ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.182.2021:37
sp. zn. 9 Azs 182/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Y. K., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2019, č. j. MV-152990-4/SO-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2021,
č. j. 77 A 23/2019 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve výši 1 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta
se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2019, č. j. OAM-434-36/PP-2019, zamítlo Ministerstvo vnitra
podle §87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu a stanovilo mu lhůtu k vycestování
v délce trvání 30 dnů. V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaná zamítla podané odvolání
žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
[2] Krajský soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu podanou žalobcem proti
rozhodnutí žalované. Konstatoval, že žalovaná správně dospěla k závěru, že žalobce není
rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, neboť neprokázal skutečnou péči o syna, který nadto v době rozhodnutí nebyl mladší
21 let. S ohledem na skutečnost, že žaloba vůbec nepopřela rozhodovací důvod, podle něhož
nebyla splněna jedna z podmínek (věk syna žalobce), bylo možné ji bez dalšího zamítnout. Soud
přesto nad rámec uvedl také odůvodnění k námitce týkající se splnění druhé z podmínek, tedy
předpokladu skutečné péče. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že syn žalobce žije na území
České republiky společně s matkou a v té době i se žalobcem, jde však o dospělého samostatného
člověka. Jeho vztah označil jako běžné rodinné soužití dospělých osob, které na sobě nejsou
závislé finančně, výchovou a vzájemnou podporou. Přítomnost žalobce a jeho případné
výchovné působení vůči synovi tak nejsou skutečnou péčí ve smyslu §15a odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Za nedůvodnou pak považoval i námitku týkající se nedostatečného
posouzení možného zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).
[4] Stěžovatel namítal, že krajský soud aproboval postup správních orgánů, které vyložily
nashromážděné podklady účelově. Podmínky dané §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu musí být
podle něj splněny kumulativně, a proto považoval za nezákonnou argumentaci správních orgánů
i krajského soudu týkající se věku syna, kterému bylo v době podání žádosti 20 let. K tomu
odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 A 33/2018 - 66.
Stěžovatel považoval z tohoto důvodu rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný a jeho
postup za nezákonný.
[5] Správní orgány podle něj dále nijak neposoudily zásah do jeho rodinného života.
Připomenul, že jeho manželka má na území České republiky povolen trvalý pobyt a jeho syn
je dokonce občanem České republiky. K tomu odkázal na rozsudek Velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 (Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99). Poukázal
na institut tzv. usídleného cizince, přičemž konstatoval, že jako usídlenému cizinci mu může
vzniknout újma nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života vždy. Připomenul
i rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 6. 2008 (Maslov proti
Rakousku, č. 1638/03) a rozsudek ze dne 28. 2. 2011 (Nunez proti Norsku, č. 55597/09) a ze dne
4. 12. 2021 (Butt proti Norsku, č. 47017/09). Krajský soud nesprávný postup správních orgánů,
které se touto otázkou nezabývaly, aproboval. Podle stěžovatele nelze pouze uvést, že se na daný
případ nevztahuje §174a zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že krajský soud pojem skutečné péče
o zletilého syna omezil pouze na posouzení ekonomického aspektu, jádrem rodinného života
je však především jeho sociologická a psychologická stránka.
[6] Spolu s kasační stížností podal stěžovatel také návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podstatou sporu bylo posouzení naplnění podmínek daných §15a odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, který vymezuje pojem „rodinný příslušník občana Evropské unie“.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že se musí jednat o rodiče občana Evropské unie mladšího
21 let, o kterého skutečně pečuje. Musí být tedy naplněny dvě podmínky - věk občana (potomka)
a podmínky skutečné péče.
[10] Stěžovatel založil svou argumentaci uplatněnou v žalobě výhradně na naplnění podmínky
skutečné péče o svého syna. Namítal, že tuto podmínku dostatečným způsobem prokázal,
avšak správní orgány věc vyhodnotily vadně a nezabývaly se ani zásahem do jeho soukromého
a rodinného života, resp. do soukromého a rodinného života jeho rodiny. Krajský soud na tuto
skutečnost upozornil, přičemž v úvodu odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to,
že stěžovatel vůbec nerozporoval nesplnění další podmínky, tedy věk občana Evropské unie
(syna stěžovatele). Žalovaná přitom své rozhodnutí založila mimo posouzení naplnění
předpokladu skutečné péče také na posouzení splnění předpokladu věku občana Evropské unie,
přičemž dospěla k závěru, že synovi stěžovatele bylo v době rozhodnutí přes 21 let a přestal
splňovat jeden z předpokladů.
[11] Nejvyšší správní soud v tomto posouzení souhlasí s krajským soudem. Zákon o pobytu
cizinců v §15a odst. 1 písm. b) stanoví dva předpoklady - věk občana Evropské unie a skutečnou
péči o něj. Tyto předpoklady musí být naplněny kumulativně. V souzeném případě přitom během
řízení došlo k tomu, že syn žalobce dosáhl věku 21 let, a tedy přestal splňovat jednu z podmínek
danou zákonem o pobytu cizinců. Jak je patrné shora, tuto skutečnost uvedla již žalovaná
v napadeném rozhodnutí a pro tento důvod zamítl žalobu také krajský soud. Nejvyšší správní
soud souhlasí s odůvodněním krajského soudu, že již jen pro nesplnění této podmínky nelze
považovat stěžovatele za rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť, jak je již shora
uvedeno, obě podmínky musí být naplněny současně. Kasační stížnost směřuje primárně
k posouzení naplnění druhé podmínky, tedy skutečné péče o občana Evropské unie. Stěžovatel
pouze obecně zmiňuje, že správní orgány i krajský soud mu přičítaly k tíži, že v době podání
žádosti bylo synovi stěžovatele 20 let, aniž by však jakkoliv rozporoval závěr žalované i krajského
soudu, že syn přestal splňovat podmínku věku v průběhu řízení. Nejvyšší správní soud
proto neshledal v tomto ohledu jakékoli pochybení krajského soudu nebo správních orgánů.
Naopak souhlasí s krajským soudem, že již pouze tato skutečnost svědčila pro zamítnutí žaloby,
neboť žádosti stěžovatele nemohlo být vyhověno.
[12] Ke zbývající argumentaci stěžovatele týkající se možného zásahu do jeho soukromého
a rodinného života Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu, který úvahu učinil v odst. 11 a 12 tohoto rozsudku. Krajský soud
nijak nevybočil z rámce daného judikaturou Nejvyššího správního soudu a zdejší soud
pro úplnost na obdobné případy posouzení naplnění podmínek daných §15a odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců pouze odkazuje (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 30. 7. 2021,
č. j. 2 Azs 63/2021 - 63, ze dne 6. 11. 2019, č. j. 6 Azs 149/2019 - 42, nebo ze dne 31. 1. 2019,
č. j. 10 Azs 178/2018 - 37).
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu
stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť o kasační stížnosti rozhodl
bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení účastníků a učinění dalších úkonů.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[15] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč. Jelikož Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku
nerozhodoval, rozhodl o vrácení tohoto soudního poplatku stěžovateli ve lhůtě dle §10a odst. 1
zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu