ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.140.2021:53
sp. zn. 2 As 140/2021 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: AutoESA a.s.,
se sídlem K učilišti 170, Praha 10, zast. JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem
Trojanova 2022/12, Praha 2, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem
Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2019,
č. j. ČOI 122322/19/O100/2200/19/Hl/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2021, č. j. 57 A 6/2020 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ústřední inspektorát České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 25. 9. 2019,
č. j. ČOI 122322/19/O100/2200/19/Hl/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl rozklad
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalované ze dne 27. 5. 2019, č. j. ČOI 66467/19/2200 (dále jen
„prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla žalobkyně uznána vinnou z porušení právní povinnosti
tím, že dne 13. 3. 2018 ve své provozovně U Letiště 2, Plzeň, kde podniká:
1) porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle §4 odst. 4 ve spojení
s §5a odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť v rozporu
s požadavky odborné péče opomenula spotřebiteli před uzavřením kupní smlouvy
uvést podstatné údaje o nabízeném vozidle Volkswagen Touran 1,9 TDi / 77 kW,
2004, nafta, manual, modrá v hodnotě 94 000 Kč, a to o tom, že vozidlo vykazuje
závady spočívající v poškozených tlumičích, ve vadném dvouhmotovém setrvačníku,
v poškozeném nebo deformovaném chladiči a v nefunkčním naklápění světel, a dále
o tom, že stav tachometru neodpovídá počtu ujetých kilometrů, když tyto informace
byly uvedeny v kupní smlouvě, resp. v dokumentu „Protokol o předání vozidla
ke kupní smlouvě č. 1252163“ a „Protokol o stavu vozidla / předání vozidla ke kupní
smlouvě č. 1252163“, který spotřebitel obdržel jako součást kupní smlouvy při jejím
uzavření, jak bylo zjištěno kontrolou provedenou dne 13. 3. 2018 v provozovně
U Letiště 2, 301 00 Plzeň, čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku ve smyslu §24
odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele;
2) porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle §4 odst. 4 ve spojení
s §5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, neboť v rozporu s požadavky odborné
péče uvedla spotřebiteli nepravdivé údaje o nabízeném vozidle Volkswagen Touran
1,9 TDi / 77 kW, 2004, nafta, manual, modrá v hodnotě 94 000 Kč, a to o tom,
že se jedná o vozidlo, které vyžaduje toliko provedení základních úkonů spojených
s výměnou provozních kapalin a filtrů, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o vozidlo
vyžadující zvýšenou míru oprav a údržby, když tyto informace byly uvedeny
v dokumentu „Protokol o stavu vozidla / předání vozidla ke kupní smlouvě
č. 1252163“, který spotřebitel obdržel jako součást kupní smlouvy při jejím uzavření,
jak bylo zjištěno kontrolou provedenou dne 13. 3. 2018 v provozovně U Letiště 2,
301 00 Plzeň, čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku ve smyslu §24 odst. 1
písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.
Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 100.000,- Kč a dále
povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč.
[2] Zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení se současným
přiznáním náhrady nákladů řízení se žalobkyně domáhala žalobou, v níž namítala zkrácení svých
práv z důvodů neprovedení výslechu inspektorky provádějící kontrolní nákup. Brojila také proti
pravdivosti samotného výroku o vině, přičemž poukazovala na předložení Protokolu o stavu
vozidla před uzavřením smlouvy a na to, že tento je výstupem její odborné péče, není nositelem
podstatných informací a popis v něm je popisem míry opotřebení, nikoliv vad ovlivňujících
funkčnost vozidla. Nesouhlasila tedy s označením informace, že vozidlo potřebuje jen základní
úkony jako výměna provozních kapalin a filtrů, jako nepravdivé ve smyslu §5 odst. 1 zákona
o ochraně spotřebitele. S odkazem na §1811 občanského zákoníku nesouhlasila ani s tím,
že by se dopustila klamavého opomenutí ve smyslu §5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele
neinformováním spotřebitele o závadách a nesouladu stavu tachometru s počtem ujetých
kilometrů. Namítala také hrubý nepoměr následku přestupku s výší trestu. Poukazovala na to,
že je v této věci trestána opakovaně. Argumentaci rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 – 35, co se týče výkladu pojmu „dostatečný předstih“,
považuje za nepřiléhavou. S odkazem na čl. 39 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
a dále čl. 6 a čl. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalobkyně
namítá, že žalovaná neprokázala porušení ustanovení zákona o ochraně spotřebitele. Závěrem
dodává, že nebyly naplněny znaky přestupku a že možnost výměny vozu do deseti dnů bez udání
důvodu měla být akceptována jako významně rozšířená možnost vrácení vozidla.
I.A Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 57 A 6/2020 – 611 (dále jen
„napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z velké části odkázal na argumentaci
prvoinstančního rozhodnutí, neboť formulace žalobních bodů se zčásti ztotožňovala s námitkami
uvedenými v odvolání žalobkyně, a neshledal důvod žalované v její argumentaci cokoliv vytknout.
[4] Žalovaná zakládá svá rozhodnutí na tom, že prodávající je povinen v každé fázi jednání již
od počátku uvádět úplné, pravdivé a srozumitelné informace ohledně předmětu koupě. Není tedy
možné poskytnout některé podstatné údaje až bezprostředně před uzavřením smlouvy.
Žalobkyně je postižena za dva okruhy pochybení, tedy opomenutí uvést spotřebiteli
před uzavřením kupní smlouvy podstatné údaje týkající se stavu nabízeného vozidla, dále za to,
že v rámci prohlídky vozidla uvedla nepravdivé informace stran rozsahu údržby a oprav, které
dané vozidlo vyžaduje. Krajský soud upozornil na to, že žalobní tvrzení se do určité míry míjí
s rozhodovacími důvody uvedenými v napadeném, resp. prvoinstančním rozhodnutí. Žalobkyně
ve valné části svých tvrzení brojí vůči tomu, že žádné nepravdivé informace spotřebiteli
neposkytla, resp. že pro zjištění stavu vozidla udělala maximum a s ohledem na své stáří nemůže
být vozidlo v perfektním stavu. Ve shodě s žalovanou má soud za to, že takto formulovaná
argumentace není s to nijak zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně
se brání vůči něčemu, co jí není v popisu skutku ad 1) prvoinstančního rozhodnutí kladeno
za vinu.
[5] Krajský soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobkyně, že Protokol o stavu vozidla není
nositelem podstatných informací, neboť vozidla stejného typu a stáří se mohou,
co se technického stavu týče, diametrálně lišit například z důvodu rozdílné servisní historie. Soud
upozorňuje, že žalobkyní shromážděné údaje o konkrétním vozidle byly poskytnuty
až při podpisu kupní smlouvy.
[6] Soud dále konstatoval, že žalovaná se řádně vypořádala s otázkou významu opomenutých
informací pro rozhodnutí spotřebitele ohledně koupě, když správně uvedla, že nutnost vynaložit
zvýšené náklady na odstranění vad vozidla uvedených v protokolu by mohla vést kupujícího
k přehodnocení jeho záměru vozidlo zakoupit. Rozhodnutí ohledně koupě představuje ve smyslu
judikatury Soudního dvora Evropské unie komplexní proces skládající se z jednotlivých dílčích
rozhodnutí učiněných v rámci kontraktačního procesu. Poskytovat úplné a pravdivé informace
musí obchodník spotřebiteli v každé této fázi. Soud podotkl, že v daném případě by nebyl
problém těmto požadavkům dostát, neboť obchodník mohl mít protokol u sebe. Vůle
spotřebitele vozidlo zakoupit by se tak od počátku formovala na základě úplných informací
s vědomím nutnosti vynaložení dalších nákladů.
[7] K odkazu žalobkyně na program výměny vozu do deseti dnů soud vyslovil, že se jedná
o zcela odlišný nástroj závazkového práva, který, byť může být pro spotřebitele výhodnější
než zákonná úprava, nemůže zhojit netransparentnost jejího jednání vůči spotřebiteli v rámci
procesu koupě.
[8] Ohledně tvrzení žalobkyně, že správní orgán neprokázal, že by v rámci obchodní
transakce uváděla nepravdivé informace, soud uvedl, že se žalobní tvrzení pohybují pouze
v obecné rovině a žalovaná stejně jako prvoinstanční orgán jasně a srozumitelně uvedly,
že informace, kterou poskytl zaměstnanec žalobkyně spotřebitelce o nezbytnosti provedení
údržby pouze v rozsahu výměny provozních kapalin a filtrů, byla v rozporu se skutečností.
[9] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku poukazující na porušení procesních práv
žalobkyně neprovedením výslechu inspektorky, kdy žalobkyně argumentovala tím, že jí „nebylo
umožněno se zeptat inspektorky, jak dlouhá doba uplynula, když nebyl realizován její výslech.“ Pořízený
audiozáznam věrně reprodukuje průběh obchodní transakce a jasně z něj tedy vyplývá, po jaký
časový úsek kontrolní nákup probíhal. Navíc časový odstup mezi uvedením neúplné (nepravdivé)
informace a předložením protokolu o stavu vozidla nemá vzhledem k povinnosti uvádět úplné
informace v průběhu všech dílčích fází obchodní transakce z hlediska odpovědnosti žalobkyně
za přestupek žádnou relevanci.
[10] Žalobkyně se tedy svým jednáním dopustila klamavých obchodních praktik ve smyslu
§5a odst. 1 a §5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Jakékoliv pochybení ze strany žalované
soud neidentifikoval a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
II.A Kasační stížnost žalobkyně
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
ve které navrhla napadený rozsudek i obě správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované
k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. S odkazem na §103 odst. 1 písm.
a) a b) s. ř. s. u vádí, že předcházející řízení bylo zatíženo vadami, které mohly ovlivnit jeho
zákonnost, a proto měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Vady spatřuje v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s ním
v rozporu, a dále že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem. Za nesprávně posouzenou právní otázku pak považuje tvrzenou klamavou praktiku.
[12] Stěžovatelka s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014,
č. j. 62 A 44/2013 - 51, týkající se podmínek pro naplnění skutkové podstaty nekalé obchodní
praktiky dle §4 odst. 1 ve spojení s §5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, namítá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť v něm nebylo uvedeno, zda a jak by pozdější
poskytnutí informací spotřebitelce bylo způsobilé ovlivnit její chování.
[13] Rozhodnutí dále považuje za nezákonné z důvodu zamítnutí výslechu inspektorky.
Zvukový záznam o provedené kontrole přitom označuje za nesrozumitelný, navíc z něj není
patrno, co bylo uvedeno na letáku za oknem nabízeného vozidla, a co ukazoval prodejce
inspektorce na monitoru.
[14] Stěžovatelka označila za nepravdivý výrok 1) napadeného rozhodnutí, neboť na ceduli
za oknem nebylo pole „skutečný počet ujetých kilometrů“ vyplněno a realitu nebylo možné
zjistit, přičemž prodejce na otázky spotřebitelky odpovídal pravdivě. Kompletní informace
o vozidle byly předány před uzavřením smlouvy.
[15] V rozsudku chybí dostatečné vypořádání se s předběžnou otázkou – pojmem „průměrný
spotřebitel“. S odkazem na bod 18 (6) Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES
o nekalých obchodních praktikách upozorňuje stěžovatelka na to, že je nutné posuzovat nekalé
praktiky z pohledu průměrného člena dané skupiny spotřebitelů. Dále poukazuje na to,
že směrnici oslabuje institut obvyklého reklamního přehánění a že průměrně inteligentní
spotřebitel počítá s tím, že u vozidla určitého stáří bude vynakládat nezanedbatelné náklady
na údržbu vozidla a opotřebení některých dílů.
[16] Stěžovatelka se brání tím, že je nereálné, aby měla protokoly ke všem vozidlům u sebe tak,
aby do nich spotřebitel mohl nahlédnout. Požadavek, aby obchodník poskytoval spotřebiteli
úplné informace v každé jednotlivé fázi obchodu, považuje za technicky nemožný.
[17] Z §1811 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stěžovatelka vyvozuje,
že nemohla porušit svoji zákonnou povinnost, když spotřebitelce poskytla protokol o stavu
vozidla po prvotním seznámení s vozidlem ještě před uzavřením smlouvy. Za nekalou praktiku
by se dle jejího názoru dalo považovat pouze poskytnutí až po uzavření smlouvy. To dle
stěžovatelky vyplývá i z komentáře k danému ustanovení. Rovněž směrnice 2006/123/ES
a 2000/31/ES stanoví tuto povinnost před okamžik, než je spotřebitel vázán smlouvou.
Stěžovatelka proto považuje za nezákonný závěr soudu, že prodejce vozidla by měl již
od počáteční fáze obchodního jednání spotřebiteli uvádět úplné, pravdivé a srozumitelné
informace ohledně předmětu koupě.
[18] S odkazem na bod 6 napadeného rozsudku stěžovatelka konstatuje, že soud dále nijak
nerozporoval tvrzení žalobkyně, že protokol je koncipovaný mimo kupní smlouvu a byl
přehledný. Naopak z bodu 29 je zřejmá výtka soudu, že stěžovatelka měla spotřebitelku
informovat o tom, že podrobný stav vozidla je popsán v daných protokolech a měla by jim
v momentě, kdy jí budou předloženy, věnovat zvýšenou pozornost. Toto však není
dle stěžovatelky její povinností.
[19] Stěžovatelka dále trvá na tom, že žádné informace před uzavřením smlouvy
ani neopomněla, ani nezatajila, pouze je žalované v souladu se zavedenou procedurou postupně
předávala, přičemž rozhodnutí spotřebitele se v případě koupě ojetého vozidla obvykle
z logických důvodů formuje postupně. Upřesnění informací v písemné formě je dle názoru
stěžovatelky pro spotřebitele výhodnější, neboť je nezapomene a může se jimi v případě koupě
vozu, co se potřebné údržby týče, řídit.
[20] Závěrem stěžovatelka poukazuje na neúměrnou výši pokuty a požaduje náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. V případě, kdy by Nejvyšší správní soud přes uvedenou argumentaci
naznal, že pokuta byla udělena oprávněně, měl by zkoumat její (ne)přiměřenost.
II.B Vyjádření žalované
[21] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. V některých částech
odkazuje na svá rozhodnutí i na rozsudek krajského soudu. Dále s odkazem na §52 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), doplňuje, že stran dokazování není vázána návrhy
účastníků, nicméně vždy provede důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, jako tomu bylo
i v tomto případě. S ohledem na ostatní důkazy byl výslech inspektorky nadbytečný, s čímž
se ztotožnil i krajský soud.
[22] K námitce nepravdivosti výroku 1) napadeného rozhodnutí žalovaná uvádí,
že se s tvrzením stěžovatelky neztotožňuje. Seznámení spotřebitele s podstatnými informacemi
odlišnými od informací v nabídce až v okamžiku, kdy má dojít k podpisu smlouvy, považuje
s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 – 35,
za zcela nedostatečné a takový postup je nesouladný se zákonem.
II.C Replika stěžovatelky k vyjádření žalované
[23] V reakci na vyjádření žalované stěžovatelka považuje za nutné znovu upozornit
na opomenutý důkaz v podobě výslechu inspektorky a k odkazu na výše citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 146/2017 uvést, že spotřebiteli na základě zkušební
jízdy nevznikají žádné další povinnosti. Stěžovatelka uvádí, že je z předchozí obchodní praxe
přesvědčena, že žádný spotřebitel se k tomu necítí subjektivně povinován a dle jejích interních
statistik se asi 15 % zákazníků po zkušební jízdě rozhodne vůz z jakýchkoli důvodů nekoupit.
[24] Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/123/ES o službách na vnitřním trhu a Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2000/31/ES o elektronickém obchodu stanovují povinnost poskytnout rozhodující informace
před okamžik, než je spotřebitel vázán smlouvou. Spatřuje tedy rozpor mezi citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu a uvedenými směrnicemi.
[25] Následně stěžovatelka uvádí popis průběhu prodeje. Spotřebitel po vstupu získá základní
orientaci na ploše s nabízenými vozy, osloví prodejce, který mu konkrétní vůz zpřístupní
k prohlídce interiéru. V případě trvajícího zájmu prodejce vůz nastartuje, v případě žádosti
umožní rovněž vizuální prohlídku na zvedáku a zkušební jízdu. Poté seznamuje spotřebitele
s technickým stavem vozidla. Protokol o stavu vozidla předchází předložení kupní smlouvy.
V tento moment činí spotřebitel definitivní rozhodnutí, zda vůz koupí či nikoliv.
[26] Stěžovatelka opakovaně upozorňuje na to, že popisovaný způsob prodeje není v rozporu
s požadavkem odborné péče ani nenarušuje ekonomické chování spotřebitele, neboť ten činí
finální rozhodnutí teprve po vyhodnocení všech informací. Trvá na tom, že všechny informace
byly poskytnuty před podpisem kupní smlouvy. Tvrzení žalované o předložení podstatných
informací až v okamžiku, kdy byl spotřebitel ke koupi vozidla rozhodnut, považuje s ohledem
na fakt, že se jednalo o fiktivní nákup, za ryze spekulativní. Závěrem stěžovatelka projevuje
nesouhlas s tvrzením žalované ohledně přiměřenosti sankce.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou naplněny i obsahové
náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[28] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka napadá
rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[29] Kasační stížnost není důvodná.
[30] Soud na základě zkoumání přípustnosti uplatněných kasačních důvodů v první řadě
vypořádává otázku (ne)přiměřenosti sankce udělené stěžovatelce. Soud konstatuje, že se jedná
o námitku, kterou stěžovatelka neuplatnila v žalobě, což činí kasační námitku nepřípustnou
dle §104 odst. 4 s. ř. s.
III. A Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[31] Nejvyšší správní soud se zabýval přezkoumatelností napadeného rozsudku (§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.), neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační
námitky. Stěžovatelka namítala, že v rozsudku není uvedeno, zda a jak by pozdější poskytnutí
informací bylo způsobilé ovlivnit chování spotřebitele.
[32] Namístě je přitom podotknout, že o nepřezkoumatelný rozsudek se může jednat
v případě nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. K obsahu pojmu samotného
se Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjadřoval, odkazuje proto na své rozhodnutí ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, dle kterého „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy
nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. […]
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“
[33] Zdejší soud rovněž v této otázce již vyslovil, že přestože je nutné na dostatečném
odůvodnění z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nelze k tomuto přistupovat zcela
dogmaticky (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Platí,
že z odůvodnění jako celku musí být jasný názor soudu na aspekty rozhodované věci. Nelze
„povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně
reagováno“ (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98). Případné dílčí
nedostatky či nízká kvalita rozsudku nezpůsobují samy o sobě jeho nepřezkoumatelnost
bez dalšího (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb.
NSS). Nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které není způsobilé přezkumu pro nemožnost
zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro něž bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Proto zrušení rozsudku
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí.
[34] Po posouzení předmětného kasačního důvodu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Je z něj zcela zřejmé, v čem soud
spatřuje porušení povinností stěžovatelky vyplývajících pro ni ze zákona o ochraně spotřebitele.
Soud jednak odkazoval na prvostupňové rozhodnutí a ztotožnil se se závěrem, že „nutnost
vynaložit zvýšené náklady na odstranění vad vozidla uvedených v protokolu by mohla vést kupujícího
k přehodnocení jeho záměru vozidlo zakoupit“, jednak argumentaci sám, s ohledem na stěžovatelčiny
argumenty, v bodech 29 - 33 doplnil. Kasační soud souhlasí se závěrem krajského soudu.
Žalovaná rozsáhle odůvodnila, v čem spatřuje porušení povinností stěžovatelky a kasační soud
zde žádné pochybení neshledal.
III. B Namítaná vada řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí
[35] Stěžovatelka s odkazem na zásadu materiální pravdy namítala vadu předchozího
správního řízení, neboť nebylo vyhověno jejímu návrhu na výslech inspektorky. Argumentovala
tím, že ze zvukového záznamu nelze posoudit celkovou dobu, po kterou se inspektorka
pohybovala na prodejně, a to, zda byl za oknem vozu leták s informacemi (včetně proškrtnutého
pole se skutečným počtem ujetých kilometrů).
[36] Podle §3 s. ř. „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v §2.“ Nejvyšší správní soud namítané porušení zásady materiální pravdy neshledal.
Zdůrazňuje, že již ze samotného ustanovení zákona vyplývá, že stav věci nemusí být zjištěn
přesně a úplně, nýbrž postačí, když je s využitím zásad legality, proporcionality, právní jistoty
a v souladu s veřejným zájmem zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Nejvyšší
správní soud dále odkazuje na argumentaci krajského soudu a žalované a ztotožňuje
se s názorem, že výslech inspektorky je, i s ohledem na provedený výslech prodejce, v dané věci
nadbytečný.
[37] Jak uvedl krajský soud, pořízený audiozáznam věrně reprodukuje průběh obchodní
transakce od vstupu inspektorky do prodejny až po předložení protokolu o stavu vozidla, tedy
i to, po jaký časový úsek kontrolní nákup probíhal. Nejvyšší správní soud rovněž dává krajskému
soudu za pravdu v tom, že časový odstup mezi uvedením neúplné (nepravdivé) informace
a předložením protokolu o stavu vozidla nemá z hlediska odpovědnosti stěžovatelky za přestupek
žádnou relevanci a že je nutné uvádět úplné a pravdivé informace v průběhu všech dílčích fází
obchodní transakce.
[38] Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že proškrtnutý skutečný stav na ceduli za oknem auta
není pro spotřebitele jasně vypovídajícím údajem. Může vést například i k myšlence, že údaje
souhlasí se stavem tachometru, ne že není stěžovatelce znám. Obdobně jako časový odstup nemá
ani fakt, zda bylo políčko proškrtnuto či nikoliv, z hlediska odpovědnosti stěžovatelky
za přestupek žádnou relevanci. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že odůvodnění
rozhodnutí žalované i rozsudku krajského soudu vychází z řádně zjištěného skutkového stavu.
III. C Nesprávné posouzení právní otázky
[39] Kasační soud dává za pravdu krajskému soudu v tom, že stěžovatelčiny argumenty
se částečně míjí s rozhodovacími důvody, kdy stěžovatelka na základě svých argumentů označuje
výrok 1) napadeného rozhodnutí za nepravdivý. Stěžovatelkou napadaná rozhodnutí se zakládají
na porušení ustanovení §4 odst. 4, §5a odst. 1, §5 odst. 1 a §24 odst. 1 písm. a) zákona
o ochraně spotřebitele. Podle §4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele se zakazuje užívání nekalé
obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí. Podle §5a
odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele se obchodní praktika považuje za klamavou, pokud ve svých věcných
souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku opomene uvést
podstatné informace, které v dané souvislosti spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí ohledně koupě, čímž způsobí nebo
může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí ohledně této koupě, které by jinak neučinil. Podle §5 odst. 1
zákona o ochraně spotřebitele se obchodní praktika považuje za klamavou, pokud obsahuje věcně
nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které
by jinak neučinil. Podle 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele výrobce, dovozce, vývozce,
dodavatel, prodávající nebo jiný podnikatel se dopustí přestupku tím, že poruší zákaz používání nekalých
obchodních praktik.
[40] Ohledně postupu při posuzování nekalosti praktiky odkazuje Nejvyšší správní soud
na své rozhodnutí ze dne 23. 10. 2013, č. j. 7 As 110/2014 - 52, podle něhož se nejprve zkoumá,
zda daná praktika naplňuje znaky některé z praktik v přílohách č. 1 a č. 2 zákona o ochraně
spotřebitele, nebo zda se jedná o zakázanou praktiku dle §5a zákona o ochraně spotřebitele.
Teprve v případě, kdy praktika nespadá pod výše uvedené, zkoumá se naplnění znaků
dle generální klauzule, tedy (i) rozpor s požadavky odborné péče, (ii) podstatné narušení
nebo způsobilost takového jednání podstatně narušit ekonomické chování průměrného
spotřebitele, (iii) a to tak, že spotřebitel - kdyby takových nekalých praktik nebylo - by takové
rozhodnutí nikdy neučinil. Soud podotýká, že v případě opomenutí uvedení podstatných údajů
dle §5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele není nutné zkoumat splnění znaků dle generální
klauzule. V citovaném rozhodnutí se zdejší soud zabýval i výkladem pojmu rozhodnutí ohledně
koupě (resp. pojmu obchodní rozhodnutí či rozhodnutí o obchodní transakci), přičemž došel
k závěru, že je nutno jej vykládat extenzivně.
[41] Z tohoto hlediska je přiléhavý odkaz druhostupňového správního orgánu na Pokyny
k provedení/uplatňování Směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách. Pokud
se zde uvádí, že se jedná zejména o rozhodnutí navštívit obchod, je nutno podotknout, že se jedná
o výčet demonstrativní, nikoliv taxativní, a tento pojem zahrnuje širokou škálu rozhodnutí, která
spotřebitel učiní ve vztahu k určitému produktu a patří sem bez dalšího i rozhodnutí souhlasit
s předvedením auta obchodníkem či přistoupit k další fázi administrativního procesu, přičemž
je nutno zdůraznit, že informace sdělované v jakékoliv fázi prodeje mají vliv na jeho další průběh.
[42] K tomu i krajský soud správně upozornil, že tento pojem je nutno vykládat v souladu
s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (viz např. rozsudek ze dne 19. 12. 2013 ve věci
C-281/12, Trento Sviluppo srl a Centrale Adriatica Soc. coop. arl proti Autorita Garante della
Concorrenza e del Mercato). Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že pod pojem „rozhodnutí
ohledně koupě“ lze bez dalšího podřadit veškerá rozhodnutí ovlivňující spotřebitele při jeho
výběru, nehledě na finanční aspekty těchto rozhodnutí, ať už je to cesta do prodejny podnikatele,
případně další čas, který zde spotřebitel stráví. Proto nelze bez dalšího argumentovat tím,
že informace byly předány před uzavřením kupní smlouvy a protokol byl předán před jejím
podpisem. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že mezi rozhodnutí ohledně
koupě spadá tedy i rozhodnutí setrvat nadále v prodejně a absolvovat zkušební jízdu či přistoupit
k dalším administrativním krokům vedoucím k uzavření smlouvy.
[43] Na posuzovaný případ lze uvedená východiska aplikovat tak, že pokud byla inspektorka
v roli spotřebitelky informována prodejcem o určitých vlastnostech vozidla, mohla ji tato
informace ovlivnit v rozhodnutí o koupi vozidla, popřípadě i jen v rozhodnutí podniknout
zkušební jízdu, které lze rovněž považovat za rozhodnutí ohledně koupě ve smyslu §4 odst. 1
zákona o ochraně spotřebitele. Všechny informace, které s ohledem na požadavek odborné péče
má podnikatel spotřebiteli předat, mají být spotřebiteli známy před každým rozhodnutím ohledně
koupě. Je tedy lichá argumentace stěžovatelky, že byl inspektorce poskytnut protokol o stavu
vozidla před podpisem kupní smlouvy. Krajský soud i žalovaná se řádně vypořádaly
s posouzením, zda mohla inspektorka v roli spotřebitelky učinit rozhodnutí ohledně koupě, které
by jinak neučinila.
[44] Na základě tohoto se zdejší soud nebude blíže zabývat tvrzeními ohledně protokolu
samotného. K námitce stěžovatelky, že není její povinností upozorňovat spotřebitele, aby věnoval
pozornost daným protokolům, soud uvádí, že fakt, zda tato povinnost stanovena je nebo není,
nemá rovněž pro rozhodnutí ve věci význam.
[45] Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie průměrný spotřebitel má dostatek
informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové
faktory (srov. rozsudky ze dne 13. 1. 2000, Estée Lauder, C-220/98, a ze dne 12. 5. 2011, Ving
Svergie, C-122/10). K námitce nedostatečného vypořádání se s pojmem průměrný spotřebitel
dává zdejší soud stěžovatelce za pravdu v tom, že tuto definici je vždy nutno posuzovat ve vztahu
ke konkrétnímu případu. Průměrný spotřebitel v České republice očekává, že prodávající, který
mu nabízí určité zboží nebo službu, s ním jedná férově, a poskytne mu veškeré potřebné
informace tak, aby mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí o koupi. Lze předpokládat, že prodejce
automobilů má mnohaleté každodenní zkušenosti s (ojetými) automobily, má více informací
a znalostí. Ujištění prodejce, že vozidlo je v dobrém stavu vzhledem k jeho stáří a počtu najetých
kilometrů a že postačí pouhá výměna provozních kapalin a filtrů, bez dalšího může ovlivnit
spotřebitelovo rozhodnutí ohledně koupě, neboť počítá pouze s náklady na tuto opravu,
resp. výměnu. Spotřebitel nemůže po ujištění prodejce automaticky předpokládat, že u vozidla
určitého stáří bude vynakládat nezanedbatelné náklady na údržbu vozidla a opotřebení některých
dílů, neboť nezná servisní historii vozidla – v takový moment může ujištění prodejce jeho
rozhodnutí ohledně koupě ovlivnit.
[46] Nejvyšší správní soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že prodejce logicky nemůže
„z hlavy“ znát technický stav všech vozidel a mít u sebe v prodejně protokol od každého vozidla,
avšak zcela určitě je v jeho silách umístit podrobné informace o technickém stavu vozidla
na vozidlo – např. za sklo, případně do interiéru vozidla, aby pak byly k dispozici ihned
při zpřístupňování vozidla k prohlídce interiéru, tedy před případnou zkušební jízdou
či administrativou vedoucí k uzavření smlouvy. Stěžovatelka by tak dostála své povinnosti
informovat spotřebitele předtím, než učiní další rozhodnutí ohledně koupě, což v tomto případě
může být i rozhodnutí souhlasit s předvedením výrobku podnikatelem – tedy zkušební jízda,
případně pak přistoupení k administrativnímu procesu vedoucímu k uzavření smlouvy.
[47] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti argumentuje §1811 občanského zákoníku,
resp. komentářem k tomuto ustanovení, je třeba konstatovat, že sankce jí byla uložena na základě
porušení zákona o ochraně spotřebitele a ani napadený rozsudek na tomto ustanovení své
odůvodnění nestaví, byť na ně mohlo být správním orgánem odkazováno. Nejvyšší správní soud
považuje za důležité upozornit na to, že instituty ochrany spotřebitele zakotvené v občanském
zákoníku jsou soukromoprávní povahy, kdežto instituty v zákoně o ochraně spotřebitele mají
veřejnoprávní charakter, byť se soukromoprávními prvky. Z toho vyplývá, že zákon o ochraně
spotřebitele se použije především při stanovování veřejnoprávních povinností při poskytování
služeb a prodeji výrobků a následných sankcí, jako tomu bylo v daném případě, kdežto z porušení
občanského zákoníku vznikají sankce soukromoprávní. Ani argumentaci směrnicemi
2000/31/ES a 2006/123/ES nepovažuje kasační soud za přiléhavou, neboť jimi není dotčena
úroveň ochrany zavedená právními předpisy Společenství a vnitrostátními právními předpisy
řešená v této věci.
[48] S ohledem na výše uvedené nepovažuje Nejvyšší správní soud za nutné se podrobněji
zabývat argumenty stěžovatelky o tom, že informace před uzavřením smlouvy v souladu
se zavedenou procedurou postupně předávala. Soud má za to, že z uvedeného vyplývá,
že k porušení stěžovatelčiných povinností došlo již v momentě, kdy inspektorce v roli
spotřebitelky opomněla uvést veškeré potřebné informace a uvedla nepravdivé informace
před tím, než učinila další rozhodnutí ohledně koupě – tedy setrvat v prodejně a absolvovat
zkušební jízdu.
[49] Závěrem soud dodává, že v posuzovaném případě je praktika nekalá bez ohledu na to,
zda spotřebitel dané zboží nakonec koupí, či nikoliv. Z tohoto důvodu není podstatná ani
stěžovatelčina námitka interní statistikou, že asi 15 % zákazníků se po zkušební jízdě rozhodne
vozidlo nekoupit.
IV. Závěr a náklady řízení
[50] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
ani pro zrušení napadeného rozsudku ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[51] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo na náhradu
nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné
úřední činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu