ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.55.2022:34
sp. zn. 1 As 55/2022 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupena
Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti žalovanému:
generální ředitel Vězeňské služby ČR, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2021, č. j. VS-197992-7/ČJ-2020-80000L-51ODV,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 2. 2022, č. j. 25 Ad 8/2021 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in en zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Zdeňka Honzíka.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Ředitel Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Vězeňské služby ČR Opava
rozhodnutím ze dne 31. 8. 2020, č. j. VS-10947-135/ČJ-2017-8032PR, nevyhověl žádosti
žalobkyně o náhradu škody na zdraví ve výši 62 743 Kč dle §98 odst. 1 a 2
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), která měla vzniknout v důsledku jednání nadřízeného pracovníka
žalobkyně, vedoucího oddělení vězeňské stráže Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací
detence Opava (dále jen „nadřízený“).
[2] Napadeným rozhodnutím pak žalovaný zamítl odvolání žalobkyně.
[3] Žalobkyně se následně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalobou podanou
u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Ten shledal žalobu důvodnou, napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Soud konstatoval, že ze strany nadřízeného žalobkyně, jakožto osoby ve služebním
poměru k Vězeňské službě, došlo ke zcela zjevnému selhání při projednávání pracovních
záležitostí. Žalobkyně byla dne 7. 8. 2015 nadřízeným přivolána mezi kolegy, z nichž většina byli
muži, a vystavena verbálnímu konfliktu. Dotčení kolegové byli před příchodem žalobkyně
informováni nadřízeným, že žalobkyně kritizovala objem a rozsah jejich pracovních povinností.
Bylo proto nutné očekávat, že kolegové budou proti žalobkyni nepřátelsky naladěni. Za nesporné
soud považoval, že škoda způsobená žalobkyni je důsledkem výše popsaného jednání
nadřízeného. Zároveň nebyl rozporný ani rozsah škody a ani skutečnost, že škoda byla
způsobena žalobkyni při výkonu služby. Za sporný však označil úmysl nadřízeného jednat
proti dobrým mravům a způsobit žalobkyni škodu.
[5] Krajský soud shledal námitky žalobkyně směřující vůči posouzení otázky zavinění
za důvodné. Žalovaný konstatoval, že nebyl prokázán přímý či nepřímý úmysl, avšak blíže
nerozlišil jednotlivé formy zavinění a dostatečně se nezabýval naplněním či nenaplněním vědomé
a volní složky, příp. srozuměním s následkem nebo lhostejností, čímž vzhledem ke skutkové
situaci zatížil řízení vadou. Nadřízenému žalobkyně se muselo jevit jako minimálně možné
(intelektuální složka), že vytvořením nepřívětivé konfrontační situace, při které je žalobkyně
de facto donucena vznést námitku směřující proti organizaci pracovních směn za přítomnosti
kolegů, kteří jsou předem informováni, že byli z její strany kritizováni, lze přivodit psychickou
újmu (resp. „škodu“ v terminologii zákona o služebním poměru), která v konečném důsledku
způsobí stav pracovní neschopnosti.
[6] Krajský soud měl za to, že za současné procesní a skutkové situace nebylo možné
bez dalšího učinit závěr o absenci volní složky, neboť taková právní úvaha nemá oporu
v provedeném dokazování. Z něj nevyplynulo, že by nadřízený spoléhal, že z nějakého
konkrétního důvodu škoda žalobkyni nevznikne, naopak jeho postup implikoval spíše závěr
lhostejnosti ke způsobené škodě.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[7] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Dle stěžovatele vycházel krajský soud z nesprávně zjištěného skutkového stavu;
v napadeném rozsudku totiž uvedl, že se žalobkyně po ukončení schůzky měla dostavit za jedním
ze svých spolupracovníků, který ve své výpovědi potvrdil její silně rozrušený psychický stav.
Ze spisové dokumentace však taková skutečnost neplyne. Uvedený svědek nebyl dotčený den
ve službě, a proto se s ním nemohla žalobkyně bezprostředně po schůzce setkat.
[9] Dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně nedostatečného posouzení úmyslu
nadřízeného. Naopak se jak žalovaný, tak správní orgán I. stupně touto otázkou zabývali,
a dospěli k závěru, že nadřízený žalobkyně nejednal ve vztahu ke způsobené škodě úmyslně,
neboť vznik této škody nevzal vůbec v potaz. Právě úmysl způsobit škodu je základním
předpokladem odpovědnosti bezpečnostního sboru za vzniklou škodu. Dle názoru stěžovatele
tedy napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné posouzení zavinění nadřízeného žalobkyně.
[10] Krajský soud dle názoru stěžovatele nesprávně hodnotil formu zavinění. Uvedl, že nebylo
prokázáno nedbalostní zavinění, současně ale konstatoval, že jednání nadřízeného žalobkyně
vyjadřovalo znaky lhostejnosti. Ta je však dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považována
za znak vědomé nedbalosti. Nesouhlasí také s názorem krajského soudu v tom, že pokud
neprokáže nedbalostní zavinění nadřízeného, musí žalovaný konstatovat, že se jednalo o jednání
úmyslné. Považuje tento postup při prokazování viny za nepřípustný. Nelze totiž úmysl
jednajícího dovozovat výlučně z faktu, že žádná jiná z forem zavinění nebyla prokázána.
[11] Stěžovatel uvádí, že mezi ním a žalobkyní pak není sporu o to, zda ze strany nadřízeného
došlo k manažerskému selhání. Spornou je otázka, zda byl veden úmyslem způsobit jí újmu.
Za těchto okolností není jasné, proč by měl stěžovatel vyvracet či zvláště odůvodňovat
přítomnost intelektuální složky zavinění, která je znakem jak nepřímého úmyslu, tak vědomé
nedbalosti. Úmysl nelze dovodit ani z pouhé skutečnosti, že jednající úmyslně jednal způsobem,
který v obecné rovině může vést ke škodlivému následku.
[12] Žalobkyně se ztotožnila se závěry krajského soudu. Připomněla, že její nadřízený si musel
být vědom nestandardního a konfliktního řešení její stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a oprávněnou osobou, a je tedy projednatelná.
[14] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
k níž je případně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např.
rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudky NSS
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51).
[17] Stěžovatel namítal, že krajský soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu
ohledně setkání žalobkyně se svědkem, který měl potvrdit její rozrušení po jednání s jejím
nadřízeným. Tato námitka nesměřuje proti samotnému odůvodnění závěru soudu, ale pouze
proti shrnutí skutkového stavu. Ten nadto není v daném řízení sporný, jelikož mezi stranami
panuje shoda v tom, že žalobkyniny zdravotní problémy vznikly v souvislosti s jednáním
nadřízeného, tedy jednáním přičitatelným bezpečnostnímu sboru. Spornou otázkou řešenou
v napadeném rozsudku bylo zejména to, zda nadřízený žalobkyně jednal úmyslně v rozporu
s dobrými mravy ve snaze jí způsobit škodu (újmu) na zdraví, či nikoliv. Tímto směrem se také
ubírala hlavní argumentace krajského soudu, který pak v této relevantní části pro právní
posouzení vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Nesprávné vyjádření v rekapitulační
části shrnující skutkový stav nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[18] Krajský soud se řádně a přezkoumatelně zabýval žalobními body a jasně vysvětlil
a odůvodnil své úvahy týkající se nedostatečného posouzení formy zavinění při jednání
nadřízeného žalobkyně. Napadený rozsudek proto splňuje stanovená kritéria přezkoumatelnosti
a není vnitřně rozporný.
[19] Předmětem řízení v nyní souzené věci je stěžovatelem nastolená sporná otázka ohledně
posouzení formy zavinění nadřízeného (a odpovědnosti bezpečnostního sboru) ve vztahu
ke způsobené škodě (újmě na zdraví žalobkyně).
[20] Nejvyšší správní soud plně souhlasí se závěry krajského soudu. Závěry správních orgánů
o posouzení jednání nadřízeného žalobkyně byly v dané věci nedostatečné. Avšak
po prostudování správních spisů dospěl kasační soud k závěru, že posouzení formy zavinění jako
subjektivní stránky odpovědnosti za vznik škody žalobkyni nebylo namístě. V tomto je nutné
závěry krajského soudu korigovat v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se shoduje
se závěrem napadeného rozsudku, tedy s nutností zrušit napadené rozhodnutí žalovaného
z důvodu nedostatečného posouzení odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu vzniklou
žalobkyni.
[21] Jak totiž konstatoval již krajský soud v bodě 25. rozsudku ze dne 19. 6. 2018,
č. j. 22 Ad 10/2017 - 28, č. 3796/2018 Sb. NSS (kterým již dříve rozhodoval v téže věci
žalobkyně): „V dané situaci se tak jednoznačně jedná o porušení právní povinnosti v přímé souvislosti
s výkonem služby a obě podmínky pro založení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle tohoto ustanovení
jsou tak naplněny.“
[22] V prvním rozsudku ve věci žalobkyně tedy krajský soud dospěl k závěru, že v případě
jednání jejího nadřízeného došlo k porušení právní povinnosti vedoucí ke vzniku škody na jejím
zdraví. V tomto rozsudku také uvedl, že ke vzniku odpovědnosti za škodu při výkonu služby
může dojít také úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
[23] Správní orgány následně soustředily svou argumentaci právě na odůvodnění, zda došlo
k úmyslnému jednání proti dobrým mravům, které mělo za následek vznik škody žalobkyni.
Avšak dále se nezabývaly, a tedy ani neprokazovaly, porušení právní povinnosti, kterou
konstatoval krajský soud v prvním zrušujícím rozsudku. Krajský soud v nyní napadeném
rozsudku tedy správně uzavřel, že žalovaný nedostatečně posoudil prokázání odpovědnosti
bezpečnostního sboru za způsobenou škodu žalobkyni. Závěry ohledně zkoumání formy
zavinění však musí Nejvyšší správní soud korigovat.
[24] Podle §98 odst. 1 zákona o služebním poměru „[b]ezpečnostní sbor odpovídá za škodu
způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti
s ním nebo pro výkon služby“.
[25] Jak soud uvedl již výše (a jak plyne také ze znaleckého posudku ze dne 30. 7. 2020),
a koneckonců mezi stranami je také nesporné, škoda žalobkyni vznikla jednáním jejího
nadřízeného v průběhu výkonu služby.
[26] Stěžejní otázkou nastolenou stěžovatelem je pak forma zavinění a její posouzení. Správní
orgány dospěly k závěru, že škoda nebyla žalobkyni způsobena porušením právní povinnosti,
ale jednáním nadřízeného proti dobrým mravům. Odpovědnost za škodu takto vzniklou
pak vyžaduje úmyslné jednání (§98 zákona o služebním poměru, ve spojení s §265 odst. 1
zákoníku práce; viz též rozsudek krajského soudu ze dne 19. 6. 2018,
č. j. 22 Ad 10/2017 - 28, č. 3796/2018 Sb. NSS).
[27] Kasační stížnost stěžovatele tedy zpochybňuje zejména závěry krajského soudu ohledně
nedostatečnosti prokázání zavinění nadřízeného žalobkyně. Tyto námitky neshledal Nejvyšší
správní soud podstatnými. V nyní souzeném případě totiž nebylo třeba prokazovat úmyslné
jednání nadřízeného, jelikož žalobkyni škoda vznikla porušením právní povinnosti nadřízeného
v přímé souvislosti s výkonem služby, jak ostatně sama namítala již v žalobě a průběhu celého
řízení před správními orgány.
[28] Odpovědnost za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti
při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby je odpovědnostní objektivní
(tzv. odpovědností za protiprávnost, viz Tomek, P. Zákon o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů s komentářem. 2. aktualizované vydání. Olomouc: ANAG, 2012, str. 304).
Pro její vznik je v tomto případě nutné: 1) aby došlo k porušení právní povinnosti,
2) aby ke škodě došlo při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby,
3) příčinná souvislost mezi takovýmto vznikem škody a porušením povinnosti přičitatelného
bezpečnostnímu sboru.
[29] Nejvyšší správní soud nevyvrací závěry krajského soudu ohledně povinnosti prokazovat
úmysl při odpovědnosti za škodu vzniklou jednáním proti dobrým mravům. V nyní souzené věci
však došlo ke vzniku škody již samotným porušením zákonné povinnosti nadřízeného
(jak ostatně již uzavřel také krajský soud ve výše citovaném rozsudku č. j. 22 Ad 10/2017 - 28).
[30] První podmínkou stanovenou §98 odst. 1 zákona o služebním poměru je, že došlo
k porušení právní povinnosti. Obecné právní povinnosti příslušníků bezpečnostních sborů jsou
uvedeny v §45 odst. 1 téhož zákona. Mimo jiné mezi tyto povinnosti patří také dodržování pravidel
služební zdvořilosti [písm. e) daného ustanovení] a povinnost chovat se a jednat i v době mimo službu tak,
aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru [písm. i)].
[31] K porušení právní povinnosti (v jejímž důsledku vznikla žalobkyni škoda) došlo
samotným jednáním nadřízeného žalobkyně. Ten vyvolal konfrontační schůzku
mezi ním, žalobkyní a dalšími osobami. Předmětem schůzky byla stížnost žalobkyně směřující
proti organizaci jejích pracovních směn, nikoliv směn ostatních zúčastněných osob. Ostatní
osoby, které se schůzky účastnily, byly předem informovány o kritice rozdělení směn ze strany
žalobkyně. Během této schůzky došlo k nepříjemné ústní konfrontaci žalobkyně s jejím
nadřízeným a účastníky schůzky.
[32] Samotný fakt, že nadřízený řešil její stížnost tímto způsobem, je nutné považovat
za porušení právní povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru dodržovat pravidla služební
zdvořilosti a chovat se a jednat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst sboru. Samy
správní orgány tento způsob řešení stížnosti žalobkyně na rozvržení pracovních směn označily
za nevhodný a za manažerské selhání nadřízeného (např. strany 10 a 11 rozhodnutí správního
orgánu I. stupně). Je tedy zřejmé, že řešení ústní stížnosti žalobkyně hromadnou konfrontací
s jejími kolegy bylo porušením výše citovaných obecných povinností příslušníka bezpečnostního
sboru. Jeho jednání je pak přičitatelné bezpečnostnímu sboru, který za něj nese odpovědnost.
Jak uvedl také krajský soud v napadeném rozsudku, nadřízený žalobkyně si musel být vědom
nepřívětivé konfrontační situace, kterou vytvořil.
[33] První podmínka pro uplatnění objektivní odpovědnosti bezpečnostního sboru
za vzniklou škodu byla tedy naplněna, jelikož jednáním nadřízeného žalobkyni došlo k porušení
obecných právních povinnosti stanovených v §45 odst. 1 zákona o služebním poměru.
[34] Druhou podmínkou je, aby ke vzniku škody došlo v průběhu výkonu služby
nebo v přímém výkonu s ním. Naplnění této podmínky je mezi stranami nesporné, jelikož
žalobkyně byla v průběhu jednání ve výkonu služby, dokonce byla jejím nadřízeným povolána
k účasti na této schůzce.
[35] Taktéž třetí podmínka je v nyní souzené věci naplněna. Mezi stranami je totiž nesporné,
že škoda žalobkyni vznikla v souvislosti s jednáním jejího nadřízeného. Tato skutečnost byla
opakovaně konstatována i v rozhodnutí správních orgánů a je taktéž potvrzena znaleckým
posudkem ze dne ze dne 30. 7. 2020. Je tedy najisto postaveno naplnění podmínky příčinné
souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti, které je bez dalšího přičitatelné
služebnímu sboru.
[36] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v daném případě byly splněny podmínky
pro objektivní odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou žalobkyni. Proto nebylo
třeba prokazovat formu zavinění jednání nadřízeného. Krajský soud tedy správně zrušil
rozhodnutí stěžovatele, jelikož se nedostatečně zabýval odpovědností bezpečnostního sboru
za škodu způsobenou žalobkyni. Nejvyšší správní soud pak pouze v souladu s výše citovaným
usnesením rozšířeného senátu č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, korigoval důvody, pro které bylo
napadené rozhodnutí třeba zrušit.
[37] Správní orgány jsou v dalším řízení vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem. A to zejména s ohledem na porušení obecných povinností příslušníka, tak jak
je soud vyložil výše.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Žalobkyně byla naopak v řízení plně úspěšná, a má tak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti stěžovateli. Náklady řízení spočívají v odměně
advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [podání vyjádření ke kasační
stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. 3.100 Kč [§7,
§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu), celkem tedy 3.400 Kč. Částku 3.400 Kč je třeba navýšit o daň z přidané
hodnoty 21 %, kterou je zástupce povinen odvést, na konečných 4.114 Kč. Stěžovatel je povinen
uhradit žalobkyni uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
a to k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu