ECLI:CZ:NSS:2022:10.AZS.484.2021:74
sp. zn. 10 Azs 484/2021 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudců Ondřeje Mrákoty a Pavla Molka v právní věci žalobce: R. A., zast. advokátem
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 9. 2020, čj. OAM-97/LE-LE05-HA12-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2021, čj. 29 Az 14/2020-55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2021, čj. 29 Az 14/2020 - 55,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2020, čj. OAM-97/LE-LE05-HA12-2019,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem
ani na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem.
IV. Ustanovenému advokátovi JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V tomto rozsudku se NSS věnuje situaci členů náboženského hnutí (muslimského
společenství) Ahmadíja v Pákistánu. Jejich postavení je podle dostupných informací obecně velmi
nepříznivé, příznivci Ahmadíje jsou v Pákistánu diskriminováni, což má už samo o sobě dopad
na rozhodování o udělení mezinárodní ochrany. Dále se NSS věnuje i obecné otázce
věrohodnosti azylového příběhu.
[2] Žalobce (stěžovatel) je občanem Pákistánu. Po přicestování do Česka požádal o udělení
mezinárodní ochrany. V žádosti a poté během pohovoru uvedl, že je členem náboženského hnutí
Ahmadíja, jehož členové jsou v Pákistánu perzekuováni. S diskriminací i násilím se setkával už
od útlého věku ve škole, když se neodebral se spolužáky k modlitbě nebo když nesouhlasil
s výkladem Koránu, který zastával učitel. Za nesplnění školních povinností byl od vyučujících
trestán přísněji, než jeho spolužáci. Během studií musel být po útoku na ulici ošetřen. Jelikož
nemohl kvůli svému vyznání sehnat práci, vrátil se zpět do rodné vesnice a žil s rodiči. Tam byl
podruhé napaden na ulici (u lékárny) takovým způsobem, že musel být ošetřen v nemocnici.
V létě 2018 došlo ke dvěma útokům na jeho rodinu. Nejprve byl neznámým pachatelem
postřelen jeho otec, významná osoba v hnutí Ahmadíja v jejich kraji, když spolu se stěžovatelem
stáli před domem. Tři dny na to jim neznámý pachatel zapálil pole s úrodou pro zvěř. Stěžovatel
si myslí, že za útoky stojí členové skupiny Tahaffuz-e-Khatme Nabuwwat. Na policii se s těmito
incidenty neobraceli, jelikož ze zkušeností věděli, že to nemá smysl. Pouze požár na poli rodina
policii ohlásila, nicméně policie se nejprve věcí nezabývala vůbec, podruhé ji sice zaevidovala,
ale nic nevyšetřila.
[3] Žalovaný stěžovateli mezinárodní ochranu v žádné formě neudělil. Dospěl k závěru,
že stěžovatel velmi pravděpodobně je Ahmadíjec, nicméně jeho azylový příběh není konzistentní
a nepůsobí proto věrohodně. Stěžovatel v průběhu pohovoru podle žalovaného měnil pořadí
jednotlivých událostí. Současně stěžovatel jen nejasně vysvětlil, proč se neobracel na policii.
Protichůdná jsou pak i tvrzení stěžovatele, že se Ahmadíjci nemají kde modlit, načež později říká,
že chodí jednou denně do mešity. Žalovaný také odkázal stěžovatele na možnost vnitřního
přesídlení do města Rabwah, které je čistě ahmadíjské.
[4] Stěžovatel se bránil žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud
se zabýval pouze tím, jestli byl azylový příběh stěžovatele věrohodný. Řídil se přitom rozsudkem
NSS ze dne 10. 12. 2020, čj. 1 Azs 321/2020-29, podle kterého je třeba v těchto případech
nejprve posoudit věrohodnost azylového příběhu a případně se až poté zabývat tím, zdali byl
naplněn některý důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Krajský soud se nijak nevyslovil
k tomu, zda stěžovatel je Ahmadíjec, nebo ne, a rovnou přistoupil k posouzení toho, jestli je jeho
popis útrap, které doma zažíval, věrohodný. Shodl se s žalovaným, že stěžovatel se dopustil
při pohovoru tří nesrovnalostí. Nepopisoval útoky na jeho rodinu a majetek vždy časově
sousledně; tvrdil, že se nemá kde modlit, ale pak popisoval, jak chodí do mešity; a nakonec tvrdil,
že nemůže kvůli svému vyznání získat obživu, nicméně že jeho rodina vlastní hospodářství, které
je výnosné. Žalobu proto zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud se stejně jako žalovaný nepřiměřeně
zaměřil na drobné nesrovnalosti v jeho výpovědi. Tato údajně vzájemně rozporná tvrzení
se navíc nutně nevylučují, ale mohou platit zároveň. Dále podle stěžovatele krajský soud
a žalovaný špatně vyhodnotili situaci Ahmadíjců v Pákistánu. Zaměřili se jen na věrohodnost
výpovědi stěžovatele, ale nijak se nevypořádali s otázkou, jestli nemůže být pronásledování
pravděpodobné v budoucnu. Upozorňuje na to, že takovým pronásledováním může být i to,
že by byl nucen veřejně skrývat své náboženské vyznání. Závěrem stěžovatel nesouhlasí s tím, jak
krajský soud reagoval na možnost vnitřního přesídlení do nově vzniklého ahmadíjského města
Rabwah. Z podkladů k rozhodnutí žalovaného totiž vyplývá, že i v tomto městě se Ahmadíjci
potýkají s velkými obtížemi, což tvrdil i stěžovatel ve své výpovědi.
[6] Žalovaný trvá na tom, že azylový příběh stěžovatele nebyl věrohodný a že se stěžovatel
snaží pouze legalizovat svůj pobyt v ČR. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Ve věcech, ve kterých před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je
kasační stížnost přijatelná, jen pokud podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
(§104a s. ř. s.). V souladu s judikaturou (např. usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS) shledal NSS kasační stížnost přijatelnou, neboť zjistil, že rozhodnutí
krajského soudu je zatíženo vadami, které mohly mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Identifikace těchto pochybení může mít dopad na obecnější praxi krajských soudů
v azylových věcech.
[8] Kasační stížnost je i důvodná.
[9] Hned v úvodu NSS upozorňuje, že velmi podobnou situací se zabýval Krajský soud
v Brně v rozsudku ze dne 31. 5. 2021, čj. 32 Az 31/2019 - 65, kterým naopak rozhodnutí
žalovaného zrušil. Kasační stížnost žalovaného pak NSS odmítl pro nepřijatelnost a ztotožnil
se se závěry brněnského krajského soudu (usnesení ze dne 14. 10. 2021, čj. 9 Azs 157/2021 - 29).
[10] Úvahy žalovaného i krajského soudu jsou nezákonné ve dvou rovinách. Nejprve
nesprávně posoudili věrohodnost stěžovatelova azylového příběhu. Tam ale jejich úvahy neměly
skončit. Měli se zabývat jednak problémy s vnitřním přesídlením do města Rabwah, a pak také,
a to především, hrozbou pronásledování při návratu do Pákistánu.
K nevěrohodnosti azylového příběhu
[11] Co se týká nevěrohodnosti azylového příběhu, ta nastává podle judikatury NSS
až v případě zásadních nesrovnalostí. Nestačí, pokud se v příběhu objevují jen drobné odchylky,
které ale jinak nenarušují hlavní linii příběhu žadatele. Pokud je příběh konzistentní a odpovídá
také informacím a zjištěním o zemi původu, pak nesrovnalosti v okrajových příběhových liniích
nejsou relevantní (za všechny shrnující rozsudek ze dne 30. 9. 2020, čj. 2 Azs 165/2019-57, body
30-37).
[12] V rámci pohovoru stěžovatel na dotaz „Jak to myslíte, že policie nebude nic dělat?“ odpověděl:
„My to víme, protože jednou zapálili naše pole, byli jsme na policii, ale oni řekli, že máme přijít příště, že teď
nemají čas. Když postřelili tátu, nic se mu nestalo, policie měli jen samé řeči. Když napadli naší mešitu, natáčeli
si to na video, bylo to v televizi. Policie, stát nic nedělali, nic se nestalo. Těm, co to udělali, se nic nestalo. Imám
říkal v televizi, že děkuje starostovi, že mohli zapálit naši mešitu.“ (doslovný přepis).
[13] Z této odpovědi žalovaný dovodil (a krajský soud souhlasil), že stěžovatel přehazuje
pořadí incidentů, protože později uvedl, že nejprve došlo k jeho napadení a teprve potom
k postřelení jeho otce a zapálení pole. Odpověď ale není formulována tak, že by uváděla
incidenty chronologicky. Naopak je z ní patrné, že stěžovatel mluví z pohledu přítomnosti
a vyjmenovává různé události, které se v jeho životě staly a které ho vedou k závěru,
že pákistánská policie Ahmadíjcům nepomůže. Samotná otázka byla formulována velmi obecně,
nijak nesměřovala k tomu, že by měl stěžovatel odpovídat chronologicky. V odpovědi tak není
nic, z čeho by žalovaný mohl nabýt dojmu, že na sebe popsané události časově navazují. Nadto
se žalovaný mohl stěžovatel vhodně položenými otázkami zeptat na upřesnění.
[14] Žalovaný a krajský soud dále stěžovateli vyčítají, že v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany nejprve uvedl, že se Ahmadíjci nemají kde modlit, že nemají žádné mešity, ale později
při pohovoru řekl, že se chodí modlit do místní ahmadíjské mešity. K tomu NSS dodává
následující. Je pravda, že slova „žádné mešity“ či „nemáme kde se modlit“ vyznívají absolutně, je
nicméně třeba vnímat příběh jako celek. Sám žalovaný v rozhodnutí cituje zprávy MZV USA
z roku 2020 a MV Velké Británie z roku 2018, ve kterých se jasně uvádí, že pákistánské orgány
často nuceně uzavírají ahmadíjské mešity nebo policie zabraňuje vstupu do nich. Pokud tak nečiní
samotný stát, najdou se mezi soukromými osobami útočníci na přicházející věřící, přičemž státní
orgány proti nim žádným způsobem nezasahují. Ještě před postavením mešity správní orgány
systematicky neudělují stavební povolení nebo zakazují modlitebny nazývat „mešitami“ (s. 13
a 14 rozhodnutí). Pokud si sám žalovaný všechny tyto informace uvědomuje, zapadá
i stěžovatelovo tvrzení, že se „nemá kam chodit modlit“, do informací o Pákistánu a není s nimi
nijak v rozporu. NSS to považuje spíše za nepřesné a nadnesené vyjádření než informaci, která
by byla lživá.
[15] Nakonec k výtce, že stěžovatel tvrdil, že nemůže sehnat práci a obživu, ale později řekl,
že se uživí z hospodářství jeho rodičů. I zde NSS souhlasí se stěžovatelem. Tyto dvě informace
si vzájemně nijak neodporují. Stěžovatel popsal, že studoval na univerzitě, ucházel se o práce
ve svém oboru (počítačová technika), nicméně vždy s ním byl pracovní pohovor kvůli jeho víře
ukončen (potenciální zaměstnavatel ukončil pohovor v okamžiku, kdy zjistil, že stěžovatel je
Ahmadíjec). To, že se stěžovatel nakonec musel vrátit k rodičům, kteří ho nadále i v dospělosti
živí, nevylučuje, že nemůže najít zaměstnání.
[16] NSS proto neshledal v tvrzeních stěžovatele „rozpor“, pro který by byl stěžovatelův
příběh nevěrohodný. Příběh stěžovatele je konzistentní a odpovídá i informacím o zemi původu.
Pokud lze uvedené výpovědi vůbec považovat za rozporné, tak se jedná pouze o informace
okrajové. Tato kasační námitka je proto důvodná.
K otázce nebezpečí, které stěžovateli hrozí po návratu do Pákistánu
[17] Důvodná je i námitka, podle které žalovaný a krajský soud nesprávně zhodnotili hrozbu
pronásledování stěžovatele, kdyby se do Pákistánu vrátil. Krajský soud se v odůvodnění opírá
o již cit. rozsudek NSS 1 Azs 321/2020, který se týkal údajného příslušníka víry Ahmadíja
a opravdu v něm NSS uzavřel, že je potřeba se v prvé řadě věnovat věrohodnosti stěžovatele.
Krajský soud ale pominul, že v minulém případě nebylo věrohodné ani to, zda byl tehdejší
stěžovatel vůbec Ahmadíjcem. NSS v bodě 26 rozsudku 1 Azs 321/2020 cituje žalovaného,
který jasně uvedl, že měl pochybnosti nejen o příkořích, které stěžovatel popisoval, ale vůbec
o tom, zda je Ahmadíjcem. Ovšem hned v následujícím bodě NSS uvedl, že zjištění o zacházení
s Ahmadíjci v Pákistánu jsou natolik závažná, že by ve spojitosti s tvrzeními žadatele mohly
ospravedlnit udělení některé z forem mezinárodní ochrany, kdyby byl stěžovatel opravdu
Ahmadíjec (1 Azs 321/2020, bod 27).
[18] Právě to odlišuje nynější případ. Žalovaný věděl, že je nejprve nutné zjistit, zda je
stěžovatel skutečně Ahmadíjec, a dokonce to dle svých slov považoval za klíčové. Hned na to
v rozhodnutí stojí, že stěžovatel „velmi pravděpodobně může být příslušníkem této náboženské skupiny“
(s. 10) a na dalších 16 stranách žalovaný s touto informací pracuje jako „s hotovou věcí“. Krajský
soud tuto prvotní úvahu přešel bez dalšího a rovnou se přesunul k věrohodnosti stěžovatele
ohledně toho, jakým všem útokům musel on a jeho rodina v Pákistánu čelit (přičemž tuto otázku
posoudil nesprávně, viz předchozí část tohoto rozsudku).
[19] NSS zdůrazňuje, že dle rozhodnutí žalovaného je stěžovatel členem silně diskriminované
a utlačované náboženské skupiny, o níž je z informací o zemi původu (Pákistán) známo, že čelí
pronásledování. Váhu jednotlivých příkoří nutno posuzovat se zřetelem na tuto skutečnost
a zejména s ohledem do budoucna, tedy co stěžovateli hrozí po návratu do Pákistánu. V nynější
věci nadto stěžovatel tvrdí, že je synem regionálního předáka ahmadíjské komunity (srov. bod [2]
výše).
[20] NSS upozorňuje, že kvůli tzv. protiahmadíjským zákonům a trestnému činu rouhačství
hrozí v Pákistánu Ahmadíjcům až několikaleté tresty odnětí svobody. Tyto zákony jsou navíc
aktivně vymáhány. Při vydávání dokladů totožnosti jsou Ahmadíjci nuceni zapírat svou víru,
pokud však víru vyjeví, jsou diskriminováni. Přímo pákistánská ministerstva na federální
i provinční úrovni uplatňují pravidla diskriminačně vůči náboženským menšinám,
a vůči Ahmadíjcům obzvlášť. Největší ochrany se jim v Pákistánu dostalo od Nejvyššího soudu,
který nařídil zavedení komisaře, který by dohlížel nad dodržováním jejich základních práv
a zajišťoval ochranu jejich chrámů. Pozici komisaře ale moc výkonná nijak nezavedla
a kromě obecných proklamací o snaze komisi zřídit se nic od roku 2014 nezměnilo. Z Informace
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, kterou žalovaný cituje, vyplývá, že stoupenci hnutí
Ahmadíja jsou prokazatelně vystaveni útokům jak ze stran soukromých osob, tak státních orgánů
a bezpečnostních složek. Všechny tyto informace o situaci Ahmadíjců v Pákistánu jsou součástí
správního spisu a pochází jak od ministerstev různých zemí, mezinárodních organizací,
tak neziskových organizací. Jedná se zároveň o situaci dlouhodobou – zprávy jsou z let
2017-2020 a některé popisují události až z roku 2014.
[21] V tomto ohledu je třeba upozornit na rozsudek Soudního dvora EU, který se shodou
okolností týkal právě příslušníků hnutí Ahmadíja v Pákistánu. Soudní dvůr ve vztahu ke dvěma
žadatelům o azyl, kterým se ještě žádné konkrétní příkoří zatím nestalo, vysvětlil, že obavy
žadatele „jsou oprávněné, jestliže příslušné orgány s ohledem na osobní situaci žadatele mají za to, že je důvodné
domnívat se, že po jeho návratu do země původu bude vykonávat náboženské akty, které jej vystaví skutečnému
nebezpečí pronásledování. Při individuálním posuzování žádosti směřující k získání postavení uprchlíka uvedené
orgány od žadatele nemohou důvodně očekávat, že se těchto náboženských aktů vzdá“ (rozsudek SDEU
ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C-71/11 a C-99/11, EU:C:2012:518, bod 80). Pokud
by tedy stěžovatel musel po návratu do Pákistánu svou víru skrývat na veřejnosti, aby se vyhnul
kriminálním postihům, jednalo by se o pronásledování. Nutno podotknout, že stěžovatel
na všechny tyto závěry poukazoval již v žalobě a krajský soud se s nimi nijak nevypořádal.
[22] Ostatně NSS již mj. s odkazem na cit. rozhodnutí SDEU vysvětlil, že odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
může být shledán i v případě příslušníka určitého náboženského společenství, který v minulosti
nebyl vystaven žádnému konkrétnímu aktu pronásledování, pokud bude v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že už z důvodu jeho členství je přiměřeně pravděpodobné,
že by pronásledování z tohoto důvodu byl v budoucnu vystaven. Takovou přiměřenou
pravděpodobnost pronásledování lze shledat i v důsledku kriminalizace členství v daném
náboženském společenství, přičemž rozhodující je zejména skutečná praxe v zemi původu,
tedy pravděpodobnost stíhání v praxi země původu žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudek
ze dne 29. 8. 2019, čj. 9 Azs 39/2019 - 77, č. 3924/2019 Sb. NSS, ve věci čínských křesťanů, body
37 a 38).
[23] Proto jsou úvahy žalovaného a krajského soudu chybné. Pokud soud a žalovaný dospěli
k tomu, že stěžovatel je Ahmadíjec, měli se zabývat i tím, jaká by byla jeho situace po návratu
do Pákistánu. Touto otázkou se museli zabývat, i když měli za nevěrohodné minulé konkrétní
útoky na jeho osobu (NSS pro pořádek opakuje, že jejich závěry o rozporech v azylovém příběhu
nejsou správné – viz výklad výše).
[24] Nakonec jen ve stručnosti k otázce vnitřního přesídlení. Žalovaný stěžovatele odkázal
na možnost přestěhovat se do města Rabwah, které bylo vytvořeno ahmadíjským obyvatelstvem.
Sám žalovaný ale přiznává, že právě pro vysokou koncentraci Ahmadíjců ve městě zde dochází
k fyzickým útokům a život v něm není bezpečný. Uvádí to ale bez dalšího a nijak se s tímto
problémem nevypořádává. Stejný argument žalovaný jako stěžovatel uvedl už v minulosti,
kdy mu NSS nedal za pravdu (usnesení 9 Azs 157/2021 - 29, bod 5, stejně jako usnesení
ze dne 20. 1. 2022, čj. 10 Azs 325/2021 - 33, bod 10).
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Kasační stížnost je proto důvodná. NSS rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
S ohledem na důvody zrušení rozsudku (většinu pochybení lze přičíst již žalovanému) NSS zrušil
též žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 4 s. ř. s.].
[26] Pokud se snad v dalším důkazním řízení neukáže jako mylné (stávající) východisko
žalovaného, že stěžovatel je Ahmadíjec, je třeba vyjít z toho, že azylový příběh stěžovatele není
nevěrohodný, ledaže žalovaný ukáže v dalším řízení a na základě nových důkazů (včetně
případného dalšího pohovoru) opak. Jestliže žalovaný bude stále mít za to, že stěžovatel nebyl
v minulosti pronásledován ve smyslu zákona o azylu, pak zváží ve světle výše představené
judikatury, zda samotná příslušnost k hnutí Ahmadíja v Pákistánu zakládá odůvodněný strach
z pronásledování a je proto důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Žalovaný přitom zváží kriminalizaci ahmadíjského vyznání v Pákistánu, respektive její faktické
vymáhání pákistánským státem, stejně jako otázku násilí ze strany fyzických osob, proti kterému
státní orgány nijak nezasahují. Vezme přitom v potaz též jednotlivé stěžovatelem tvrzené
skutečnosti (mj. jím popisovaná příkoří, stejně jako to, že údajně má být synem regionálního
předáka ahmadíjské komunity).
[27] NSS již nepovažoval za nutné provádět dokazování dopisem a v něm obsaženými
fotografiemi, který soudu a současně žalovanému zaslal na obranu stěžovatele předseda
ahmadíjského společenství v České republice. I k tomuto dopisu a informacím tam uvedeným
však přihlédne v dalším řízení žalovaný.
[28] NSS je posledním soudem, který o věci rozhodl. Proto musí určit náhradu nákladů celého
soudního řízení. O náhradě rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel
sice byl ve věci úspěšný, ovšem žádné náklady řízení mu v řízení před krajským soudem
ani před NSS nevznikly. Žalovaný pak ve věci úspěch neměl. Proto NSS rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti (výrok III).
[29] NSS ustanovil stěžovateli usnesením ze dne 10. 1. 2022 advokáta pro řízení o kasační
stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování advokáta v takovém případě platí stát (§35
odst. 10 s. ř. s.). Odměnu advokáta tvoří odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti,
tj. za dva úkony právní služby – převzetí věci a doplnění kasační stížnosti. Odměna
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, činí 3 100 Kč za úkon [§7 bod 5, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Ke každému úkonu právní služby je třeba
připočíst 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Advokát je plátcem DPH, odměna 6 800 Kč je proto navýšena o 21 %, tj. o 1 428 Kč. Celková
částka ve výši 8 228 Kč bude vyplacena z účtu NSS do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku (výrok IV).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
Zdeněk Kühn
předseda senátu