ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.83.2022:41
sp. zn. 1 As 83/2022 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: OSEVA, a. s.,
sídlem Potoční 1436, Bzenec, zastoupená Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem
Kramářova 3379, Přerov, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem
Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: BZENEC SEKT a. s.,
sídlem Potoční 1630, Bzenec, zastoupená Mgr. Janem Mrázem, advokátem
se sídlem Štěpnická 1081, Uherské Hradiště, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 19. 3. 2020, č. j. JMK 46255/2020, sp. zn. S-JMK 99088/2019 OD, v řízení o kasační
stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 29. 3. 2022, č. j. 29 A 75/2020 – 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Osoba zúčastněná na řízení a žalovaný ne m a j í p ráv o na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Bzenec, silniční a správní úřad (dále jen „správní orgán I. stupně“), vydal
dne 4. 12. 2012 rozhodnutí, č. j. 12/05522/STAV/STEJ, sp. zn. STAV/12/0325, kterým bylo
vyhověno žádosti podle §10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
účinném do 30. 12. 2015 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), o povolení připojení
stavby „Výrobní závody fy. ALKONE a.s.“ k místní komunikaci (zřízení sjezdu) z pozemků
parc. č. XA a XB na pozemky parc. č. XC, XD a XE, vše v k. ú. B.
[2] Žalovaný, jako odvolací správní orgán, zamítl napadeným rozhodnutím odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to jako nepřípustné podle §92 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“).
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním ze dne 7. 5. 2019
a v jeho doplnění ze dne 2. 7. 2019 uvedla, že je vlastníkem účelové komunikace nacházející
se mimo jiné na pozemcích dotčených napadeným rozhodnutím. Tato komunikace byla
postavena jejím právním předchůdcem v 80. letech a od té doby nebylo vlastnické právo
převedeno. Pozemky, na nichž se nachází komunikace, k níž se objekt výrobního závodu
připojoval, je v jejím výlučném vlastnictví, proto byla rozhodnutím dotčena a měla být
účastníkem řízení podle §27 odst. 2 s. ř. Komunikace však není místní komunikací, nýbrž
má charakter účelové komunikace. Pro povolení sjezdu z účelové komunikace není třeba žádné
povolení silničního správního úřadu, řeší se pouze v rámci územního a stavebního řízení.
S ohledem na to žalobkyně namítla, že odvoláním napadené rozhodnutí je nicotné, neboť
je vydal správní orgán, který k tomu neměl pravomoc.
[4] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedl, že by žalobkyně mohla být
účastníkem řízení podle §27 odst. 2 s. ř., neboť rozhodnutím správního orgánu I. stupně mohou
být dotčena její práva. S ohledem na to, že odvoláním napadené rozhodnutí nabylo právní moci
dne 12. 1. 2013, uběhla dne 12. 1. 2014 objektivní lhůta uvedená v §84 odst. 1 s. ř., a proto
je odvolání podle žalovaného nepřípustné. Žalovaný dále uvedl, že se zabýval možností prohlásit
rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nicotné podle §77 s. ř. To by přicházelo v úvahu,
pokud by se prokázalo, že dotčená komunikace je skutečně veřejně přístupnou účelovou
komunikací, což nebylo postaveno najisto. Žalobkyni proto odkázal na žádost podle §154 s. ř.
o vydání osvědčení o existenci veřejně přístupné účelové komunikace.
[5] Proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[6] Dle krajského soudu se žalovaný blíže nezabýval otázkou stanovení okruhu účastníků,
čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. V dané věci je nutné vycházet z obecné
úpravy účastenství obsažené v §27 s. ř., přičemž dalšími účastníky řízení mohou být i osoby,
u nichž byla prokázána možnost přímého dotčení na jejich právech. Nemusí se navíc vždy jednat
pouze o vlastníka komunikace a žadatele, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 As 397/2019 - 103. K tomu krajský soud dále uvedl, že nelze připustit
možnost účastenství žalobkyně ve věci, avšak odvolání zamítnout jako nepřípustné dle §92
odst. 1 s. ř.
[7] Další pochybení žalovaného krajský soud shledal při určování kategorie pozemní
komunikace, která je pro řešenou věc podstatná nejen z hlediska účastenství žalobkyně
ve správním řízení, ale i pro stanovení věcné příslušnosti správního orgánu. Jelikož z pasportu
pozemní komunikace není zřejmé, kdy se komunikace měla stát místní komunikací, a navíc
se rozhodnutí o zařazení do této kategorie pozemní komunikace nedochovalo, není možné
zařazení komunikace jako místní ověřit. Žalovaný se však zcela vyhnul hodnocení komunikace
a odkázal žalobkyni na jiné správní řízení (žádost o vydání osvědčení podle §154 s. ř. o existenci
veřejně přístupné účelové komunikace). Sám žalovaný však s ohledem na to nemohl s jistotou
vědět, zdali ve věci vůbec rozhodoval věcně příslušný orgán (s ohledem na to, že povolení
silničního správního úřadu vyžaduje pouze připojení na dálnici, silnici a místní komunikaci).
Krajský soud proto uzavřel, že nejprve bylo nutné objasnit kategorii pozemní komunikace.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu
kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a podle §103 odst. 1 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.
[9] Stěžovatelka namítá, že krajský soud se nesprávně zabýval otázkou účastenství žalobkyně
ve správním řízení. Dle stěžovatelky jsou ve smyslu §27 odst. 1 písm. a) a §27 odst. 2 s. ř.
účastníky řízení pouze vlastník dotčené komunikace a žadatel o povolení připojení. Další
účastníci se v řízení nenachází, a to z důvodu, že vydáním povolení o připojení je pouze
konstatován soulad s požadavky prováděcí vyhlášky. Existence povolení o připojení sama o sobě
nemůže zasáhnout do vlastnických práv osob odlišných od žadatele či vlastníka dotčené pozemní
komunikace.
[10] Krajský soud však založil napadený rozsudek na jiném závěru a odkázal přitom
na rozsudek kasačního soudu č. j. 1 As 397/2019 - 103. V něm uvedený výklad byl však přijatý
dávno po té, co proběhlo v dané věci správní řízení, které vycházelo z jiného výkladu okruhu
účastníků řízení.
[11] Dle stěžovatelky lze dát žalobkyni částečně za pravdu, že žalovaný pochybil při hodnocení
účastenství, ovšem toto pochybení nemůže mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, které
žalovaný zamítl pro opožděnost. Žalovaný sice pochybil i v uvedení důvodu zamítnutí odvolání,
kterým dle žalovaného byla nepřípustnost, je však zřejmé, že skutečným důvodem byla
opožděnost odvolání. Pokud jde o opožděnost, má stěžovatelka pochybnost i o dodržení
subjektivní lhůty, tj. o tom, že se žalobkyně skutečně seznámila s rozhodnutím správního orgánu
I. stupně teprve jeho doručením. Jako tvrzený vlastník komunikace, mohla a měla
mít pochybnosti o jejím zahrnutí do řízení daleko dříve.
[12] Žalovaný však podle stěžovatelky neměl žádný důvod, kvůli kterému by musel otázku
vlastnictví dotčené komunikace přezkoumávat, jelikož vycházel ze skutkového stavu ke dni
vydání rozhodnutí. Měl proto postaveno najisto, že komunikace je komunikací místní.
Podle stěžovatelky žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by nesporně svědčil o jejím
výlučném vlastnickém právu ke komunikaci, a to ani pro případ, že by komunikace byla účelovou
komunikací. Stěžovatelka dodává, že i kdyby komunikace byla veřejně přístupnou účelovou
komunikací, nebyla by žalobkyně jejím jediným vlastníkem, neboť komunikace je umístěna
na řadě pozemků, které jsou v rozhodné části ve vlastnictví stěžovatelky a jiných subjektů.
O žalobkyni lze uvažovat jen jako o vlastníkovi sousedního pozemku, jehož práva mohou být
rozhodnutím dotčena.
[13] Podle stěžovatelky nebylo důvodu, aby krajský soud napadené správní rozhodnutí zrušil
a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Mohl totiž věc bez dalšího doplnění podkladů
a dokazování sám právně posoudit a vycházet přitom z obsahu správního spisu a skutečností
známých z úřední činnosti.
[14] Konečně stěžovatelka namítá, že žaloba byla nepřípustná dle §68 písm. d) s. ř. s., neboť
směřovala pouze proti odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že byl v odvolacím řízení postaven před úkol zjistit,
zda byl žalobce opomenutým účastníkem v řízení podle §10 zákona o pozemních komunikacích.
Podle žalovaného je účastníkem primárně žadatel, tedy společnost ALKONE a. s. (v současnosti
společnost BZENEC SEKT a. s.). Dalším účastníkem je vlastník komunikace, na kterou
se sousední nemovitost připojuje, což bylo v tomto případě město Bzenec jako vlastník místní
komunikace, neboť pouze obec může být vlastníkem místní komunikace. V případě, že se jedná
o tzv. „nepřímé připojení“, kdy sjezd je veden i přes pozemky odlišných vlastníků, než je osoba
žadatele, jsou účastníky řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 397/2019 - 103 i vlastníci těchto pozemků. Z toho podle žalovaného vyplývá,
že žalobkyně nikdy nemohla být účastníkem řízení, neboť nemůže být vlastníkem místní
komunikace (není obcí) ani vlastníkem pozemků pod nepřímým připojením. Žalobkyně proto
podle žalovaného jednoznačně není opomenutým účastníkem řízení o připojení podle §10
zákona o pozemních komunikacích.
[16] Žalovaný dále upozornil na to, že správní řízení před správním orgánem I. stupně
probíhalo za účinnosti předchozí právní úpravy, která vyžadovala souhlas vlastníka dotčené
pozemní komunikace a souhlas příslušného orgánu Policie ČR. Žalovanému byly v řízení
o odvolání předloženy pouze žádost o povolení připojení a vlastní rozhodnutí. Mezi podklady
chyběl jak souhlas Policie ČR, tak vlastníka místní komunikace. Rozhodnutí správního orgánu
je dle žalovaného „celkově velmi minimalistické“ a z pohledu odvolacího orgánu
nepřezkoumatelné. Žalovaný se pokoušel v rámci odvolacího řízení od města Bzenec zjistit,
zda v době rozhodování o povolení šlo o místní komunikaci. Město Bzenec však bylo schopné
prokázat pouze to, že ke dni 26. 8. 2019 je pozemní komunikace zařazena do pasportu místních
komunikací. Žádné dřívější dokumenty nemá k dispozici. Žalovaný k tomu uvedl, že je mu
z úřední činnosti známo, že zařazování pozemních komunikací do jednotlivých kategorií, včetně
vydání rozhodnutí o zařazení a za účasti všech dotčených účastníků, se v praxi často neděje,
a mnoho komunikací označovaných v pasportu za místní se jimi právně nikdy nestalo. Důkazem
by podle žalovaného bylo rozhodnutí o zařazení komunikace mezi místní podle §3 zákona
o pozemních komunikacích či alespoň čestné prohlášení města Bzenec. Pozemky, na kterých
je umístěna daná komunikace, jsou v současnosti ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení
a společnosti SMR Plus, s. r. o. Žalobce je přesvědčen, že v zájmu řešení sporné otázky by bylo
vhodné oslovit i tuto společnost, a dále by bylo vhodné zjistit, z jakých podkladů vycházel
projektant stavby výrobního závodu, který hovoří o „stávající místní komunikaci
PMK6,5/5,5/30“.
[17] Žalovaný uzavřel, že podklady nejsou schopny jednoznačně prokázat, zda komunikace
je místní či nikoliv. Je však přesvědčen o tom, že žalobkyně jednoznačně není opomenutým
účastníkem řízení a nebyla oprávněna podat odvolání.
[18] Žalobkyně se ke kasační stížnosti ani k vyjádření žalovaného již sama nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Stěžovatelka kasační stížnost soustředí do dvou důvodů. Zaprvé namítá, že napadený
rozsudek je stižen vadou nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Zadruhé
namítá, že řízení u krajského soudu, jež předcházelo vydání rozsudku, bylo stiženo vadou
zmatečnosti [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[22] Důvod kasační stížnosti spočívající ve zmatečnosti řízení před soudem je vyhrazen
závažným pochybení ze strany krajského soudu, tj. případům, kdy by zcela chyběly podmínky
řízení, rozhodnutí přijal vyloučený soudce, soud byl nesprávně obsazen atd. V daném případě
stěžovatelka zjevně dovozuje nedostatek podmínky řízení před krajským soudem
z toho, že žaloba podle ní směřovala toliko proti důvodům napadeného rozhodnutí, a byla proto
nepřípustná. Tato námitka však není důvodná, neboť – jak kasační soud ověřil ze spisu krajského
soudu - žalobkyně v žalobě zpochybnila samotný výrok rozhodnutí žalovaného, který podané
odvolání zamítl. V žalobě přitom výslovně namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro jeho vnitřní obsahovou rozpornost (nesoulad mezi výrokem a odůvodněním), kterou
shledávala v tom, že žalovaný připustil její účastenství v řízení, ale odvolání zamítl
pro nepřípustnost, kterou zdůvodnil opožděností. Žalobkyně však současně zpochybnila oba
možné důvody vedoucí k zamítnutí odvolání, tedy jak jeho nepřípustnost, tak i opožděnost.
Kasační soud je proto přesvědčen, že žaloba nesměřovala pouze proti důvodům rozhodnutí,
ale žalobkyně v ní formálně (žalobním petitem) i obsahově brojila jak proti výroku,
tak jeho odůvodnění. Krajský soud proto nepochybil, pokud žalobu neodmítl jako nepřípustnou
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. d) s. ř. s., ale zabýval se jí věcně.
[23] Dále kasační soud přistoupil k posouzení druhého okruhu kasačních námitek, který
se vztahuje k závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nesrozumitelné
je rozhodnutí, které trpí vnitřní rozporností do té míry, že z použitých formulací nejsou
jednoznačně zřejmé skutkové a právní důvody rozhodnutí. Kasační soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že přesně touto vadou bylo stiženo rozhodnutí žalovaného, který
v jedné části odůvodnění připustil, že žalobkyně měla být účastníkem řízení, odvolání však zamítl
pro nepřípustnost, kterou zdůvodnil opožděností. Není pochyb o tom, že takto formulované
rozhodnutí bylo vnitřně rozporné, neboť jednak smíchalo dva různé důvody zamítnutí odvolání,
vedle toho navíc připustilo účastenství žalobkyně v řízení, které však nebylo žalovaným jakkoliv
postaveno najisto. Tento závěr ostatně podtrhuje i vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti,
který nyní dospívá k závěru, že žalobkyně nebyla opomenutým účastníkem řízení a odvolání
podala jako osoba neoprávněná.
[24] Kasační soud proto nemá pochybnosti o tom, že napadené správní rozhodnutí bylo
nepřezkoumatelné a krajský soud nepochybil, pokud je z tohoto důvodu zrušil.
[25] Ve zbývající části však musí Nejvyšší správní soud korigovat závěry krajského soudu,
zejména pokud jde o úvahy, o něž opřel další pokyny, jak má žalovaný v řízení postupovat.
S žalovaným lze totiž souhlasit v tom, že je třeba vyjít z tehdejší zákonné úpravy řízení podle §10
zákona o pozemních komunikacích, z povahy tohoto řízení a od něj se odvíjejícího okruhu
účastníků řízení.
[26] Podle ustanovení §10 odst. 4 a 5 zákona o pozemních komunikacích platilo, že:
(4) Příslušný silniční správní úřad si před vydáním povolení
a) o připojení dálnice, silnice nebo místní komunikace k jiné pozemní komunikaci, o úpravě takového připojení
nebo o jeho zrušení vyžádá předchozí souhlas vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie nebo třídy,
b) o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci , o úpravě takového
připojení nebo o jeho zrušení vyžádá předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace ,
a jedná-li se o dálnici nebo rychlostní silnici též předchozí souhlas Ministerstva vnitra, v ostatních případech
předchozí souhlas příslušného orgánu Policie České republiky.
(5) Prováděcí předpis upraví technické podmínky pro připojování pozemních komunikací navzájem a podmínky
pro připojování sousední nemovitosti na dálnici, silnici a místní komunikaci.
[27] Mezi všemi účastníky řízení není sporu o tom, že pravomoc silničního správního úřadu
vést řízení o povolení připojení nemovitosti k sousední komunikaci byla založena pouze
v případě, že se jednalo o komunikaci místní. V takovém případě byl žadatel povinen doložit
předchozí souhlas jejího vlastníka. Zákon sice výslovně neoznačoval vlastníka pozemní
komunikace za účastníka řízení, avšak jeho účastenství lze nepochybně dovodit z §27 odst. 2
s. ř., neboť se jednalo o osobu, která mohla být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech
a povinnostech. Tento výklad ostatně respektoval v daném případě i správní orgán I. stupně,
který ve svém rozhodnutí označil město Bzenec za účastníka řízení.
[28] Podle §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích však mohla být vlastníkem místní
komunikace pouze obec. Tato skutečnost je podle kasačního soudu pro věc rozhodující.
Žalobkyně totiž své odvolání založila na tvrzení, že dotčená komunikace, k níž má být objekt
výrobního závodu připojen, není místní komunikací, nýbrž komunikací účelovou, jíž je současně
vlastníkem. Z tohoto tvrzení dovozovala, že je opomenutým účastníkem řízení, neboť měla být
účastníkem řízení namísto města Bzenec, tj. jako vlastník pozemní komunikace,
k níž se nemovitost tehdejšího žadatele připojuje. Ze samotné povahy řízení upraveného v §10
zákona o pozemních komunikacích plyne, že žalobkyně nemohla být účastníkem řízení,
jak namítá. Tou mohla být toliko obec jako vlastník místní komunikace.
[29] Kasační soud proto souhlasí s žalovaným, že žalobkyně nemohla být opomenutým
účastníkem řízení, a nebyla tedy ani oprávněna k podání odvolání. S žalovaným lze souhlasit
také v tom, že rozsudek č. j. 1 As 397/2019 - 103, na který v napadeném rozsudku odkazoval
krajský soud, se netýkal účastenství vlastníka dotčené pozemní komunikace, což je nyní řešený
případ. Podle tohoto rozsudku nejsou účastníky řízení o připojení komunikace vždy pouze
vlastník komunikace a žadatel, ale taktéž i další osoby, u nichž je dána možnost přímého dotčení
na právech a povinnostech (typicky vlastníci pozemků či vzdálenějších účelových komunikací,
které mohou být připojením ke komunikaci rovněž dotčeny). Odkaz na tento rozsudek
je nepřiléhavý nikoliv proto, že byl vydán dávno po té, co v této věci proběhlo správné řízení,
ale z důvodu, že se týkal účastenství nikoliv vlastníka dotčené komunikace (dálnice, silnice
a místní komunikace), ale i dalších (třetích) osob, které mohou být rozhodnutím o připojení
ke komunikaci rovněž dotčeny na svých právech a povinnostech.
[30] Krajský soud proto nepochybil, pokud zhodnotil rozhodnutí žalovaného jako
nepřezkoumatelné, avšak jeho další úvahy a závěry musel kasační soud, jak uvedeno shora,
korigovat. Žalovaný je v dalším řízení povinen vydat obsahově konsistentní a přezkoumatelné
rozhodnutí, lze s ním však souhlasit v tom, že žalobkyně nemohla být z povahy věci
opomenutým účastníkem řízení před správním orgánem I. stupně, a nebyla tudíž ani oprávněna
k podání odvolání. To samozřejmě nebrání tomu, aby dále hájila tvrzené vlastnické právo
ke komunikaci způsobem, který jí nastínil žalovaný. Pokud bude s to prokázat, že dotčená
komunikace byla účelovou komunikací v jejím vlastnictví, pak bude zřejmé, že prvostupňové
správní rozhodnutí vydal věcně nepříslušný správní orgán, a bude to důvod pro prohlášení
jeho nicotnosti žalovaným podle §77 odst. 2 s. ř. Toho se však s ohledem na výše uvedené
nemůže domáhat cestou odvolání jako opomenutý účastník řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný
důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a zamítl
tedy kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Stejně je třeba hodnotit neúspěšnost žalovaného, kterému však navíc v řízení
ani žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Naopak právo na náhradu
nákladů by příslušelo úspěšné žalobkyni, které však rovněž žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2022
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu