ECLI:CZ:NSS:2022:2.AFS.162.2021:26
sp. zn. 2 Afs 162/2021 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: R. C., zast. JUDr. Ing.
Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Olomoucký kraj, se sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
6. 5. 2021, č. j. 64 A 10/2018 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval
v tom, že žalovaný nerozhodl o jeho námitkách proti postupu při placení daní. V námitkách
žalobce brojil proti postupu žalovaného, který měl v jeho věci v rozporu se zákonem připisovat
na jeho osobní daňový účet úrok z posečkání, který následně žalovaný požadoval uhradit.
Odvolací finanční ředitelství jakožto nadřízený správní orgán nečinnost žalovaného neshledal,
o čemž byl žalobce vyrozuměn dne 24. 8. 2018.
[2] Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) žalobu zamítl.
[3] Ve věci krajský soud rozhodl znovu poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
18. 3. 2021, č. j. 2 Afs 87/2019 – 26, zrušil usnesení krajského soudu ze dne 21. 2. 2019,
č. j. 64 A 10/2018 – 23, jímž žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V rozsudku č. j. 2 Afs 87/2019 – 26 Nejvyšší správní soud
vyslovil, že krajský soud žalobu nesprávně odmítl, jelikož „§159 odst. 3 daňového řádu ze své podstaty
primárně nevylučuje rozhodnutí o námitce ve smyslu §65 s. ř. s. […] [P]ouze s ohledem na to, proti čemu
stěžovatel směřoval námitky podle §159 daňového řádu, není zjevné a nepochybné, že se v jeho případě nemůže
za žádných okolností jednat o nečinnost. Existují-li jakékoliv pochybnosti o tom, zda by se o nečinnost jednat
mohlo či nemohlo, podmínka existence plausibilního žalobního tvrzení je naplněna. V konkrétním případě
stěžovatele nelze proto podle Nejvyššího správního soudu pouze s odkazem na povahu úkonu napadeného
námitkou podle §159 daňového řádu uzavřít, že nejsou splněny procesní podmínky žaloby na ochranu proti
nečinnosti.“ Nejvyšší správní soud tedy krajský soud zavázal, aby žalobu žalobce posoudil věcně,
pokud shledá splnění i ostatní podmínek řízení. Zároveň Nejvyšší správní soud uvedl, že nikterak
nepředjímá výsledek věcného posouzení žaloby.
[4] V nyní přezkoumávaném napadeném rozsudku krajský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 87/2019 – 26 a posoudil žalobu věcně. Zabýval
se obsahem podání žalobce ze dne 8. 12. 2017 označeným „Námitka proti postupu správce daně“
a následným postupem žalovaného i Odvolacího finančního ředitelství. Krajský soud uvedl,
že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže předložil podání žalobce ze dne
13. 12. 2017 k vyřízení Odvolacímu finančnímu ředitelství jako podnět k přezkoumání
rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným v tom, že z obsahu podání je zjevné,
že žalobce brojil proti úroku z posečkání, který mu byl předepsán platebním výměrem ze dne
30. 5. 2016, a že žalobce nesouhlasil s vydaným platebním výměrem. Za situace, kdy žalobce proti
tomuto platebnímu výměru nepodal včasné odvolání, krajský soud souhlasí s tím, že zákonnost
předmětného platebního výměru bylo možné zkoumat pouze v intencích přezkumného řízení
podle §121 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Výsledkem
přezkumu totiž mohlo být podle §123 odst. 3 daňového řádu rozhodnutí o zrušení či změně
přezkoumávaného platebního výměru, tedy podklad pro požadavek žalobce na „odstranění
z osobního daňového účtu žalobce částky rovnající se předepsanému úroku z prodlení“. Krajský soud dospěl
k závěru, že výsledkem postupu žalovaného i Odvolacího finančního ředitelství bylo věcné
vypořádání argumentace žalobce směřující proti úroku z posečkání, předepsanému mu platebním
výměrem ze dne 30. 5. 2016. V návaznosti na podání žalobce ze dne 13. 12. 2017 se tedy podle
krajského soudu nejednalo o nečinnost žalovaného (potažmo Odvolacího finančního ředitelství).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Stěžovatel ve své kasační stížnosti nesouhlasí s výkladem krajského soudu, že z obsahu
podání ze dne 8. 12. 2017 (doručeného žalovanému dne 13. 12. 2017) nazvaného „Námitka proti
postupu správce daně” vyplývá, že brojil proti úroku z prodlení z posečkání, a nesouhlasil
tak s platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016. Krajský soud i žalovaný přikládají tomuto podání,
které bylo připraveno v zastoupení daňovým profesionálem, v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu zcela jiný smysl a význam. Stěžovatel namítá, že o jeho podání označeném jako
námitka mělo být meritorně rozhodnuto a žalovaný postupoval v rozporu se zákonem. Krajský
soud se pak v napadaném rozsudku dopustil stejného pochybení, když přístup žalovaného
aproboval. V nevypořádání námitky je nutno spatřovat nečinnost žalovaného dle §79 s. ř. s.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že svým podáním „Námitka proti postupu správce daně” sledoval
prosazení argumentace, že v řízení o placení daní se striktně neuplatňuje překážka věci
pravomocně rozhodnuté, resp. že platební výměr na předmětné příslušenství je deklaratorní
povahy. To však judikatura Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu dosud nezohledňuje
a posouzení své argumentace se stěžovatel domůže až na základě řádného rozhodnutí o námitce.
To však nyní není předmětem řízení.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením krajského soudu.
Žalovaný podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 posoudil v souladu s §70 odst. 2 daňového řádu
podle jeho skutečného obsahu jako podnět k nařízení přezkoumání platebního výměru podle
§121 daňového řádu. Námitka proti placení daní není dle §159 odst. 1 daňového řádu přípustná,
jde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání. Tuto podmínku platební výměr
na úrok z posečkané částky (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021) nepochybně splňoval,
přičemž není rozhodné, že žalobce odvolání nepodal, ač tak učinit nepochybně mohl.
Nezákonnost již pravomocného rozhodnutí o úroku z posečkání bylo v té době možné
přezkoumat pouze v řízení o přezkoumání rozhodnutí. Námitku jako prostředek ochrany proti
vyrozumění o úroku z posečkání zavedla až novela daňového řádu účinná od 1. 1. 2021.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v této věci. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná „proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem“. Opakovaná kasační stížnost je přípustná pouze
tehdy, „je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu“, a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní
pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
Je tomu tak proto, „aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Vysloveným
právním názorem je tudíž vázán nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší správní soud (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publ. pod. č. 1723/2008 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda se nejedná o některou z výjimek
z nepřípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
18. 3. 2021, č. j. 2 Afs 87/2019 – 26, zrušil usnesení krajského soudu ze dne 21. 2. 2019,
č. j. 64 A 10/2018 – 23, jelikož krajský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezákonně
odmítl, přičemž jej zavázal, aby v případě splnění procesních podmínek žalobu projednal věcně.
Proti věcnému posouzení žaloby, k němuž se Nejvyšší správní soud dosud nevyjádřil, stěžovatel
nyní brojí. Kasační stížnost je přípustná.
[12] Rozsudek krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Zabýval se také tím, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), žádnou takovou neshledal.
[13] Stěžejní otázkou k posouzení je, zda krajský soud správně interpretoval postup
žalovaného ohledně podání stěžovatele ze dne 8. 12. 2017 (doručené žalovanému dne
13. 12. 2017) nazvaného „Námitka proti postupu správce daně” a zda správně posoudil,
že žalovaný nebyl v této věci nečinný.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Ze správního spisu vyplývá, že platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016 žalovaný
vyrozuměl stěžovatele o úroku z posečkané částky ve výši 68 638 Kč, přičemž byl poučen,
že proti tomuto platebnímu výměru lze ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání.
Ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel proti tomuto platebnímu výměru podal odvolání.
Podáním označeným jako „Námitka proti postupu správce daně“, doručeným žalovanému
dne 13. 12. 2017, evidovaným pod č. j. 17/2076361, stěžovatel brojil proti „postupu Územního
pracoviště v Olomouci, Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, které na osobní daňový účet předepsalo úrok
za dobu povoleného posečkání“. Dle jeho mínění předepisování úroku z posečkání bylo nesprávné
a žádal, aby „z [jeho] osobního daňového účtu [správce daně] odstranil částku rovnající se předepsanému
úroku z prodlení za dobu posečkání“. Dne 5. 6. 2018 Odvolací finanční ředitelství reagovalo sdělením
o odložení podnětu na přezkoumání rozhodnutí, přičemž uvedlo, že podání stěžovatele označené
jako námitka posoudilo v souladu s §70 odst. 2 daňového řádu jako podnět k nařízení
přezkoumání platebního výměru ve smyslu §121 daňového řádu, jelikož se jedná o podnět
k přezkumu platebního výměru ze dne 30. 5. 2016. Dále podrobně odůvodnilo, z jakých důvodů
byl platební výměr a jím předepsaný úrok z posečkání v souladu se zákonem. Podnět k nařízení
přezkoumání platebního výměru neshledalo důvodným. Přípisem označeným jako “Návrh
na vydání rozhodnutí o námitce“ ze dne 3. 8. 2018 stěžovatel Odvolacímu finančnímu ředitelství
navrhl, aby žalovanému uložil rozhodnout o jeho námitce ze dne 13. 12. 2017. Namítl,
že platební výměr nebrání podání námitky podle §159 odst. 1 daňového řádu proti postupu
žalovaného spočívajícímu v připsání úroku z posečkání na osobní daňový účet. Proto podle
stěžovatele žalovaný zůstal nečinný i přes sdělení o odložení podnětu na přezkoumání
rozhodnutí. Nato Odvolací finanční ředitelství dne 23. 8. 2018 stěžovatele vyrozumělo o odložení
podnětu k ochraně před nečinností a uvedlo, že stěžovatel svou námitkou brojí fakticky proti
platebnímu výměru ze dne 30. 5. 2016, jelikož namítá, že úrok z posečkání byl předepsán
v nesprávné výši. Proto není námitka podle §159 daňového řádu v jeho případě přípustná,
jelikož proti platebnímu výměru je přípustné odvolání. Námitku stěžovatele tedy žalovaný
i Odvolací finanční ředitelství posoudili jako prostředek ochrany, který byl v dané věci přípustný,
tedy podnět k nařízení přezkoumání platebního výměru, který byl sdělením ze dne 5. 6. 2018
odložen. Odvolací finanční ředitelství tak neshledalo žalovaného nečinným.
[16] Podle §159 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 [p]roti úkonu správce
daně při placení daní, nejde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání, může osoba zúčastněná
na správě daní uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu dozvěděla.
[17] Podle odstavce 3 téhož ustanovení [s]právce daně námitku posoudí a rozhodne o ní. Vyhoví-li
námitce v plném rozsahu, napadený úkon zruší, a vyhoví-li námitce částečně, napadený úkon změní nebo zjedná
nápravu jiným způsobem. Neuzná-li správce daně oprávněnost v námitce uplatňovaných důvodů, námitku
rozhodnutím zamítne. Rozhodnutí, kterým je námitce v plném rozsahu vyhověno, se neodůvodňuje.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že podstatou podání
stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 bylo brojit proti „postupu“ spočívajícímu v předepsání úroku
za dobu povoleného posečkání. Úrok z posečkání byl však předepsán již platebním výměrem
ze dne 30. 5. 2016, proti němuž se stěžovatel mohl bránit odvoláním. Jelikož odvolání bylo proti
platebnímu výměru, a tedy proti předepsání úroku za dobu povoleného posečkání přípustné,
nebyl proti němu stěžovatel oprávněn uplatnit námitku podle §159 daňového řádu. O podání
stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 označeném jako námitka proto nebyl žalovaný ani povinen
ve smyslu §159 odst. 3 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 rozhodnout. Krajský
soud tedy správně dospěl k závěru, že žalovaný nebyl nečinný.
[19] Postup, který žalovaný i Odvolací finanční ředitelství zvolili (tj. posouzení podání
stěžovatele jako podnětu k zahájení přezkumného řízení a sdělení Odvolacího finančního
ředitelství o odložení podnětu), není pro posouzení případné nečinnosti žalovaného relevantní.
Stěžovateli se ze strany Odvolacího finančního ředitelství ve sdělení o odložení podnětu dostalo
odůvodnění, proč jsou jeho výtky proti předepsání úroku za dobu povoleného posečkání
považovány za nedůvodné. Na odpověď ve formě rozhodnutí nemá právní nárok.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu