ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.13.2022:43
sp. zn. 1 As 13/2022 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: INCRA a.s.,
se sídlem Mukařovského 1985/5, Praha 5, zastoupena JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo financí,
se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: hlavní město Praha,
se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne
10. 3. 2017, č. j. MF-57/2016/34-29, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, č. j. 5 Af 24/2017 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč
k rukám jejího zástupce JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D., advokáta, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 4. 2016, č. j. MF-57/2016/34-12 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle §43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), zrušil rozhodnutí o povolení k provozování
loterie nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3 téhož zákona, a to pro rozpor s obecně
závaznou vyhláškou hl. města Prahy č. 10/2013, ve znění pozdějších obecně závazných vyhlášek,
kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou
se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen „OZV“ nebo „vyhláška“). Zrušeným
rozhodnutím ze dne 20. 11. 2014 bylo žalobkyni povoleno provozovat sázkové hry v CASINO
BONVER na adrese Kotorská 24, Praha 4, která však nebyla v příloze OZV uvedena
mezi adresami, na nichž je provozování loterií a jiných podobných her povoleno. Žalovaný
rozhodnutí odůvodnil tak, že zrušením povolení se uskutečňuje právo obcí na samosprávu,
přičemž provozovatelé si musejí být vědomi skutečnosti, že podle §43 odst. 1 zákona o loteriích
mohou být povolení zbaveni v podstatě kdykoliv, nastanou-li okolnosti vylučující jejich provoz.
K námitce přednostní aplikace práva EU žalovaný uvedl, že o rozporu vyhlášky s unijním právem
nerozhoduje správní orgán, ale vnitrostátní soudce.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad, který ministr financí napadeným
rozhodnutím zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Shodně s žalovaným uvedl, že není
oprávněn hodnotit kvalitu obecně závazných vyhlášek obcí. Připustil, že v dané věci je přítomen
tzv. unijní prvek, avšak o přednostní aplikaci práva EU nerozhoduje žalovaný ani ministr financí,
ale pouze vnitrostátní soudce. Ministerstvo financí jako orgán moci výkonné postupuje v souladu
s platnými a účinnými právními předpisy a není žádným zákonem zmocněno přezkoumávat jejich
případný nesoulad s jinými právními předpisy či právem EU.
[3] Rozhodnutí ministra financí poté žalobkyně napadla žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Důvodem zrušení
byla skutečnost, že žalovaný a ministr financí se nesprávně odmítli zabývat tím, zda OZV nebyla
v rozporu s právem EU, a nevypořádali se tak s námitkami žalobkyně ohledně tohoto nesouladu.
Městský soud konstatoval, že žalobkyně namítala tento rozpor již v průběhu správního řízení,
a bylo povinností správních orgánů na tuto námitku reagovat. Přitom z žádného ustanovení
ústavního pořádku nevyplývá, že by právem EU byl vázán pouze soud, naopak z judikatury
plyne, že povinnost přednostní aplikace unijního práva dopadá na všechny orgány aplikující
právo (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021,
č. j. 2 As 191/2019 - 33). V daném případě proto bylo povinností správních orgánů vypořádat
se s tvrzeným rozporem vyhlášky s právem EU a v intencích rozsudku SD EU ze dne
11. 6. 2015, C-98/14, Berlington Hungary, zvažovat dopad unijního práva na posuzovanou věc.
[4] Městský soud přitom zdůraznil, že správní soudnictví je založeno na kasačním principu.
Správní soud není v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu soudem nalézacím, nýbrž
přezkumným. Aby mohl svou úlohu splnit, musí napadené rozhodnutí obsahovat úvahu
správního orgánu. Pokud byl žalovaný správní orgán oprávněn sám posoudit, zda zrušením
povolení nedojde k porušení práva EU, nebylo namístě, aby tak činil prvně soud. Správní soud
by neměl suplovat argumentaci správních orgánů a nahrazovat absenci jejich důvodů argumentací
vlastní. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021,
č. j. 5 As 158/2019 - 44, a ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 301/2021 - 37, v nichž dospěl
ke stejnému závěru i kasační soud. Městský soud naopak odmítl námitku žalovaného,
že by to měl být soud, který provede dokazování a posouzení rozporu s unijním právem.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Uvedl, že si je vědom povinnosti správních orgánů přednostně aplikovat právo EU,
ale má za to, že v projednávané věci by posouzení existence unijního prvku a souladu obecně
závazné vyhlášky s právem EU měl provést soud, nikoliv správní orgán. Odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 6 As 120/2020 - 38, a ze dne 21. 10. 2021,
č. j. 6 As 227/2021 - 30, ze kterých dovozuje povinnost městského soudu provést úsudek
o existenci unijního prvku a následně se věcně zabývat žalobní argumentací ohledně souladu
obecně závazné vyhlášky s právem EU. Stěžovatel na první z těchto rozsudků odkazoval
již v řízení před městským soudem, který však nesprávně uvedl, že v těchto případech vznesl
žalobce námitku existence unijního prvku až v řízení před soudem. Tento závěr městského soudu
je však chybný, neboť v případě řešeném v rozsudku č. j. 6 As 227/2021 - 30 byla tato námitka
vznesena již ve správním řízení.
[7] Stěžovatel současně poukázal na rozsudek ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 301/2021 - 37,
ve kterém Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud postupoval správně, pokud zrušil
rozhodnutí ministra financí z důvodu, že se nezabýval existencí unijního prvku a souladem
obecně závazné vyhlášky s právem EU.
[8] S ohledem na to spatřoval stěžovatel rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu,
který údajně nevyřešily ani pozdější rozsudky ze dne 5. 1. 2022, č. j. 10 As 474/2021 - 38
a č. j. 10 As 463/2021 - 40, podle nichž byl rozdílný přístup odůvodněn různým procesním
průběhem, tj. okamžikem, zda městský soud rozhodoval před nebo po vydání rozsudku SD EU
ze dne 3. 12. 2020, C-311/19, BONVER WIN). Rozpor spočívá v rozdílném hodnocení
procesního postupu; tedy zda se měl otázkou souladu obecně závazné vyhlášky obce s právem
EU, poté co tak neučinil správní orgán, zabývat městský soud, nebo žalovaný. Tuto otázku navrhl
stěžovatel předložit rozšířenému senátu postupem podle §17 s. ř. s. Stěžovatel je názoru,
že by to měl být městský soud, kdo se má v tomto případě vypořádat s otázkou souladu s právem
EU, a to zejména z důvodu hospodárnosti řízení. Konečně stěžovatel namítl, že s ohledem
na dobu, pro kterou bylo vydáno zrušené povolení, již došlo k zániku předmětu řízení. Stěžovatel
tak bude muset správní řízení zastavit, aniž by vyřešil otázku, zda je vyhláška v rozporu s právem
EU.
[9] Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout. Upozornila
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne povinnost správního orgánu
zabývat se souladem obecně závazné vyhlášky s právem EU a případně ji neaplikovat (rozsudky
č. j. 10 As 300/2021 - 37, č. j. 10 As 301/2021 - 37 a č. j. 1 As 253/2021 - 42). Městský soud
proto nepochybil, jestliže napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení.
V případě, že by soud jako první posuzoval soulad obecně závazné vyhlášky s právem EU, došlo
by k porušení kasačního principu, na němž je založeno správní soudnictví. Žalobkyně má za to,
že nyní projednávaná věc je oproti situaci řešené v rozsudku kasačního soudu
č. j. 6 As 227/2021 - 30 odlišná, neboť nyní rozhodoval městský soud poprvé, zatímco
v odkazované věci byl městský soud zavázán předchozím rozsudkem Nejvyššího správního
soudu, aby nejdříve posoudil existenci unijního prvku. Nesprávná je pak argumentace stěžovatele,
že s ohledem na uplynutí doby, na kterou bylo původní povolení vydáno, nezbude stěžovateli jiná
možnost než řízení zastavit. Posouzení unijního prvku a meritorní rozhodnutí má totiž zásadní
vliv pro náhradu škody, která žalobkyni vznikla tím, že nemohl provozovat podnikatelskou
činnost po celou dobu platnosti povolení.
[10] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření namítla, že napadený rozsudek je stižen
nepřezkoumatelností pro vnitřní rozpornost. Zatímco v bodech 38–45 odůvodnění shledal,
že rozhodnutí ministra financí je srozumitelné a obsahuje právní úvahy, na jejichž základě ministr
posoudil otázky stěžejní pro správní řízení, v další části odůvodnění (body 97 – 107) shledal soud
vadu v tom, že se napadené rozhodnutí nezabývalo rozporem s právem EU. Městský soud
v napadeném rozsudku důkladně posoudil námitky nezákonnosti a neústavnosti OZV
a podle názoru osoby zúčastněné na řízení by proto vyhláška obstála i z hlediska požadavků práva
EU, jak je formulovala judikatura SD EU, například v rozsudku Berlington Hungary. Zrušení
správních rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k doplnění dokazování je proto nedůvodné.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že obdobnou věcí, týkající se zrušení povolení jiného
provozovatele, se zabýval v nedávném rozsudku ze dne 3. 3. 2022, č. j. 1 As 12/2022 - 39.
V něm neshledal rozpory v předchozí judikatuře, jak namítal stěžovatel i v této věci, a napadený
rozsudek městského soudu, který rovněž zrušil rozhodnutí ministra financí a vrátil
mu věc k posouzení rozporu obecně závazné vyhlášky s právem EU, posoudil jako zákonný.
Kasační soud neshledal důvodu se od těchto závěrů odchýlit a na svůj předchozí rozsudek
odkazuje.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný.
V obecné rovině je třeba dát za pravdu osobě zúčastněné na řízení, že nepřezkoumatelným
je rozsudek, jehož odůvodnění si vnitřně odporuje (viz například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76). V daném případě městský soud skutečně
dospěl k závěru, že rozhodnutí ministra financí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, aby v závěru
odůvodnění jeho rozhodnutí zrušil pro vadu spočívající v tom, že se ministr nevypořádal
s námitkou nesouladu OZV s právem EU. Tento na první pohled argumentační rozpor
však podle kasačního soudu nečiní napadený rozsudek nesrozumitelným, neboť je zřejmé, jaké
důvody soud vedly ke zrušení napadeného správního rozhodnutí. V daném případě
však ani nejde o situaci, kdy by se ministr financí opomněl s námitkou rozporu OZV s právem
EU vypořádat, ale své rozhodnutí založil na právním názoru, že se touto námitkou zabývat
nemůže či dokonce nesmí. Jeho úvahy byly v tomto směru přezkoumatelné, avšak nesprávné
a nezákonné, což byl pro městský soud důvod pro zrušení správního rozhodnutí (viz níže).
Napadený rozsudek proto netrpí vytýkanou vadou vnitřní rozpornosti, je argumentačně
konsistentní, srozumitelný a přezkoumatelný.
[15] Stěžejní otázkou v nyní souzeném případě je pak to, zda měl sám městský soud posoudit
soulad OZV s právem EU, či zda postupoval správně, jestliže napadené rozhodnutí zrušil a vrátil
jej k dalšímu řízení ministru financí s tím, že se má zabývat souladem obecně závazné vyhlášky
s právem EU.
[16] Jak již soud uvedl shora, v rozsudku č. j. 1 As 12/2022 - 39 neshledal stěžovatelem
namítaný rozpor ve své předchozí judikatuře. Považoval přitom za podstatné zdůraznit,
že v průběhu posledních let docházelo k judikaturnímu vývoji v otázce povinnosti přihlížet
k souladu obecně závazných vyhlášek omezujících nebo zcela zakazujících provozování loterií
a podobných her na území obcí, s právem EU, konkrétně s čl. 56 Smlouvy o fungování EU. Tato
judikatura byla sjednocena až rozsudkem SD EU ve věci C-311/19, BONVER WIN,
a navazujícím usnesením rozšířeného senátu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 5 As 177/2016 - 139.
V posledně citovaném rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší správní soud jednoznačný právní názor
ohledně nutnosti posuzovat soulad obecně závazných vyhlášek s právem EU v situaci,
kdy byl přítomen unijní prvek. Jak uvedl rozšířený senát „[ú]činky práva EU, konkrétně článku 56
a násl. SFEU, mohou tedy dle okolností v dané věci vést k omezení prostoru pro samosprávu, v němž obecně
závaznou vyhláškou obce v samostatné působnosti na svém území reguluje přípustnost, rozsah a jiné modality
provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Obec takovou regulaci může v obecné
rovině přijmout a má velmi široký prostor pro uvážení ohledně její konkrétní podoby. Prostor pro samosprávu
však je omezen v tom, že případné takto vyhláškou vytvořené překážky volnému pohybu služby, která spočívá
v umožnění hrát tyto hry, musí být v souladu s podmínkami práva EU. Je proto zjevné, že za předpokladu,
že by se prokázal skutkový základ unijního prvku tvrzeného stěžovatelem (viz o tom bod 32 rozsudku Soudního
dvora v nyní projednávané věci), je dopad práva EU na věc třeba zvažovat, a to v intencích judikatury Soudního
dvora zmiňované pátým senátem, zvláště pak rozsudku Berlington Hungary.
[17] Je nutné podotknout, že valná většina řízení souvisejících s touto otázkou byla v průběhu
řízení před SD EU a rozšířeným senátem přerušena, a to jak před městským soudem, tak také
před Nejvyšším správním soudem. To vedlo ke značné roztříštěnosti postupů jak městského,
tak Nejvyššího správního soudu. Samotní žalobci tvrdili a namítali nutnost provádět posouzení
souladu obecně závazných vyhlášek s právem EU v různých fázích řízení; a to jak v řízení
před správními orgány, tak před městským soudem. Nelze tak postupy soudů v jednotlivých
věcech paušalizovat, jelikož vždy odpovídají konkrétnímu případu.
[18] Je třeba rozlišovat zejména řízení ve věcech, o kterých nejdříve rozhodl krajský soud
na základě předchozího právního stavu (a tato rozhodnutí byla následně napadena kasačními
stížnostmi, o kterých rozhodl Nejvyšší správní soud již v souladu s výše uvedenou sjednocující
judikaturou), a o věcech, ve kterých rozhodl krajský soud poprvé až poté, kdy o sporné právní
otázce rozhodl SD EU a rozšířený senát.
[19] Výše uvedené je třeba mít na paměti při hodnocení stěžovatelem namítaného rozporu
v judikatuře. V odkazovaných rozsudcích č. j 6 As 120/2020 - 38 a č. j. 6 As 227/2021 - 30
rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasačních stížnostech žalobce, který brojil proti zamítavým
rozsudkům městského soudu. V případě rozsudku č. j. 6 As 120/2020 - 38 městský soud
rozhodoval před vydáním sjednocující judikatury. Naopak ve věci č. j. 6 As 227/2021 - 30 tuto
judikaturu městský soud nerespektoval, neboť neposoudil otázku přítomnosti unijního prvku.
Nadto Nejvyšší správní soud shledal vnitřní rozpornost napadeného rozsudku městského soudu,
a to právě v otázce přítomnosti unijního prvku; soud pak zavázal k provedení souvisejícího
dokazování, jehož cílem bylo posoudit otázku přítomnosti unijního prvku. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku, „[b]ylo tudíž hospodárnější, že dokazování ohledně unijního prvku
provedl městský soud, který by se v případě jeho prokázání mohl dál zabývat souladem českého práva s tím
unijním.“ (zvýraznění doplnil soud). Nejvyšší správní soud proto v tomto rozsudku zavázal
městský soud pouze k odstranění rozporu v jeho rozsudku v otázce přítomnosti unijního prvku.
Následný postup soudu nechal v jeho dispozici.
[20] V obou případech tedy Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozsudky právě z důvodu,
že se městský soud nevypořádal s otázkou, zda byl v daných věcech přítomen unijní prvek, který
by zakládal nutnost provést posouzení souladu obecně závazných vyhlášek s právem EU.
Městský soud tedy nepostavil najisto rozhodnou otázku pro vypořádání dotčených žalobních
bodů.
[21] Ve stěžovatelem odkazovaných rozsudcích ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 301/2021 - 37,
ze dne 5. 1. 2022, č. j. 10 As 463/2021 - 40 a ze dne 5. 1. 2022 č. j. 10 As 474/2021 - 38,
se však jedná o rozdílnou procesní situaci. V těchto případech městský soud dospěl k závěru
(v souladu s rozhodnutími SD EU ve věci BONVER WIN a rozšířeného senátu ve věci
č. j. 5 As 177/2016 - 139), že k posouzení souladu obecně závazné vyhlášky s právem EU byl
příslušný již správní orgán. Jelikož měl zároveň městský soud také za prokázané, že unijní prvek
byl v daných věcech dán, zrušil napadená rozhodnutí stěžovatele a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Přitom jej zavázal zabývat se souladem obecně závazných vyhlášek s právem EU.
[22] Z výše uvedeného plyne zcela zřejmý rozdílný procesní stav v řešených věcech. V případě
stěžovatelem odkazovaných rozsudků 6. senátu Nejvyššího správního soudu totiž městský soud
žalobu zamítl, aniž by měl najisto postaveno, zda byl v daných věcech dán unijní prvek, který
je rozhodný pro následné posouzení souladu obecně závazných vyhlášek s právem EU. Naopak
v ostatních případech řešených 10. senátem Nejvyššího správního soudu měl městský soud
za prokázanou existenci unijního prvku. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že v daných
případech bylo nutné posoudit soulad obecně závazných vyhlášek s právem EU a právě z tohoto
důvodu napadená rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení stěžovateli.
[23] Ve shodě s předchozím rozsudkem č. j. 1 As 12/2022 - 39 lze proto zopakovat,
že v uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu nelze spatřovat rozpor. Zaprvé se jedná
o procesně rozdílné situace, ve kterých soud vycházel z rozdílně zjištěného skutkového stavu
pro rozhodnou otázku existence unijního prvku. Zadruhé je nutné podotknout, že stěžejní otázka
ve věcech případů zákazu či omezení provozování loterií a jiných podobných her stanovených
obecně závaznou vyhláškou obce je právě ta, zda je nutné posuzovat soulad vyhlášek s právem
EU v případě přítomnosti unijního prvku. V obou případech zastává soud shodný právní názor,
tedy že pro posouzení žalobní námitky týkající se souladu s právem EU je nejdříve nutné prověřit
existenci unijního prvku. Tato povinnost náleží městskému soudu, který na základě existence
či neexistence unijního prvku zvolí další postup při vypořádání souvisejících žalobních námitek.
[24] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal rozpor v odkazované judikatuře, nepředložil
otázku rozšířenému senátu.
[25] Dále se soud zabýval otázkou, zda měl posouzení souladu OZV s právem EU provést
městský soud.
[26] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že přítomnost unijního prvku v dané věci
není sporná, resp. že její existenci správní orgány nikterak nezpochybňovaly (viz bod 97
odůvodnění napadeného rozsudku a str. 30 rozhodnutí ministra financí). Žalobní námitku týkající
se povinnosti stěžovatele posuzovat, zda není OZV v rozporu s právem EU, pak shledal soud
důvodnou. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu shledal (např. rozsudek ze dne
21. 5. 2021, č. j. 5 As 158/2019 - 44), že i správní orgán má povinnost posuzovat souladnost
obecně závazných vyhlášek s právem EU. Proto napadené rozhodnutí zrušil. Nepřisvědčil
ani argumentaci stěžovatele, že by měl posoudit soulad s právem EU.
[27] Stěžovatel však namítá, že posouzení souladu OZV s právem EU měl provést městský
soud v napadeném rozsudku a nikoliv napadené rozhodnutí ministra financí zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Jak plyne např. z rozsudku
ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018 - 75, v případech, kdy žalobce namítal rozpor obecně
závazné vyhlášky s právem EU již v průběhu správního řízení, byl to nejpozději ministr financí
v rozhodnutí o rozkladu, kdo se měl touto argumentací řádně zabývat.
[28] Tak tomu bylo také v nyní souzeném případě. Žalobkyně již ve správním řízení tvrdila
přítomnost unijního prvku, kterou ministr financí v napadeném rozhodnutí nijak nerozporoval.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 325/2016 - 46, „[v]
případě, kdy je obecně závazná vyhláška obce stanovící přípustnost, rozsah a jiné modality provozování
sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích podkladem pro správní rozhodnutí ve věci povolení
takové hry, je na správním orgánu, který o věci rozhoduje, aby si, pokud zjistí, že se v dané konkrétní věci
vyskytuje unijní prvek, sám a z úřední povinnosti učinil úsudek o tom, zda podkladová vyhláška je v souladu
s právem EU. Pokud dospěje k závěru, že v souladu s právem EU není, v rozsahu, v němž je s ním v rozporu,
vyhlášku neaplikuje a přednostně aplikuje právo EU. Každý orgán členského státu je totiž oprávněn a povinen
učinit si úsudek o tom, zda pravidlo vnitrostátního práva, jež má být na konkrétní věc použito, je v souladu
s relevantním přímo vnitrostátně použitelným právem EU (v daném případě, jak plyne z nyní již jasné judikatury
Soudního dvora, z článku 56 SFEU), a pokud ne, vnitrostátní právo incidentně neaplikovat.“ Městský soud
tedy správně vyhodnotil, že se touto otázkou měl zabývat již žalovaný, a proto jeho rozhodnutí
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[29] Obdobný postup zvolil městský soud také v jiných rozsudcích, přičemž kasační stížnosti
proti nim Nejvyšší správní soud již dříve zamítl jako nedůvodné rozsudky ze dne 25. 11. 2021,
č. j. 10 As 300/2021 - 37, ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 301/2021 - 37, ze dne 18. 1. 2022,
č. j. 10 As 434/2021 - 36, ze dne 5. 1. 2022, č. j. 10 As 463/2021 - 40, ze dne 24. 1. 2022
č. j. 10 As 473/2021 - 37 a ze dne 5. 1. 2022 č. j. 10 As 474/2021 - 38.
[30] Městský soud tedy správně posoudil otázku povinnosti žalovaného posuzovat soulad
obecně závazné vyhlášky s právem EU a v případě jejich nesouladu vnitrostátní právo
neaplikovat. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že některé senáty městského soudu
posouzení souladu obecně závazných vyhlášek obcí s právem EU samy provedly,
to však nezakládá nezákonnost postupu městského soudu v nyní souzené věci.
[31] Námitka stěžovatele, že by zrušení napadeného rozhodnutí soudem mohlo potenciálně
vést k zastavení řízení správním orgánem, není pro soudní přezkum napadeného rozhodnutí
žalovaného a posouzení jeho zákonnosti relevantní.
[32] Soud nepopírá, že stěžovatel nemá možnost položit předběžnou otázku SD EU, jelikož
tak mohou činit pouze soudy. Bude tak na stěžovateli, aby si sám (či případně s využitím
judikatury správních soudů) učinil přesvědčivý úsudek o souladu vyhlášky s unijním právem. Jeho
pozice není v ničem odlišná od situace, kdy se musí správní orgány vypořádat např. s novou
či nejasnou, ale čistě českou právní úpravou – v takovém případě také nemohou správní orgány
přesouvat řešení více či méně složitých právních otázek na soudy.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Právo na náhradu nákladů řízení má naopak v nynější věci úspěšná žalobkyně. V řízení
před Nejvyšším správním soudem byla žalobkyně zastoupena advokátem JUDr. Stanislavem
Dvořákem, Ph.D. Zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby,
spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tento úkon
mu náleží mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši
3.100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč.
Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba zvýšit přiznanou odměnu
o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Částku ve výši 4.114 Kč je stěžovatel
povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce,
advokáta JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D.
[35] Osobě zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud neuložil v řízení o kasační stížnosti
žádnou povinnost, s jejímž splněním by jí vznikly náklady řízení. Nejvyšší správní soud
tedy dle §60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu
nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2022
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu