ECLI:CZ:NSS:2022:2.AFS.274.2019:74
sp. zn. 2 Afs 274/2019 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: SCONTO, s.r.o., se sídlem
Mánesova 1277/5, Hradec Králové, proti žalovanému: Celní úřad pro Královéhradecký kraj,
se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, ve věci žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2019, č. j. 31 Af 8/2018 - 140,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2019, č. j. 31 Af 8/2018 - 140,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že opakovaná kontrola po propuštění
dovezeného zboží zaměřená na ověření země původu tohoto zboží, jež byla zahájena žalovaným
dne 5. 6. 2017, byla nezákonná. Podle jejího názoru nebyly k provedení kontroly splněny
podmínky dle §85 odst. 5 a 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném
do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“), byla provedena po uplynutí prekluzivní lhůty a v rozporu
se sekundárním právem EU, konkrétně s prováděcím nařízením Komise (EU) 2016/278 ze dne
26. 2. 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých
spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného
na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu
na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „prováděcí nařízení Komise
2016/278“).
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že zásah spočívající v zahájení předmětné kontroly byl
nezákonný. Především uvedl, že spor mezi žalobkyní a žalovaným byl veden o to, zda byl
žalovaný před zahájením opakované kontroly povinen přihlédnout k prováděcímu nařízení
Komise 2016/278, které konečné antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích
prostředků pocházejících z Čínské lidové republiky zrušilo a stanovilo, že řízení týkající se tohoto
dovozu se zastavuje, nebo zda měl postupovat pouze podle nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne
26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení Rady
č. 91/2009“), které naopak povinnost vyměřit antidumpingové clo celním orgánům ukládalo.
[3] Krajský soud shledal, že řízení týkající se antidumpingového cla na dovoz některých
spojovacích materiálů se na základě čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 měla zastavit.
Zahájení opakované kontroly tedy nemělo s ohledem na uvedené ustanovení vůbec proběhnout,
žalovaný neměl vyvíjet žádnou činnost v tomto směru. Za těchto okolností nepovažoval krajský
soud za nutné dále zkoumat zákonnost postupu žalovaného, neboť již tento postup stačil pro
vyslovení jeho nezákonnosti.
II. Kasační stížnost žalovaného, vyjádření žalobkyně
a další vyjádření žalovaného a žalobkyně
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud nesprávně odkázal na čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278
a podmínil tím účinnost nařízení Rady č. 91/2009 upravujícího uložení antidumpingového cla
na zboží dovezené z Čínské lidové republiky. Zahájení kontroly po propuštění zboží proběhlo
dle stěžovatele v souladu s právními předpisy, a není tedy nezákonné.
[5] Stěžovatel především namítá, že z žádného ustanovení nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex“),
který upravuje mimo jiné i samotnou kontrolu po propuštění zboží (čl. 48 celního kodexu),
nevyplývá, že by mohly celní orgány tuto kontrolu provést pouze tehdy, budou-li mít již
v okamžiku zahájení postaveno na jisto, že by na kontrolní zjištění (bez ohledu na výsledek) bylo
nutné aplikovat konkrétní právní předpis. Smyslem provedení kontroly bylo postavit na jisto,
či naopak vyvrátit skutečnosti, které byly předmětem kontroly, tj. zjistit původ kontrolovaného
zboží. Teprve potom bylo na místě zvažovat, jaké právní předpisy budou aplikovány.
V projednávaném případě by tedy musely mít celní orgány postaveno na jisto, že bude v řízení
navazujícím na kontrolu aplikované nařízení upravující dovoz spojovacího materiálu z Čínské
lidové republiky, byť by se třeba o čínský původ zboží vůbec nepotvrdil. V okamžiku zahájení
kontroly však nejsou a ani nemohou být známy skutečnosti, které mají být výsledkem ověření.
Nemůže být ani jisté, jaké postupy (včetně aplikace příslušných právních norem) budou
po ukončení kontroly použity. Účinnost prováděcího nařízení Komise 2016/278 mohla mít vliv
až na řízení navazující na učiněná zjištění, že dovezené zboží je čínského původu, ale ne
na oprávnění k zahájení a provedení kontroly po propuštění zboží. Podle stěžovatele se měl
krajský soud v prvé řadě zabývat otázkou, zda byly splněny podmínky pro opakování kontroly
po propuštění zboží.
[6] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud vyložil nesprávně i samotný čl. 1 prováděcího
nařízení Komise 2016/278. V tomto ustanovení použité spojení „řízení týkající se tohoto dovozu
se zastavuje“ se podle stěžovatele nevztahuje k jednotlivým vyměřovacím a doměřovacím řízením
vedeným v každém členském státě Evropské unie orgány státní správy obdobnými,
jako je stěžovatel. Řízení, které se na základě tohoto ustanovení zastavuje, je antidumpingové
řízení zahájené Evropskou komisí dne 9. 11. 2007, které vedlo k přijetí antidumpingového cla
při dovozu některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové
republiky (a vydání nařízení Rady č. 91/2009). K podpoře uvedené argumentace popsal
stěžovatel i vývoj ohledně časové působnosti relevantních právních předpisů.
[7] Stěžovatel především poukazuje na skutečnost, že celní dluh žalobkyně vznikl přijetím
celních prohlášení a propuštěním konkrétního zboží žalobkyně dne 21. 6. 2012 (JSD č. MRN
12CZ1773001G0RGCV0) a dne 24. 9. 2012 (JSD č. MRN 12CZ1703001JWKVYS0). Skutečnost,
že zboží pochází z Čínské lidové republiky, bylo zjištěno opakovanou kontrolou po propuštění
zboží zahájenou dne 5. 6. 2017, tedy za účinnosti celního kodexu. Podle čl. 85 odst. 1 celního
kodexu se výše dovozního cla stanoví na základě pravidel, která se na dané zboží vztahovala
v okamžiku, kdy celní dluh u tohoto zboží vznikl. Clo tedy bylo doměřeno s ohledem na v té
době účinný čl. 201 odst. 1 písm. a) a odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992,
kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „předchozí celní kodex“), a nařízení Rady č.
91/2009 k datu propuštění zboží uvedeného na obou výše uvedených JSD. Prováděcí nařízení
Komise 2016/278 bylo vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie až dne 27. 2. 2016, a účinné
je tedy od 28. 2. 2016.
[8] Výklad zastávaný krajským soudem zakládá nerovnost mezi daňovými subjekty a zcela
odporuje čl. 85 odst. 1 celního kodexu. Daňové subjekty, které jednaly v té době v souladu
s právem, uvedly původ zboží pravdivě (z Čínské lidové republiky) a na základě toho jim bylo
vyměřeno antidumpingové clo, by byly zjevně znevýhodněné oproti subjektům, které by
nemusely v důsledku zastavení řízení na základě prováděcího nařízení Komise 2016/278 hradit
uvedené antidumpingové clo.
[9] Nařízení Rady č. 91/2009 je přitom i ke dni podání kasační stížnosti platné, což vyslovil
Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve svém rozsudku v řízení o předběžné otázce ve
věci C-207/17, Rotho Blaas Srl proti Agenzia delle Dogane e dei Monopoli. Nejvyšší správní
soud také již konstatoval, že zrušení antidumpingového cla prováděcím nařízením Komise
2016/278 nelze vnímat jako důvod neplatnosti nařízení Rady č. 91/2009 (např. rozsudek ze dne
7. 1. 2019, č. j. 8 Afs 19/2017 – 41). Pro posouzení celní povinnosti jsou dle názoru Nejvyššího
správního soudu (stěžovatel také odkazuje na stejný názor Krajského soudu v Plzni) rozhodné
hmotněprávní předpisy upravující případy vzniku zaplatit clo. Antidumpingové clo bylo zrušeno
pro futuro, nikoli zpětně, a tedy povinnost uhradit clo v důsledku dovozu před zrušením cla zůstala
nedotčena.
[10] Stěžovatel na závěr uvádí, že účelem kontroly po propuštění zboží je ověření správnosti
a úplnosti informací uvedených v celním prohlášení. Proto, když obdržel nové podklady,
na základě nichž mohl znovu přistoupit k ověření deklarovaného původu zboží a tento postup
mu právní předpisy umožňovaly, zcela v souladu s nimi a v jejich mezích kontrolu zahájil
a provedl. Obsah nařízení Rady č. 91/2009 a prováděcího nařízení Komise 2016/278 nebyl
vůbec pro zahájení podstatný, resp. tato nařízení uvedený postup neupravují a současně ani jinak
neomezují, tedy zahájení kontroly nepovažuje za nezákonný zásah. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[11] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že první kontrolu směřující k ověření
původu zboží u jejích 18 celních deklarací JSD stěžovatel zahájil a provedl v období od 7. 8. 2013
do 20. 3. 2015. U 5 JSD stěžovatel clo doměřil, u zbylých 13 JSD doměřovací řízení zastavil; mezi
kontrolovanými byly i JSD č. MRN 12CZ1773001G0RGCV0 a č. MRN
12CZ1703001JWKVYS0, o nichž se v projednávané věci jedná (dále jen „předmětné JSD“). Dne
5. 6. 2017 stěžovatel zahájil opakovanou kontrolu zaměřenou na ověření země původu
dovezeného zboží uvedeného v předmětných JSD. V oznámení o zahájení kontroly
po propuštění zboží stěžovatel uvedl, že novým důkazem, na jehož základě kontrolu zahájil, byla
zpráva z šetření ze strany Evropského úřadu boje proti podvodům (dále jen „OLAF“) související
se zásilkami spojovacího materiálu, u kterých byl nesprávně deklarován původ zboží z Tchaj-
wanu (dále jen „zpráva OLAF“) a která byla stěžovateli doručena dne 12. 4. 2017.
[12] Podle žalobkyně nepředstavuje čl. 48 celního kodexu ani k němu relevantní judikatura
SDEU (konkrétně rozsudek ze dne 10. 12. 2015, C-427/14, Veloserviss) samostatnou procesní
úpravu pro posouzení, zda je kontrola po propuštění zboží nezákonným postupem vůči ní. Tento
článek celního kodexu nemá vliv na posouzení podmínek pro podání zásahové žaloby
podle §82 a násl. s. ř. s.
[13] Dále žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedla,
že nezákonným zásahem může být i daňová kontrola; jedná o postup, který je uplatněním
pravomoci, k němuž je třeba zákonného podkladu a který je možno provádět jen a pouze
v zákonem stanovených mezích a zákonem stanovenými způsoby. Žalobkyně má za to,
že takovým zákonným podkladem pro provedení kontroly je prováděcí nařízení Komise
2016/278, které stanoví podmínky, za kterých se již nebude antidumpingové clo vybírat a kdy
se řízení týkající se tohoto dovozu zastavuje (čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278). Není
pravdou, že stěžovatel v okamžiku zahájení kontroly nevěděl, že bude třeba aplikovat právní
předpisy týkající se dovozu z Čínské lidové republiky. Uvedené totiž vyplývalo ze zprávy OLAF,
která byla novým důkazem pro opakovanou kontrolu. Žalobkyně tedy zdůraznila, že evidentně
šlo o cílenou kontrolu zaměřenou na doměření antidumpingového cla na základě důkazu, kterým
byla zpráva OLAF, ze které vyplývalo, že zboží žalobkyně bylo původem z Čínské lidové
republiky (uvedené také vyplývalo z protokolu a oznámení o kontrole). Stěžovatel také mohl
předvídat výsledek kontroly, neboť v době dovozu bylo předmětné zboží zařazeno
do kombinované nomenklatury a podléhalo celní sazbě 3,7% (nehledě na to, z jaké země bylo
dovezené) a pouze v případě, že bylo dovozeno z Čínské lidové republiky či Malajsie, podléhalo
antidumpingovému clu. Pokud byla tedy kontrola zaměřená na zemi původu zboží, je evidentní,
že stěžovatel hodlal doměřit antidumpingové clo. Za zákonný podklad lze proto považovat
prováděcí nařízení Komise 2016/278 týkající se zrušení antidumpingového cla na dovozy
z Čínské lidové republiky, a krajský soud byl tedy oprávněn zkoumat, zda toto nařízení
umožňovalo stěžovateli kontrolu provést.
[14] Žalobkyně dále namítla, že nesouhlasí s výkladem stěžovatele, že řízení uvedené v čl. 1
prováděcího nařízení Komise 2016/278 se vztahuje k antidumpingovému řízení zahájenému
Evropskou komisí dne 9. 11. 2007 a skončenému (zastavenému) tímto nařízením dne 26. 2. 2016.
Především poukázala na jazykový výklad (vycházející z anglické verze), který umožňuje dospět
k (nejednoznačnému) závěru, že se prováděcí nařízení Komise 2016/278 vztahuje jak
na antidumpingové řízení (vedené Komisí), tak i na řízení o vyměření/doměření cla.
[15] Dále podle žalobkyně nařízení Rady č. 91/2009 bylo vydáno na základě nařízení Rady
(ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které
nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení z roku 1996“). S účinností
od 11. 1. 2010 do 17. 7. 2016 bylo toto základní nařízení nahrazeno nařízením Rady (ES)
č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí,
které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení z roku 2009“). Ke dni
nabytí účinnosti prováděcího nařízení Komise 2016/278 bylo účinné posledně jmenované
nařízení.
[16] Žalobkyně popsala průběh řízení ve věci dumpingu podle základního nařízení z roku
1996. S ohledem na popsanou právní úpravu uvedla, že antidumpingové řízení po vydání
nařízení, kterým je uloženo konečné antidumpingové clo, již dále neprobíhá. V případě
spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky bylo
zahájeno antidumpingové řízení dne 9. 11. 2007 a konečné antidumpingové clo bylo uloženo dne
26. 1. 2009 (s účinností 1. 2. 2009) na základě základního nařízení z roku 1996, tedy není dle
žalobkyně třeba zkoumat právní úpravu v základním nařízení z roku 2009 (která je nicméně stejná
jako v základním nařízení z roku 1996). Uvedené vyplývá i z rozsudku SDEU ve věci C-256/16,
Deichmann. Komise má možnost v původním antidumpingovém řízení pokračovat, a to
k okamžiku, kdy nastala v tomto řízení protiprávnost. V době nabytí účinnosti prováděcího
nařízení Komise 2016/278 však žádné antidumpingové řízení neprobíhalo, neboť bylo ukončeno
vydáním nařízení Rady č. 91/2009 dne 26. 1. 2009, kterým bylo antidumpingové clo uloženo.
[17] Žalobkyně poukázala také na postup Evropské unie v případě rozporu unijního předpisu
s právem WTO. Upozornila na nařízení č. 2015/476 o opatřeních, která může Unie přijmout
na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních
opatřeních (dále jen „nařízení č. 2015/476“), dle nějž může Komise v daném případě přijmout
přezkumným postupem určitá opatření, a to v návaznosti na zprávu orgánu WTO pro řešení
sporů (dále jen „OŘS“). Uvedené odlišila od přezkumu podle základního nařízení z roku 1996
a roku 2009. Uzavřela, že pokud Komise uvedla v čl. 1 prováděcího nařízení 2016/278,
že se řízení zastavuje, nemohlo se jednat o antidumpingové řízení, neboť v té době žádné takové
řízení neprobíhalo. Žalobkyně provedla srovnání, jakým způsobem postupovala Evropská unie
v minulosti, pokud OŘS považoval unijní předpis za neslučitelný s právem WTO. Ze sr ovnání
vyplynulo, že Komise ve výrokové části uvedla, že antidumpingové řízení bylo zastaveno
[prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/1570] nebo ukončeno [nařízení Rady (EU) č. 160/2002],
pouze v případě, že antidumpingové řízení skutečně probíhalo. Ve vztahu k prováděcímu
nařízení Komise 2016/278 uvedla, že Komise nezahájila žádný přezkum ani řízení, ale pouze
přezkumným postupem dle nařízení č. 2015/476 zrušila antidumpingové clo a řízení týkající
se tohoto dovozu zastavila.
[18] Podle žalobkyně neexistuje jednoznačný výklad čl. 1 prováděcího nařízení Komise
2016/278 a formulace „řízení týkající se tohoto dovozu zastavuje“. Opakovaná kontrola týkající
se antidumpingového cla a současně s ní zahájené doměřovací řízení je však dle jejího názoru
řízením týkajícím se dovozu zboží, u kterého byl dle celních orgánů chybně deklarován původ
zboží. Čl. 1 se tedy týká i těchto řízení, neboť se v nich řeší otázky týkající se dovozu. Stěžovatel
tedy neměl důvod zahájit opakovanou kontrolu, pokud mu bylo známo, že zboží je původem
z Čínské lidové republiky. Toto zboží bylo sice propuštěno do volného oběhu před nabytím
účinnosti prováděcího řízení Komise 2016/278 (a v té době by se na něj vztahovalo
antidumpingové clo), ale nové doměřovací řízení ohledně tohoto zboží by bylo zahájeno
až po nabytí jeho účinnosti, a proto by nebylo možno antidumpingové clo doměřit.
[19] Na závěr žalobkyně uvedla, že nejde o nerovnost mezi dovozci, kteří původ zboží
správně uvedli a antidumpingové clo zaplatili, a těmi, kteří tak neučinili a na základě prováděcího
nařízení Komise 2016/278 by jim již ani nemohlo být clo doměřeno (dle žalobkyně má přednost
speciální ustanovení čl. 1 uvedeného prováděcího nařízení před čl. 85 odst. 1 celního kodexu,
dle kterého by se mělo dovozní clo stanovit na základě pravidel pro výpočet cla, která se na dané
zboží vztahovala v okamžiku, kdy celní dluh u tohoto zboží vznikl). Zdůraznila, že prováděcí
nařízení Komise 2016/278 bylo reakcí Evropské unie na výsledek sporu před OŘS, na základě
kterého porušila mezinárodní právo, a proto zrušila v daném případě antidumpingové clo.
Žalobkyně upozornila i na jiné nespravedlivé případy, u kterých soudní orgány Evropské unie
prohlásily nařízení ukládající konečné antidumpingové clo za neplatné. V těchto případech bylo
vybíráno antidumpingové clo a dovozcům nebylo vráceno, protože jim uplynula lhůta pro jeho
vrácení.
[20] Žalobkyně poukázala také na jiný případ, v němž se Krajský soud v Brně přiklonil k její
interpretaci čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278. Z výše uvedených důvodů navrhla
kasační stížnost zamítnout.
[21] V replice stěžovatel upozornil, že i OLAF se přiklonil ve svém přípisu
č. j. JK/lc/OLAF.B.1(S)(2016)9835 (adresovaném všem členským státům ve věci zrušení
konečného antidumpingového cla na dovozy určitých spojovacích prostředků a spojovacích
prostředků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky ve znění rozšířeném na dovoz určitých
spojovacích prostředků ze železa nebo z oceli zasílaných z Malajsie) k výkladu, že veškerá
antidumpingová cla, která nebyla zjištěna před účinností prováděcího nařízení Komise 2016/278,
ale týkala se dovozů před tímto datem, by měla být doměřena. Doplnil, že žalobkyní zmiňovaný
rozsudek Krajského soudu v Brně byl napaden kasační stížností. V dalším podání podpořil
stěžovatel svůj názor odkazem na nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu (konkrétně 2. a
3. senátu), jimiž soud zrušil rozhodnutí krajských soudů, které zaujaly stejný právní názor ohledně
výkladu čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 jako žalobkyně a krajský soud
v projednávané věci.
[22] Ve svém vyjádření žalobkyně nad již uvedené konstatovala, že stěžovatel přiznal,
že se v jejím případě nejednalo o namátkovou kontrolu, ale že z úřední činnosti a ze zprávy
OLAF mu bylo známo prováděcí nařízení Komise 2016/278. Nechtěl tedy prvně zjistit původ
zboží a až poté aplikovat právní předpisy. Zároveň upozornila, že výklad v přípisu OLAF není
právně závazný. Dále se žalobkyně vymezila proti rozsudkům 2. a 3. senátu Nejvyššího správního
soudu. Především znovu zdůraznila, že Komise neměla ve svém prováděcím nařízení na mysli
zastavení antidumpingového řízení. V argumentaci, která se vztahovala k projednávané věci
(argumentace žalobkyně k nezohlednění trestnosti penále není v projednávaném případě
relevantní), žalobkyně detailně popsala postup unijních orgánů ve věci ochrany před
dumpingovými dovozy podle základního nařízení z roku 1996. Dle výkladu žalobkyně toto
nařízení výslovně nestanovuje, kdy končí antidumpingové řízení, pokud je uloženo
antidumpingové clo. S ohledem na jeho čl. 9 má za to, že řízení se zastaví, pokud a) je podnět
stažen; b) není nutno přijmout žádná ochranná opatření; c) ve všech ostatních případech (tedy i
při uložení antidumpingového cla), pokud Komise již nehodlá pokračovat v řízení, předloží návrh
na zastavení řízení (se zprávou o výsledcích konzultací) Radě EU a Rada nepřijme do měsíce jiné
rozhodnutí. Řízení se také zastaví, činí-li dumpingové rozpětí méně než 2%. Šetření se v tomto
případě zastaví pouze tehdy, pokud dumpingové rozpětí u jednotlivých vývozců je nižší než 2%,
tito vývozci zůstávají předmětem řízení a mohou se znovu stát předmětem šetření v rámci
pozdějšího přezkumu pro danou zemi podle čl. 11.
[23] Následně žalobkyně poukazovala na rozsudky SDEU, z nichž dovodila, že uložením
konečného antidumpingového cla je ukončeno antidumpingové řízení, a také na jiná nařízení,
jimiž se zastavovala či ukončovala antidumpingová řízení a která proto výslovně užívala pojem
„antidumpingová“. Čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 nepoužívá pojem „antidumpingová“,
a zastavuje proto konkrétní celní řízení ohledně dovozu, která v souvislosti s antidumpingovým
clem probíhají. Toto ustanovení dle žalobkyně také vyjadřuje nepravou retroaktivitu (ve vztahu
k hmotněprávní úpravě čl. 67 předchozího celního kodexu). Komise předmětným prováděcím
nařízením totiž reagovala již na druhou zprávu OŘS, z níž vyplýval nesoulad Evropskou unií
zavedených antidumpingových cel (od 31. 1. 2009 do 27. 2. 2016) s právem WTO. Tento rozpor
Komise vyřešila zrušením nařízení Rady č. 91/2009 ve znění nařízení č. 924/2012 a potvrzeného
prováděcím nařízením Komise 2015/519. Chtěla tak umožnit těm dovozcům, u kterých
probíhalo řízení ohledně předmětného dovozu, aby bylo zastaveno. Protože žalobkyně předložila
nové argumenty, které vedou k jiné interpretaci, než kterou zaujaly 2. a 3. senát Nejvyššího
správního soudu, může se Nejvyšší správní soud od dosavadního názoru odchýlit, aniž by věc
předkládal do rozšířeného senátu. V souvislosti s uvedenými novými argumenty není ani důvod
pokládat předběžnou otázku k SDEU. Pokud by však Nejvyšší správní soud v projednávané věci
setrval na zaujatém názoru, navrhuje žalobkyně podat jí navrhované předběžné otázky k SDEU
(kopírující výše vznesené úvahy).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[25] Jádrem kasační argumentace stěžovatele je, že krajský soud nesprávně posoudil,
že zahájení opakované kontroly po propuštění zboží podle §5 zákona č. 242/2016 Sb., celní
zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „celní zákon“), čl. 48 celního kodexu Unie a
§85 odst. 5 a 6 daňového řádu je v rozporu s prováděcím nařízením Komise 2016/278.
Dle názoru krajského soudu měla být na základě prováděcího nařízení Komise 2016/278 všechna
řízení ve vztahu k předmětnému antidumpingovému clu zastavena, nešla tedy již ani zahajovat
řízení ohledně doměření antidumpingového cla, a nebylo proto možno ani zahájit kontrolu
směřující k doměření.
[26] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že účinnost
prováděcího nařízení Komise či neplatnost nařízení Rady č. 91/2009 nemohla mít vliv
na oprávnění k zahájení a provedení (opakované) kontroly po propuštění zboží.
[27] Institut kontroly po propuštění zboží vychází především z čl. 48 (a čl. 46) celního kodexu,
dříve čl. 78 předchozího celního kodexu, a §5 celního zákona, dříve §127 zákona č. 13/1993 Sb.,
celní zákon (dále jen „předchozí celní zákon“). Není tedy pravdou, jak tvrdí žalobkyně, že by
daná procesní úprava a judikatura k ní byla v případě posuzování zákonnosti kontroly
po propuštění irelevantní. Uvedený institut slouží ke kontrole celního dluhu za trvání stanovené
prekluzivní lhůty, resp. celní orgány jsou oprávněny za tím účelem provádět kontrolu celního
prohlášení po propuštění zboží a ověřit správnost údajů v něm uvedených (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/2018 - 29). Český zákonodárce, kterému byl
dán unijním celním kodexem ke konkretizaci právní úpravy předmětné kontroly poměrně široký
prostor, odkazuje v §5 celního zákona na daňovou kontrolu podle §85 daňového řádu.
[28] Jak uvádí důvodová zpráva k §5 celního zákona, „navrhuje se zavedení specifické úpravy daňové
kontroly, jejímž předmětem jsou povinnosti podle celních předpisů, pokud je prováděna v případě kontroly
po propuštění zboží. Kontrola po propuštění zboží je upravena v čl. 48 celního kodexu Unie, přičemž se jedná
o následnou kontrolu, která je prováděna ex post po skončení celního řízení (tj. poté, co již bylo zboží propuštěno
do celního režimu). Podle uvedeného ustanovení platí, že ‚po propuštění zboží mohou celní orgány za účelem celních
kontrol ověřovat správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení, celním prohlášení pro dočasné
uskladnění, vstupním souhrnném celním prohlášení, výstupním souhrnném celním prohlášení, prohlášení o zpětném
vývozu nebo oznámení o zpětném vývozu a existenci, pravost, správnost a platnost veškerých podkladů a provádět
kontrolu účetnictví deklaranta a jiných záznamů vztahujících se k operacím s daným zbožím nebo k předešlým
nebo následným obchodním operacím s týmž zbožím. Celní orgány mohou toto zboží rovněž kontrolovat nebo z něj
odebrat vzorky, je-li jeho kontrola ještě možná.‘ Současně platí, že ‚tyto kontroly lze provést v prostorách držitele
zboží, jeho zástupce nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí na uvedených operacích,
nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely‘.
Z praxe orgánů Celní správy České republiky již v současnosti vyplývá potřeba normovat pro případ kontroly
po propuštění zboží specifickou formu daňové kontroly, která umožní rychlejší a méně náročné zjištění relevantních
skutečností než klasická daňová kontrola podle daňového řádu (která je a bude nadále využívána v rámci jiných
případů celní kontroly tam, kde složitost dokazování a komplexnost prověřování relevantních skutečností aplikaci
daňové kontroly vyžaduje). V jistém smyslu přitom tato modifikovaná daňová kontrola plní podobnou úlohu,
jakou při správě daní plní postup k odstranění pochybností, který v celní oblasti nelze plnohodnotně využít
zejména vzhledem k absenci daňového tvrzení, ke kterému je zpravidla vztažen.
(…)
Jedním z důvodů, proč je v návrhu nového celního zákona upravena modifikovaná verze daňové kontroly
pro potřeby kontroly po propuštění zboží, je rovněž skutečnost, že oproti ‚klasické‘ daňové kontrole nemá celní
kontrola vliv na prekluzivní lhůtu pro stanovení daně, resp. cla. Podle §148 odst. 3 daňového řádu způsobí
zahájení daňové kontroly přerušení běhu tříleté lhůty pro stanovení daně a vyvolá celý její nový běh. Celní kontrola
však není úkonem navázaným na tříletou lhůtu pro stanovení cla upravenou v čl. 103 celního kodexu Unie, tzn.
nepřerušuje (znovu nerozbíhá) tuto lhůtu. Specifická úprava daňové kontroly pro potřeby kontroly po propuštění
zboží v novém celním zákoně oproti daňové kontrole jako takové upravené v daňovém řádu tak navrženou textací
napomáhá věcně i právně správnému zjištění a stanovení cla, a to v omezeném časovém prostoru.“
[29] Kontrola po propuštění zboží má být tedy modifikovanou daňovou kontrolou
pro potřeby celního řízení a má napomáhat ke správnému zjištění a stanovení cla. Jak při kontrole
podle §5 celního zákona, tak při daňové kontrole dochází ke střetu veřejného zájmu
na správném stanovení cla, resp. daně a osobní sféry jednotlivce při realizaci kontroly. V této
souvislosti Ústavní soud uvedl k daňové kontrole, že jejím legitimním cílem je veřejný zájem
na řádném stanovení a výběru daní a omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové
kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém jejím
konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně (stanovisko Ústavního
soudu ze dne 8. 11. 2011, Pl. ÚS-st 33/11). Zároveň Ústavní soud v citovaném stanovisku
konstatoval, že podstatou daňové kontroly je možnost jejího namátkového provedení, proto
dospěl k závěru, že nelze bez dalšího označit za svévolný postup zahájení či průběh daňové
kontroly, u níž neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností daňového subjektu.
[30] Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud ke kontrole po propuštění zboží za předchozí
právní úpravy tak, že „účelem následné kontroly je v souladu s §127 celního zákona přesvědčit se o správnosti
a úplnosti údajů uvedených v celním prohlášení. Viděno z širší perspektivy, není tato kontrola samoúčelná – tedy
správnost a úplnost údajů se nekontroluje pouze kvůli tomuto zjištění samotnému, ale především proto, aby bylo
možno posoudit, zda clo a daň z přidané hodnoty byly vyměřeny ve správné výši.“ (rozsudky ze dne
27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006 – 120, nebo ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 3/2014 – 40).
[31] Kontrola po propuštění je tedy procesní institut, jehož podstatou je nepochybně
„po vzoru“ daňové kontroly jeho namátkové provedení. Při jeho využití by však měly celní
orgány brát předně v úvahu jeho legitimní cíl, pro nějž je možno omezit osobní sféru jednotlivce,
a tím je správné zjištění a stanovení, potažmo vybrání cla. Pokud proto v konkrétním případě
ještě před zahájením kontroly po propuštění zboží celní orgány mají (případně mají mít)
vědomost o skutečnosti, že ke správnému zjištění, stanovení či vybrání cla na základě
aplikovatelné hmotněprávní úpravy dojít s největší pravděpodobností ani potenciálně nemůže,
nelze mít takovou kontrolu (omezení osobní sféry jednotlivce) za přiměřenou. Jinak řečeno,
pokud (unijní či vnitrostátní) zákonodárce vyjádří v právně závazném předpisu vůli clo zrušit,
nelze kvůli takovému celnímu dluhu provádět kontrolu, k níž by měly celní orgány za běžných
okolností pravomoc (založenou na celním kodexu, celním zákoně a daňovém řádu).
[32] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s námitkou stěžovatele, že krajský soud
nesprávně posoudil nezákonnost provedení opakované kontroly s odkazem na prováděcí nařízení
Komise 2016/278, které se týkalo zrušení antidumpingového cla a zastavení řízení. Pokud by
totiž prováděcí nařízení Komise 2016/278 rušilo antidumpingové clo a zastavovalo by všechna
(vyměřovací/doměřovací) řízení o antidumpingovém clu, byla by kontrola (vedoucí k ověření
správnosti údajů v JSD) nepřiměřená, neboť taková kontrola by nemohla k zjištění, stanovení
a vybrání cla vést.
[33] Navazující otázkou však je, zda lze po přijetí prováděcího nařízení Komise 2016/278
doměřit antidumpingové clo v souvislosti s dovozem některých spojovacích prostředků ze železa
nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a s tím je spojená otázka výkladu čl. 1
prováděcího nařízení Komise 2016/278. Nejvyšší správní soud se k uvedeným otázkám vyjádřil
ve svých rozsudcích např. ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 Afs 376/2019 – 31, ze dne 26. 8. 2020,
č. j. 3 Afs 163/2018 – 29, či ze dne 19. 5. 2021, č. j. 5 Afs 391/2018 – 29, a neshledal žádný
důvod se od uvedených rozhodnutí odchýlit.
[34] Konkrétně uvedl (v rozsudku č. j. 3 Afs 163/2018 – 29):
[18] Z hlediska věcného posouzení stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávnou interpretaci pojmu ‚řízení‘
ve smyslu čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278. Podle tohoto ustanovení, ‚[k]onečné antidumpingové clo
na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli […] a pocházejících z Čínské lidové republiky,
rozšířené na dovoz zasílaný z Malajsie bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ z Malajsie, se zrušuje
a řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje.‘
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom, že jako tzv. soud poslední instance, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky, má povinnost předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se sporného
výkladu aktů přijatých orgány Unie (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). V nyní projednávané věci
však pro tento postup důvody neshledal. Vycházel přitom z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982,
CILFIT proti Ministero della Sanita, C-283/81, z něhož se mimo jiné podává, že soud poslední instance nemá
povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, pokud a) otázka komunitárního práva není relevantní
pro řešení daného případu, nebo b) existuje judikatura Soudního dvora k dané otázce, která již byla vyložena,
tzv. acte éclairé, nebo c) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou natolik zjevné, že nedávají prostor
pro žádné důvodné pochybnosti (tzv. acte clair). V nyní projednávané věci dospěl kasační soud k závěru, že výklad
čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278, respektive tam užitého pojmu ‚řízení‘, je (za použití standardních
interpretačních metod) jednoznačný a nepřináší interpretační nejasnosti, jedná se tedy o acte clair.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že řízením, které se podle shora citovaného
článku zastavuje, není míněn postup celních orgánů členských států v souvislosti s vyměřením nebo doměřením
antidumpingového cla při jednotlivých dovozech zboží, ale rozumí se jím postup orgánů Unie při prošetřování
okolností rozhodných pro uvalení antidumpingového cla na zboží dovážené na trh Unie ze států, které nejsou
jejími členy, uplatňování ochranných opatření (například zavádění prozatímních opatření, uložení konečného
antidumpingového cla) a přezkum těchto opatření před pozbytím jejich platnosti. Tento závěr vyplývá
z hierarchického uspořádání a vzájemné provázanosti unijních předpisů upravujících ochranu vnitřního trhu Unie
před dumpingovými dovozy ze třetích zemí, jakož i z jejich samotného znění.
[21] Ochranu vnitřního trhu před dumpingovým a subvencovaným dovozem uplatňuje Unie, respektive její
právní předchůdci Evropské společenství (ES) a Evropské hospodářské společenství (EHS), od roku 1968 (viz
nařízení Rady ES č. 459/68 o ochraně před dumpingem nebo poskytování podpory či subvencí státy, které nejsou
členy Evropského hospodářského společenství), a to prostřednictvím nařízení o ochraně před dumpingovým
(a subvencovaným) dovozem ze zemí, které nejsou členy EHS/ ES/ EU, pro které se zaužíval pojem ‚základní
nařízení‘. Základní nařízení stanoví obecná pravidla pro postup Komise a Rady při ukládání antidumpingového
cla; od roku 1968 do současnosti (aktuálně účinné základní nařízení vstoupilo v platnost 20. 7. 2016) bylo
vydáno celkem 8 základních nařízení, přičemž pozdější nařízení vždy zrušilo a nahradilo to dříve účinné.
Pro nyní projednávanou věc jsou relevantní výše citovaná základní nařízení z roku 1996 a základní nařízení
z roku 2009. Obě tato nařízení již pozbyla účinnosti, první z nich v důsledku přijetí základního nařízení z roku
2009, základní nařízení z roku 2009 pak bylo nahrazeno aktuálně účinným nařízením Evropského
parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy
Evropské unie (dále jen ‚základní nařízení z roku 2016‘). Všechna zmíněná základní nařízení bez výraznějších
odchylek upravují mechanismus ukládání antidumpingového cla následovně: Komise i členské státy přijímají
podněty od fyzických a právnických osob, popřípadě od sdružení bez právní subjektivity jednajících jménem
výrobního odvětví Společenství (Unie) k zahájení šetření ke zjištění existence, stupně a účinku údajného
dumpingu; podněty, včetně důkazů o údajném dumpingu přijaté členskými státy, jsou předávány Komisi, Komise
naopak zasílá opis veškerých jí přijatých podnětů členským státům na vědomí. Shledá-li pro to Komise důvody,
zahájí řízení a tuto skutečnost oznámí v Úředním věstníku. V rámci tohoto řízení provádí Komise ve spolupráci
s členskými státy, dovozci, vývozci a osobami, které podaly podnět, šetření, jehož účelem je zjistit existenci
dumpingu, jeho stupeň a účinky. Výsledkem šetření je buď 1) přijetí uspokojivého dobrovolného závazku vývozce,
že změní ceny svých výrobků nebo přestane výrobky vyvážet na dané území za dumpingové ceny, nebo 2) zastavení
řízení bez přijetí ochranného opatření, nebo 3) uložení konečného antidumpingového cla nařízením Rady,
respektive Komise, je-li ukládáno antidumpingové clo podle základního nařízení z roku 2016. Uložené
antidumpingové clo může být prováděcími nařízeními zvýšeno, rozšířeno na dovoz i z jiných zemí, případně jimi
může být jeho platnost prodloužena. Není-li platnost antidumpingového cla na základě přezkumu před pozbytím
platnosti prodloužena, pozbývá platnosti uplynutím pěti let od jeho uložení; toto pravidlo nebylo obsaženo pouze
v prvním základním nařízení Rady č. 459/68.
[22] Antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli, které je předmětem
sporu mezi žalobkyní a stěžovatelem, má svůj původ již v základním nařízení z roku 1996, především v jeho čl.
5 (Zahájení řízení) a článku 9 (Zastavení řízení bez přijetí opatření; uložení konečného antidumpingového cla).
Na základě podnětu podaného dne 26. 9. 2007 Evropským institutem pro průmyslové spojovací prostředky
oznámila Komise v souladu s čl. 5 odst. 9 základního nařízení z roku 1996 v Úředním věstníku Evropské unie
dne 9. 11. 2007 zahájení antidumpingového řízení [viz Oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího
se dovozů některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (2007/C
267/11); Úř. věst. C 267, 9. 11. 2007, s. 31]. V souladu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení z roku 1996
poté uložila Rada nařízením č. 91/2009 konečné antidumpingové clo na dovoz spojovacího materiálu s kódy
kombinované nomenklatury (KN) uvedenými v čl. 1 tohoto nařízení (nabylo účinnosti dnem 1. 2. 2009). Dne
30. 11. 2009 přijala Rada základní nařízení z roku 2009, kterým s účinností od 11. 1. 2010 zrušila původní
základní nařízení z roku 1996. Čl. 23 základního nařízení z roku 2009 ovšem výslovně stanoví, že zrušením
základního nařízení z roku 1996 není dotčena platnost řízení zahájených na jeho základě.
[23] Předmětné antidumpingové clo bylo posléze rozšířeno na dovoz výše uvedených výrobků z Malajsie
prováděcím nařízením Rady č. 723/2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením
Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské
lidové republiky na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu
na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen ‚prováděcí nařízení Rady č. 723/2011‘). Sazba
tohoto cla byla upravena prováděcím nařízením Rady (EU) č. 924/2012, kterým se mění nařízení (ES)
č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo
oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen ‚prováděcí nařízení Rady č. 924/2012‘). Platnost tohoto
antidumpingového cla byla na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 základního
nařízení z roku 2009 prodloužena prováděcím nařízením Komise 2015/519. Téměř rok po vydání posledně
citovaného nařízení Komise toto antidumpingové clo zrušila prováděcím nařízením Komise 2016/278 a řízení
týkající se tohoto dovozu zastavila.
[24] S ohledem na shora uvedenou legislativní posloupnost má Nejvyšší správní soud za nesporné, že právě
výše popsaný proces, jenž se opírá o čl. 5 základního nařízení z roku 1996, zahájený oznámením Komise ze dne
9. 11. 2007, je oním řízením ve smyslu čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278. Spojitost mezi řízením dle
čl. 5 základního nařízení z roku 1996 (který v obdobném znění převzalo i základní nařízení z roku 2009) a
řízením dle čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 vyplývá mimo jiné z výše citovaného čl. 23 základního
nařízení z roku 2009, podle něhož zrušením předchozího právního předpisu nejsou dotčena řízení zahájená na
jeho základě. Také prováděcí nařízení Rady č. 723/2011 reflektuje, že ve věci dovozu předmětného spojovacího
materiálu je vedeno řízení, neboť v části 1. preambule s názvem ‚Postup řízení‘ shrnuje stávající ochranná opatření
uložená nařízením Rady č. 91/2009 a průběh šetření obcházení antidumpingových opatření podle čl. 13
základního nařízení z roku 2009 (účinného v rozhodné době). Poukázat lze také na prováděcí nařízení Rady
č. 924/2012, kterým byla změněna sazba antidumpingového cla; v bodu 112 jeho preambule je užito slovní
spojení ‚antidumpingové řízení týkající se dovozu některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli
pocházejících z Čínské lidové republiky‘ a odkazuje se zde na řízení zahájené právě oznámením Komise ze dne 9.
11. 2007. Konečně i prováděcí nařízení Komise 2015/519, obdobně jako prováděcí nařízení Rady
č. 723/2011, v preambuli (část A ŘÍZENÍ) rekapituluje postup, který předcházel přezkumu tohoto
antidumpingového cla před pozbytím platnosti, a šetření prováděné Komisí.
[25] Stanoví-li tedy čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278, že ‚řízení týkající se tohoto dovozu se
zastavuje‘, nemůže být pochyb o tom, že touto formulací mínila Komise, jako autor tohoto předpisu, zastavit
řízení, které v souvislosti s podezřením o dumpingu zahájila podle čl. 5 základního nařízení z roku 1996.
Řízení, které se prováděcím nařízením Komise 2016/278 zastavuje, je sice – slovy krajského soudu – vymezeno
prostřednictvím jeho předmětu, tímto předmětem ovšem není konkrétní dílčí dovoz předmětného spojovacího
materiálu, ohledně něhož bylo zahájeno celní řízení v konkrétním členském státě za účelem propuštění tohoto
zboží do některého z celních režimů, nýbrž dovoz v obecném slova smyslu, jakožto souhrn všech dovozů tohoto
zboží mezi Unií a třetími zeměmi (zde Čínou a Malajsií). Ostatně jen těžko si lze představit, že by Komise
prováděcím nařízením, které je ve smyslu čl. 291 odst. 2 ve spojení s čl. 289 odst. 3 Smlouvy o fungování
Evropské unie toliko odvozeným nelegislativním aktem, zasahovala do řízení zahájených celními orgány členských
států podle vnitrostátních právních předpisů.
[26] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s dílčím argumentem stěžovatele, že podanému výkladu svědčí také
skutečnost, že pojem ‚řízení‘ je v čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 jak v české, tak v dalších
jazykových verzích, užitý v jednotném čísle (srov. například v anglickém jazyce: the proceeding concerning these
imports is terminated, v německém jazyce: das diese Einfuhren betreffende Verfahren wird eingestellt, ve
španělském jazyce: poniéndose fin por tanto al procedimiento relacionado con dichas importaciones, slovenském
jazyce: konanie týkajúce sa tohto dovozu sa ukončuje, ve slovinském jazyce: postopek v zvezi s tem uvozom pa se
zaključi ) .
[27] Lze tedy shrnout, že článkem 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 zůstávají jednotlivá zahájená
celní řízení, týkající se uložení antidumpingového cla na dovoz předmětného spojovacího materiálu, vedená před
příslušnými orgány členských zemí, nedotčena; krajský soud proto pochybil, dospěl-li k závěru opačnému a
zavázal-li stěžovatele nesprávným právním názorem, v jehož důsledku by byl stěžovatel po zrušení napadeného
rozhodnutí povinen řízení o doměření antidumpingového cla zastavit. Kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. je tak naplněn.“
[35] Žalobkyně předkládá argumenty, které dle jejího názoru uvedený závěr již nyní ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu vyvracejí. S předestřenými argumenty se však Nejvyšší
správní soud neztotožňuje. Žalobkyně si nesprávně vykládá závěry dosavadní judikatury,
z nichž vyvozuje, že v projednávaném případě by musela existovat „zdvojenost“ či dokonce
„ztrojenost“ antidumpingových řízení. Skutečností však je, že je opravdu vedeno pouze jedno
antidumpingové řízení. Jak již bylo uvedeno shora, antidumpingové řízení může být ukončeno
vydáním (časově omezeného) konečného antidumpingového cla. S ohledem na možnosti
přezkumu tohoto cla (ať už na základě samotných základních nařízení, či na základě závěrů
orgánů WTO) může být toto původně uložené antidumpingové clo znovu uloženo (ať už
ve stejné, či jiné výši), nebo může být zrušeno a řízení zastaveno.
[36] Otázkou, zda Rada EU porušila vydáváním s věcí souvisejících antidumpingových
nařízení své závazky z práva WTO, a tím i Smlouvu o fungování Evropské unie, a jaký
to případně mělo vliv na platnost nařízení, se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval
(z poslední doby např. rozsudek ze dne 7. 1. 2019, č. j. 8 Afs 19/2017 - 41, nebo ze dne
13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 57/2018 - 40). Poukázal přitom na rozsudek Soudního dvora EU ze dne
18. 10. 2018 ve věci C-207/17 Rotho Blaas. Soudní dvůr v této věci uvedl, že neodhalil nic, čím
by mohla být dotčena platnost nařízení Rady č. 91/2009 a k němu vydaných nařízení Rady
a Komise. Rozhodnutí orgánu WTO pro řešení sporů, z nějž je patrný nesoulad postupu
vedoucího k zavedení konečného antidumpingového cla s antidumpingovou dohodou, a tedy
i s čl. VI GATT, je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009 irelevantní. Z uvedeného je zřejmé,
že ani toto nemohl být důvod neplatnosti aplikovaného nařízení Rady č. 91/2009.
[37] V projednávané věci tedy Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal,
že by stěžovatel pochybil, pokud i přes existenci prováděcího nařízení Komise 2016/278 provedl
opakovanou kontrolu po propuštění zboží. Rozsudek krajského soudu z uvedeného důvodu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[38] V dalším řízení krajský soud posoudí, zda opakovaná kontrola nebyla provedena
až po uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření antidumpingového cla a zda naplňuje podmínky
pro opakovanou kontrolu po propuštění zboží (podle §5 celního zákona ve spojení s čl. 48
celního kodexu za přiměřeného použití §85 odst. 5 daňového řádu).
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Na základě uvedeného tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu