ECLI:CZ:NSS:2022:10.AS.166.2022:93
sp. zn. 10 As 166/2022 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) P. B., b) P. B.,
c) TAARTRADE, spol. s r. o., Měšice 557, Tábor, d) L. B., všichni zastoupeni advokátkou
Mgr. Radanou Vítovcovou, Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, Na Pankráci 546/56, Praha 4,
zastoupené advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., Na Pankráci 1683/127,
Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021, čj. KUJCK 16103/2021, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, čj. KUJCK 23498/2021, v řízení o kasační stížnosti
žalobců a) a c) a kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2022, čj. 61 A 7/2021 – 228,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce a) a c) se zamítá .
II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení se se zamítá .
III. Žalobci b) a d), žalovaný a osoba zúčastněná na řízení ne m a j í právo na náhradu
nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení je p ov in na zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě
nákladů řízení částku ve výši 5 260 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Radany Vítovcové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V této věci se jedná o vyvlastnění nemovitých věcí v souvislosti s výstavbou dálnice.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 2. 2021, které bylo vydáno podle §4a
zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury
a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění do 30. 12. 2020, výroky
I.a až I.d rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobců k vyvlastňovaným nemovitým věcem
a výrokem I.e určil osobě zúčastněné na řízení (vyvlastniteli) lhůtu 4 roky k zahájení účelu
vyvlastnění ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále výroky II.a až II.d uložil vyvlastniteli
povinnost zaplatit žalobcům zálohu na náhradu za vyvlastnění. Výrokem II.e uložil stejnou
povinnost vyvlastniteli ve vztahu ke společnosti Milan Král, a. s., která představovala zálohu
na náhradu za zánik věcného břemene jízdy, volného příjezdu a výjezdu pro pozemek parc. č. X
(zatěžuje pozemky parc. č. X a Y ve vlastnictví žalobců). Výrokem III žalovaný zamítl žádost
žalobců o náhradu nákladů zastoupení.
[3] Opravným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2021 žalovaný opravil nesprávnosti v označení
pozemků a staveb v žalobou napadeném rozhodnutí.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke krajskému soudu.
[5] Krajský soud rozsudkem, který je označen v záhlaví, rozhodl tak, že rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 2. 2021 ve znění opravného usnesení je ve výroku II nicotné (výrok I),
že se rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021 ve znění opravného usnesení ve výroku I.d ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (výrok II) a že ve zbytku se žalobu zamítá (výrok III).
Ostatními výroky (IV – VII) rozhodl krajský soud o nákladech řízení.
II. Kasační stížnost žalobců a) a c)
[6] Proti výrokům III, V, VI a VII rozsudku krajského soudu podali žalobci a) a c)
kasační stížnost.
[7] Podle žalobců a) a c) nejsou dány důvody pro vyvlastnění. Jejich nemovité věci faktické
stavbě dálnice nepřekáží, neboť jedinou údajnou překážkou je podle osoby zúčastněné na řízení
jejich veřejné právo na napojení k veřejné komunikaci. Krajský soud pak dovodil právní
nezbytnost vyvlastnění (ne faktickou), čímž však rozšířil vyvlastnění nad rámec taxativního výčtu
práv soukromoprávní povahy dle §2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Přijetí názoru krajského
soudu by znamenalo, že by v zásadě bylo možné s poukazem na právní nezbytnost zrušit
procesem vyvlastňovacího řízení jakékoli veřejné právo a vyvlastnit s poukazem na takovou
nezbytnost jakékoli právo soukromoprávní povahy. To je ovšem v rozporu s ústavními principy,
Listinou základních práv a svobod, zásadou legitimního očekávání a předvídatelností rozhodnutí
soudů a správních orgánů.
[8] Žalobci a) a c) považují za nesprávné a nepřezkoumatelné úvahy krajského soudu
k námitce nepotřebnosti vyvlastnění, které jsou obsaženy v bodech 201-212 napadeného
rozsudku. Krajský soud vzal za prokázané tvrzení žalovaného, že připojení nemovitých věcí
žalobců a) a c) je nemožné pro rozpor s technickými normami. Tuto úvahu krajský soud náležitě
neodůvodnil. Nezjistil, o jakou technickou normu se jedná. Nezabýval se ani námitkou,
že by připojení bylo možné např. v případě dostavby odbočovacího a napojovacího pruhu,
či využití určitého opatření - kupř. omezení rychlosti v daném úseku [to žalobci a) a c) doložili
znaleckým posudkem]. Dálnice a příjezd k nemovitým věcem stěžovatelů by tedy mohly
koexistovat.
[9] Úvahy krajského soudu o tom, že na daném místě nelze vybudovat odpočívku, jsou
nesprávné a ničím nepodložené. Podle žalobců a) a c) odpočívka může být ve vlastnictví
soukromých osob a vysvětlili, proč by mohla být vybudována v rozsahu stávající lokality,
v zastavěné ploše a bez nutnosti měnit územní plán města Tábor. Závěr krajského soudu
o nutných změnách územního plánu města Tábor, které nezávisí na vůli osoby zúčastněné
na řízení (vyvlastnitele), je tedy nepřesný, což žalobci a) a c) dále rozvedli.
[10] Podstatné podle žalobců a) a c) je to, že zachování stávajícího připojení lokality v její
aktuální podobě na dálnici D3 je realizovatelné. Vyvlastnění tedy není nezbytné a potřebné
k naplnění účelu vyvlastnění. Osoba zúčastněná na řízení nevyvinula žádné úsilí k tomu,
aby variantu zachování sjezdu rozpracovala. Rozhodnutí o odnětí vlastnického práva je proto
nepřiměřené a protiústavní.
[11] Podle žalobců a) a c) krajský soud dále nesprávně posoudil otázku dostatečné snahy
osoby zúčastněné na řízení o uzavření dohody s vlastníky nemovitých věcí. Formální jednání,
které proběhlo, nelze považovat za dostatečně vyvinuté úsilí.
[12] Žalobci a) a c) namítli, že na jejich případ byla nepřípustně aplikována retroaktivně platná
právní úprava. Podle jejich názoru jsou předpisy, které se použijí na posuzovanou věc,
podle příslušných přechodných ustanovení použitelné pouze v té podobě, v jaké byly platné
a účinné v době před zahájením stavebního řízení o dostavbu daného úseku dálnice D3. Osoba
zúčastněná na řízení jako vyvlastnitel tedy použila nesprávně novější znění příslušného zákona,
a to včetně institutu mezitímního rozhodnutí podle §4a liniového zákona. To vše se stalo 8 let
poté, co bylo obnoveno stavební řízení o povolení stavby v důsledku nezákonného správního
rozhodnutí o povolení stavby. Žalobci a) a c) popsali, že stavba dálnice v daném úseku
již fakticky existuje. Není ani pravda, že by stále existovalo napojení žalobců a) a c)
na komunikaci. Naopak příjezd je od roku 2013 omezen. Není jistě v souladu se zákonem,
aby stavebník dosáhl legalizace nepovolené stavby za použití institutu vyvlastnění vlastnického
práva k nemovitým věcem žalobce a) a c), což platí zejména v situaci, v níž neexistuje územní
rozhodnutí k dané věci. Vyvlastnění práv nelze odůvodnit ani nutností dodatečně povolit stavbu,
která již byla postavena. Takový postup žalobci a) a c) nemohli předvídat.
[13] Žalobci a) a c) dále namítli, že napadený rozsudek je zmatečný, protože je v něm rozpor
mezi body 155 a body 217 - 224. Na jedné straně krajský soud uvádí, že nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 39/18 a sdělení téhož soudu ze dne 15. 2. 2021 měly význam pouze pro jeho
procesní postup, avšak na druhé straně krajský soud naopak uvádí, že námitky protiústavnosti
se kryjí s otázkami, jimiž se Ústavní soud v tomto nálezu zabýval. Tento právní závěr je ovšem
podle žalobců a) a c) chybný. Námitka protiústavnosti měla být posouzena konkrétně
a individuálně ve vztahu k zásahu do ústavních práv žalobců a) a c). Podle citovaného nálezu
Ústavního soudu je možné oddělit výroky o vyvlastnění a náhradě za vyvlastnění pouze
v případě, v němž je poskytnuta obhajitelná protihodnota, která je vyplacena v přiměřené lhůtě.
To v projednávané věci nebylo splněno. Žalobci a) a c) dále popsali, proč je náhrada
za vyvlastnění nepřiměřená. Žalobci a) a c) rovněž podotkli, že v projednávané věci
se nevyvlastňuje kus pole, nýbrž fungující podnik žalobce a).
[14] Za zmatečné a neurčité považují žalobci a) a c) také úvahy krajského soudu o tom, že není
důvod posuzovat námitky jejich diskriminace. Krajský soud se tak nevypořádal se všemi
žalobními námitkami. Žalobci a) a c) v této souvislosti také krajskému soudu vytkli, že selektivně
odděluje postup jednotlivých orgánů státní moci, které jednají ve shodě s jediným cílem. Nikdy
však nebyl komplexně posouzen celkový zásah do práv žalobců a) a c), což je jen zdůrazněno
odnětím majetku bez přiměřené protihodnoty. Žalobci a) a c) také upozornili na délku celého
procesu a na to, že vyvlastnění bylo dosaženo legalizací nepovolené stavby.
[15] Žalobci a) a c) se domnívají, že krajský soud neodůvodnil, proč nepřiznal alespoň část
nákladů žalobce a) a c). U obou byla žaloba v době jejího podání důvodná pro zmatečnost výroku
I.a a I.c rozhodnutí žalovaného, která byla až po podání žaloby opravena formou autoremedury.
Dále je třeba zohlednit výrok o nicotnosti.
[16] Žalobci a) a c) navrhli, aby NSS zrušil výroky III, V, VI a VII napadeného rozsudku a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení
[17] Osoba zúčastněná na řízení (vyvlastnitel) napadla výroky II, IV a VII rozsudku krajského
soudu kasační stížností.
[18] Osoba zúčastněná na řízení namítla, že krajský soud nesprávně posoudil otázku zahrnutí
čerpací stanice LPG do předmětu vyvlastnění. Krajský soud v tomto směru mylně vyhodnotil
otázku řádného průběhu kontraktačního procesu, který předchází zahájení vyvlastňovacího
řízení.
[19] Žalobkyně d) se domáhala toho, aby byla účastníkem vyvlastňovacího řízení, neboť
je vlastnicí čerpací stanice LPG, která není zapsána v katastru nemovitostí. Tato stanice byla
do vyvlastnění na pozemku žalobce b), který je manželem žalobkyně d). Tuto skutečnost však tito
žalobci uvedli až ve vyvlastňovacím řízení. V průběhu kontraktačního procesu ji nezmínili.
Ve vyvlastňovacím řízení poté bylo rozhodnuto o účastenství žalobkyně d) a také bylo potvrzeno,
že je vlastnicí čerpací stanice LPG. Přestože si krajský soud byl vědom těchto skutečností, vytkl
osobě zúčastněné na řízení, že čerpací stanici LPG nezahrnula do znaleckého ocenění,
kontraktačního procesu a následně žádosti o vyvlastnění. Krajský soud osobě zúčastněné
na řízení vytkl, že při úkonech, které předcházely vyvlastnění, neoznačovala žalobkyni d). Z toho
rovněž dovodil, že čerpací stanice LPG neměla být předmětem vyvlastnění. Na straně druhé
však krajský soud připustil, že osoba zúčastněná na řízení nemohla vědět o rozdílném vlastnictví
ve vztahu k čerpací stanici LPG a pozemku, na kterém stojí. Podle jeho názoru ale také osoba
zúčastněná na řízení neučinila dost pro to, aby zjistila, kdo je vlastníkem této stavby.
[20] Tyto závěry krajského soudu si podle osoby zúčastněné na řízení odporují. Osoba
zúčastněná na řízení byla v dobré víře, že čerpací stanice LPG je součástí pozemku žalobce b).
Fakticky tak byla čerpací stanice zahrnuta do znaleckého ocenění, kontraktačního procesu,
ale i do žádosti o vyvlastnění.
[21] Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí s krajským soudem, že žalobce b) neměl povinnost
ji upozornit na skutečnost, že čerpací stanici LPG vlastní jeho manželka - žalobkyně d). Rozvedla,
proč žalobce b) byl povinen tuto skutečnost uvést. Ani žalobkyně d) na své vlastnictví k čerpací
stanici neupozornila, přestože se domáhala ušlého zisku z podnikání. V tomto ohledu osoba
zúčastněná na řízení odkázala na prevenční povinnost žalobců b) a d) podle občanského
zákoníku a rovněž upozornila na zlou víru těchto žalobců, kteří podstatné skutečnosti zamlčovali,
aby pak mohli při vyvlastňovacím řízení obstruovat. Nelze odhlédnout od základních zásad
soukromého práva, kterými je poctivost, zákaz zneužití práv a nemožnost těžit ze svého
nepoctivého činu. Je třeba hodnotit konkrétní okolnosti každého případu a také snahu a přístup
vyvlastňovaného, nikoli jen vyvlastnitele (rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2014,
čj. 7 As 174/2014 - 44). Vzhledem k tomu, že v napadeném rozsudku chybí úvahy o tom, proč
žalobci b) a d) mohli po celou dobu zůstat pasivní, je rozsudek v tomto ohledu
nepřezkoumatelný.
[22] Osoba zúčastněná na řízení se domnívá, že na ni krajský soud klade nepřiměřené
požadavky. Popsala, co vše učinila, aby zjistila skutečného vlastníka čerpací stanice LPG. Úvahy
krajského soudu k této problematice jsou podle ní nedůvodné, zmatečné a vnitřně rozporné.
[23] Osoba zúčastněná na řízení rovněž zdůraznila, že do práv žalobkyně d) nebylo zasaženo.
Bylo jí přiznáno účastenství ve vyvlastňovacím řízení a s návrhem kupní smlouvy, který byl
adresován žalobci b), se žalobkyně d) seznámila prostřednictvím své zástupkyně. Svá práva
žalobkyně d) aktivně uplatňovala a o všem byla řádně informována. Je také zřejmé, že případnou
nabídku osoby zúčastněné na řízení na odkup čerpací stanice LPG by žalobkyně d) nepřijala.
[24] Osoba zúčastněná na řízení si je vědoma skutečnosti, že vyvlastnění je krajní možnost.
V projednávané věci však vzhledem k individuálním okolnostem nebylo možné postupovat jinak.
Přístup krajského soudu je formalistický a nepřináší ochranu práv žalobkyně d), pouze oddaluje
rozhodnutí o vyvlastnění.
[25] Krajský soud se konečně nevypořádal s tím, že osoba zúčastněná na řízení žádala náhradu
nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele. Nesprávný je také výrok napadeného rozsudku,
kterým je přiznána náhrada nákladů řízení žalobkyni d), neboť ta byla na základě uvedených
důvodů se svou žalobou stejně neúspěšná jako ostatní žalobci.
[26] Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby NSS zrušil výroky II, IV a VII napadeného
rozsudku a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření ke kasačním stížnostem
Vyjádření žalovaného
[27] Žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě, důvody svého rozhodnutí a obsah správního
spisu.
Vyjádření žalobců a) a c)
[28] Žalobci a) a c) uvedli, že kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení je opožděná. Lhůty
k podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí, na které
se vztahuje liniový zákon, se zkracují na polovinu. Lhůta k podání kasační stížnosti tedy činí
1 týden. Osoba zúčastněná na řízení podala kasační stížnost po této lhůtě.
[29] Žalobci a) a c) považují kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení také za nedůvodnou,
protože neobsahuje žádné skutečnosti nebo tvrzení, které by vůči nim byly významné. Ve vztahu
k nim směřuje jen do výroků o nákladech řízení. Z tohoto důvodu je kasační stížnost
nepřípustná.
[30] Žalobci a) a c) dále uvedli, že tvrzení o zlém úmyslu a nepoctivosti odmítají. Žalobkyně d)
nebyla účastníkem jednání, která předcházela řízení o vyvlastnění. Z obsahu kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení čiší její osobní zaujatost, což je svědčí o jejím šikanózním postupu
vůči vyvlastňovaným a její neochotě o čemkoli jednat.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[31] Osoba zúčastněná na řízení považuje kasační stížnost žalobců a) a c) za nedůvodnou.
Podle jejího názoru jsou závěry soudu o nezbytnosti vyvlastnění správné. Danou situaci nelze
vyřešit jinak než odejmutím vlastnického práva žalobců a) a c). Ze závěrů krajského soudu
nevyplývá, že by bylo možné vyvlastnit jakékoli soukromé nebo veřejné právo. Vyvlastnit lze
pouze práva, která zákon připouští. Není ani podstatné, zda vyvlastnění je nezbytné fakticky
nebo právně. Výklad žalobců a) a c) odporuje principu rovnosti vlastnických práv. Z letecké
mapy je zřejmé, že v daném úseku není pozemní komunikace, která by odpovídala parametrům
dálnice. Není proto pravda, že by se vyvlastnění nemovitých věcí vztahovalo k účelu, který již byl
realizován. Osoba zúčastněná na řízení rozvedla, že je např. přípustné i vyvlastnění pro již
realizovaný účel.
[32] Podle osoby zúčastněné na řízení není pravda, že pro možnost vyvlastnění je nutná
existence územního rozhodnutí. Existence takového rozhodnutí pro účely vyvlastnění je nutná
pouze tehdy, pokud to vyžaduje zvláštní právní předpis. V projednávané věci takový požadavek
nikde není uveden.
[33] Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že odpočívka může být ve vlastnictví pouze státu.
Zákonem je vyloučeno, aby se z nemovitých věcí ve vlastnictví vyvlastňovaných stala odpočívka
jako součást dálnice. Žalobci a) a c) nesprávně odkazují na §5 odst. 3 a §6 odst. 3 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, které však neřeší dálnice, ale silnice a místní
komunikace. Osoba zúčastněná na řízení popsala, proč areál, v němž se nacházejí vyvlastňované
nemovité věci, neodpovídá zákonným požadavkům pro vybudování odpočívky. Pokud žalobci a)
a c) argumentovali tím, že způsob využití území může být upraven i vyšší formou územně
plánovací dokumentace, nemění to nic na tom, že taková změna je nezávislá na vůli osoby
zúčastněné na řízení. Osoba zúčastněná na řízení dále popsala, proč nemůže koexistovat stávající
připojení vyvlastňovaných nemovitých věcí s dálnicí D3. Uzavřela, že zájem vyvlastňovaných
na zachování vlastnického práva k nemovitým věcem nemůže v dané věci převážit nad ochranou
bezpečnosti dopravního provozu. Nemožnost zachování stávajícího připojení potvrdil i NSS
ve věci sp. zn. 7 As 95/2013.
[34] Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí s údajným nesprávným retroaktivním použitím
platných právních předpisů. Řízení o vyvlastnění je řízení samostatné a nemá na něj vliv právní
režim stavebního řízení. Žalobci a) a c) navíc své námitky v tomto ohledu formulují tak, že vůbec
nepolemizují se závěry krajského soudu. Pouhé přesvědčení o správnosti jejich výkladu nemůže
založit důvodnou námitku.
[35] Podle osoby zúčastněné na řízení není napadený rozsudek nepřezkoumatelný
ani ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/18, což podrobně rozvedla.
Za nepodložené tvrzení považuje osoba zúčastněná na řízení to, že vyvlastňovaným nebude
v přiměřené lhůtě vyplacena ekonomicky přijatelná protihodnota. Uvedla, že výplata zálohy
je odsouvána v důsledku postupu vyvlastňovaných, což je v souladu se zákonem a judikaturou.
Není pravda, že by žalobce a) musel vyklidit nemovitou věc ze dne na den, protože rozhodnutí
o vyvlastnění není exekučním titulem k vyklizení nemovité věci. Osoba zúčastněná na řízení
se vyjádřila také k posudkům, které předložili žalobci a) a c).
[36] Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se krajský soud řádně vypořádal i námitku
diskriminace. Není ani pravda, že by krajský soud posuzoval žalobní námitky izolovaně. Osoba
zúčastněná na řízení se vyjádřila i ke kontraktačnímu procesu a k tomu, proč nebyla uzavřena
s vyvlastňovanými dohoda.
[37] Osoba zúčastněná na řízení závěrem rozvedla, proč krajský soud správně rozhodl
o nákladech řízení a proč nebyli žalobci a) a c) se svou žalobou úspěšní.
[38] Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby NSS kasační stížnost žalobců a) a c) zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[39] Kasační stížnost žalobců a) a c) není důvodná.
[40] Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení není důvodná.
[41] Žalobci a) a c) se ve vyjádření zabývali opožděností a přípustností kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení. NSS se proto nejprve vyjádří k této otázce.
Včasnost kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
[42] Podle žalobců a) a c) je ve smyslu liniového zákona lhůta k podání kasační stížnosti
v projednávané věci jeden týden.
[43] Podle §2 odst. 2 liniového zákona se lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání
nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 zkracují na polovinu.
O žalobách rozhodne soud ve lhůtě 90 dnů. Ustanovení předchozí věty obdobně platí i pro řízení
o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o žalobě.
[44] Již z jazykového výkladu třetí věty §2 odst. 2 liniového zákona vyplývá („ustanovení
předchozí věty platí obdobně“), že na opravné prostředky se použije pouze druhá věta §2 odst. 2
liniového zákona, která určuje lhůtu k rozhodnutí soudu. Třetí věta citovaného ustanovení
neodkazuje na první větu daného ustanovení, v níž je stanoveno zkrácení lhůty k podání žalob.
[45] Vzhledem k tomu, že se na lhůtu k podání kasační stížnosti nevztahuje §2 odst. 2 věta
první liniového zákona o zkrácení lhůt, je nutné vycházet z obecných ustanovení soudního řádu
správního, který stanoví, že kasační stížnost je nutné podat ve lhůtě dvou týdnů od doručení
rozhodnutí (§106 odst. 2 věty první s. ř. s.).
[46] Osobě zúčastněné na řízení byl napadený rozsudek doručen ve středu 18. 5. 2022.
Kasační stížnost podala osoba zúčastněná na řízení ve středu dne 1. 6. 2022, tedy ve lhůtě dvou
týdnů od doručení rozhodnutí. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení je proto včasná.
[47] S ohledem na to, že v projednávané věci se jedná o mezitímní rozhodnutí podle §4a
liniového zákona, poznamenává na okraj NSS, že podle §4a odst. 3 liniového zákona o žalobě
proti mezitímnímu rozhodnutí rozhodne soud ve lhůtě 60 dnů; to platí obdobně i pro řízení
o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o žalobě. Toto ustanovení však nemá vliv
na lhůtu pro podání žaloby a kasační stížnosti.
Přípustnost kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
[48] Podle žalobců a) a c) je kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení nepřípustná,
neboť vůči nim směřuje pouze do nákladových výroků.
[49] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, pokud směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení.
[50] Osoba zúčastněná na řízení napadla kasační stížností výrok II (rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 2. 2021 ve znění opravného usnesení ve výroku I.d se ruší a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení), IV [výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni d) náhradu nákladů řízení]
a VII (výrok, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení) rozsudku
krajského soudu.
[51] Žalobci a) a c) napadli kasační stížností výrok III (zamítnutí žaloby „ve zbytku“,
tj. i ve vztahu k uvedeným žalobcům) a výroky V až VII (nákladové výroky).
[52] NSS tedy konstatuje, že na základě kasační stížnosti žalobců a) a c) je přezkoumáván
výrok ve věci samé, který se jich týká, a s ním souvisící nákladové výroky. K přezkumu výroku
VII tedy musí NSS přistoupit již na základě této kasační stížnosti.
[53] Také je třeba připomenout závěry rozšířeného senátu NSS, který vyslovil v usnesení
ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007 - 64: „Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně
a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní
soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze
na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení.“ Osoba zúčastněná na řízení
však nepodala kasační stížnost jen proti nákladovému výroku VII, ale též proti výroku II o věci
samé. Byť se tento výrok týká žalobkyně d), nelze přehlédnout, že je na něm závislý nákladový
výrok VII, který se však týká všech účastníků - osoba zúčastněná na řízení nemá „vůči nikomu“ právo
na náhradu nákladů řízení. Ať by již tedy rozhodl NSS o přípustné kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení jakkoli (na základě ní přezkoumává výrok o věci samé, na kterém jsou závislé
nákladové výroky), vždy by rozhodoval o náhradě nákladů řízení o právech všech účastníků
(zda a kdo je komu co povinen zaplatit, v jakém vzájemném poměru atd.). Kasační stížnost osoby
zúčastněné na řízení je tedy i v tomto ohledu přípustná.
[54] Z kasačních stížností vyplývá, že NSS se bude muset zabývat těmito otázkami: nezbytnost
vyvlastnění (V.a), nepřípustná retroaktivita použitých právních předpisů (V.b), protiústavnost
(V.c), diskriminace (V.d), účastenství žalobkyně d) během kontraktačního procesu (V.e), náklady
řízení (V.f).
V.a Nezbytnost vyvlastnění
[55] Podle §2 písm. a) zákona o vyvlastnění se pro účely tohoto zákona vyvlastněním rozumí
odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu
k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.
[56] Podle §4 odst. 1 zákona o vyvlastnění lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu,
který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.
[57] Vlastnické právo je jedno z ústavně garantovaných práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, a proto jsou na jeho omezení kladeny vysoké požadavky. Vyvlastnění
je proto možné realizovat pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vyvlastnění musí být proporcionální, subsidiární
a v souladu s úkoly územního plánování (§3 - 5 zákona o vyvlastnění). Míra a rozsah omezení
musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení
dosahováno (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II ÚS 268/06). Rozsah a obsah
vyvlastnění proto musí být přiměřený účelu, pro který se vyvlastňuje (rozsudek NSS ze dne
26. 7. 2017, čj. 2 As 341/2016 - 41). Je třeba mít na zřeteli, že vyvlastnění je možné použít pouze
jako krajní možnost, pokud účelu nelze dosáhnou jinak (rozsudky NSS ze dne 20. 3. 2008,
čj. 6 As 11/2007 - 77, č. 1582/2008 Sb. NSS, či ze dne 31. 10. 2014, čj. 4 As 84/2014 - 43).
[58] Nemovitosti žalobců, které mají být vyvlastněny za účelem dostavby dálnice D3, jsou
v její těsné blízkosti. K těmto nemovitostem mají žalobci přístup prostřednictvím připojení
na stávající rychlostní komunikaci I/3 (právě tato komunikace se má dostavbou proměnit
v dálnici). Stavby žalobců povolil příslušný stavební úřad jako stavby trvalé s tím, že příjezd
k nemovitým věcem bude zajištěn přes sousední areál, na němž je čerpací stanice PHM. Problém,
pro který nelze stavbu dálnice dokončit, je ten, že čerpací stanice PHM byla spolu s obslužnou
komunikací povolena coby stavba dočasná (do stavby dálnice). Žalobcům byl průjezd přes areál
čerpací stanice PHM stanoven trvale.
[59] Žalobcům přitom svědčí právo využívat přilehlou obslužnou komunikaci na základě
chybného rozhodnutí správních orgánů, protože při rozhodování o připojení nemovitostí
žalobců k pozemní komunikaci nebyla zmíněna ani nijak zohledněna skutečnost, že stávající
obslužná komunikace byla povolena jako dočasná (v podrobnostech viz napadený rozsudek a též
rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2013, čj. 7 As 95/2013 - 74). Dostavba dálnice D3 však bude mít
za následek, že tato obslužná komunikace (původně povolená jako dočasná) zanikne. Žalobci
by tedy ztratili jediný existující přístup ke svým nemovitostem, které by tak nadále nebylo možné
reálně využívat (a už vůbec ne k jejich aktuálnímu účelu, neboť pneuservis, čerpací stanice LPG
a motocentrum, které se nachází na daných nemovitých věcech, nepochybně pro svůj provoz
vyžadují přístup motorovými vozidly), přestože chybným rozhodnutím správního orgánu jim byl
zajištěn sjezd k nemovitým věcem trvale. Právě „trvalost přístupu“ k nemovitostem žalobců
je důvod, proč nemůže být dostavěn daný úsek dálnice D3.
[60] NSS ve shodě s krajským soudem uvádí, že veřejnoprávní oprávnění užívání sjezdu, které
bylo žalobcům přiznáno chybným rozhodnutím, nelze vyvlastnit. To by odporovalo §2 písm. a)
zákona o vyvlastnění. Dané oprávnění totiž není vlastnickým právem ani věcným břemenem.
Oprávnění užívat sjezd mohou ve výsledku zrušit jedině vlastníci nemovitých věcí, které tento
sjezd obsluhuje, čímž by se otevřela možnost dostavby dálnice D3. Právě z tohoto důvodu osoba
zúčastněná na řízení jako vyvlastnitel usiluje o získání vlastnického práva k vyvlastňovaným
nemovitostem.
[61] NSS konstatuje, že v projednávané věci není sporné, že dálnice D3 je stavbou
ve veřejném zájmu.
[62] Žalobci a) a c) tvrdí, že institut vyvlastnění lze použít pouze tehdy, jestliže je to fakticky
nezbytné k dosažení daného účelu. To by znamenalo, že fakticky by nebylo možné v určitém
místě realizovat stavbu. Krajský soud naopak dovozuje, že se nemusí jednat pouze o nezbytnost
faktickou, ale také o nezbytnost právní.
[63] Krajský soud podle názoru NSS též přiléhavě dovodil, že z §4 odst. 1 zákona
o vyvlastnění neplyne, že se musí jednat jen o nezbytnost faktickou. Zákon tedy nevylučuje,
že by se mohlo jednat také o nezbytnost právní, což potvrzuje rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2017,
čj. 2 As 22/2017 - 57, z něhož rovněž vyplývá, že vyvlastnění je možné také za předpokladu, že je
to „právně nezbytné“. Podle tohoto rozsudku je možné vyvlastnit i takové nemovité věci, které
přímo zabraňují faktické realizaci stavby. Rovněž komentářová literatura uvádí, že „za část
pozemku nezbytnou k dosažení účelu vyvlastnění je třeba považovat nejen část, na které bude zřízen hmotný
výsledek účelu vyvlastnění (stavba, terénní úprava, výsadba stromů), nýbrž také prostor, který je potřeba pro řádné
užívání a provoz realizovaného záměru (např. bezprostřední okolí stavby k pohybu pracovníků zajišťující její
fungování). Máme za to, že takto lze rozsah vyvlastnění vymezit i v případě, že vyvlastňovací titul, tak jako
§170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, výslovně nezmiňuje, že lze vyvlastnit i plochu nezbytnou k řádnému
užívání pro stanovený účel. Stejnou logiku sleduje např. také §1240 odst. 2 obč. zák., který umožňuje zřídit
právo stavby i k pozemku, kterého sice není pro stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu užívání, a vymezení
zastavěného stavebního pozemku pro účely stavebního zákona: tím je pozemek evidovaný v katastru nemovitostí
jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením, tvořící souvislý celek
s obytnými a hospodářskými budovami.“ (Hanák, J. a kol. Zákon o vyvlastnění. Komentář. Wolters
Kluwer. ASPI.). Stejně tak důvodová zpráva k zákonu o vyvlastnění uvádí, že „odejmout vlastnictví
nebo jeho výkon omezit lze jen na ploše nezbytně nutné k dosažení zákonem daného účelu.“ Nerozlišuje
tedy mezi právní a faktickou nezbytností. Za nezbytnost proto nelze považovat pouze nezbytnost
faktickou. Nezbytnost se vztahuje k účelu, kterého má být dosaženo a jenž nemusí spočívat
v pouhém samotném hmotném výsledku, tedy postavení dané stavby. Dosažení účelu se vztahuje
také ke splnění technických norem, zákonných požadavků, požadavků na obslužnost stavby,
a to nejen při její realizaci, ale následně i při jejím provozu, atd.
[64] S ohledem na uvedené NSS nesouhlasí s žalobci a) a c), že vyvlastnění je možné pouze
v případě faktické nezbytnosti. Tato nezbytnost může totiž být právní, jak správně dovodil
krajský soud, na jehož rozsudek NSS i v dalších souvisejících otázkách také odkazuje.
[65] V projednávané věci ve stavbě dálnice D3 brání veřejné subjektivní právo žalobců
na sjezd k jejich nemovitostem, a to především z důvodu technických požadavků, které jsou
kladeny na dálnici v tomto úseku (bude rozebráno níže). Pokud chce osoba zúčastněná na řízení
realizovat stavbu dálnice D3, nemůže postupovat jinak než vyvlastnit nemovitosti žalobců.
Veřejné subjektivní právo totiž vyvlastnit nelze, a proto nezbyla osobě zúčastněné na řízení jiná
možnost než podat návrh na vyvlastnění nemovitých věcí žalobců. Pokud budou tyto
nemovitosti ve vlastnictví státu, nebude ve výstavbě dálnice D3 bránit veřejné subjektivní právo
na sjezd k těmto nemovitých věcem.
[66] Dále námitky žalobců a) a c) mířily na alternativní řešení k vyvlastnění, a to ke zřízení
sjezdu nebo odpočívky.
[67] Žalobci ve vyvlastňovacím řízení namítli, že osoba zúčastněná na řízení dostatečně
neodůvodnila, proč nelze zvolit jiné řešení - např. skrze odpočívku. K alternativním řešením
doložili také posudek [nikoli znalecký posudek, jak uvádí žalobci a) a c) v kasační stížnosti - pozn.
NSS].
[68] Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že sjezd k nemovitým věcem žalobců nelze zřídit
pro rozpor s technickými normami, konkrétně pro nedostatečný odstup od mimoúrovňové
dálniční křižovatky. I pokud by stavby žalobců bylo možné připojit, bylo by takové připojení
možné pouze z odpočívky (§10 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). V dané lokalitě
ale žádná odpočívka zřízena není. Se zřízením sjezdu nesouhlasí ani Ministerstvo dopravy
(dotčený orgán). Osoba zúčastněná na řízení prověřovala i jiné řešení, které však nebylo možné
uskutečnit (především pro nesouhlas vlastníků určitých nemovitých věcí). Žalovaný odkázal
na rozhodnutí Ministerstva dopravy, ve kterém konstatovalo, že osoba zúčastněná na řízení
prokázala nemožnost jiného řešení. Proto také vyvlastnitel (osoba zúčastněná na řízení) považuje
za nadbytečné prokazování této skutečnosti.
[69] Žalobci v žalobě namítali, že žalovaný neodkázal na konkrétní technickou normu,
z níž vycházel. Další jejich námitky mířily do zřízení odpočívky. Krajský soud uvedl,
že nespecifikování technické normy nezpochybní závěr žalovaného, neboť pro nemožnost sjezdu
k nemovitostem žalobců svědčí i další skutečnost, a to, že takový sjezd by bylo možné realizovat
pouze z odpočívky, která v dané lokalitě není, odkázal přitom na §5 odst. 3 a §6 odst. 3 zákona
o pozemní komunikaci. Z toho je zřejmé, proč krajský soud nepovažoval alternativní možnost
zřízení sjezdu nebo odpočívky za přijatelnou. Skutečnost, že se k otázce specifikace technické
normy blíže nevyjádřil, nemá sama o sobě vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť uvedl další
argumenty, na základě kterých bylo zřejmé, že nebylo možné realizovat navrhované alternativní
řešení.
[70] NSS uvádí, že neuvedení konkrétní technické normy pro to, proč není možné zřídit sjezd,
nepovažuje v kontextu rozhodnutí žalovaného za zásadní chybu. Bylo by samozřejmé vhodnější,
aby v něm konkrétní norma byla uvedena, avšak v projednávané věci žalovaný konkrétně popsal,
v čem nesplnění technických norem spočívá (nedostatečný odstup od mimoúrovňové
křižovatky). Z rozhodnutí žalovaného je také zřejmé, proč se nezabýval např. posudkem, který
byl předložen žalobci, a to z důvodu nesplnění technických norem, jakož i proto, že nemožnost
jiného řešení byla potvrzena i jiným správním orgánem (viz usnesení Ministerstva dopravy ze dne
30. 1. 2017, čj. 59/2016-910-IPK/9). V neposlední řadě žalovaný konstatoval, že i pokud
by dotčené stavby bylo možné s ohledem na jejich charakter připojit, pak by i takové připojení
bylo možné pouze z odpočívky (§10 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích) – v dané
lokalitě však žádná odpočívka zřízena není a se zřízením sjezdu nesouhlasí ani příslušný dotčený
orgán (Ministerstvo dopravy). Žalovaný rovněž zmínil, že vyvlastnitel (osoba zúčastněná
na řízení) prověřoval i další možnosti, když vypracoval 4 možné varianty řešení, které však nebylo
možné realizovat. Žalovaný se tedy podle názoru NSS danou otázkou řádně zabýval a jeho
posouzení jako nepřezkoumatelného kvůli drobnému nedostatku spočívajícímu v neuvedení
konkrétní technické normy by bylo výrazem přehnaného formalismu.
[71] K namítané odpočívce dále NSS konstatuje (bez ohledu na to, jaké stavby přímo
z odpočívky mohou být podle §10 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích připojeny),
že v dané lokalitě odpočívka není. Jakékoli navržení odpočívky v územněplánovací dokumentaci
pro posouzení projednávané věci nemá vliv, neboť taková změna je nezávislá na vůli osoby
zúčastněné na řízení. Nadto odpočívky u dálnice mohou být pouze ve vlastnictví státu, neboť
podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích součástí dálnice jsou všechny
odpočívky a podle §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je vlastníkem dálnic pouze stát
(viz rovněž §26 odst. 1 vyhlášky č. 104/1997 Sb, kterou se provádí zákon o pozemní
komunikaci, podle níž se odpočívky budují jako součást dálnic a silnic pro motorová vozidla).
V dalším pak již lze odkázat na napadený rozsudek, ale též na vyjádření osoby zúčastněné
na řízení k této otázce ze dne 21. 6. 2022.
[72] NSS dále konstatuje, že námitky, které se týkaly alternativních řešení, žalobci přednesli
v žalobě pouze obecně, a proto se s nimi žalovaný i krajský soud také mohli vypořádat pouze
stručně v téže míře obecnosti. Pokud žalobci a) a c) v kasační stížnosti uvádějí, že se krajský soud
nezabýval zřízením odbočovacího pruhu, snížením rychlosti atd., nelze mu to klást k tíži, neboť
tyto konkrétní skutečnosti žalobci v žalobě neuváděli, ačkoli tak učinit mohli. V řízení o kasační
stížnosti se jimi z tohoto důvodu ani NSS nemůže zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.). Závěry
krajského soudu jsou tedy správné a přezkoumatelné. NSS pouze podotýká, že krajský soud
odkazoval na §5 odst. 3 a §6 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, který se týká silnic
a místních komunikací, ne dálnic. To však není podstatné, neboť je možné vycházet z §10
odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, na který krajský soud také odkázal. NSS také dodává,
že odbočovací pruh či omezení rychlosti není v daném úseku možné zřídit z důvodu
nedostatečného odstupu od mimoúrovňové křižovatky, jak žalovaný ve svém rozhodnutí uváděl;
s tím nepočítal posudek, který předložili žalobci.
[73] NSS tedy shrnuje, že žalovaný prověřil alternativní řešení, a to i vzhledem k námitkám
žalobců. Bylo také žalovaným i krajským soudem dostatečně vysvětleno (vzhledem ke kvalitě
námitek), proč navrhovaná alternativní řešení není možné použít.
[74] Žalobci a), b) a c) dále namítali, že osoba zúčastněná na řízení nevyvinula dostatečné úsilí
k uzavření dohody. Jednání, které proběhlo, považují pouze za formální.
[75] Podle §5 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné, pokud se vyvlastniteli
nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných
pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy
s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy
vyvlastňovanému.
[76] Podle §3 odst. 6 liniového zákona jde-li o práva potřebná pro uskutečnění stavby
dopravní nebo energetické infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající
v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl
vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě,
která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 90 dnů ode dne doručení návrhu
uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil
s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat (od 1. 1. 2021 je lhůta k uzavření smlouvy zkrácena
na 60 dnů – pozn. NSS).
[77] Úvodem NSS k této otázce zdůrazňuje, že snaha o dosažení dohody nemůže být pouze
formální. Nelze pouze formálně zaslat návrh na uzavření kupní smlouvy a na případné požadavky
vyvlastňovaného nijak nereagovat či reagovat zástupnými důvody, které svědčí o neochotě vyjít
vyvlastňovanému vstříc. Zásadně také platí, že míra aktivity, která je vyžadována po vyvlastniteli,
se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho
skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody (viz rozsudek NSS ze dne
23. 10. 2014, čj. 7 As 174/2014 - 44).
[78] V projednávané věci kontraktační proces probíhal následovně:
- Návrhy kupních smluv osoba zúčastněná na řízení žalobcům a), b) a c) zaslala spolu s dopisy
ze dne 24. 5. 2019
- Žalobci a), b) a c) v odpovědích ze dne 29. 7. 2019 a 27. 8. 2019 sdělili, že navrhovaná kupní cena
je nepřijatelná a lhůta pro vyklizení nemovitých věcí příliš krátká. Nepřiměřené bylo podle jejich názoru
také ujednání o přechodu nebezpečí změny okolností. Uvedli, že smlouvy žádným způsobem žalobcům a),
b) a c) nenahrazují újmu, která jim vznikla v důsledku nezákonného postupu ČR. Žalobci a), b) a c)
poukázali na dohodu s někdejším ministrem dopravy, který přislíbil vykoupení vyvlastňovaných nemovitých
věcí za více než trojnásobek nyní nabízené částky. Požadovali stejné zacházení jako se společností ARMEX
Oil, která ve stejné lokalitě vlastnila nemovitou věc, ale kolaudovanou pouze coby dočasnou. Zároveň
se domáhali „komplexního řešení celého sporu“.
- V odpovědi ze dne 18. 9. 2019 osoba zúčastněná na řízení žalobcům a), b) a c) sdělila, že je připravena
o jejích návrzích jednat. Upozornila na existenci určitých limitů plynoucích z právní úpravy. Osoba
zúčastněná na řízení dále navrhla termíny pro jednání.
- Osoba zúčastněná na řízení na jednání dne 24. 9. 2019 uvedla, že trvá na své nabídce a že je při svém
postupu vázána právními předpisy, které jí znemožňují jednat o všech nárocích, které žalobci a), b) a c)
vůči ČR činí. Žalobci a), b) a c) v reakci na to uvedli, že „nechtějí prodat své nemovitosti, aniž by došlo
ke komplexnímu vyrovnání se státem a jejich odškodnění.“ Jednání o prosté kupní ceně je jen dílčí částí takového
vyrovnání. Žalobce a) poukázal na dříve vyhotovený znalecký posudek Ing. Kubísky, který vyčíslil
i hodnotu odškodnění; takové odškodnění by žalobci a), b) a c) považovali za dostatečně satisfakční.
Žalobci a), b) a c) poukázali na skutečnost, že ve věci jsou vedeny další čtyři soudní spory, jejichž ukončení
dohodou o narovnání by mělo být i v zájmu ČR. Žalobci a), b) a c) avizovali, že se v případě neuzavření
dohody budou bránit veškerými dostupnými prostředky. Žalobce b) doplnil, že požadavek na komplexní
odškodnění považuje za spravedlivý i s ohledem na dřívější postup vůči společnosti ARMEX Oil, s níž
osoba zúčastněná na řízení uzavřela dohodu o náhradě škody způsobené provozní činností na částku
49 000 000 Kč. Osoba zúčastněná na řízení k tomu znovu uvedla, že jako stavebník nemůže nad rámec
odkupu nemovitých věcí jednat o všech žalobci a), b) a c) uplatňovaných nárocích, a to včetně nároku
na odškodnění, které odpovídá zmařené investici. Žalobce a) taktéž zmínil dříve vypracovaný znalecký
posudek společnosti PRAGOPROJEKT, který vyčíslil škody, jež jsou způsobeny stávající nevhodnou
provizorní situací. Účastníci jednání následně uzavřeli, že se jejich pohledy na rozsah a výši poskytnutého
odškodnění liší, a schůzku ukončili s tím, že další jednání nevylučují.
- Dne 19. 11. 2019 učinil vyvlastnitel (osoba zúčastněná na řízení) prohlášení ve smyslu §18 odst. 3 písm. c)
zákona o vyvlastnění, dle něhož se mu nepodařilo získat potřebná práva dohodou.
[79] NSS se v otázce posouzení vyvinutí dostatečného úsilí osobou zúčastněnou na řízení
ztotožňuje se závěry krajského soudu a v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku
odkazuje (viz body 247 - 256 napadeného rozsudku).
[80] Žalobci a), b) a c) se domáhali komplexního vypořádání věci. Požadovali nejen kupní
cenu za dané nemovité věci, ale také další požadavky vůči státu, např. náhradu škody. NSS
konstatuje, že při dohodě, která předchází případnému vyvlastnění, se jedná o kupní ceně
za nemovitou věc. Vyvlastňovatel nemá v otázce návrhu kupní ceny ani volné uvážení a je vázán
zákonnými požadavky [§5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění, §3b odst. 1, odst. 2, odst. 5
písm. a) liniového zákona]. Vzhledem k tomu, že se žalobci a), b) a c) domáhali při dohodě
o kupní ceně požadavků, o nichž není možné v této fázi procesu jednat, bylo zřejmé,
že se představy osoby zúčastněné na řízení a žalobců a), b) a c) liší. Žalobci a), b) a c) nebyli
schopni přijmout, že při sjednávání dohody zákon nedává osobě zúčastněné na řízení prostor
k tomu, aby řešila jiné požadavky než požadavky spojené s kupní cenou. Cílem této dohody je,
aby osoba zúčastněná na řízení získala práva, která jsou potřebná k uskutečnění stavebního
záměru, a předešla tak rozhodnutí o vyvlastnění. Případné škody se mohou žalobci a), b) a c)
domáhat prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
[81] Osoba zúčastněná na řízení se pokusila jednat o kupní ceně, ale vzhledem k požadavku
žalobců a), b) a c) na komplexní odškodnění, které však zákon neumožňuje, bylo zřejmé,
že dohoda uzavřena nebude. NSS tak uzavírá, že dané jednání nelze označit za formální.
V.b Nepřípustná retroaktivita použitých právních předpisů
[82] Podle žalobců a) a c) je nutné na posuzovanou věc použít předpisy, které byly platné
a účinné v době před zahájením stavebního řízení o dostavbu daného úseku dálnice D3.
[83] NSS podotýká, že tuto námitku vznášeli žalobci již v řízení o vyvlastnění, stejně
tak v řízení o žalobě. Žalobci a) a c) v tomto směru pouze setrvávají na svých názorech, aniž
polemizují se závěry žalovaného nebo krajského soudu. S ohledem na značný význam této věci a
povahu této námitky se NSS touto námitkou zabýval věcně, byť takto formulovaná námitka
je pro své „kopírování“ na samé hranici přípustnosti. S argumenty krajského soudu se ovšem
NSS ztotožňuje, v podrobnostech na napadený rozsudek i v tomto směru odkazuje a nyní
jen stručně shrne jeho závěry.
[84] Řízení o vyvlastnění je samostatné řízení, které není závislé na řízení o povolení stavby,
resp. stavebním řízení. Není proto správný závěr žalobců a) a c), že mělo být postupováno
podle znění zákonů, která byla účinná v době zahájení stavebního řízení na dostavbu daného
úseku dálnice D3.
[85] Žádost o vyvlastnění podala osoba zúčastněná na řízení dne 19. 11. 2019 a žalovaný
ji obdržel dne 20. 11. 2019. Žalobci v této souvislosti odkazovali na novelu liniového
zákona č. 169/2018 Sb., která v celém znění nabyla účinnosti dne 1. 8. 2019 a podle jejíchž
přechodných ustanovení platí (čl. II odst. 1), že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti se posoudí podle zákona č. 416/2009 Sb.,
ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že žádost
o vyvlastnění byla podána až poté, co citovaná novela nabyla účinnosti, nebyl důvod,
aby žalovaný postupoval podle znění liniového zákona před nabytím účinnosti této novely.
Žalovaný proto rovněž správně vydal mezitímní rozhodnutí podle §4a liniového zákona, který
zavedla právě citovaná novela.
[86] Žalobci a) a c) dále tvrdí, že vyvlastnění je v projednávané věci využito k legalizaci černé
stavby dálnice. Podle jejich názoru je totiž dálnice v podstatě postavená a je nepřípustné,
aby na základě vyvlastnění bylo vydáno stavební povolení, a to zejména ve chvíli, kdy neexistuje
územní rozhodnutí ke stavbě.
[87] NSS konstatuje, že již výše bylo popsáno, proč je nezbytné nemovitosti žalobců a) a c)
vyvlastnit. Územní rozhodnutí se k žádosti o vyvlastnění přikládá pouze tehdy, pokud jeho vydání
pro daný účel vyvlastnění vyžaduje zvláštní právní předpis [§18 odst. 3 písm. a) zákona
o vyvlastnění]. V projednávané věci zvláštní právní předpis tento požadavek nestanoví. Stavební
zákon v §170 uvádí, že práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb
nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit,
jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci. Územně plánovací dokumentace
není územní rozhodnutí [viz §2 odst. 1 písm. p) stavebního zákona]. Podmínkou pro vydání
rozhodnutí o vyvlastnění tedy není existence územního rozhodnutí, jak neustále tvrdí žalobci a)
a c). Již krajský soud pak v bodě 212 napadeného rozsudku žalobcům vysvětlil, proč pro danou
stavbu není nutné územní rozhodnutí. Žalobci a) a c) ovšem na argumentaci krajského soudu
nijak nereagují a stále pouze opakují, že vyvlastnění nelze učinit ve chvíli, kdy neexistuje územní
rozhodnutí.
V.c Protiústavnost
[88] Krajský soud usnesením ze dne 25. 3. 2021 přerušil řízení o žalobě, neboť v dané době
probíhal před Ústavním soudem přezkum ústavnosti mj. §4a liniového zákona, na základě
kterého bylo v projednávané věci rozhodnuto o vyvlastnění nemovitých věcí žalobců.
[89] Ústavní soud nálezem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, návrh zamítl.
[90] Krajský soud v bodě 155 svého rozsudku uvedl, že tento nález a související sdělení měly
význam jen pro procesní postup soudu.
[91] NSS konstatuje, že z daného textu je zřejmé, že tím měl krajský soud na mysli, že nyní
projednávanou věc ovlivnilo řízení před Ústavním soudem „pouze“ tak, že kvůli němu bylo
přerušeno řízení o žalobě, neboť Ústavní soud rozhodoval též o ustanovení liniového zákona,
které bylo aplikováno v nyní posuzované věci. Pokud by toto ustanovení liniového zákona bylo
Ústavním soudem zrušeno, ovlivnilo by to posouzení věci tím způsobem, že by neexistoval
zákonný podklad, na základě kterého bylo rozhodnuto o vyvlastnění. Vzhledem k tomu,
že Ústavní soud nezrušil §4a liniového zákona, mohl krajský soud posoudit jednotlivé žalobní
námitky podle daného zákona včetně těch jeho ustanovení, jejichž zrušení bylo před Ústavním
soudem navrhováno.
[92] V bodech 217 - 224 se krajský soud zabýval konkrétními námitkami protiústavnosti.
K podstatě těchto námitek se přitom vyjádřil již Ústavní soud v citovaném nálezu, a proto bylo
nadbytečné, aby krajský soud „vytvářel“ své vlastní odůvodnění. Postačilo, pokud převzal
odůvodnění Ústavního soudu. Krajský soud přitom v bodech 219 - 224 vymezil, o jaké námitky
se jednalo, a též se k nim stručně vyjádřil. K námitkám zásahu do ústavních práv žalobců
se tedy krajský soud vyjádřil dostatečně konkrétně a individuálně.
[93] Rozsudek krajského soudu není ani zmatečný, popř. vnitřně rozporný. Napadený
rozsudek totiž nelze číst izolovaně a vytrhávat z něj jen určité pasáže. Je třeba jej číst a vnímat
v kontextu celého průběhu řízení před soudem, jakož i s ohledem na obsah nálezu Ústavního
soudu a konkrétní námitky žalobců.
[94] Žalobci a) a c) uvedli, že podle citovaného nálezu Ústavního soudu je možné oddělit
výroky o vyvlastnění a náhradě za vyvlastnění pouze v případě, v němž je poskytnuta obhajitelná
protihodnota, která je vyplacena v přiměřené lhůtě. Tento závěr z nálezu Ústavního soudu
v napadeném rozsudku citoval i krajský soud (bod 224). Žalobci a) a c) popsali, proč je náhrada
za vyvlastnění nepřiměřená a zdůraznili, že v projednávané věci se nevyvlastňuje kus pole,
ale fungující podnik žalobce a).
[95] NSS k tomu uvádí, že již krajský soud se v napadeném rozsudku zabýval tím,
že při rozhodování o vyvlastnění podle §4a liniového zákona, kdy se jedná o mezitímní
rozhodnutí, žalovaný nemá pravomoc rozhodnout o záloze na náhradu za vyvlastnění. To byl
také důvod, proč krajský soud rozhodl o nicotnosti výroku II rozhodnutí žalovaného, který
určoval zálohy na náhradu za vyvlastnění (viz body 178 - 190 napadeného rozsudku).
[96] Podle §4a odst. 1 liniového zákona dospěje-li vyvlastňovací úřad ve vyvlastňovacím
řízení, které se týká práva k pozemku nebo ke stavbě potřebného k uskutečnění stavby dopravní,
vodní nebo energetické infrastruktury vymezené v územním rozvojovém plánu nebo v zásadách
územního rozvoje a uvedené v příloze k tomuto zákonu, k závěru, že podmínky pro vyvlastnění
jsou s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění splněny, vydá na žádost vyvlastnitele
mezitímní rozhodnutí obsahující výroky podle §24 odst. 3 zákona o vyvlastnění (dále
jen „mezitímní rozhodnutí“) [důraz přidán soudem, pozn. NSS].
[97] NSS tak konstatuje, že liniový zákon výslovně při rozhodování o splnění podmínek
pro vyvlastnění vylučuje z mezitímního rozhodnutí náhradu za vyvlastnění. Ani §24 odst. 3
liniového zákona, na něhož §4a odst. 1 liniového zákona odkazuje, neuvádí ve svém výčtu
rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění. Zákon výslovně upravuje pouze to, do jaké doby má být
vyplacena záloha na náhradu za vyvlastnění, která se určuje podle znaleckého posudku (§4a
odst. 5 liniového zákona). O zbytku věci (o náhradě za vyvlastnění) rozhodne vyvlastňovací úřad
až následně (srov. §4a odst. 6 a 7 liniového zákona).
[98] V řízení o přezkumu mezitímního rozhodnutí podle §4a liniového zákona proto soudy
nemohou posuzovat, zda náhrada za vyvlastnění byla přiměřená a byla vyplacena v přiměřené
lhůtě. Při přezkumu mezitímního rozhodnutí podle §4a liniového zákona mohou soudy pouze
zkoumat, zda byly splněny podmínky pro vyvlastnění. Námitkami, které se týkají výše náhrady
za vyvlastnění, se proto NSS nyní nemůže zabývat. Výše zálohy na náhradu za vyvlastnění
je stanovena zákonem. Ústavní soud stanovení výše zálohy na náhradu za vyvlastnění neshledal
protiústavním (viz body 113 a násl. citovaného nálezu Ústavního soudu).
V.d Diskriminace
[99] Podle žalobce a) a c) krajský soud nevypořádal námitky, které se týkaly diskriminačního
přístupu k žalobcům. Ani této výtce nelze přisvědčit.
[100] Krajský soud vypořádal tyto námitky v bodech 257 - 259. Krajský soud uvedl, že v nynější
věci je posuzováno pouze rozhodnutí žalovaného a je podstatné, zda byly splněny zákonné
podmínky pro vyvlastnění a zda žalovaný a osoba zúčastněná na řízení postupovala v řízení
o vyvlastnění, resp. před ním zákonným způsobem. Není proto podstatné, jakým způsobem
osoba zúčastněná na řízení postupovala vůči společnosti ARMEX Oil, přestože žalobci mohou
vnímat tento přístup úkorně. Podle krajského soudu nelze odhlédnout ani od toho, že v roce
2006, kdy měla být uzavřena dohoda o náhradě škody se společností ARMEX Oil, nebyl součástí
právního řádu ČR liniový zákon, který zpřesňuje a omezuje možnosti vyvlastnitele
při vyjednávání před zahájením vyvlastňovacího řízení. Pro posouzení věci není podstatné ani to,
že žalovaný je zřizovatelem osoby zúčastněné na řízení. Rozhodnutí žalovaného je plně
přezkoumatelné před správními soudy, při kterém se zkoumá naplnění zákonných požadavků
pro vyvlastnění. Ty v projednávané věci podle krajského soudu s výjimkou žalobkyně d) byly
splněny.
[101] Krajský soud tak náležitě vysvětlil nedůvodnost námitek diskriminace. NSS souhlasí
s krajským soudem, že v projednávané věci může přezkoumávat pouze rozhodnutí o vyvlastnění,
a nikoli rozhodnutí a postupy správních orgánů v jiných řízeních. To, že tímto způsobem krajský
soud nemohl postupovat, neznamená, že se odmítl vypořádat s těmito námitkami.
V.e Účastenství žalobkyně d) během kontraktačního procesu
[102] Krajský soud uvedl, že osoba zúčastněná na řízení před zahájením vyvlastňovacího řízení
jednala ve vztahu k pozemku parc. č. 1155/32 pouze se žalobcem b), a nikoli se žalobkyní d),
která je vlastníkem čerpací stanice LPG, jež se nachází právě na uvedeném pozemku.
Vůči žalobkyni d) proto nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro vyvlastnění podle §3
odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění ve spojení s §5 odst. 1 větou první téhož zákona a §3
odst. 6 liniového zákona. Z tohoto důvodu krajský soud zrušil výrok I.d rozhodnutí žalovaného,
který se vztahoval k žalobkyni d).
[103] Podle osoby zúčastněné na řízení měl žalobce b) povinnost uvést, že daná stavba na jeho
pozemku není v jeho vlastnictví. Žalobce b) byl totiž vyzván ke sdělení, že je výlučným
vlastníkem daného pozemku, a to včetně všech částí a příslušenství. Měl také výslovně prohlásit,
že nezamlčel žádné skutečnosti a že na pozemku neváznou žádná práva třetích osob, dluhy
a nároky ani faktické vady.
[104] NSS konstatuje, že osoba zúčastněná na řízení se žalobce b) nedotázala na to, zda stavba
čerpací stanice je v jeho vlastnictví či ve vlastnictví někoho jiného. V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že stavba čerpací stanice LPG se podle §3055 občanského zákoníku nestala součástí
pozemku. Osoba zúčastněná na řízení proto nemohla vycházet pouze ze zásady, že stavba
je součástí pozemku, neboť bylo zřejmé, že vlastnické vztahy k pozemku žalobce b) a k čerpací
stanici žalobkyně d) vznikaly ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku.
Vzhledem k tomu, že stavba čerpací stanice LPG je podle §3055 občanského zákoníku
samostatnou věcí, nelze ji považovat za věcné břemeno, právo třetích osob, faktickou vadu
či jakékoli omezení, na které byl žalobce b) dotazován. Nadto je třeba podotknout, že údajná
výzva ke sdělení potřebných skutečností ve skutečnosti výzvou nebyla. Jednalo se o část návrhu
kupní smlouvy, v níž by žalobce b) prohlásil tyto skutečnosti. Vzhledem k tomu, že tato kupní
smlouva nebyla podepsána, nelze z jakéhokoli jejího ustanovení vyvozovat jakékoli závěry či to,
že by návrh kupní smlouvy znamenal výzvu adresovanou žalobci b) ke sdělení podstatných
skutečností.
[105] Uvedené ovšem neznamená, že jednání žalobce b) bylo korektní. Ať již si však o jeho
jednání lze myslet cokoli, nelze jen na jeho základě popřít vlastnické právo žalobkyně d) (čl. 11
Listiny základních práv a svobod). Informovanost žalobkyně d) nelze automaticky vyvozovat
ani z toho, že se jednání účastnila zástupkyně, která ji později zastupovala, a její manžel - žalobce
b). Podmínkou pro vyvlastnění je, aby bylo přímo jednáno s danou osobou. Taková osoba
se nemůže informace dovídat pouze zprostředkovaně. Zejméně v případě, kdy je zasahováno
do základních práv, nelze to pokládat za příliš formalistické, jak se mylně domnívá osoba
zúčastněná na řízení. V takové situaci nelze ani po žalobkyni d) požadovat, aby sama osobu
zúčastněnou na řízení upozornila, že je vlastníkem čerpací stanice LPG. NSS tak uzavírá,
že žalobkyně d) musela být o všem, co se týkalo jejího majetku, dostatečně výslovně
informována. Je nepřípustné, aby její informovanost byla dovozována pouze z okolností případu.
Na vyvlastnění musí být v tomto ohledu kladeny vysoké požadavky.
[106] Ani skutečnost, že čerpací stanice LPG a náhradu za ni byla zahrnuta do znaleckého
posudku, který byl předložen při kontraktačním procesu, nic nezmění na tom, že s žalobkyní d)
nebylo jednáno a jednáno být mělo (viz §3 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona o vyvlastnění a §3 odst. 6
liniového zákona).
[107] NSS se tedy se názory krajského soudu v tomto směru ztotožňuje. Závěry napadeného
rozsudku jsou srozumitelné a přezkoumatelné; v tomto ohledu v něm není žádný rozpor. Pokud
krajský soud uvedl, že před zahájením vyvlastňovacího řízení osoba zúčastněná na řízení neznala
vlastníka čerpací stanice LPG, neznamená to, že nebyla povinna vyvinout úsilí k tomu,
aby zjistila, kdo je skutečným vlastníkem této čerpací stanice - tato povinnost tíží vyvlastnitele
(osobu zúčastněnou na řízení).
[108] Na zrušení výroku I.d rozhodnutí žalovaného nemělo vliv ani to, že krajský soud také
dodal, že čerpací stanice LPG se nikdy nestala předmětem vyvlastňovacího řízení (bod 239
napadeného rozsudku). Krajský soud výslovně poznamenal, že tento názor uvádí nad rámec
rozhodovacích důvodů. Z tohoto důvodu ani námitka, která míří do toho, že čerpací stanice LPG
nebyla předmětem vyvlastnění, nemůže nic změnit na závěru NSS a krajského soudu, že nebyly
splněny podmínky pro vyvlastnění ve vztahu k žalobkyni d). NSS se proto těmito námitkami blíže
nezabýval; jejich posouzení nemůže mít vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu.
V.f Náklady řízení
[109] Žalobci a) a c) i osoba zúčastněná na řízení také namítali, že krajský soud nesprávně
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[110] Podle žalobců a) a c) nevzal krajský soud v úvahu skutečnost, že část rozhodnutí
žalovaného byla prohlášena za nicotnou.
[111] K tomu NSS nejprve konstatuje, že základním předmětem (podstatou) této věci
je posouzení zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění. Procesní úspěšnost jednotlivých účastníků
je proto nezbytné dovozovat z toho, jak byli celkově procesně úspěšní (bez ohledu na úspěšnost
jednotlivých námitek) právě ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Na toto posouzení procesní
úspěšnosti ovšem v nyní projednávaném sporu z povahy věci nemůže mít vliv prohlášení
nicotnosti dané části rozhodnutí ve vztahu k záloze na náhradu za vyvlastnění, která je dána
zákonem.
[112] Není ani pravda, že v době podání žaloby byla důvodná námitka o zmatečnosti
rozhodnutí (ve výrocích rozhodnutí byly nesprávně označeny pozemky), neboť tato chyba byla
opravena žalovaným opravným usnesením ze dne 22. 2. 2021 (odvolání proto tomuto rozhodnutí
bylo zamítnuto). Tento postup je předvídán správním řádem (§70). Podstatné přitom je,
že se jednalo o pouhou opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí
žalovaného. Tuto nesprávnost správní orgán prostě opraví, ale nemá to jakýkoli vliv
na zákonnost daného správního rozhodnutí – jedná se o právem předvídaný procesní postup.
Nelze tedy v této části ani nijak hovořit o něčím procesním úspěchu v řízení před soudem - toho
se vůbec nedotýká.
[113] Podle osoby zúčastněné na řízení byla žalobkyně d) stejně neúspěšná jako ostatní žalobci,
a proto jí neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. To osoba zúčastněná na řízení dovozuje
ze své argumentace, na základě níž byla již žaloba žalobkyně d) nedůvodná a rozsudek krajského
soudu nesprávný. NSS k tomu konstatuje, že se svou argumentací ve vztahu k této žalobkyni
nebyla osoba zúčastněná na řízení úspěšná v řízení před krajským soudem ani v kasačním řízení.
V řízení před krajským soudem byla žalobkyně d) procesně úspěšná, a proto má v tomto řízení
právo na náhradu nákladů řízení.
[114] Je pravda, že se krajský soud nevyjádřil k návrhu osoby zúčastněné na řízení, aby jí byla
přiznána náhrada nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných (ty osoba zúčastněná
na řízení spatřovala v komplikovanosti a historické spletitosti celé věci, dále v tom, že sleduje
dosažení veřejně prospěšného zájmu a musela se ohradit vůči rozsáhlé žalobě, v níž žalobci
předložili zkreslující, až očerňující tvrzení, přičemž napadené mezitímní rozhodnutí má
pro ni zásadní význam).
[115] O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení krajský soud rozhodl podle §60 odst. 5
s. ř. s., podle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které
jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele
hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.
[116] NSS zdůrazňuje, že citované ustanovení umožňuje osobě zúčastněné na řízení právo
na náhradu některých dalších nákladů řízení, a to nad rámec nákladů vzniklých při plnění
povinnosti, která jí byla v řízení uložena. Je třeba zdůraznit, že tuto náhradu platí osobě
zúčastněné na řízení stát. Osobě zúčastněné na řízení krajský soud žádnou povinnost neuložil
a nad rámec těchto nákladů jí rovněž žádné náklady nevznikly (např. s vypracováním znaleckého
posudku, který by předložila v souvislosti s tímto řízením). Osoba zúčastněná na řízení
se však ve skutečnosti pouze snaží o to, aby jí stát nahradil náklady, které jí vznikly v souvislosti
s jejím zastoupením advokátem. Takový postup však §60 odst. 5 s. ř. s. v případech, jako je nyní
projednávaná věc, vůbec nepředpokládá a není divu, že se k tomuto zjevně absurdnímu
požadavku krajský soud ani nevyjádřil.
VI. Závěr a náklady řízení
[117] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné,
a proto je v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[118] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 a §60 odst. 5 ve spojení s §120
s. ř. s.
Náklady řízení o kasační stížnosti žalobců a) a c)
[119] Žalobci a) a c) se svou kasační stížností nebyli úspěšní, a proto nemají v řízení před NSS
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly v tomto řízení náklady nad rámec
jeho běžné činnosti. Osoba zúčastněná na řízení nemá ve vztahu k těmto žalobcům na náhradu
nákladů řízení právo, neboť jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou
jí uložil soud (§60 odst. 5 s. ř. s.) a z již uvedených důvodů jí toto právo nemohlo vzniknout
ani z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žalobci b) a d) v řízení o kasační stížnosti žalobců a)
a c) neučinili žádný úkon, a proto jim žádné náklady nevznikly.
Náklady řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
[120] Osoba zúčastněná na řízení v postavení stěžovatelky se svou kasační stížností nebyla
úspěšná, a proto ani z tohoto důvodu nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalovanému ve vztahu k této stěžovatelce nevznikly v tomto řízení náklady nad rámec jeho běžné
činnosti. Žalobci b) a d) v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení neučinili žádný
úkon, a proto jim žádné náklady nevznikly. Žalobci a) a c), kteří byli v řízení o této kasační
stížnosti úspěšní, podali prostřednictvím své zástupkyně vyjádření. Náklady řízení žalobce a) a c)
proto představují odměnu advokátky, která učinila ve věci 1 úkon právní služby - podání
vyjádření. Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K úkonům právní služby je třeba připočíst 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokátka současně
zastupovala dvě osoby, a proto jí podle §12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto
zastupovanou nebo obhajovanou osobu náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Výsledná
částka činí 5 260 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2022
Ondřej Mrákota
předseda senátu