ECLI:CZ:NSS:2022:10.AZS.183.2020:33
sp. zn. 10 Azs 183/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. E., zastoupeného
advokátkou Mgr. Martinou Šamlotovou, Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 11. 2018, čj. MV-106362-5/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2020, čj. 31 A 174/2018-57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (stěžovatel) pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu
ve formě zaměstnanecké karty. V květnu 2017 požádal o prodloužení doby platnosti tohoto
povolení. Ministerstvo vnitra však stěžovatelovu žádost zamítlo a povolení k pobytu
mu neprodloužilo, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslných trestných činů
těžkého ublížení na zdraví a výtržnictví [§44a odst. 10, §46e odst. 1 a §37 odst. 1 písm. a)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném
do 14. 8. 2017]. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministerstva odvolání, které však žalovaná
(Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců) zamítla.
[2] Stěžovatel neuspěl se svými námitkami ani u Krajského soudu v Brně, který se ztotožnil
se závěrem komise: stěžovateli nelze neprodloužit platnost zaměstnanecké karty, jelikož byl
pravomocně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost. Komise pak nebyla povinna posuzovat
přiměřenost takového rozhodnutí ve vztahu k žalobcovu soukromému a rodinnému životu,
neboť jí to zákon výslovně neukládá. Sám stěžovatel navíc neuváděl žádný konkrétní zásah, který
by byl porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nebo pro který by se správní
rozhodnutí neslučovalo se základními principy ústavního řádu ČR. Přesto se komise možným
zásahem zabývala a dospěla ke stručnému závěru, že právo žalobce na nerušený soukromý
a rodinný život nemůže převážit nad veřejným zájmem státu na bezpečnosti jeho obyvatel
a dodržováním právního řádu. Tvrzení stěžovatele, že by v případě návratu do Turecka byl
pronásledován pro svou kurdskou národnost, nelze zkoumat v tomto řízení: napadené
rozhodnutím nestanoví stěžovateli povinnost vycestovat, takže v přímé souvislosti s ním nehrozí
stěžovateli tvrzená újma.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nesouhlasí s tím,
že se správní orgány ani krajský soud nevypořádaly s možným zásahem do soukromého
a rodinného života podle §174a zákona o pobytu cizinců, nepřihlédly k okolnostem spáchaných
trestných činů, ani neposoudily jeho námitky jako porušení čl. 8 Úmluvy. Nesprávný je i závěr
krajského soudu, podle kterého napadené správní rozhodnutí není titulem pro opuštění ČR,
protože stěžovatel bude muset ČR opustit po uplynutí doby povolení k pobytu.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Ministerstvo neprodlouží platnost zaměstnanecké karty, pokud (mimo jiné) existuje
důvod podle §46e pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§44a odst. 10
zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty mj. z důvodů
uvedených v §37 (§46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, pokud byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného
činu [§37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].
[6] Posuzuje-li správní orgán dopady rozhodnutí podle tohoto zákona, vezme v úvahu
zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území,
jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště
(§174a zákona o pobytu cizinců).
[7] Mezi stranami není sporné, že v důsledku pravomocného rozsudku, kterým byl stěžovatel
odsouzen za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví (§145 odst. 1 trestního zákoníku)
a za přečin výtržnictví (§358 odst. 1 trestního zákoníku), byly splněny podmínky
pro neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty na základě §37 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců.
[8] Spor je především o to, zda měly správní orgány posoudit možný zásah do stěžovatelova
soukromého a rodinného života, zda měly přihlédnout k okolnostem spáchaných trestných činů
či zda měly posoudit stěžovatelovy námitky jako porušení čl. 8 Úmluvy.
[9] NSS souhlasí s krajským soudem v tom, že správní orgány nejsou povinny automaticky
hodnotit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince u všech
rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Nejde-li o speciální případ podložený konkrétní
argumentací účastníka (k tomu dále), posuzují správní orgány standardně přiměřenost
jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Ustanovení §37 odst. 1
správním orgánům tuto povinnost neukládá (rozsudky NSS ze dne 18. 11. 2015,
čj. 6 Azs 226/2015-27, bod 11; ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, bod 23; ze dne
23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, bod 16). Zájem státu a společnosti na tom, aby se na území
ČR nezdržovali cizinci, kteří byli odsouzeni za úmyslné trestné činy, a představují tak potenciální
hrozbu pro společnost, totiž zpravidla (z povahy věci) převažuje nad individuálním právem
tohoto cizince na ochranu jeho soukromého a rodinného života (rozsudky NSS ze dne
18. 12. 2008, čj. 7 As 21/2008-101; ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015-47).
[10] Určitou výjimku z tohoto pravidla představuje nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. K tomu jsou správní orgány povinny přihlédnout, pokud
jej účastník konkrétně namítá (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2017, čj. 6 Azs 348/2017-26, body 10
a 11). Ve stěžovatelově případě správní orgány nepochybně zasáhly do jeho soukromého
a rodinného života: takový dopad bude totiž mít neprodloužení pobytu na většinu cizinců
v podobné situaci, kteří zde po nějakou dobu pobývali a vytvořili si tu osobní vazby,
ať už přátelské, nebo rodinné. Tento zásah však byl ospravedlněn veřejným zájmem na tom,
aby se v ČR nezdržovali cizinci odsouzení za úmyslné trestné činy. Chtěl-li stěžovatel úspěšně
namítat nepřiměřený zásah do svých práv podle čl. 8 Úmluvy, měl uvést, v čem konkrétně zásah
spočívá a proč je v jeho případě nutno ustoupit od ochrany společnosti před pachateli úmyslných
trestných činů.
[11] To však neučinil. S podklady, které ministerstvo shromáždilo před vydáním rozhodnutí
v prvním stupni, se neseznámil a nevyjádřil se k nim. Z odvolání lze o jeho soukromém životě
zjistit jen to, že stěžovatel je zaměstnán v restauraci svého bratra. Teprve v žalobě začal stěžovatel
tvrdit, že je společníkem a jednatelem společnosti Mezopotámie, s. r. o., a že v ČR žije
s manželkou, které zde bylo uděleno povolení k pobytu.
[12] Ve správním řízení tedy stěžovatel neuvedl nic, co by mohlo svědčit o jakémkoli zásahu
do soukromého a rodinného života; natožpak o zásahu natolik intenzivním, nepřiměřeném
a bezdůvodném, pro nějž by jeho právo na soukromý a rodinný život mohlo převážit
nad ochranou veřejného zájmu. Správní orgány proto nepochybily, pokud nevyhodnotily
stěžovatelova tvrzení jako námitku porušení čl. 8 Úmluvy, a krajský soud se právem s jejich
závěry ztotožnil.
[13] Správní orgány ani nemohly zvažovat různé okolnosti spáchaných trestných činů, jakými
jsou jejich závažnost, povaha, důvod jejich spáchání či stěžovatelova předchozí bezúhonnost.
Jak správně uvedl krajský soud, znění §46e odst. 1 a §37 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců stanoví správnímu orgánu jednoznačnou povinnost rozhodnout určitým
způsobem, jsou-li splněny podmínky uvedené v zákoně (rozsudky NSS ze dne 27. 1. 2012,
čj. 8 As 34/2011-85, bod 15; ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 85/2013-51, bod 18; ze dne
22. 11. 2017, čj. 6 Azs 348/2017-26, bod 9).
[14] NSS nepřisvědčil ani stěžovatelovu tvrzení, že napadené správní rozhodnutí mu ukládá
povinnost opustit ČR. Toto rozhodnutí se zabývá jen stěžovatelovou žádostí o prodloužení
zaměstnanecké karty a nijak se nevyjadřuje k povinnosti vycestovat z ČR. Ačkoliv je pravda,
že po uplynutí doby platnosti zaměstnanecké karty stěžovatel pozbude pobytového a pracovního
oprávnění, které mu z ní plynulo, neznamená to ještě bezprostřední povinnost vycestovat
do Turecka. Ostatně stěžovatel v lednu 2019 požádal o mezinárodní ochranu (rozsudek NSS ze
dne 27. 10. 2020, čj. 10 Azs 235/2020-35). Krajský soud tak správně neposuzoval, zda stěžovateli
hrozí nebezpečí při návratu do Turecka, neboť k takovému následku napadené správní
rozhodnutí nevede.
[15] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, a NSS proto kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch; žalované komisi nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
Ondřej Mrákota
předseda senátu