IV. b) Zákonnost výzvy k odstranění reklamního zařízení
[31] Stěžovatelka rozporuje zákonnost výzvy k odstranění reklamního zařízení z toho důvodu,
že dle jejího názoru nebyly splněny podmínky k adresování výzvy neznámému vlastníkovi
podle §25 odst. 11 zákona o pozemních komunikacích.
[32] Podle zmíněného ustanovení [n]emůže-li silniční správní úřad zjistit vlastníka reklamního zařízení
zřizovaného nebo provozovaného bez povolení ke zvláštnímu užívání, zveřejní výzvu k odstranění reklamního
zařízení způsobem v místě obvyklým a po marném uplynutí lhůty 10 dnů ode dne zveřejnění výzvy je povinen
reklamu do 15 pracovních dnů zakrýt a následně zajistit odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady
vlastníka dotčené pozemní komunikace, na které je reklamní zařízení neoprávněně umístěno, nebo jejího správce,
je-li výkon správy dotčené pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce. Odstranění reklamního
zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním
úřadem.
[33] Z citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že silniční správní úřad musí před vydáním
výzvy vyvinout určité úsilí k tomu, aby vlastníka reklamního zařízení zjistil. Nejvyšší správní soud
souhlasí se závěrem městského soudu (i v jím zmiňovaném rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 3. 2017, č. j. 30 A 217/2016 – 80, týkajícího se obdobné úpravy v §31 odst. 10 zákona
o pozemních komunikacích), že se jedná o takové úsilí, které lze po silničním správním úřadu
rozumně požadovat. Není tedy nezbytné, aby za účelem zjištění vlastníka reklamního zařízení
učinil veškeré myslitelné kroky. Takový výklad by mohl vést k naprosté ztrátě akceschopnosti
při odstraňování reklamních zařízení zřizovaných či provozovaných bez povolení ke zvláštnímu
užívání a v kontextu zákonné úpravy by tedy nedával smysl.
[34] Nejvyšší správní soud přisvědčil závěrům městského soudu, že žalovaný tomuto
požadavku vyhověl.
[35] Před vydáním výzvy k odstranění reklamního zařízení zjišťoval, kdo je jeho vlastníkem.
V první řadě vycházel z toho, že adresátem rozhodnutí o zvláštním užívání dálnice byla v roce
1995 stěžovatelka (viz rozhodnutí ze dne 9. 5. 1995, č. j. 24351/94-230). S ohledem na to,
že od vydání povolení uplynulo více než 20 let a stěžovatelka je zahraniční společností,
která s účinností ke dni 31. 3. 2017 zrušila v ČR svoji organizační složku, bylo nicméně logické,
že vlastnictví reklamního zařízení dále šetřil. Z podkladů poskytnutých stavebním úřadem
Rudná u Prahy přitom zjistil, že v řízení o žádosti o změně užívání stavby pro reklamu
komunikuje z pozice žadatele od roku 2017 A.C.E. Management, která od stejné doby hradí
nájemné za pozemek, na kterém bylo reklamní zařízení umístěno (viz přípis této společnosti
ze dne 17. 7. 2017 a přiložené výpisy z bankovního účtu). A.C.E. Management také používala
stejné logo, které se nacházelo na reklamním zařízení a jehož používání stěžovatelkou
je doloženo z dřívější doby (viz např. žádost stěžovatelky stavebnímu úřadu ze dne 25. 7. 2016
a fotografie reklamního zařízení založené ve správním spise).
[36] Na základě součinnosti Ředitelství silnic a dálnic pak bylo zjištěno, že nájemné
za pozemek je skutečně hrazeno, nájemní smlouva nicméně byla uzavřena na dobu určitou,
a to po opakovaném prodloužení do dne 30. 8. 2014. Z pohledu otázky vlastnictví reklamního
zařízení tedy z komunikace s Ředitelstvím silnic a dálnic nevyplynulo nic určitého, jak správně
konstatoval městský soud. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodává, že pro posouzení
důvodnosti kasační stížnosti neshledal podstatným, že městský soud výslovně nereagoval
na tvrzení stěžovatelky v podání ze dne 21. 1. 2020 (jednalo se o reakci na první výzvu městského
soudu k doplnění žaloby ohledně okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o nezákonném
zásahu), dle kterého Ředitelství silnic a dálnic vědělo, že je vlastníkem reklamního zařízení
stěžovatelka. Městský soud totiž přesvědčivě a podrobně vyložil, jaký je jeho náhled na věc,
chybějící reakce na dílčí argument stěžovatelky, který sama pojala jako doplňující, není podstatná
(srovnej k tomu nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Navíc,
i kdyby stěžovatelčino tvrzení bylo pravdivé, ze žalobních tvrzení Ředitelství silnic a dálnic ještě
nelze dovozovat, kdo byl vlastníkem reklamního zařízení. Stěžovatelka navíc své doplňující
tvrzení dokládala pouze torzem žaloby.
[37] Na základě uvedených zjištění se tedy jako možný vlastník jevila A.C.E. Management.
Žalovaný nicméně postupoval rozumně, pokud dotaz ohledně vlastnictví reklamního zařízení
adresoval též stěžovatelce, jejíž vlastnické právo nebylo nepravděpodobné. Vhodnost tohoto
kroku se pak definitivně potvrdila poté, co A.C.E. Management sdělila, že vlastníkem není.
Výzva byla zaslána též New Republik Publicity (ve všech třech případech se jednalo o přípis
ze dne 29. 9. 2017, č. j. 524/2017-120-SSU/2).
[38] Za sporný stěžovatelka označila zejména postup žalovaného poté, co se ze Spojených
států vrátila zásilka s jí určenou výzvou. Má za to, že žalovaný měl v této situaci podniknout
kroky ke zjištění jejího nového sídla a výzvu zaslat znovu. Tato argumentace však dává smysl
pouze z pohledu osoby, která ví, že došlo ke změně sídla, což byla v té době jen stěžovatelka.
Žalovaný měl k dispozici pouze zásilku, ze které vyplývalo, že stěžovatelce nebylo možné doručit
(return to sender, not deliverable as adressed, unable to forward), nikoli že důvodem nemožnosti doručení
je změna sídla společnosti. Žalovaný tedy věděl, že na jemu známé adrese stěžovatelka nesídlí,
vědět ale nemohl, proč tomu tak je, např. jestli stěžovatelka přestěhovala své sídlo a kam.
Za popsané situace po něm nebylo možné rozumně požadovat, aby pro jistotu (tj. aniž by věděl,
zda jeho snaha k něčemu povede) šetřil sídlo stěžovatelky v rejstřících všech federálních států
Spojených států amerických, nebo dokonce i v jiných zemích, a to bez ohledu na to, jakým
způsobem jsou dostupné.
[39] Bez významu také není, že stěžovatelka zrušila svoji organizační složku v ČR a změnila
své sídlo ve Spojených státech v době, kdy na základě čl. II odst. 2 zákona č. 196/2012 Sb.
kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, končila možnost provozovat její reklamní zařízení a kdy byla podle odst. 3
téhož ustanovení povinna reklamní zařízení odstranit. Stěžovatelka jinými slovy znemožnila
silničnímu správnímu úřadu kontaktovat ji na dosavadních adresách přesto (nebo právě proto),
že si musela nebo minimálně měla být vědoma, že bude povinna odstranit své reklamní zařízení
a pokud tak neučiní, silniční správní úřad bude povinen přistoupit k vydání výzvy podle §25
odst. 10 či 11 zákona o pozemních komunikacích. Svým vlastním jednáním tedy zapříčinila
komplikace spojené s jejím kontaktováním. Pokud by účelem jejího jednání bylo něco jiného
a chtěla by být pro silniční správní úřad dostupná, bylo by možné očekávat, že novou adresu sídla
žalovanému sdělí. Žádné zákonné ustanovení jí sice takovou povinnost neukládalo,
to však neznamená, že se nemůže jednat o jednu z okolností, která společně s ostatními vypovídá
o povaze a účelu jejích kroků.
[40] To, že stěžovatelčin postup byl účelový, uvedl nad rámec nosných důvodů rozhodnutí
již městský soud. Kromě výše zmíněného časového sledu událostí lze poukázat též na propojení
angažovaných společností, o kterém nesvědčí pouze skutečnost zmiňovaná městským soudem,
a sice že A.C.E Management vykonávala práva a povinnosti vlastníka reklamního zařízení.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ředitel stěžovatelky George Nussbaum je jediným
společníkem A.C.E. Management a do 8. 11. 2019 byl také vedoucím odštěpného závodu
American – Central European Ventures Ltd. organizační složka, což byl odštěpný závod
zahraniční společnosti, která je zase jediným společníkem New Republik Publicity.
A.C.E Management a New Republik Publicity mají také stejného jednatele Karla Ladru,
který jménem obou společností odpovídal na výzvu žalovaného ze dne 29. 9. 2017. Přes popsané
propojení ani A.C.E Management ani New Republik Publicity k výzvě žalovaného nesdělily,
že vlastníkem reklamního zařízení je stěžovatelka. Byť na to nebyly výslovně tázány, při vědomí
výše uvedeného se jedná o další z okolností, která svědčí o účelovosti zvoleného postupu.
[41] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pro posouzení zákonnosti postupu
žalovaného při zjišťování vlastníka reklamního zařízení, který se z povahy věci mohl odehrávat
pouze do vydání výzvy dne 5. 1. 2018, nejsou podstatné skutečnosti, ke kterým došlo teprve poté.
[42] Lze tedy uzavřít, že žalovaný před vydáním výzvy neznámému vlastníkovi podnikl kroky
směřující ke zjištění vlastníka reklamního zařízení a tyto kroky ve svém souhrnu svědčí o úsilí,
které po žalovaném bylo ještě rozumné v nynější věci požadovat. Stěžovatelčin postup se navíc
s ohledem na výše uvedené okolnosti jeví účelově, stejně jako její argumentace uplatněná v řízení
o kasační stížnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[44] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu