ECLI:CZ:NSS:2022:2.AFS.98.2020:35
sp. zn. 2 Afs 98/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Solanisus Praga s. r. o.,
se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zastoupená Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou
se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 8. 2018, č. j. 37627/18/5100-41451-711647, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 14 Af 41/2018 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je společností s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je výroba,
obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, konkrétně obchodování
s řepkovým olejem ve velkých objemech. Je plátcem daně z přidané hodnoty s měsíčním
zdaňovacím obdobím.
[2] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) na základě vyhledávací
činnosti dospěl k závěru, že se žalobkyně zapojila do řetězce subjektů účastnících se podvodu
na DPH, tj. prováděla činnosti nebo se zapojila do obchodů, u kterých existuje odůvodněná
obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty. Proto správce daně vydal vůči
žalobkyni dne 26. 1. 2017 zajišťovací příkaz pod č. j. 523762/17/2003-00540-110077; odvolání
vůči tomuto zajišťovacímu příkazu bylo zamítnuto. Žalobkyně částku stanovenou zajišťovacím
příkazem k úhradě ve lhůtě neuhradila.
[3] Na základě těchto skutečností správce daně vydal dne 20. 4. 2017 rozhodnutí
č. j. 3450939/17/2003-52521-110324 (dále jen „rozhodnutí o nespolehlivém plátci“), kterým
podle §106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“),
rozhodl, že je žal obkyně nespolehlivým plátcem, neboť závažně porušila své povinnosti
vztahující se ke správě daně. V odůvodnění poukázal na Informaci Generálního finančního
ředitelství k aplikaci §106a zákona o DPH ze dne 4. 1. 2013, č. j. 101/13-121002-506729 (dále
jen „Informace GFŘ“), v níž jsou obsažena závažná porušení povinností vztahujících
se ke správě daně z přidané hodnoty, která mohou ústit v rozhodnutí o nespolehlivém plátci.
Konstatoval, že v daném případě správce daně vydal zajišťovací příkaz k zajištění úhrady
nesplatné nebo nestanovené daně z přidané hodnoty, zajišťovací příkaz byl vydán po 1. 1. 2013,
přičemž nebyl ve lhůtě uhrazen a byl vydán z toho důvodu, že se plátce daně zapojil do obchodů,
u kterých existuje důvodná obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty. Pro úplnost
dodal, že žalobkyně má sídlo zapsané na tzv. virtuální adrese.
[4] Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí podala
žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl.
[5] Městský soud uvedl, že odůvodnění daňových rozhodnutí je dostatečné a ani on není
v tomto řízení oprávněn přezkoumávat správnost či zákonnost vydání zajišťovacího příkazu,
neboť ten je samostatně žalovatelný. Přisvědčil žalovanému, že žalobkyně závažným způsobem
porušila své povinnosti vztahující se ke správě daně ve smyslu Informace GFŘ tím, že nesplnila
ze zajišťovacího příkazu vyplývající povinnost složit jistotu na depozitní účet správce daně.
Důvodnou neshledal ani námitku, že správce daně nezákonně aplikoval výkladové stanovisko
obsažené v Informaci GFŘ. Dodal, že skutečnost, že dříve žalobkyně své daňové povinnosti
plnila, není žádnou mimořádnou individuální okolností, pro kterou by se aplikace institutu
nespolehlivého plátce v dané situaci jevila jako nespravedlivá. Náprava těch pochybení, která
nebyla důvodem k vydání napadeného rozhodnutí (nepodání daňových přiznání) nemohla
odůvodnit jiný výsledek.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „napadený rozsudek“
a „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné posouzení právní otázky
soudem, nepřezkoumatelnost rozsudku a vadu řízení, pro kterou měl městský soud napadené
rozhodnutí zrušit.
[7] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se městský soud
nezabýval otázkou, zda byl zajišťovací příkaz ze dne 26. 1. 2017 vydán oprávněně, ale pouze
z řízení o vydání zajišťovacího příkazu mechanicky převzal závěry, aniž by je dostatečně
odůvodnil a přezkoumal. Též se dostatečně nezabýval všemi žalobními námitkami. Má za to,
že správce daně, žalovaný ani městský soud při svém rozhodování v rozporu se zásadou
přiměřenosti nezohlednili skutkový stav, který zde byl v době přijetí rozhodnutí o nespolehlivém
plátci. Stěžovatelka byla zcela bezproblémovým daňovým subjektem, plnila řádně své povinnosti
(uhradila dlužnou daň na základě zajišťovacího příkazu ze dne 9. 12. 2016) a byla vůči správci
daně vždy kontaktní. Dlužnou daň na základě zajišťovacího příkazu ze dne 26. 1. 2017 uhradila
částečně, přičemž je lhostejné, zda se tak stalo na základě provedené exekuce nebo dobrovolně.
Dobrovolné uhrazení vzhledem k účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů k okamžiku
jejich vydání ani nebylo možné, navíc kvůli rychlému sledu jejich vydávání neměla dostatek
volných prostředků k úhradě daně. Podotkla, že formální přístup daňových orgánů a soudů
by mohl vést k likvidaci daňových subjektů, neboť by pro podezření na zapojení do daňového
podvodu byly vydávány zajišťovací příkazy na vysoké částky, které by nemohly být obratem
uhrazeny pro aktuální nedostatek volných prostředků, což by pak vedlo k označení
za nespolehlivého plátce a definitivnímu znemožnění podnikatelské činnosti v předchozím
rozsahu, a tím i vydělání financí na úhradu dlužné částky.
[8] Městský soud také nesprávně posoudil otázku, zda stěžovatelka porušila povinnosti
vztahující se ke správě daně závažným způsobem. Podle důvodové zprávy k novele zákona
o DPH, kterou byl zaveden institut nespolehlivého plátce, má být porušení povinnosti
posuzováno s ohledem na osobu plátce, na dosavadní zkušenosti s ním a s ohledem na to, jakou
míru rizika pro veřejné rozpočty porušení daňové povinnosti představuje. Pokud jsou důvodem
pro rozhodnutí o nespolehlivosti plátce zajišťovací příkazy, měli se správce daně, žalovaný
a městský soud zabývat jejich podstatou (zda byly vydány oprávněně), a to v kontextu s jinými
skutečnostmi ve vztahu k ní. V rozporu se zásadou přiměřenosti se městský soud spokojil pouze
s konstatováním, že neuhradila dlužnou daň na základě zajišťovacího příkazu. Správce daně
se měl primárně zabývat otázkou, zda je naplněna podmínka pro přidělení statusu nespolehlivého
plátce, tj. zda skutečně prováděla činnosti nebo se zapojila do obchodů, u kterých existuje
odůvodněná obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty.
[9] Nad rámec kasačních námitek stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí o nespolehlivém plátci
v rozporu se zákonem a úmyslem zákonodárce zde plní spíše nástroj pro její sankcionování,
i když svým chováním nikterak nevybočovala ze skupiny tzv. běžných plátců. Stěžovatelka
je nepřiměřeně trestána, což má negativní dopady na její podnikání.
[10] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozhodnutím městského
soudu. Odkázal na své vyjádření k žalobě, napadené rozhodnutí a odůvodnění napadeného
rozsudku. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[11] Nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že byla porušena zásada přiměřenosti,
neboť městský soud se osobou stěžovatelky a historií plnění daňových povinností z její strany
zabýval. Městský soud taktéž dostatečně vypořádal, zda bylo zapotřebí zaobírat se otázkou
oprávněnosti vydání zajišťovacího příkazu. Zajišťovací příkaz je rozhodnutím správního orgánu,
proti němuž lze brojit samostatnou žalobou. Námitky směřující proti zajišťovacímu příkazu nelze
uplatnit v řízení, v němž je napadáno jiné správní rozhodnutí. Z Informace GFŘ vyplývá,
že je povinností příslušného správce daně zkoumat pouze to, zda byl ve lhůtě neuhrazený
zajišťovací příkaz vydán z důvodu konstatování, že se konkrétní subjekt zapojil do obchodů,
u kterých existuje odůvodněná obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty. S tímto
závěrem koresponduje i odůvodnění napadeného rozsudku. Negativní dopady na stěžovatelčino
podnikání nemohly být pro napadené rozhodnutí relevantní.
[12] K námitce stěžovatelky, že nebyl zohledněn skutkový stav v době vydání rozhodnutí
správce daně, uvedl, že na její straně nebyly žádné důvody hodné zvláštního zřetele, ze kterých
by vyplývalo, že jí není možné přidělit status nespolehlivého plátce. I kdyby se stěžovatelka
žádného dalšího závažného porušení daňových povinností nedopustila, stále nepominuly důvody,
pro něž došlo k vydání rozhodnutí správce daně. Připomněl, že právní úprava zná institut
umožňující zohlednit pozdější „nápravu“ daňového subjektu.
[13] Námitku nepřezkoumatelnosti považoval za převážně obecně formulovanou, jelikož
stěžovatelka neuvádí, jaké konkrétní námitky zůstaly nevypořádány. Městský soud zcela jasně
a výstižně vysvětlil, proč se nezabýval otázkou oprávněnosti vydání zajišťovacího příkazu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je včasná a projednatelná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku; s přihlédnutím k §109 odst. 4 s. ř. s. tak přitom učinil i nad rámec stěžovatelkou
vznesených námitek poukazujících na vadu nepřezkoumatelnosti, neboť je povinen přihlédnout
k případné nepřezkoumatelnosti bránící posouzení důvodnosti kasační argumentace i bez návrhu.
[16] Stěžovatelka namítala, že se městský soud nezabýval otázkou oprávněnosti vydání
zajišťovacích příkazů. Tato námitka však není důvodná. Městský soud se v bodech 29 až 31
napadeného rozsudku této otázce věnoval, srozumitelně a dostatečně vysvětlil, proč se žalobní
námitkou ve vztahu k vydání zajišťovacích příkazů zabývat nebude.
[17] Stěžovatelka dále namítala, že se městský soud nezabýval všemi žalobními námitkami,
nicméně již neuvedla, kterou konkrétní žalobní námitku měl městský soud opomenout. I přes již
výše uvedené pravidlo podle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ani v tomto případě
nemůže ignorovat dispoziční zásadu, která řízení o kasační stížnosti ovládá, a proto tuto obecnou
námitku může vypořádat opět jen v obecné rovině (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Azs 134/2017 - 17).
[18] Ani tato výtka není důvodná, neboť napadený rozsudek tvrzenou nepřezkoumatelností
netrpí. Městský soud se všemi námitkami dostatečně zabýval, přičemž je přesvědčivě vypořádal.
Stěžovatelka tedy dostala odpověď na všechny své žalobní námitky. Nejvyšší správní soud uvedl
již v řadě svých rozhodnutí, že pouhá nespokojenost stěžovatele se způsobem vypořádání jeho
námitek ještě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž objektivní překážkou, která znemožňuje přezkum
napadeného rozhodnutí, a proto nemůže být závislá na subjektivní představě účastníka o tom,
jak má být rozhodnutí zdůvodněno (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 60/2014 - 85).
[19] K tomu je třeba dodat, že ani nad rámec těchto námitek neshledal kasační soud napadený
rozsudek nepřezkoumatelným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých tvrzení stěžovatelky
městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně
právně posoudil. Jeho výrok i odůvodnění jsou srozumitelné, městský soud logickým
a přezkoumatelným způsobem uvedl, jakými úvahami se řídil a k jakým dospěl závěrům.
III. a) Nezohlednění skutkového stavu
[20] Stěžovatelka namítá, že správce daně, žalovaný i městský soud ve správním řízení
nezohlednili skutkový stav, který existoval v době rozhodnutí o nespolehlivém plátci, konkrétně
skutečnost, že v té době byla bezproblémovým daňovým subjektem.
[21] Podle §106a odst. 1 zákona o DPH poruší-li plátce závažným způsobem své povinnosti vztahující
se ke správě daně, správce daně rozhodne, že tento plátce je nespolehlivým plátcem.
[22] Podle bodu 1 písm. b) Informace GFŘ se za závažné porušení plnění povinností plátce
pro účely aplikace institutu nespolehlivého plátce považuje situace, kdy dochází k ohrožení veřejného
zájmu na řádném výběru daně z přidané hodnoty, neboť plátce prováděl činnosti nebo se zapojil do obchodů,
u kterých existuje odůvodněná obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty, a proto správce daně
po 1. 1. 2013 vydal u tohoto plátce zajišťovací příkaz, který nebyl ve lhůtě uhrazen.
[23] Dále je v Informaci GFŘ uvedeno, že porušení plnění daňových povinností posoudí správce
daně vždy s ohledem na osobu plátce a jeho dosavadní zkušenosti s tímto plátcem. Správce daně při posuzování
porušení plnění zákonných povinností vždy zohlední také objektivní důvody hodné zvláštního zřetele, které vedly
k nesplnění zákonných povinností plátce. Může se jednat například o živelné pohromy, závažné zdravotní důvody,
důvody vzniku platební neschopnosti či jiné objektivní překážky, které plátci bránily v řádném plnění daňových
povinností.
[24] V tomto případě je pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci podstatné naplnění skutkové
podstaty ve smyslu §106a odst. 1 zákona o DPH [bodu 1 písm. b) Informace GFŘ], o čemž
bude pojednáno níže. Lze ovšem už zde uvést, že stěžovatelka v tomto ohledu skutkový stav
nerozporuje (existující vydaný zajišťovací příkaz, neuhrazená jistota atd.). Další skutečnosti
uváděné stěžovatelkou mohou hrát roli pouze v rámci určité korekce posuzování porušení plnění
daňových povinností, jako případné objektivní důvody hodné zvláštního zřetele, dosavadní
zkušenosti s plátcem a další. Správce daně je tedy povinen je vzít v potaz, aby výsledné
rozhodnutí bylo přiměřené.
[25] Ze správního spisu vyplývá, že správce daně konstatoval naplnění podmínek
pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci podle §106a odst. 1 zákona o DPH, zmínil existenci sídla
stěžovatelky na tzv. virtuální adrese a také uvedl, že stěžovatelka neprojevila snahu o nápravu
svých pochybení. Dále pak v napadeném rozhodnutí žalovaný shledal, že ve věci stěžovatelky
neexistují žádné objektivní důvody hodné zvláštního zřetele. Výslovně odmítl tvrzení
stěžovatelky, že správci daně poskytuje maximální součinnost a že ve všech případech s výjimkou
zdaňovacího období března 2015 jí správce daně vyměřil DPH konkludentně. Také poukázal
na sídlo na tzv. virtuální adrese a na skutečnost, že stěžovatelka naposledy podala daňové přiznání
k dani z příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013; za další období již
přiznání podána nebyla, a to ani v náhradní lhůtě (viz zejm. odst. 23, 24 a 34 napadeného
rozhodnutí).
[26] Rovněž městský soud se věnoval skutkovým okolnostem v době vydání napadeného
rozhodnutí; jejich hodnocení je ovšem součástí právního posouzení věci. Stěžovatelčino plnění
daňových povinností kromě zdaňovacího období března 2015 a července 2016 nevyhodnotil jako
mimořádnou individuální okolnost, která by znamenala, že aplikace institutu nespolehlivého
plátce byla nespravedlivá. Také úhrada částky stanovené zajišťovacím příkazem z 9. 12. 2016 není
podstatná, neboť v této věci jde o nesplnění povinnosti plynoucí ze zajišťovacího příkazu
z 26. 1. 2017 (dále viz odst. [45] napadeného rozsudku).
[27] Z výše uvedeného je patrné, že námitka stěžovatelky je nedůvodná. Jak správní orgány,
tak i městský soud při svém rozhodování zohlednily skutkový stav existující v době vydání
rozhodnutí a následně i odůvodnily, proč jednotlivé skutečnosti neposoudily jako relevantní.
Z toho plyne, že napadený rozsudek důvodně nepovažoval napadené rozhodnutí za nezákonné
proto, že by postrádalo zohlednění individuální situace stěžovatelky v době vydání správního
rozhodnutí.
III. b) Nesprávné posouzení právní otázky
[28] Stěžovatelka také namítá nesprávné posouzení právní otázky, zda porušila povinnosti
vztahující se ke správě daní závažným způsobem.
[29] V rámci své námitky nejprve stěžovatelka uvádí, že měl městský soud zkoumat, zda byl
zajišťovací příkaz z 26. 1. 2017 vydán oprávněně, jelikož právě jeho existence a neuhrazení jsou
důvodem pro vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci.
[30] Nejvyšší správní soud se možností přezkumu zajišťovacích příkazů při posuzování
naplnění podmínek rozhodnutí o nespolehlivém plátci již v obdobné skutkové situaci zabýval,
a to konkrétně v rozsudcích ze dne 3. 10. 2019, č. j. 8 Afs 71/2018 - 38, ze dne 31. 8. 2020,
č. j. 3 Afs 208/2018 - 56, ze dne 10. 9. 2020, č. j. 8 Afs 205/2018 - 59, či ze dne 15. 12. 2021,
č. j. 2 Afs 385/2020 - 40. V nyní projednávané věci pak neshledal důvody odchýlit se od zde
přijatých závěrů.
[31] Předmětem soudního přezkumu v této věci je pouze rozhodnutí o nespolehlivém plátci
DPH. Stěžejní otázkou proto není, zda byly zajišťovací příkazy vydány oprávněně, ale pouze to, zda byly
naplněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci DPH. Konkrétně, zda neuhrazení
zajišťovacích příkazů opravňovalo správce daně k vydání tohoto rozhodnutí. (…) Správní orgány, ani soudy
si otázku správnosti zajišťovacích příkazů nemohou posoudit samy. V souladu se zásadou presumpce správnosti
jsou orgány finanční správy dle §99 odst. 1 d. ř. vázány pravomocnými rozhodnutími orgánů veřejné moci. Stejně
tak soudy při rozhodování musí dle §52 odst. 2 s. ř. s. vycházet z existujícího rozhodnutí týkající se případné
předběžné otázky. Zajišťovací příkazy je proto nutné považovat za správné a zákonné, a to až do okamžiku
než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší
je (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2020, č. j. 8 Afs 205/2018 – 59).
[32] Pokud je stěžovatelka přesvědčena o nezákonnosti vydaného zajišťovacího příkazu, měla
možnost se proti němu bránit a napadnout jej žalobou ve správním soudnictví. Z úřední činnosti
je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že tak stěžovatelka učinila (aktuálně je vedeno
řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti zamítavému rozsudku městského soudu
pod sp. zn. 9 Afs 212/2020).
[33] Městský soud tak v této věci správně odmítl zajišťovací příkazy přezkoumat a posoudit
otázku jejich správnosti.
[34] Stěžovatelka dále namítá, že pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci nestačí pouhé
konstatování, že byl vydán zajišťovací příkaz a z jakých důvodů se tak stalo. Správce daně se měl
primárně zabývat otázkou, zda skutečně prováděla činnosti nebo se zapojila do obchodů,
u kterých existuje odůvodněná obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty. Městský
soud podle ní pouze mechanicky přejal závěry z řízení o vydání zajišťovacího příkazu.
[35] Obdobnou námitku již Nejvyšší správní soud řešil ve výše uvedeném rozsudku
č. j. 8 Afs 71/2018 – 38, v němž uvedl, že „není pravda, že správce daně postavil žalobou napadené
rozhodnutí na důvodech zajišťovacího příkazu. Správce daně vydal žalobou napadené rozhodnutí, protože
stěžovatelka nesplnila povinnost zajišťovacím příkazem jí uloženou. Námitkami proti zajišťovacímu příkazu
se proto krajský soud správně nezabýval a zabývat se jimi nebude ani Nejvyšší správní soud v nynějším řízení
o kasační stížnosti.“ Totéž lze uvést i k nyní projednávané věci. Pokud by totiž nebyla naplněna
podmínka ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru daně z přidané hodnoty, kvůli činnosti
nebo zapojení se plátce do obchodů, u kterých existuje odůvodněná obava, že z nich nebude
uhrazena daň z přidané hodnoty, nemohl by zajišťovací příkaz z těchto důvodů být vydán.
[36] K samotnému posouzení, zda je stěžovatelka nespolehlivým plátcem, Nejvyšší správní
soud odkazuje na závěry městského soudu uvedené v odst. 35 - 38 napadeného rozsudku,
se kterými plně souhlasí a považuje je za správné. Městský soud v označené pasáži správně shrnul
zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci a pomocí konkrétních
skutkových okolností demonstroval naplnění jednotlivých předpokladů stěžovatelkou.
[37] Námitka stěžovatelky, že postup daňových orgánů a soudů by mohl vést k cílené likvidaci
daňových subjektů, je jen obecná a spekulativní. Ve stěžovatelčině případě totiž existuje řada
okolností, které spíše než o nezákonnosti postupu daňové správy a snaze ji zlikvidovat svědčí
o zkreslování některých skutečností ze strany stěžovatelky. Příkladmo lze uvést, že na rozdíl
od jejího tvrzení, že se její měsíční obrat pohybuje v řádech desetitisíců až statisíců Kč,
z podaných daňových přiznání podle žalovaného vyplývá, že dosahuje obratu až v řádech
stamilionů Kč. Dále lze zmínit, že stěžovatelka podala daňové přiznání k dani z příjmů
právnických osob naposledy za rok 2013 a uvedla sídlo na adrese, kde ekonomickou činnost
nevykonává. Ani tvrzení o konkludentním vyměření DPH v minulých obdobích nelze považovat
za pravdivé, neboť následně byly zahájeny daňové kontroly (což ostatně stěžovatelka v kasační
stížnosti připouští).
[38] Lze tedy uzavřít, že námitka stěžovatelky tvrdící nesprávné posouzení právní otázky
městským soudem není důvodná.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[39] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
nenáleží. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu