ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.24.2021:25
sp. zn. 9 Azs 24/2021 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. A. O., zast.
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, sídlem
Kounicova 687/24, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2020, č. j. KRPB-208691-
13/ČJ-2020-060022-R, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 12. 2020, č. j. 34 A 36/2020 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
3 400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozhodnutí krajského soudu
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalované.
[2] Rozhodnutím žalované byl stěžovatel podle §129 odst. 1 a §129 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem
předání podle Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky
o předávání a přebírání osob na společných hranicích ze dne 2. 7. 2002, uveřejněné
pod č. 1/2004 Sb.m.s. (dále jen „readmisní dohoda“). Doba zajištění byla stanovena
na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 5. 11. 2020 do 4. 12. 2020.
[3] Krajský soud podrobně popsal zjištění ze správního spisu a konstatoval, že z nich
jednoznačně plyne, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro zajištění podle §129
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Neshledal, že by došlo k porušení některé z právních norem,
na které stěžovatel v žalobě obecně odkazoval, ani že by stěžovatel byl omezen
na svých právech v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (zákon
č. 209 /1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), či readmisní dohodou.
[4] Zdůraznil, že je přezkoumáváno rozhodnutí o zajištění. V případě předání
na Slovensko by stěžovateli bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území, v němž by
byly řešeny otázky, jejichž přezkumu se nyní domáhá. Není namístě ani hodnotit samotnou
readmisní dohodu či situaci, kdy dojde k předání cizince, aniž by bylo vydáno rozhodnutí,
neboť taková situace nenastala. Z vyjádření žalované naopak vyplynulo, že se stěžovatelem
bylo zahájeno řízení o vyhoštění, neboť slovenská strana jej odmítla převzít. Tyto okolnosti
ale nejsou podmínkou pro zajištění a tedy ani předmětem nynějšího posouzení.
[5] Nedůvodnou shledal krajský soud i námitku rozporu readmise se zásadou non-
refoulement. V této souvislosti považuje za nemístné a nepravdivé tvrzení, že by stěžovateli
na Slovensku mohlo hrozit pronásledování či fyzické napadení v souvislosti
s jeho náboženstvím. Odkázal na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 17. 4. 2018,
č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, č. 3773/2018 Sb. NSS, a uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaná
neměla důvodné pochybnosti a ani stěžovatel netvrdil hrozící újmu v případě jeho předání
na Slovensko, nebylo povinností žalované se těmito skutečnostmi v rozhodnutí o zajištění
zabývat.
[6] Krajský soud považuje za podstatné, že se stěžovatel nacházel na území České
republiky neoprávněně a současně u něj nebyly splněny podmínky pro uplatnění zvláštního
opatření. V době rozhodování o zajištění ani nic nenasvědčovalo tomu, že by účel zajištění
nemohl být realizován.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[8] S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j.
7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, namítá, že se žalovaná měla zabývat možnými
překážkami předání stěžovatele na Slovensko. Krajský soud toto pochybení nenapravil
a nesprávně jen poukázal na to, že hrozící nebezpečí stěžovatel netvrdil a ani nebylo zřejmé
z úřední činnosti.
[9] Soud se dále dostatečně nezabýval tvrzeným rozporem s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
a omezil se na konstatování, že účelem zajištění byla příprava předání stěžovatele
na Slovensko bez toho, aby zohlednil, že by mu v takovém případě hrozilo pronásledování
pro náboženství, včetně pravděpodobných fyzických útoků.
[10] Rozhodnutí fakticky zasahuje do osobní svobody, aniž by měl stěžovatel možnost
bránit se proti zákonnosti účelu zajištění. Navrhuje rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalované zrušit.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Z předloženého spisu bylo zjištěno, že dne 5. 11. 2020 stěžovatel spolu s dalšími
47 osobami neoprávněně, skrytě v nákladovém prostoru tureckého nákladního vozidla,
přicestoval do České republiky. Téhož dne byl podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn. Bylo zjištěno, že je
Syrské národnosti a do České republiky přicestoval přes Turecko, Řecko, Albánii, Kosovo,
Srbsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko. Cílem jeho cesty bylo Německo, o udělení
mezinárodní ochrany nepožádal.
[14] Dle žalované byly naplněny podmínky pro předání podle readmisní dohody a dne
6. 11. 2020 vyrozuměla slovenskou stranu podle čl. 2 odst. 5 readmisní dohody o předání
občanů třetího státu, vč. stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se předání nepodařilo uskutečnit
ve lhůtě 48 hodin, vydala žalovaná napadené rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle
§129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců na dobu 30 dnů.
[15] V něm uvedla, že ze zjištěných skutečností má za prokázané, že stěžovatel vstoupil
ze Slovenské republiky na území České republiky, aniž by k tomu měl oprávnění. Byly tak
naplněny podmínky stanovené readmisní dohodou pro předání stěžovatele slovenským
orgánům. Protože se předání nepodařilo realizovat do 48 hodin, posoudila žalovaná možnost
uložení zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců a protože dospěla k závěru,
že stěžovatel není schopen splnit povinnosti vyplývající ze zvláštních opatření a navíc existuje
odůvodněná obava, že by tím mohl být ohrožen výkon jeho předání orgánům Slovenské
republiky, stěžovatele zajistila. Výhradně toto rozhodnutí je přezkoumáváno v nynějším
řízení.
[16] Pro úplnost NSS dodává, že ze spisového materiálu dále plyne, že slovenská strana
následně odmítla převzetí syrských státních příslušníků, tedy i stěžovatele (č. l. 53 správního
spisu). Správní orgány se stěžovatelem zahájily řízení o správním vyhoštění a stěžovatel byl
19. 11. 2020 za tímto účelem podle 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn;
toto rozhodnutí je u NSS přezkoumáváno v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Azs 41/2020.
Dne 4. 12. 2020 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění na dobu tří let, současně bylo
rozhodnuto, že se na něj vztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona
o pobytu cizinců.
[17] Námitky uplatněné v kasační stížnosti se týkají tvrzeného rozporu zajištění, resp.
předání jako účelu zajištění na Slovensko s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a zásadou non-
refoulement. V souvislosti s tím stěžovatel rozporuje míru, v rámci které je správní orgán
povinen se v rozhodnutí zabývat otázkou hrozícího nebezpečí či pronásledování stěžovatele
na Slovensku. Tvrdí, že zajištění nepřiměřeně zasahuje do jeho osobní svobody a není mu
umožněno se proti účelu, pro který je zajištěn, bránit.
[18] Se stěžovatelem lze souhlasit, že zajištění představuje podstatný zásah do osobní
svobody, a proto může být provedeno výhradně v souladu s příslušnými právními normami,
v neposlední řadě i v souladu s Úmluvou. Těmto otázkám se NSS ve své judikatuře
již dříve podrobně věnoval. Lze poukázat zejména na rozsudek ze dne 9. 6. 2016, č. j.
6 Azs 253/2015 – 37, v němž se soud podrobně zabýval souladem právní úpravy zajištění
cizince podle §129 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle readmisní dohody
s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Shledal, že jsou-li dodrženy podmínky vyplývající z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, je zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců
v souladu s uvedeným ustanovením Úmluvy. Uvedl, že „[p]ři uplatňování dohod a rozhodování
o zajištění je třeba též respektovat ustanovení Úmluvy, jíž je Česká republika vázána. Čl. 5 odst. 1 písm. f)
Úmluvy umožňuje zbavení svobody osoby v souladu s řízením stanoveným zákonem, aby se zabránilo jejímu
nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Z rozhodovací
praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že zajištění dle citovaného článku je ospravedlnitelné
pouze pokud probíhá proces navracení nebo vyhoštění, tyto procesy přitom musí probíhat s řádnou péčí
ze strany příslušných státních orgánů. Zajištění musí mít oporu ve vnitrostátní právní úpravě a musí být
v souladu s touto úpravou. Zároveň nesmí být „svévolné“, což je nutné chápat tak, že o zajištění musí být
rozhodnuto v dobré víře, že dojde k naplnění jeho účelu, musí být vykonáno na odpovídajícím místě
a v odpovídajících podmínkách a jeho délka by neměla přesáhnout dobu, ve které lze dosažení účelu zajištění
rozumně předpokládat (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Mikolenko proti
Estonsku, č. 10664/05, A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, Chahal proti Spojenému
království, č. 22414/93, Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03). Z čl. 5 odst. 2 Úmluvy vyplývá,
že každý, kdo je omezen na osobní svobodě, musí být neprodleně seznámen s důvody tohoto omezení v jazyce,
jemuž rozumí. Odst. 4 téhož článku Úmluvy garantuje každému právo na urychlený soudní přezkum
rozhodnutí o zajištění.“ Předání cizince podle mezinárodní smlouvy z důvodu jeho
neoprávněného pobytu na území lze považovat pro účely výkladu čl. 5 odst. 1 písm. f)
Úmluvy za ekvivalentní k pojmu „vyhoštění“ (podrobně viz rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 4 Azs 263/2018 – 42).
[19] V souzené věci byl stěžovatel zajištěn v souladu se shora uvedenými požadavky.
Je nesporné, že vstoupil a pobýval na území České republiky neoprávněně a žalovaná
neprodleně po zjištění této skutečnosti počala činit kroky směřující k jeho bezprostřednímu
předání na Slovensko (viz vyrozumění podle čl. 2 odst. 5 readmisní dohody ze dne
6. 11. 2020). Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů, což je doba přiměřená k naplnění účelu
zajištění. Současně, jak krajský soud zcela správně konstatoval, v době rozhodování o zajištění
stěžovatele nic nenasvědčovalo, že by stěžovatel nemohl být na Slovensko předán.
[20] Námitka stěžovatele, že mu není umožněno domáhat se přezkumu účelu zajištění
rovněž není důvodná. Ačkoliv se rozhodnutí o samotné readmisi nevydává, může soud
při přezkumu zákonnosti zajištění za účelem readmise zkoumat důvody předání. O zajištění
cizince za účelem předání musí správní orgán rozhodnout v poměrně krátké době 48 hodin
od prvotního omezení cizince na svobodě. I přesto je povinen se z úřední povinnosti
zabývat otázkami právní i faktické uskutečnitelnosti předání. Zajistit cizince za účelem předání
je tudíž možné jen za předpokladu, že zákonný účel zajištění, tj. předání cizince, bude možné
s velkou mírou pravděpodobnosti uskutečnit (blíže viz usnesení rozšířeného senátu
č. j. 7 As 79/2010 – 150). Současně se správní orgán musí zabývat i otázkou případné hrozby
nelidského či ponižujícího zacházení vůči cizinci ve státě, do něhož má být předán.
[21] V této souvislosti stěžovatel vyjádřil své obavy, že v případě předání na Slovensko
bude vystaven hrozbě pronásledování a násilí pro svoji víru. V tom spatřuje překážku
readmise. Jak již správně uvedl krajský soud (obdobně viz rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 4 Azs 263/2018 – 42), na tuto námitku lze analogicky vztáhnout závěry vyjádřené
v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, č. 3773/2018 Sb.
NSS, dle kterých „s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států, má správní orgán povinnosti
otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat bez námitky pouze tehdy, dospěje-
li sám k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou-li
o jejich existenci pochybnosti. Pochybnosti mohou s ohledem na různorodost konkrétních případů vyvstávat
z mnoha okolností a jejich existence proto nemůže být vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu
z jeho činnosti“. I ohledem na omezený časový prostor pro vydání rozhodnutí podle §129
zákona o pobytu cizinců podle rozšířeného senátu platí, že „pokud účastník systémové nedostatky
v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým
nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné,
aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl“.
[22] V souzené věci se žalovaná otázkou možné hrozby či pronásledování stěžovatele
na Slovensku v rozhodnutí výslovně nezabývala, přičemž ze spisu lze ověřit, že stěžovatel
žádná taková tvrzení neuváděl a ani jinak nevyšly najevo. Stěžovatel tyto obavy uplatnil
poprvé v žalobě a krajský soud se s nimi v souladu se shora uvedeným rozsudkem
rozšířeného senátu poměrně podrobně vypořádal. NSS sdílí s krajským soudem názor,
že nejsou známy žádné pochybnosti o systémových nedostatcích právního státu
na Slovensku, které by mohly v důsledku vést v případě předání stěžovatele k ohrožení jeho
základních práv, ohrozit jej nelidským či ponižujícím zacházením, či vedly k porušení zásady
non - refoulement. K přehodnocení tohoto závěru nemohou vést ani příklady uváděné
stěžovatelem v kasační stížnosti.
[23] NSS uzavírá, že v okamžiku zajištění stěžovatele za účelem předání byly splněny
zákonem stanovené podmínky, žalovaná postupovala v souladu se zákonem a kasační stížnost
proto není důvodná. Skutečnost, že následně k samotné realizaci readmise nedošlo z důvodu
odmítnutí slovenskou stranou, nemá na uvedený závěr vliv.
[24] Pro úplnost NSS ve shodě s krajským soudem dodává, že v případě uskutečnění
readmise má cizinec možnost uplatnit svá práva též v žalobě proti rozhodnutí o povinnosti
opustit území (je-li ve věci vydáno, viz §50a zákona o pobytu cizinců), případně
se proti úkonům žalované spojeným s předáním do jiného státu lze, za splnění dalších
zákonných podmínek, bránit zásahovou žalobou podle §82 s. ř. s. (shodně viz rozsudek NSS
ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Azs 263/2018 – 42).
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační
stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalované náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[27] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. advokátovi, který byl stěžovateli
ustanoven krajským soudem, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Advokát
provedl ve věci jeden úkon právní služby, kterým je sepsání kasační stížnosti, tj. písemné
podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)]. Za provedený úkon právní služby advokátovi náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu],
která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Tuto částku NSS vyplatí do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20 května 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu