ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.100.2020:29
sp. zn. 2 As 100/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. Š., zast. Mgr. Davidem
Satke, advokátem se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 1. 2020, č. j. MPO 92479/19/11300/01000, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, č. j. 8 A 29/2020 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 13. 3. 2020,
č. j. 8 A 29/2020 – 22 (dále jen „napadené usnesení“), odmítl žalobu podanou žalobcem proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2020, č. j. MPO 92479/19/11300/01000 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí o jeho žádosti
o vydání výměru o náhradě podle §5 odst. 1 věty druhé zákona č. 127/1948 Sb., kterým
československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké
vlastnického práva k některým nemovitostem a movitostem (dále jen „zákon č. 127/1948 Sb.“),
jelikož jej považuje za nezákonné z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
[2] Městský soud v usnesení odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 As 88/2008 – 85, že právo na náhradu za znárodněný majetek
má soukromoprávní charakter, neboť jejím účelem je prostředky, které jsou typické pro právní
vztahy soukromého práva (náhrada formou majetkové kompenzace), dosáhnout obnovení
narušené rovnováhy v majetkoprávních vztazích. Městský soud je tedy k rozhodnutí o žalobě
nepříslušný a stěžovatel se rozhodnutí o svém právu musí domáhat žalobou podle §249
a násl. o. s. ř. podanou ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení městského soudu
u příslušného okresního (obvodního) soudu. Městský soud z těchto důvodů žalobu podle §46
odst. 2 s. ř. s. odmítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti tomuto usnesení kasační stížnost.
Dle stěžovatele je nepřípadný příměr s institutem vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb.,
o vyvlastnění, neboť tam vyvlastňovací úřad rozhoduje ve vyvlastňovacím řízení vedeném mezi
dvěma stranami. Naproti tomu v projednávané věci správní orgán rozhoduje ve své vlastní věci
a jedná se o rozhodnutí vrchnostenské. Správní orgán zde rozhodoval z nadřazené pozice ve své
vlastní věci, což se rovněž odrazilo ve správním rozhodnutí, které raději obhajuje vlastnictví
nacistické Třetí říše, než aby rozhodlo podle platného práva České republiky a přiznalo
stěžovateli náhradu za znárodněný majetek.
[4] Stěžovatel namítá, že proces vyplacení náhrady za odňatý majetek má dvě fáze a tomu
odpovídající dva nároky: 1) aby byl vydán výměr o náhradě a 2) aby mu byla vyplacena náhrada.
Stěžovatel má tedy právo domáhat se vydání výměru a následně (nebo zcela separátně) uhrazení
náhrady. Na řízení o vydání výměru pak dle názoru stěžovatele navazují správní žaloba a na řízení
o vyplacení náhrady separátní žaloba podle části třetí o. s. ř. Žaloba podle části páté o. s. ř.
tak podle názoru stěžovatele nemá v tomto systému místo a je nadbytečná. Je účelné,
aby případné nevydání výměru o náhradě bylo posouzeno správními soudy a případný nárok
na vyplacení náhrady následně civilními soudy. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. Komp 2/2012 - 102.
[5] Stěžovatel se domnívá, že zákon č. 127/1948 Sb. počítá v §5 odst. 1 s tím, že výměr
o náhradě bude vydán ve správním řízení. Jedná se o první fázi, kdy ministerstvo ve správním
řízení vydá rozhodnutí, a to vůči oprávněné osobě neznamená nic více než návrh na uzavření
dohody o náhradě. V případě, že k dohodě mezi stranami nedojde, nastupuje pak možnost
uplatnění nároku žalobou podle části třetí o. s. ř. po státu jako po dlužníku v souladu s výše
uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel se tedy ve správním řízení, které bylo
napadeno správní žalobou, nedomáhal náhrady za odňatý majetek, ale domáhal se vydání výměru
o náhradě jako správního rozhodnutí podle správního řádu.
[6] Žalovaný se ztotožňuje se závěry napadeného usnesení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] V případě, že je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu pouze stížní důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud je v řízení
o kasační stížnosti oprávněn zkoumat, zda rozhodnutí městského soudu a důvody, o které se toto
rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem. Jestliže městský soud žalobu odmítl, může Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby. Nemůže se zabývat námitkami týkajícími se merita, tedy tím, zda správní
rozhodnutí je v souladu se zákonem, či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80).
[9] Podstatou vyvlastnění a znárodnění je zbavení určité osoby vlastnického práva k věci
nebo souboru věcí. K vyvlastnění a znárodnění mohlo dojít jak na základě zákona, tak na základě
dekretu prezidenta republiky či individuálního správního aktu. Ve všech případech je účelem
náhrady za vyvlastnění nebo znárodnění snaha zmírnit negativní důsledky odnětí vlastnického
práva, kompenzovat negativní stav, který vznikl nuceným odnětím vlastnického práva, a znovu
obnovit narušenou rovnováhu mezi subjekty.
[10] Právo na náhradu za vyvlastněný nebo znárodněný majetek, jejímž cílem je narovnat
určitou majetkovou újmu způsobenou postižené osobě v důsledku její zákonné povinnosti tuto
majetkovou újmu (vyvlastnění nebo znárodnění majetku) strpět, má podle civilistické i správní
judikatury soukromoprávní charakter. Věcně příslušné k projednání sporů a jiných věcí týkajících
se takového práva jsou pak soudy v občanském soudním řízení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 As 88/2008 – 85).
[11] Podle §5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. za majetek uvedený v §1, odst. 1 a 2, pokud nejde
o majetek konfiskovaný, poskytne československý stát náhradu ve výši obecné ceny. Výměr o náhradě vydá
ministerstvo techniky po slyšení nejvyššího úřadu cenového. Náhrada je splatná do 60 dnů po vydání výměru
o náhradě. Podle vládního nařízení č. 159/1950 Sb., kterým se mění počet a působnost
ministerstev, ve spojení s vládním nařízením č. 77/1953 Sb., o nové organisaci ministerstev
a ústředních orgánů státní správy, zákonem č. 60/1988 Sb., změnách v organizaci a působnosti
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, zákonem
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické
republiky, zákonem č. 575/1990 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy
České republiky, a zákonem č. 474/1992 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní
správy České republiky, je nástupcem ministerstva techniky ministerstvo průmyslu a obchodu.
[12] Podstatou kasační stížnosti je spor o věcnou příslušnost soudu, a sice zda k přezkoumání
napadeného rozhodnutí je věcně příslušný městský soud v řízení o žalobě podle §65 s. ř. s.,
anebo okresní soud podle části páté o. s. ř.
[13] Odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009,
č. j. 5 As 88/2008 – 85, je zcela přiléhavý, neboť v tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud
zabýval právě povahou náhrady za znárodněný majetek, a to včetně výše této náhrady: „Účelem
výše uvedené právní úpravy náhrad za znárodněné podniky bylo poskytnout osobám postiženým znárodněním
jakousi majetkovou kompenzaci za majetkovou ztrátu, kterou utrpěly znárodněním. Znárodněním přešlo
vlastnické právo k těmto podnikům ex lege na československý stát, čímž došlo na straně státu k obohacení
ve smyslu rozšíření jeho majetkové sféry. Došlo tak k vychýlení rovnováhy majetkových sfér osoby dotčené
znárodněním podniku a státu, na který vlastnictví ke znárodněnému podniku přešlo. Pro určení náhrady byl
rozhodný stav majetku znárodněného podniku v den převzetí a závazků k němu v tento den náležejících.
To znamená, že náhrada měla odpovídat hospodářské hodnotě aktiv podniku po odečtení jeho pasiv a měla tak
odrážet skutečnou hodnotu toho, oč osoby, do jejichž majetkové sféry bylo znárodněním podniku zasaženo, přišly.
Tomu odpovídá i forma, ve které měla být náhrada poskytnuta. Z povahy věci bylo v případě znárodnění podniku
vyloučeno, aby mohla být vzniklá újma nahrazena uvedením v původní stav, dekret o znárodnění namísto toho
stanovil, že měly být dotčeným osobám poskytnuty jiné majetkové hodnoty. Jeho cílem bylo, aby poskytnutím těchto
majetkových hodnot došlo ke kompenzaci dřívější majetkové ztráty vlastníků znárodněných podniků a k úplnému
či alespoň částečnému uvedení jejich majetkové sféry do rovnováhy. Právo na náhradu za znárodněný majetek tak
má zřetelně soukromoprávní charakter, neboť jeho účelem je prostředky, které jsou typické pro právní vztahy
soukromého práva (náhrada formou majetkové kompenzace), dosáhnout obnovení narušené rovnováhy
v majetkoprávních vztazích. Výše uvedené závěry dosavadní judikatury o soukromoprávní povaze rozhodnutí
správního orgánu o náhradě za vyvlastnění či za ztrátu majetku tak lze v plném rozsahu vztáhnout
i na rozhodnutí žalovaného v nyní posuzované věci.“
[14] Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. Komp 2/2012 - 102,
z něhož dovozuje, že při uplatňování nároku se má postupovat podle části třetí a nikoliv části
páté o. s. ř. Odkazovaná věc se však liší v tom, že jejím předmětem byl negativní kompetenční
spor mezi Ministerstvem financí a Ministerstvem pro místní rozvoj, naopak v nynější věci není
mezi stranami spor o to, že příslušným orgánem k vydání výměru je žalovaný. V tomto případě
se tak uplatní závěry vyslovené v rozsudku č. j. 5 As 88/2008 – 85, potvrzené v usnesení
zvláštního senátu ze dne 27. 9. 2012, č. j. Konf 6/2012 - 9. Odkázat lze i na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3218/2011, a usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1385/13, v nichž nevyvstaly pochybnosti, že příslušným soudem
je soud v občanském soudním řízení.
[15] S ohledem na shora uvedené je napadené rozhodnutí rozhodnutím, jímž správní orgán
rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Městský soud tedy nebyl
oprávněn o žalobě podané stěžovatelem meritorně rozhodnout, a proto p ostupoval správně,
pokud tuto žalobu odmítl a stěžovatele současně poučil o možnosti podat žalobu podle části páté
o. s. ř. u příslušného okresního soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[17] Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 6. května 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu