ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.482.2020:33
sp. zn. 1 Ads 482/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: K. M., zastoupené
Mgr. Simonou Dostálovou, advokátkou se sídlem 28. října 3346/91, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2019, č. j. MPSV-2018/58850-924/11,
sp. zn. SZ/MPSV-2018/58850-924, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2020, č. j. 32 A 32/2019 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n uhradit žalobkyni k rukám její zástupkyně Mgr. Simony
Dostálové náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1.300 Kč do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2018, č. j. 4945/2018/UHR („prvostupňové rozhodnutí“),
Úřad práce České republiky, krajská pobočka ve Zlíně („správní orgán prvního stupně“) rozhodl,
že žadatelce J. K., matce žalobkyně („oprávněná“) na základě žádosti o příspěvek na péči ze dne
21. 8. 2017 nepřizná příspěvek na péči. Správní orgán prvního stupně zjistil, že podle §8 odst. 2
zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách („zákon o sociálních službách“), nelze oprávněnou
považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, protože z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nepotřebuje každodenní pomoc nebo dohled alespoň ve třech
oblastech základních životních potřeb. Oprávněná nezvládá z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu dvě základní životní potřeby, a to osobní aktivity a péči o domácnost.
[2] Na základě odvolání žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím prvostupňové
rozhodnutí změnil tak, že oprávněné od 1. 10. 2017 do 31. 1. 2018 přiznal příspěvek na péči
ve výši 880 Kč měsíčně a od 1. 2. 2018 do 12. 6. 2018 příspěvek na péči zvýšil z částky 880 Kč
na částku 13.200 Kč měsíčně. Dále rozhodl, že podle §16 odst. 1 zákona o sociálních službách
se účastníkem řízení po úmrtí oprávněné dne 12. 6. 2018 stala osoba blízká, která oprávněné
poskytovala pomoc, tj. žalobkyně.
[3] Žalovaný si vyžádal pro účely odvolacího řízení posouzení stupně závislosti Posudkovou
komisí MPSV, oddělení výkonu posudkové služby v Brně (dále jen „PK MPSV“), přičemž PK
MPSV požádal o posouzení zdravotního stavu oprávněné od podání žádosti o příspěvek na péči
(21. 8. 2017) k datu jejího úmrtí (12. 6. 2018). Zdravotní stav oprávněné byl tedy přezkoumán
a zhodnocen na jednání PK MPSV dne 21. 2. 2019 bez přítomnosti oprávněné a jejího
zmocněnce.
[4] PK MPSV dospěla k závěru, že dokumentace je dostatečná k projednání věci
v nepřítomnosti a k přijetí posudkového závěru. Nálezy doložené k odvolání byly zhodnoceny
v kontextu s další zdravotní dokumentací oprávněné. Sociální šetření, které bylo prostudováno
a jehož kopie byla založena do spisu, bylo rovněž zhodnoceno v kontextu se zdravotní
dokumentací oprávněné. Žalovaný shrnul obsah citovaného posudku PK MPSV, podle něhož
se jedná o oprávněnou, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav měl dopad na schopnost
zvládání životních potřeb. PK MPSV dospěla k závěru, že oprávněná byla do 15. 10. 2017
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neschopna zvládat dvě základní životní
potřeby (osobní aktivity a péči o domácnost). Není medicínský důvod, proč by nemohla být
schopna ostatní základní životní potřeby zvládat. Z toho důvodu PK MPSV nepovažovala
oprávněnou do 15. 10. 2017 dle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách za osobu závislou
na pomoci jiné fyzické osoby, přičemž tento stav trval i k 21. 8. 2017. Od 16. 10. 2017 byla
oprávněná z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neschopna zvládat tři základní
životní potřeby – mobilitu, osobní aktivity a péči o domácnost. PK MPSV na základě
objektivizované změny zdravotního stavu uznala vstřícně za nezvládanou základní životní
potřebu mobilitu. Z tohoto důvodu se oprávněná od 16. 10. 2017 považovala dle §8 odst. 2
zákona o sociálních službách za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni
závislosti, tj. lehká závislost. Od 14. 2. 2018 byla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu dle PK MPSV oprávněná neschopna zvládat devět základních životních potřeb – mobilitu,
komunikaci, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči
o zdraví, osobní aktivity, péči o domácnost. Z toho důvodu se od 14. 2. 2018 považovala
oprávněná dle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách za osobu závislou na pomoci jiné fyzické
osoby ve IV. stupni závislosti, tj. úplná závislost. Tento stav trval i ke dni úmrtí.
[5] Žalovaný měl za to, že se PK MPSV zabývala všemi skutečnostmi týkajícími
se zdravotního stavu oprávněné. Dodal, že stanovení schopnosti zvládat základní životní potřeby
nezávisí na volné úvaze příslušného posudkového orgánu, nýbrž musí odpovídat stanoveným
posudkovým kritériím. Není tak rozhodující pouze konkrétní zdravotní postižení posuzované
osoby, nýbrž zejména funkční dopad tohoto zdravotního postižení na zvládání základních
životních potřeb. Na základě závěrů PK MPSV bylo dle žalovaného možné prvostupňové
rozhodnutí změnit tak, jak je uvedeno shora v bodě [2].
II. Posouzení věci krajským soudem
[6] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, které Krajský soud v Brně v záhlaví
označeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Krajský soud nesdílel s žalovaným názor, že posudek PK MPSV ze dne 21. 2. 2019
splňuje všechny požadavky, a může tedy posloužit jako podklad pro rozhodnutí ve věci samé.
V obecné rovině krajský soud sice přisvědčil žalovanému v tom, že rozpor mezi závěry PK
MPSV a záznamem ze sociálního šetření (který je sensu stricto podkladem pro tvorbu posudkového
hodnocení) nebyl výjimečný, a nezakládal tak a priori vadu rozhodnutí žalovaného. Nicméně
v tomto případě musí být odůvodnění posudku opřeno o zcela individuální poznatky týkající
se funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého stavu účastníka řízení na jeho schopnost zvládat
základní životní potřeby, nikoliv pouze o obecné negativní vymezení, že účastník řízení netrpí
závažnějšími zdravotními postiženími, která by nezvládání předmětných základních životních
potřeb implikovala. Předmětný posudek PK MPSV je sice úplný a odůvodněný, nicméně
ve vztahu k některým základním životním potřebám oprávněné není přesvědčivý, neboť
bez srozumitelného a skutkového zdůvodnění neguje závěry provedeného sociálního šetření,
jakož i závěry některých žalobkyní, resp. oprávněnou, doložených lékařských zpráv, aniž by tyto
závěry byly postaveny na srovnatelné heuristické bázi (tzn. očitým vyšetřením oprávněné členy
komise). Krajský soud si kladl otázku, z jakého důvodu bylo u oprávněné pouhý týden
po závažné onkologické operaci provedeno dne 12. 9. 2017 sociální šetření, když byly následně
závěry tohoto sociálního šetření bez dalšího posudkovými lékaři a PK MPSV zlehčovány
s poukazem právě na prodělanou operaci a pooperační doporučení s tím, že za těchto okolností
nejsou závěry sociálního šetření pro posudkové hodnocení relevantní.
[8] Je povinností žalovaného zjistit stav bez důvodných pochybností, a to bez ohledu
na to, zda se žalobkyně (oprávněná) opakování sociálního šetření, doplnění posudku či osobního
vyšetření při jednání posudkové komise domáhala či nikoliv. Rovněž je na žalovaném,
aby zhodnotil úplnost, celistvost, aktuálnost, souladnost posudkového hodnocení a učinil
si závěr, o nějž opře výrok napadeného rozhodnutí. To se však dle názoru krajského soudu
nestalo. V případě, že bylo správním orgánům ze strany odborných posudkových lékařů
opakovaně sdělováno, že závěry provedené sociálního šetření nemohou být brány jako zcela
relevantní, měly správní orgány povinnost učinit nové sociální šetření v domácím prostředí
oprávněné, a to v takovém časovém odstupu od provedené onkologické operace, aby nemohly
být závěry takto provedeného sociálního šetření jakkoliv zpochybněny.
[9] V souhrnu tedy krajský soud dospěl k závěru, že hodnocení schopnosti zvládat základní
životní potřebu mobility, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a výkonu fyziologické
potřeby nebyla zdůvodněna ani v posudku PK MPSV, ani žalovaným přesvědčivě a dostatečně.
Stalo se tak bez oprávněného důvodu ve zcela zjevném rozporu se závěry sociálního šetření, které
bylo provedeno sociálním pracovníkem v domácnosti oprávněné, jakož i některými lékařskými
zprávami, ze kterých žalovaný i PK MPSV vycházeli, přičemž nedošlo k vyjasnění těchto
opačných závěrů. Žalovaný se s ohledem na zpochybňovanou validitu neuchýlil
ani k opakovanému sociálnímu šetření v domácím prostředí oprávněné či vyšetření oprávněné
členy posudkové komise. Jestliže žalovaný k tomuto kroku nepřistoupil, je třeba považovat
provedené sociální šetření týden po provedené operaci za validní a prokazující faktický stav
oprávněné, neboť v řízení nebyl prokázán opak. Ve vztahu k těmto základním životním
potřebám považuje krajský soud za zcela nezpochybnitelnou kauzální vazbu mezi prokázanými
zdravotními postiženími oprávněné a její schopností tyto potřeby zvládat (§9 odst. 5 zákona
o sociálních službách), a to nepochybně již před datem 14. 2. 2018, případně 16. 10. 2017. Pokud
by bylo těchto pět základních životních potřeb a dále uznané základní životní potřeby osobní
aktivity a péče o domácnost uznáno jako nezvládané, oprávněná by již dříve než 14. 2. 2018
naplnila podmínku závislosti na péči (pomoci) jiné osoby ve III. stupni a získala by nárok
na příspěvek na péči [§8 odst. 1 písm. c) zákona o sociální péči].
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný („stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
nesprávného posouzení věci a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), a domáhá se jeho zrušení.
[11] Stěžovatel uvádí, že skutkový stav ve věci zdravotního stavu matky žalobkyně byl zjištěn
zcela spolehlivě v zájmu posouzení zákonných požadavků pro rozhodování v řízení o příspěvku
na péči. Stěžovatel není schopen a ani nemůže předjímat např. nové skutkové okolnosti.
Účastníkům správního řízení je dána široká možnost aktivně se řízení účastnit a navrhovat další
podklady pro závěrečné rozhodnutí. PK MPSV stanovila komplexní objektivizovanou diagnózu
matky žalobkyně a následně hodnotila, v jaké míře je matka žalobkyně schopna zvládat základní
životní potřeby. V případě sociálního šetření se sice jedná o předepsaný podklad při rozhodování
ve věci, ale je nutno jej považovat pouze za jeden z důkazních prostředků v řízení o příspěvku
na péči – prováděný pracovníkem, který nedisponuje medicínskými znalostmi a zaznamenává
např. informace v rovině tvrzení sdělených žadatelem o dávku nebo jeho zástupcem. Jak vyšlo
najevo v průběhu správního řízení, provedené sociální šetření nemohlo s ohledem na nedávnou
operaci matky žalobkyně mít zcela referenční hodnotu. Aby totiž bylo možné prohlásit jakýkoliv
popsaný stav posuzované osoby za dlouhodobě nepříznivý, je podle §3 písm. c) zákona
o sociálních službách nutné, aby tento stav trval nebo měl trvat déle než 1 rok.
[12] Soudům nepřísluší přezkoumávat zdravotní stav osob, neboť nedisponují takovými
znalostmi, aby si o něm mohly samy učinit závěr. Postup krajského soudu, který se záznamem
sám porovnával objektivizovanou diagnózu matky žalobkyně, dle názoru stěžovatele překračuje
meze možného přezkumu. Tím spíše za situace, kdy krajský soud vzal informace zjištěné
na takovém sociálním šetření za nezpochybnitelné, a v konfrontaci s informacemi o zjištěném
zdravotním stavu je upřednostnil. Krajský soud dále nesprávně konfrontuje posudek PK MPSV
s výňatky vybraných lékařských zpráv, které neobsahují diagnostické údaje, pouze tvrzení matky
žalobkyně přednesené lékaři, a proto krajský soud minimálně nehodnotí důkazy v jejich vzájemné
souvislosti. Pro uznání závislosti na péči jiné osoby je vyžadováno prokázání neschopnosti
zvládnutí životní potřeby v přijatelném standardu Nevyžaduje se však každodenní či zcela
bezchybné zvládání životní potřeby.
[13] Stěžovatel konstatuje, že věc žalobkyně byla předmětem přezkumu u stěžovatele celkem
dvakrát. Poprvé stěžovatel věc vrátil úřadu práce obratem pro nedostatky prvostupňového řízení,
tj. aniž by byl nutný přezkum zdravotního stavu matky žalobkyně ze strany PK MPSV. Podruhé,
v řízení zahájeném na základě odvolání ze dne 27. 2. 2018, existovala pouze omezená časová
možnost matku žalobkyně přešetřit na jednání PK MPSV, neboť matka žalobkyně dne
12. 6. 2018 zemřela. I v případě, kdy by však soud shledal, že nevyšetření matky žalobkyně bylo
pochybením, taková vada by nemohla mít vliv na výsledek řízení, neboť mj. za období,
kdy mohla být matka žalobkyně osobně přešetřena, jí byl uznán nejvyšší stupeň závislosti na péči
jiné osoby a uvedené období žalobkyně ani nenapadá. Zdravotnická dokumentace je po smrti
matky žalobkyně taktéž jediným způsobem objektivní diagnostiky jejího zdravotního stavu,
a na základě ní bylo zhojeno prvostupňové rozhodnutí v nejširší možné míře.
IV. Vyjádření žalobkyně
[14] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že krajský soud jako jediný
v řízení od roku 2017 mechanicky nepřevzal závěry vypracovaných posudků o zdravotním stavu
matky žalobkyně, ale ve svém rozhodnutí se velmi pečlivě zabýval obsahem celého spisu
tak, jak to měl učinit již sám stěžovatel. Soud musí vzít v úvahu a pečlivě hodnotit vše, co vyšlo
v konkrétním řízení najevo. Z požadavku právního státu vyplývá i požadavek kritického
hodnocení důkazů, včetně posudku PK MPSV. Stěžovatel se nikdy nevypořádal s námitkami
žalobkyně, pouze mechanicky přebíral závěry PK MPSV. Ani PK MPSV se však v řízení
o přiznání příspěvku na péči individuálně nikdy nevypořádala s námitkami uváděnými žalobkyní
a v obecné rovině k těmto námitkám pouze uvedla, že pro nezvládnutí té které základní životní
potřeby neexistuje medicínský podklad. Žalobkyně považuje posouzení krajského soudu za věcně
správné. Zdůrazňuje, že je zarážející posouzení PK MPSV, která v případě matky žalobkyně
fakticky určila za hraniční den 14. 2. 2018, kdy se „ze dne na den“ matka žalobkyně stala závislou
na pomoci jiné fyzické osoby ve IV. Stupni (tj. nezvládala devět základních životních potřeb),
avšak den předcházející nezvládala pouze tři základní životní potřeby a byla považována za osobu
závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni. Žalobkyně navrhuje kasační stížnost zamítnout
a požaduje vůči stěžovateli přiznání náhrady nákladů řízení.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel jako jeden z důvodů kasační stížnosti uvádí nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů, resp. v jiné vadě řízení před krajským soudem.
Tento důvod však ve své kasační stížnosti stěžovatel nijak blíže nerozvádí, není tedy zřejmé,
v čem namítaná nepřezkoumatelnost podle něj spočívá. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami
se krajský soud řídil při utváření závěru o skutkovém stavu, na základě jakých skutečností shledal
důvodnou právní argumentaci žalobkyně v řízení o žalobě a proč popsaný skutkový stav
subsumoval pod zvolené právní normy. Věcná polemika stěžovatele s odůvodněním krajského
soudu nečiní jeho námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou.
[18] Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách
a vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách
(„prováděcí vyhláška“). Aktuální právní úprava rozlišuje pro účely poskytování příspěvku na péči
čtyři stupně závislosti, přičemž kritériem pro hodnocení míry závislosti oprávněné osoby
na pomoci jiné osoby a tedy i pro zařazení do jednotlivých kategorií je posuzování zvládání deseti
základních životních potřeb vymezených v §9 odst. 1 zákona o sociálních službách. Jedná
se o následující potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná
hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost.
[19] Bližší vymezení životních potřeb rozhodných pro stanovení stupně závislosti na pomoci
jiných osob lze nalézt v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky. Podle §2 odst. 1 prováděcí vyhlášky
se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních
schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna
rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu,
zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci
na zdravotní postižení. Podle §2a citované vyhlášky přitom rovněž platí, že k tomu, aby bylo možno
učinit závěr, že posuzovaná osoba je při zajištění některé z životních potřeb závislá na pomoci
jiné osoby, postačí, pokud posuzovaná osoba nezvládá byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných
v této příloze.
[20] Jak upozornil již krajský soud, správní řízení ve věci přiznání příspěvku na péči
se vyznačuje tím, že rozhodující důkaz představuje odborný posudek o zdravotním stavu
a závislosti žadatele na pomoci jiné osoby. Povahou takového posudku, jakož i na něj kladenými
požadavky, se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud, který
dovodil, že „se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad
rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv
odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány
odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž
i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010,
č. j. 6 Ads 143/2009 - 60, či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009 - 104). Aby bylo možné
posudek považovat za skutečně přesvědčivý, je třeba trvat na tom, aby se posudková komise
náležitým způsobem vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, především pak těmi, které
jsou uvedeny v podkladové dokumentaci a které namítá žadatel o změnu výše příspěvku na péči
(viz rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Ads 262/2015 - 34).
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že odůvodnění posudku musí
být opřeno o zcela individuální poznatky týkající se funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého
stavu účastníka řízení na jeho schopnost zvládat základní životní potřeby, nikoliv pouze o obecné
negativní vymezení, že účastník řízení netrpí závažnějšími zdravotními postiženími, která
by implikovala nezvládání uvedených základních životních potřeb. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že krajský soud vykročil ze své role
„soudce“ a svým odůvodněním nahrazuje odborné lékařské posouzení, k němuž však nemá
dostatečné medicínské znalosti. Krajský soud v napadeném rozsudku (viz zejména body 80 až 92
rozsudku) velmi pečlivě a obšírně zdůvodnil, proč předmětný posudek PK MPSV – který
hodnotil zejména z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti s ohledem na jednotlivé základní
životní potřeby – ve vztahu k některým základním životním potřebám oprávněné není
přesvědčivý, neboť bez srozumitelného a skutkového zdůvodnění neguje závěry provedeného
sociálního šetření, jakož i závěry některých žalobkyní, resp. oprávněnou, doložených lékařských
zpráv, aniž by tyto závěry byly postaveny na srovnatelné heuristické bázi (tzn. očitým vyšetřením
oprávněné členy komise).
[22] Nejvyšší správní soud se zejména plně ztotožňuje s konstatováním krajského soudu,
že za situace, kdy se již v závěrech posudkového lékaře OSSZ Uherské Hradiště (a následně
i v posudku PK MPSV) objevila stran závěrů sociálního šetření poznámka, že tyto závěry mají
pouze minimální validitu s ohledem na krátkou dobu od provedené operace, je přinejmenším
zarážející, že žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně) nepřistoupil minimálně k provedení
nového sociálního šetření v domácím prostředí oprávněné, případně k vyšetření jejího stavu
přímo posudkovou komisí. Nejvyšší správní soud přitom upozorňuje, že k provedení dalšího
šetření matky žalobkyně neexistovala „pouze omezená časová možnost“ od podání odvolání
ze dne 27. 2. 2018 do dne 12. 6. 2018, kdy matka žalobkyně zemřela, jak v kasační stížnosti
argumentuje stěžovatel. Správní řízení (tj. prvostupňové řízení i řízení o odvolání) je nutno
posuzovat jako celek a pochybení ve vedení správního řízení nelze klást žalobkyni k tíži
(viz poukaz stěžovatele na skutečnost, že v prvním přezkumném kole byla věc obratem vrácena
úřadu práce pro vady prvostupňového řízení).
[23] Za situace, kdy se stěžovatel (resp. správní orgán prvního stupně) s ohledem
na zpochybňovanou validitu neuchýlil k opakovanému sociálnímu šetření v domácím prostředí
oprávněné či vyšetření oprávněné členy posudkové komise, Nejvyšší správní soud dospěl
ke stejnému závěru jako krajský soud – tj. že provedené sociální šetření týden po provedené
operaci je třeba považovat za validní a prokazující faktický stav oprávněné, neboť v řízení nebyl
prokázán opak. Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti závěry krajského soudu zpochybňuje toliko
v obecné rovině, bez konkrétní argumentace ve vztahu k posouzení jednotlivých základních
životních potřeb, Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na závěry krajského soudu,
který – v podrobnostech a ve vztahu k jednotlivým základním životním potřebám – popsal
(viz body 80 až 92 rozsudku) a zdůvodnil kauzální vazbu mezi prokázanými zdravotními
postiženími oprávněné a její schopností tyto potřeby zvládat (§9 odst. 5 zákona o sociálních
službách), a to nepochybně již před datem 14. 2. 2018, případně 16. 10. 2017. Pokud by bylo
těchto pět základních životních potřeb a dále uznané základní životní potřeby osobní aktivity
a péče o domácnost uznáno jako nezvládané, oprávněná by již dříve než 14. 2. 2018 naplnila
podmínku závislosti na péči (pomoci) jiné osoby ve III. stupni a získala by nárok na příspěvek
na péči (§8 odst. 1 písm. c) zákona o sociální péči).
VI. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalobkyni náleží náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli. Náklady žalobkyně tvoří odměna zástupkyně ve výši
1.000 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§7 a §9
odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif); s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč za tento úkon právní služby dle §13 odst. 4 advokátního
tarifu. Celkem tedy náklady v řízení o kasační stížnosti činí 1.300 Kč, které je stěžovatel povinen
zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu